Poslední propadne peklu

Vždycky okolo 17. listopadu se kolektivně plácáme po ramenou, jak jsme toho bolševika zvoněním klíčů na náměstích zahnali, přičemž u toho tak nějak zapomínáme na mezinárodní kontext.

V Polsku už v té době dávno měli první nekomunistickou vládu v čele s Tadeuszem Mazowieckim, Maďaři už otevřeli hranice do Rakouska, v Praze už od léta parkovaly tisíce trabantů, zanechaných tu prchajícími východními Němci, a i ta Berlínská zeď už byla v okamžiku, kdy červené barety na Národní třídě mlátily studenty, obrazně řečeno pryč. Pravda, úplně poslední jsme nebyli a na rozdíl od posledního Rumunska jsme to zvládli sametově, ale to na věci nic nemění. Naši komunističtí geronti sloužili tuhému reálnému socialismu ještě dávno poté, co Gorbačov na východě spustil perestojku a vyhlásil glásnosť.

My totiž všechno děláme naprosto příkladně, respektive až do samé krajnosti. A tak i ta poslední kravka musela být ve jménu světlých komunistických zítřků odvedena do družstevní stáje a také každému holiči jsme znárodnili štětku na holení, břitvy i smeták. V jiných lidodemo zemích to tak nebylo. Zbytky soukromého či živnostenského podnikání tam po celou dobu socialistické éry zůstaly zachovány. Zkrátka a dobře, asi je to u nás nějaká tradice či podivný národní rys, ale ať tu vládne, kdo tu vládne, ať děláme, co děláme, vždycky musíme být papežštější než papež.

Když jsme v roce 2004 vstoupili do Evropské unie, pro české restauratéry okamžitě nastala úřednická buzerace, jež vyžadovala oddělené záchody pro muže, ženy a zaměstnance a navrch ještě přístup pro vozíčkáře, a aby toho nebylo málo, všechno ještě nejlépe v chromovaném provedení. A pak se člověk ocitl ve starých unijních zemích a v kdejaké tamní hospodě jen zíral, jak volně se všemi těmi unijními nařízeními a pravidly zacházejí tam.

Vzpomínáte na český film Poslední propadne peklu s Ivanem Vyskočilem v hlavní roli? Tenhle trochu pohádkový příběh se odehrává na pozadí třicetileté války a všechno se v něm točí okolo kouzelné lahvičky, která majiteli vždy splní jedno přání. Zádrhel je v tom, že lahvičku musí každý následně prodat za polovinu ceny, za kterou ji koupil. A poslední, komu zbyde a už nejde prodat, protože menší peníz už neexistuje, propadne peklu. Přesně v téhle roli se ocitají naši vládní politici a my ostatní bohužel s nimi. Tak dlouho posluhujeme tu Bruselu, tu Berlínu, tu Washingtonu, až pomyslný lahvičkový Černý Petr zbyde v rukou právě nám.

Z Washingtonu vyhlásili obchodní válku Rusku, zapískali a naši vládní mopslíci okamžitě začali slintat. Vrbětice dodnes nejsou vyšetřené, podezřelí Čuk a Gek nejsou obžalováni, natož stíháni, proč asi?, ale to nám nijak nezabránilo v tom, že jsme naše diplomatické vztahy s Ruskem začali plánovitě destruovat. Dokonce dávno předtím, než se na Ukrajině rozhořel válečný konflikt. Tu medaili od CIA si ředitel StBIS Koudelka nějak zasloužit musel.

Pak zazněly první ruské výstřely a náš lokajský premiér Fiala od té doby snaživě vytrubuje, že jsme ve válce. V jaké válce? V americké obchodní válce s Ruskem do posledního Ukrajince? Ale kdyby jen Fiala. Snaživci se vyrojili prakticky všude. Žádná jiná země na světě se tak jako my nezahalila do žlutomodrého flóru. Namísto jisté uměřenosti a zdrženlivosti, odpovídající velikosti a významu naší země, se z nás na povel stali pomalu největší světoví válečníci. Proboha, proč?

Válka neválka, Maďarsko či Rakousko zvysoka kašlou na nějaké protiruské sankce a dál odebírají ruský plyn. Ne tak my. Naši vládní politici stojí v sankčním pozoru a s úsměvem idiota sledují, jak jsou naše domácnosti i firmy odírány, když si politicky a ideově očištěný, leč patřičně předražený ruský plyn přes překupníky nakupujeme z druhé strany světa. Ani elektrickou energii nám nezdražil Putin. Ceny nahoru vyhnaly naše vlastní sebepoškozující protiruské sankce, nesmyslná německá energetická politika a hloupost naší lokajské vlády.

Světová média už dávno poskytují realistický obraz ukrajinské války, ale naše média hlavního proudu dál a dál sní svůj sladký propagandistický sen o znovu ukrajinském Krymu i Donbasu.

Ukrajinská válka dříve či později skončí. Spojené státy jednoho dne upřou svůj zájem jinam a zase bude vymalováno. USA to nijak neublíží, za užitečné idioty budeme my, kteří Amíkům odezíráme ze rtů, abychom pak namísto zájmů vlastních, tedy českých, hájili obchodní a velmocenské zájmy americké. Co na tom, že až jednoho dne ve Washingtonu odpískají konec ukrajinské války, budeme mít vztahy s Ruskem, jehož plyn, ropu a další nerostné bohatství potřebujeme, zcela zpřetrhané, zato budeme mít skvělé vztahy s naprosto rozvrácenou Ukrajinou. A kdoví jestli?

Podobné to bylo s Afghánistánem. Zatímco čeští politici se stále ještě předháněli v tvrzení, že u Kábulu se bojuje za Prahu, Američané už v Kataru dávno vyjednávali s Tálibánem. A pak jednoho krásného rána prakticky ze dne na den Afghánistán opustili. Podobně jako kdysi Vietnam. A naši politici na to zírají jak čerstvě vyoraná myš.

Političtí trubci typu Tchajwance Vystrčila, dvousvetrové Markéty či umanutého bývalého pirátského primátora Hřiba v touze po washingtonské pochvale opakovaně prostomyslně dráždí Čínu, aby to pak tajný skutečný ministr zahraničních věcí Tomáš Pojar musel jet do Pekingu žehlit. Leč trubci dráždí dál.

Našim lokajským místodržícím nestačí, že jsme spolehlivým partnerem Izraele a máme s ním nadstandardní vztahy, oni ještě musejí po náměstích pobíhat zahalení v izraelských vlajkách. A Fiala pak v Africe zírá jak pes Goro před Tokiem, když mu dveře zabouchnou před nosem.

Kdy už nám konečně dojde, že onen stařičký bonmot, že mocnosti nemají přátele, nýbrž pouze své zájmy, je veskrze pravdivý? Až jako ti úplně poslední, ale jako vždy papežštější než papež, ba přímo ti nejpapežštější na světě propadneme peklu? Opravdu tohle chceme?