Hlavním měřítkem současné geopolitické situace je podle našeho názoru další roztahování silového potenciálu Západu, jeho, takříkajíc “rozmazávání po celém světě”. Je to způsobeno postupujícím procesem vzniku nových bodů odporu proti jeho expanzi a odpovídajícím oslabením možností Západu v každém z těchto bodů:
“Zintenzivnění střetů mezi syrskými a proíránskými silami s americkými okupanty zůstává v jistém “stínu” izraelské krvavé války proti Gaze. Neměli bychom však zapomínat, že útok ze 7. října byl zákonitým výsledkem celkových pohybů v geopolitické situaci, které otevírají Západem utlačovaným národům nové možnosti. Jejich boj přestává být zcela beznadějný, jak tomu bylo dříve.
A čím více těchto nových příležitostí vznikne, tím více bude vynaloženo různými národy úsilí, aby je využily k prosazování svých národních a lidských práv. To znamená další růst ohnisek odporu vůči západnímu imperialismu, v kombinaci s objektivním procesem oslabování Západu, který pro něj vytváří situaci stále rostoucího geopolitického rizika.
Samozřejmě, že v Rusku není soucit vůči bývalým “partnerům”, ale sledují se vlastní geopolitické zájmy, včetně oslabení kolektivního Západu v různých oblastech světa. To je to, čím se ruská armáda již dnes zabývá na Ukrajině, a přináší nejzávažnější přínos k potlačování světového západního predátora a lupiče.
V této souvislosti intenzita setkání ministra obrany RF se zahraničními kolegy, čímž jsme zahájili náš přehled, pravděpodobně souvisí s otevřením nových “oken možností” a s potřebou s jejich pomocí roztáhnout síly Západu po celé planetě a dosáhnout jeho oslabení v každém konkrétním bodě.
Například ještě zcela nedávno latinskoamerické země, a zejména Nikaragua, přistupovaly k rozvoji svých vztahů s RF a s dalšími nezápadními mocenskými centry, zejména ve vojenské oblasti, s extrémní opatrností a obezřetností vůči USA s chápáním, že představují vážná rizika. Dnes se však situace výrazně mění na pozadí rostoucí plurality “horkých míst”, vyžadujících podle tradice přímou americkou intervenci. Pro Ameriku je však velmi obtížné, pokud je to vůbec možné, účinně reagovat na ty krize, které již vstoupily do akutní fáze. A v nových podmínkách mohou potenciální “body růstu” globální opozice vůči Západu získat významné příležitosti”.
A tak analytici The Economist konstatují prakticky totéž. Dělají to pouze s tím jediným rozdílem, že my jsme ve své publikaci zdůraznili pozitivní charakter změn, které se ve světě dějí, což mnoha národům, státům, a dokonce i regionům planety otevírá nové možnosti a perspektivy, které byly pro ně dříve nereálné, zatímco na druhé straně jasně začíná dominovat pesimismus a sklíčenost.
Především autoři článku přiznávají, že Západ už nemá ty síly jako dříve a jeho schopnost efektivně reagovat nejen neomezeně, ale i na vše, co je více než jedno a že je tedy počet světových krizí vážně omezen.
“Válka mezi Izraelem a Hamásem v Gaze hrozí, že se rozšíří po celém Blízkém východě, zatímco Amerika a Írán proti sobě stojí v pozadí. Válka na Ukrajině, která je největší v Evropě od roku 1945, nevykazuje žádné známky jejího konce. Čínská letadla a válečné lodě nyní ohrožují Tchaj-wan ve stále větším počtu a s rostoucí frekvencí a blížící se volby na ostrově pravděpodobně povedou k ještě větším nepokojům. Civilní konflikt v Mali, Myanmaru a Súdánu se v posledních týdnech také vyhrotil. Řetězení krizí lze jen stěží označit za bezprecedentní…
Ale Amerika a její spojenci nemohou zasáhnout tak snadno a levně, jako to dělali dříve. Protivníci jako Čína a Rusko jsou stále rozhodnější a stále více spolupracují. Totéž lze říci i o nepřipojených mocnostech, včetně Indie a Turecka, které mají rostoucí vliv na vývoj odlehlých událostí a domnívají se, že se formuje nový, příznivější řád. A možnost války přímo mezi velkými mocnostmi se vznáší nad světem a nutí země dívat se do budoucnosti dokonce dnes, když bojují s požáry…”
Po tak smutném pro Západ konstatování museli autoři britského listu dospět k závěru, o jehož nutnosti už dávno hovoří někteří prozíravější, tedy nezápadní, politici.
“Myšlenka” multipolarity je termín kdysi omezený vědou a patřící světu, ve kterém se moc nesoustředí na dvou místech jako během studené války, ani na jednom, jako v 90. letech, kdy dominovaly USA, ale na několika, vstoupila do diplomatického mainstreamu…
Nový světový chaos ohrožuje institucionální potenciál Ameriky a jejích spojenců a zároveň roztahuje jejich vojenský potenciál.
Svět, ve kterém se stále více krizí odehrává současně, staví před lídry a diplomaty pověřené jejich řízením dva druhy problémů. Jedním z nich je taktický úkol hasit několik požárů najednou.
Logika tohoto uvažování nemohla nevést naše západní kolegy k hodnocení těch faktorů ovlivňujících světovou situaci, které jsou v tak vícepožárovém, nebo chcete-li vícefrontovém světě nejžádanější. A není to v žádném případě ta “měkká síla”, na kterou Západ minimálně posledních dvacet let v podstatě spoléhal, protože ji považoval za jediný zasluhující pozornost potenciál, v jehož prospěch lze dokonce ignorovat tradiční “neměkké ” silové možnosti. Dnes se ukazuje, že právě v tom spočíval hlavní, strategický kalkul Západu.
