ZTRATILI JSME ČEST A BEZPEČNOST JSME NEZÍSKALI

V úterý 21. 11. 2023 odpoledne se konalo veřejné slyšení ke třem peticím, které spojovalo společné téma – obavy ze zavlečení ČR do válečného konfliktu. Jednání řídil předseda Petičního výboru Tomio Okamura. Kromě poslanců výboru byla v sále (č. 205) zastoupena veřejnost, několik „neparlamentních“ politiků (Jiří Paroubek, Vladimíra Vítová, Milan Krajča), alternativní média (např. Tv Raptor) a ojedinělí pracovníci mainstremu. Projevy zástupců petentů zahájila Eva Novotná (Ne základnám), pak jsem k mikrofonu přišla já (za Nezávislá média) a po mně Karel Růžička (Alternativa zdola). Jednání byl přítomen i zástupce Ministerstva obrany (vrchní ředitel sekce Obranné politiky a strategie) Jan Jireš. Záznam celého veřejného slyšení si můžete pustit v podobě, jak jej zachytil kameraman Tv Raptor Jan Dolenz. Odkaz na videozáznam je na konci článku.

Svůj projev jsem uvedla vysvětlením, že od doby, kdy jsme dali do oběhu petici žádající poslance a senátory, aby vyvolali veřejnou diskuzi na téma NATO a následně speciální referendum o setrvání či vystoupení z Aliance, uběhla řádka let. „A proto pokládám za správné připomenout, jak jsme se v NATO ocitli.

Přihlášku do NATO podala vláda ODS s premiérem Václavem Klausem v listopadu 1997, aniž by předtím bylo vypsáno speciální referendum. Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR schválila přistoupení ČR do NATO 15. dubna 1998 a 30. dubna tak učinil i Senát Parlamentu ČR. My občané jsme byli postaveni před “hotovou věc”. Prostřednictvím médií jsme byli přesvědčováni o tom, že že pokud naše členství bude schváleno, ocitne se ČR v elitním klubu a jeho bezpečnost bude zajištěna. Současně jsme se ale dovídali o velkém množství podmínek, které musí naše republika postupně splňovat, aby se stala hodna členství v NATO a že jde tedy o běh na dlouhé trati. A pak náhle, naprosto nečekaně a bez dalších podmínek podepsal prezident Václav Havel koncem února 1999 listiny o přistoupení a 12. března jsme byli informováni, že ČR byla do Severoatlantického paktu oficiálně přijata. Důvod, proč se z vytrvalostního běhu na dlouhé trati stal sprint, byl objasněn za osm dní.

V průběhu nočního jednání vlády Miloše Zemana z 19. na 20. března 1999 telefonoval americký velvyslanec a žádal, aby vláda poskytla vzdušný prostor naší republiky k přeletům bombardérů mířících na Bělehrad. Po dlouhém rokování došlo k hlasování, v němž vláda ČR vyjádřila většinový souhlas a to i s vědomím toho, že v průběhu bombardování dojde k tzv. vedlejším účinkům, tedy civilním obětem a k ničení infrastruktury a civilního majetku. Z 19 členů vlády pouze tři ministři tehdy hlasovali proti.

Letadla odstartovala 24. března 1999. Vojenská akce byla uskutečněná bez mandátu OSN. Měla bezostyšný název Spojená síla. Ničení a zabíjení trvalo 78 dní a nocí. Teprve potom RB OSN vydala rezoluci č. 1244, která přiměla NATO ukončit nálety, ale další body rezoluce, požadující, aby Kosovo zůstalo integrální součástí svrchovaného Srbska a definující bezpečnostní podmínky soužití obyvatel, splněny nebyly. Podlomená autorita OSN nezabránila následnému odtržení Kosova a jeho nelegálnímu uznání. Zbudování obrovské vojenské základny USA v protektorátu Kosovo se pak stalo dalším krokem na cestě směřující k násilné přeměně světa. Bezprostředně při bombardování zahynulo na dva a půl tisíce lidí, tisíce dalších dodnes nesou následky. Američané a Britové totiž nasadili bomby s ochuzeným uranem ( ty, které nyní dodávají na ukrajinské bojiště). V následujícím desetiletí stoupl v zasažených oblastech Srbska výskyt rakoviny o 200 %.

