Utváření “nového světa” a chaos v předvečer bouřky. Tvrdá reakce na množící se známky globálního úpadku Západu se stupňuje

“Rusko rozvíjí s Nikaraguou rovnoprávnou spolupráci v široké škále otázek vzájemného zájmu, včetně obrany. Vysoce oceňujeme oboustrannou spolupráci na mezinárodní scéně. Naše země zaujímají jednotný postoj ke klíčovým otázkám globální a regionální bezpečnosti”, poznamenal Sergej Šojgu a zdůraznil, že Rusko, stejně jako Nikaragua, “odmítá diktát a politické tlaky, které se ve světě šíří v důsledku přechodu západních států v čele s USA od diplomacie k vydírání a hrozbám”. Rusko podle něj společně s Nikaraguou a dalšími stejně smýšlejícími lidmi hodlá “proti takovému chování zakročit”. Nikaragujský host zase upozornil na snahu USA “destabilizovat situaci v zemích, které se nacházejí vedle Ruska, blízko Číny. To všechno není náhoda. Ani situace kolem Ukrajiny není náhodná. Vše pochází z vojenské aliance, o které všichni dobře víme, a z dalších vojenských aliancí, které vytváří západní svět”.

A tentýž den hovořil Šojgu se svým protějškem z Burkiny Faso brigádním generálem Kassumem Coulibalym o upevnění a zvyšování rusko-burkinských vazeb ve vojenské sféře.

Dříve, 30. října, po nedávném návratu z krátké, ale obsažné cestě do Číny Sergej Šojgu jednal se zastupujícím předsedu Ústřední vojenské rady ČLR Čang Jü-Sia a diskutoval o aktuálních otázkách vojenské spolupráce obou zemí. “Rusko-čínské vztahy ve vojenské oblasti se neustále vyvíjejí ve všech směrech… Dnes probíhají jednání v Rusku. Tato dynamika vojenských kontaktů svědčí o vysoké úrovni vojenské spolupráce mezi našimi zeměmi”, řekl ruský ministr. Generálplukovník Čang Jü-Sia zase ujistil, že “rusko-čínské vztahy jsou na nejvyšší úrovni”. Podle něj se “strany vždy navzájem podporují v otázkách, které se týkají zásadních zájmů a klíčových obav stran, úzce spolupracují v mezinárodních a regionálních záležitostech”. Cílem vysoké čínské delegace přijíždějící do Moskvy je realizace všech dohod lídrů RF a ČLR a podpora praktické spolupráce ve vojenské oblasti s cílem dalšího posílení vztahů.

Na první pohled není na těchto setkáních nic neobvyklého, kromě dalšího názorného vyvrácení západních propagandistických klišé o “globální izolaci Ruska”.

Kromě toho upozorňují na zjevně rostoucí intenzitu mezinárodních vojensko-politických kontaktů. Vojenská sféra samozřejmě není příliš veřejná a lze se jen domýšlet, o čem se hovořilo. Tyto “dohady” jsou však významně usnadněny vyvíjející se celkovou vojensko-politickou situací ve světě, podle našeho názoru charakterizovanou rozšířením ohnisek konfliktů a linií konfrontace, na které je nucen reagovat kolektivní Západ v čele s USA. Abych byl přesnější, měl by reagovat v kontextu svého deklarovaného “světového vedení” a jakéhosi “práva” zasahovat do cizích záležitostí po celém světě.

Ve skutečnosti se realizace takové globální projekce západní síly začíná potýkat s rostoucími obtížemi, z nichž hlavní je oslabení samotného Západu a jeho zaoceánské citadely.

“Právě současné vládnoucí elity USA a jejich satelity jsou hlavními zdroji světové nestability. Získávají z ní svou krvavou rentu. Jejich strategie je také zřejmá. USA jako světová velmoc, to všichni vidí, chápou, i podle trendů ve světové ekonomice, slábne, ztrácí svou pozici. Americký svět s jedním hegemonem se rozpadá, odchází, postupně ale nezvratně odchází do minulosti.

Ale Spojené státy se s tím nechtějí smířit, ale naopak chtějí zachovat, prodloužit svou dominanci, svou globální diktaturu, a v podmínkách všeobecného chaosu je to pohodlnější, protože s takovým chaosem počítají, že omezí, destabilizují konkurenty, jak se vyjadřují, své geopolitické protivníky, k nimž řadí i naši zemi, a ve skutečnosti nová centra světového rozvoje, suverénní, nezávislé země, které se nechtějí ponižovat a plnit roli lokajů”, řekl Vladimír Putin 30. října při setkání se členy vlády a silovými rezorty.

Objektivní realita oslabování Západu nemůže nemít globální důsledky, které se projevují stále zřetelněji a nesporněji, a o zákonitosti nárůstu takových projevů není pochyb. Můžeme s jistotou konstatovat, že prakticky celý svět je unavený z dotěrných snah Západu diktovat všem svá pravidla, a to i v těch nejnepřístojnějších případech, jako je tomu například v Sýrii, jejíž hlubiny země drancují Státy pod záštitou svých nelegálních vojenských základen.