“Ale i když diplomaté dokážou úspěšně roztočit několik talířů, souhra krizí představuje závažnější strategický problém, pokud jde o vojenskou sílu. Současná krize na Blízkém východě ukazuje, že vojenská síla je stejně nedostatkovým zdrojem jako diplomatické schopnosti. Dokonce v posledních letech se představitelé Pentagonu chlubili, že po dvou desetiletích bojů s povstalci v Afghánistánu a Iráku konečně přesunuli námořní síly z Blízkého východu do Asie. Nyní, pod tlakem událostí, se trend mění na opačný.
Pokud se válka v Gaze protáhne nebo rozšíří, americké námořnictvo si možná bude muset vybrat mezi tím, zda zůstane v Gaze a vytvoří mezery v jiných částech světa, včetně Asie, nebo dodá odvahu Íránu”.
Není těžké se přesvědčit o tom, že přesně polovina současných amerických leteckých úderných skupin se koncentruje u pobřeží Číny. A už nikdy, při současném rozložení sil ve světě, se tato síla nebude moci soustředit na jednom místě, například na Blízkém východě, aby provedla supermasivní úder. Skutečnost fyzického roztahování americké vojenské síly po celém světě je tedy zcela zřejmá.
I bez války se ocitne vojenský potenciál Západu v příštích letech pod obrovským tlakem. Válka na Ukrajině se stala připomínkou jak toho, kolik munice se spotřebovává ve velkých válkách, tak toho, jak hubené jsou západní arzenály a prostředky k jejich doplnění. Amerika prudce zvyšuje výrobu 155mm dělostřeleckých granátů. Ale i tak bude jejich výroba v roce 2025 pravděpodobně nižší než v Rusku v roce 2024.
Pochopení fatálního nedostatku adekvátních silových argumentů dnešního Západu pro přesvědčivé potvrzení svých nároků na udržení světové nadvlády začíná pronikat i do hlav západních intelektuálních elit.
Amerika by v tuto chvíli pravděpodobně mohla uspokojit oba své přátele… ale pokud by se jedna z válek, nebo obě, protáhla, nastaly by potíže. “Časem bude nutné dělat kompromisy, protože některé klíčové systémy budou přesměrovány do Izraele”, píše Mark Kanchian z Centra pro strategická a mezinárodní studia, analytického centra ve Washingtonu. Několik systémů, které Ukrajina potřebuje k protiofenzívě, nejsou k dispozici v množství, které by Ukrajina chtěla”.
Mnohem závažnějším problémem je skutečnost, že Amerika nedokázala vyzbrojit sebe a své spojence současně. “Pokud se americké výrobní linky již snaží držet krok s potřebami vyzbrojování Ukrajiny, poznamenává Iskander Rehman z Univerzity Johnse Hopkinse v nedávném článku o vleklých válkách, budou zcela potlačeny v případě skutečného vleklého konfliktu s nepřítelem, jako je Čína”.
“Jaká jsou rizika, která Amerika a její spojenci podstupují, když jsou tak roztažená v diplomatické a vojenské oblasti? Pokud válka na Ukrajině zůstane otevřenou ranou v Evropě a Blízký východ bude nadále v jednom ohni, Západ bude muset vážně zabojovat, pokud vypukne další vážná krize. Jedním z rizik je, že odpůrci jednoduše těží z chaosu jinde pro své vlastní účely. Pokud by například Amerika uvázla ve válce v Tichém oceánu, Írán by se jistě cítil jistěji v tom, že mu projde hození jaderné zbraně.
Ještě větší obavy vzbuzuje vyhlídka na aktivní domluvu. Evropští vojenští stratégové přikládají velký význam možnosti, že by Rusko mohlo během krize kolem Tchaj-wanu provádět hrozivé manévry, aby odvrátilo pozornost USA a spojilo své spojence, aniž by jim umožnilo podat pomocnou ruku v Asii. Stejně jako v dobách studené války lze každou krizi, ať už zanedbatelnou nebo triviální, považovat za zkoušku americké nebo čínské síly, která do ní zatáhne každou zemi”, pokračuje britský list.
Rozhodně by se neměl přehánět význam jedné publikace, a to ani v tak světově známém listu, jako je The Economist. Na druhou stranu si však nelze nevšimnout, že logika a fakta, jejichž prostřednictvím jeho autoři zdůvodňují své závěry a která, jak jsme zmínili výše, jsou prakticky k nerozeznání od argumentů našeho článku, pouze místo plus mají mínus, jsou samy o sobě pádným argumentem, aby se vzal na vědomí takový obraz světa a jeho perspektivy. A tedy k jejímu zvážení jako teoretického základu pro praktické jednání v paradigmatu multipolárního a multifrontového světa.
Jurij Borisov
Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr Vladimíra Grulichová
Mě se líbí to stálé přirovnávání současného stavu hospodářství, se stavem v roce 89. Jako kdyby zákonitě musel minulý režim, ustrnout ve vývoji. Zajímavé by bylo porovnání vývoje od 49 do 89 s vývojem od 90 do 2023.
Izrael a Hamás dosáhly předběžné dohody o pozastavení války. Má šest stran, píše WP
Jeden stát nemůže ovládat celý svět naštěstí kdo se o to pokusil tak spadl, až na dno. Státy nepotřebují žádného četníka a by jim rozkazoval. vzniku multipolárního světa nic nezabrání.
Čím dál víc mi to připomíná pád Říše Římské.
Ano, na schodech Kapitolu se souloží a v senátu zasedá kůň!