Miloš Zeman po dvaceti letech označil akci Severoatlantické aliance uskutečněnou bez mandátu OSN za akt mocenské arogance a schválení bombardování českou vládou za chybu. O tři roky později při návštěvě Srbska poprosil srbský lid o odpuštění a prohlásil, že tehdejší podpora bombardování byla důsledkem “nedostatku odvahy.”

Faktem je, že vojenská akce NATO proti bývalé Jugoslávii byla v rozporu se článkem 1 Washingtonské smlouvy:

ČLÁNEK 1
Smluvní strany se zavazují, jak je uvedeno v Chartě OSN, urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být účastny, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli OSN.

Znovu připomínám, že pouhých osm dní po oficiálním přijetí ČR do NATO byla česká vláda naléhavě žádána, aby odsouhlasila vojenskou akci jasně porušující tento jediný ZÁVAZNÝ článek smlouvy! Rakousko, které není členem NATO, americkou žádost o průlety bombardérů svým vzdušným prostorem zamítlo. Česká vláda kromě tří ministrů takovou odvahu neměla. To bylo první předznamenání toho, že členství v Severoatlantické alianci morální kredit ČR nezvýší, ale neopak. Oplátkou za ztrátu cti nám (naší republice) měla být záruka bezpečnosti.

Přečtu další článek Washingtonské smlouvy.

ČLÁNEK 3
Aby bylo co nejúčinněji dosaženo cílů této smlouvy, budou smluvní strany jednotlivě i společně stálou a účinnou svépomocí a vzájemnou výpomocí udržovat a rozvíjet svoji individuální i kolektivní schopnost odolat ozbrojenému útoku.

V českém Zákonu o ozbrojených silách stojí pod § 9 v čl. 1. základním úkolem ozbrojených sil je připravovat se k obraně České republiky a bránit ji proti vnějšímu napadení.

A v § 13 téhož zákona: Základem ozbrojených sil je armáda

Podívejme se tedy na naši armádu: Začátkem roku 2005 se zrušila základní vojenská služba. A sílil důraz na zahraniční vojenské mise. Dnes už je zřejmé, že účast českých profesionálních vojáků na misích je součástí „internacionální pomoci“ Spojeným státům v pokusu o udržení hegemonie. A kolik těch profesionálních vojáků máme? (Připomínám, že v roce 1989 měla naše armáda asi 200 tisíc vojáků.) V současnosti jich má 25 tisíc, z nichž asi 8 tisíc jsou “bojovníci”.

Připadá mi že takto minimalizovaný stav naší armády nenaplňuje čl. 3. Washingtonské smlouvy a nesplňuje ani § 9 Zákona o ozbrojených silách, jejichž úkolem je připravovat se k obraně ČR.

Můžet namítnout, že k obraně ČR existuje čl. 5. Washingtonské smlouvy.

ČLÁNEK 5
Smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo v Severní Americe bude považován za útok proti všem, a proto se dohodly, že dojde-li k takovému ozbrojenému útoku, každá z nich, uplatňujíc právo na individuální nebo kolektivní sebeobranu uznané článkem 51 Charty OSN, pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v součinnosti s ostatními stranami takovou akci,jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a zachovat bezpečnost severoatlantického prostoru. Každý takový útok a veškerá opatření učiněná v jeho důsledku budou neprodleně oznámena Radě bezpečnosti. Tato opatření budou ukončena, jakmile Rada bezpečnosti přijme opatření nutná pro obnovení a zachování mezinárodního míru a bezpečnosti.

V tomto článku není řečeno, že se smluvní strany zavazují. Ony se pouze dohodly, že podniknou akci, kterou budou považovat za nutnou. Například poskytnutím matrací nebo dek, řečeno s nadsázkou.