Mimochodem, právě síly “Osy odporu” v Sýrii a částečně v Iráku v neposlední řadě demonstrují realitu výše uvedené zákonitosti růstu odporu vůči americké nadvládě tím nejviditelnějším způsobem, když se dostávají do přestřelek s okupanty v Dajr az-Zauru a jinde. Přesně to jsme před necelým rokem předpovídali, tedy proměnu Syrské arabské republiky v jednu z front globální konfrontace se Západem.

Zintenzivnění střetů mezi syrskými a proíránskými silami s americkými okupanty zůstává v jistém “stínu” izraelské krvavé války proti Gaze. Neměli bychom však zapomínat, že útok ze 7. října byl zákonitým výsledkem celkových pohybů v geopolitické situaci, které otevírají Západem utlačovaným národům nové možnosti. Jejich boj přestává být zcela beznadějný, jak tomu bylo dříve.

A čím více těchto nových příležitostí vznikne, tím více bude vynaloženo různými národy úsilí, aby je využily k prosazování svých národních a lidských práv. To znamená další růst ohnisek odporu vůči západnímu imperialismu, v kombinaci s objektivním procesem oslabování Západu, který pro něj vytváří situaci stále rostoucího geopolitického rizika.

Samozřejmě, že v Rusku není soucit vůči bývalým “partnerům”, ale sledují se vlastní geopolitické zájmy, včetně oslabení kolektivního Západu v různých oblastech světa. To je to, čím se ruská armáda již dnes zabývá na Ukrajině, a je  nejzávažnějším přínosem k potlačování světového západního predátora a lupiče.

Podle prezidenta Vladimíra Putina: “Rusko se dnes nejen aktivně podílí na utváření nového, spravedlivějšího, multipolárního světa se stejnými právy a možnostmi pro všechny země a civilizace. Nejen, že jsme jedním z vůdců tohoto objektivního historického procesu, ale řeknu více, a všichni to vědí: za naši budoucnost, za principy spravedlivého uspořádání světa, Rusko bojuje za svobodu zemí a národů. Bojujeme důsledně a bojujeme, a bojují, ztrácejí své bojové soudruhy naši vojáci a důstojníci, naši hrdinové … čím silnější bude Rusko, čím soudržnější bude naše společnost, tím efektivněji budeme schopni hájit jak naše vlastní národní zájmy, tak zájmy těch národů, které se staly obětí západní neokoloniální politiky…

Je třeba vědět a pochopit, kde je kořen zla, kde je tento pavouk, který se snaží obestřít svou pavučinou celou planetu, celý svět a chce dosáhnout naší strategické porážky na bitevním poli, používá lidi, které oblboval po celá desetiletí na území dnešní Ukrajiny. Bojujeme-li právě s tímto nepřítelem v rámci speciální vojenské operace, znovu chci zdůraznit, posilujeme pozice všech těch, kteří bojují za svou nezávislost a suverenitu”.

V této souvislosti intenzita setkání ministra obrany RF se zahraničními kolegy, čímž jsme zahájili náš přehled, pravděpodobně souvisí s otevřením nových “oken možností” a s potřebou s jejich pomocí roztáhnout síly Západu po celé planetě a dosáhnout jeho oslabení v každém konkrétním bodě.

Například ještě zcela nedávno latinskoamerické země, a zejména Nikaragua, přistupovaly k rozvoji svých vztahů s RF a s dalšími nezápadními mocenskými centry, zejména ve vojenské oblasti, s extrémní opatrností a obezřetností vůči USA s chápáním, že představují vážná rizika. Dnes se však situace výrazně mění na pozadí rostoucí plurality “horkých míst”, vyžadujících podle tradice přímou americkou intervenci. Pro Ameriku je však velmi obtížné, pokud je to vůbec možné, účinně reagovat na ty krize, které již vstoupily do akutní fáze. A v nových podmínkách mohou potenciální “body růstu” globální opozice vůči Západu získat významné příležitosti.

Nikaragujské úřady mohou uvažovat především o umístění ruských vojenských základen na území této malé latinskoamerické země, zejména proto, že obvyklá reakce USA na podobný krok v podobě ozbrojené agrese je dnes velmi nepravděpodobná.

A to není jediný příklad: stanout bok po boku s Nikaraguou, s velmi příznivým postojem většiny ostatních států regionu, může přinejmenším Venezuela a Kuba.

Pokud se dnes daří dosahovat úspěchů při osvobozování afrických států z pout koloniální nadvlády, pak bývalý “zadní dvorek” USA v podobě Latinské Ameriky jen stěží zůstane stranou od tohoto blahodárného celosvětového trendu.

Samozřejmě že nevíme, o čem přesně se v Národním centru obrany na Frunzenském nábřeží vedla kuloární konverzace. Není však třeba pochybovat o tom, že obecné zákonitosti současného světového vývoje činí takové diskuse nejen možnými, ale jsou i zcela v pravý čas.

**

Jurij Borisov

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

fondsk