V současnosti navíc pomáháme dodávkami vojenské techniky a munice Ukrajině, takže naše obranyschopnost dále klesá. Nevím, proti čemu nás členství v NATO chrání, zato se obávám, že nákup stíhaček, zpevňování mostů a oprava silnic směrem na východ (za dotace od EU) – svědčí o přípravách na válku útočnou a nikoliv obrannou. Náčelník generálního štábu generál Karel Řehka se už pro tisk vyjádřil:„Musíme se připravit na ozbrojený konflikt vysoké intenzity, velkého rozsahu a s technologicky vyspělým protivníkem, který vlastní jaderné zbraně. V dnešní situaci to znamená chystat se na válku s Ruskem.“

Já jsem přesvědčena o tom, že riziko válečné konfrontace s Ruskem není v zájmu naší země. A že nás k této konfrontaci členství v NATO nezavazuje.

Ostatně je tu čl. 7. Washingtonské smlouvy

ČLÁNEK 7
Tato smlouva se nedotýká a nebude žádným způsobem vykládána, jako by se dotýkala práv a povinností smluvních stran, které jsou členy OSN, vyplývajících z Charty, ani základní odpovědnosti Rady bezpečnosti za zachování světového míru a bezpečnosti.

Z toho je zřejmé, že závazky k OSN vyplývající z Charty, jsou i pro ČR vyšší prioritou, než požadavky NATO na jednotlivé členské státy Aliance podle aktuálních zájmů USA.

Když se nedávno česká ministryně obrany svěřila na sociální síťi se svou averzí vůči OSN a navrhovala, aby ČR z Organizace vystoupila, někteří její straničti kolegové to nevnímali jako projev nekompetentnosti ministryně, ale jako podnět k otevření diskuze, co udělat pro zlepšení fungování OSN. (A. Vondra).

Pochybuji o tom, že bude vedena diskuze týkající se fungování OSN a obávám se, že ani důležitější debata o tom, zda je pro ČR členství v NATO přínosem nebo vazalským chomoutem, se v Parlamentu ČR v nejbližší době konat nebude. Natož, aby se naši legislativci odhodlali zeptat občanů fomou speciálního referenda, zda chtějí v Alianci zůstat i nadále. Nicméně skutečností, že členské státy NATO tolerují porušování Washingtonské smlouvy, především závazný čl. 1., by se čeští legislativci zabývat měli. Smlouva, která se nedodržuje, není zárukou ochrany.

Navrhuji tedy Petičnímu výboru, aby vyzval Sněmovnu k přijetí rezoluce v tomto smyslu: Sněmovna P ČR vyzývá vládu, aby požadovala striktní plnění všech článků Washingtonské smlouvy a tedy i mezinárodního práva.

A navrhuji další rezoluci k Ukrajině:

Sněmovna P ČR vyzývá vládu, aby místo usilování o fiktivní vítězství Ukrajiny usilovala o nastolení míru.

Ještě odpovím na (písemně zaslaný dotaz) pana zpravodaje (Jakuba Jandy), jak bych si představovala obranu naší republiky, pokud by došlo ve vzdálené budoucnosti k vystoupení ČR z NATO. Představuji si to, co si představovali naši předkové v době Stavovského povstání (1618 až 1620), čili vytvoření dnes už moderní formy Konfederace nezávislých států ve Střední Evropě. V současnosti by se tedy jednalo zřejmě o státy V 4, dále Slovinsko, Chorvatsko a Srbsko. A samozřejmě Rakousko.

Naši předkové skutečně tuto konfederaci v trochu menším rozměru založili. Byla dokonce přijata i její ústava, ale bohužel pak přišla Bílá hora a tento moderní úžasný projekt byl zadupán do země.

Děkuji vám za pozornost.”

Po další debatě a pak rozpravě poslanci Petičního výboru hlasovali o několika předložených návrzích pro Sněmovnu. Přijat byl návrh tohoto znění: Petiční výbor Sněmovny Parlamentu ČR na své schůzi 21. 11. projednal petice (názvy a čísla petic) a vzal na vědomí argumenty, které tvoří obsah těchto petic. Odkaz na video z veřejného slyšení: ZDE