Židovsko – arabská tragédie aneb ukrajinský fenomén (1)

(foto: výcvik izraelských vojáků v Československu)

Židovsko – arabského zabíjení v Palestině je rodinným konfliktem. Židé a Arabové jsou bratranci – Semité. Máte Žida a Araba ve stejném oblečení – rozeznáte kdo je kdo? Nenávist a zabíjení je též důsledkem dlouhodobého imperiálního vlivu západní civilizace v oblasti.
Odobně dopadla péčí administrativy USA též Ukrajina s uměle vyprovokovanou nenávistí západně orientované části Ukrajinců vůči Rusům.

Kdyby v roce 1948 byl vyhlášen Stát Palestina stejně jako Stát Izrael (jak připravovala OSN), znamenalo by to základ pro spolupráci tamních židů a Arabů. Že k tomu nedošlo není jen vinou Arabů, Britů, ale nakonec nepřímo i USA. Dnešní situace je toho důsledkem.

Bývalý izraelský premiér, ministr obrany, ministr zahraničí a laureát Nobelovy ceny míru Šimon Peres, který působil na politické scéně už od založení státu, mluvil s dopisovatelem Lidových novin v Izraeli v roce 2002 mj. také o palestinském státu. Peres tehdy uvedl o chybějícím palestinském státu: „…vznik palestinského státu je žádoucí a nevyhnutelný. Mezi řekou Jordán a Středozemním mořem žije pět milionů Židů a čtyři miliony Palestinců. Zůstaneme-li spolu, dříve nebo později se z nás stane dvounárodní stát. Oba národy pak mezi sebou budou bojovat o každou kapku vody, o každou píď země, o každou pravomoc, budou závodit o to, kdo z nich je většina. To je zcela jistý návod k věčné nenávisti a válce. Proto je z hlediska Izraele lepší, vznikne-li palestinský stát, a je výhodnější, bude-li s ním mít Izrael dobré vztahy.“
 

Palestinský stát zaškrtili Arabové alias Jordánci

Že nevznikl palestinský stát již v roce 1948 má počátek ve vině Britů, kteří stranili v době vzniku Izraele Arabům a tehdejšímu vládci Transjordánska, dnešního Jordánského království.
 
Již v roce 1946 se objevil anglický plán, podle kterého měly být arabské části Palestiny přičleněny k novopečenému státu, k Transjordanii. Ke konci roku 1948 zahájili Izraelci ještě před usnesením OSN s Jordánci jednání.

Izraelci vyčerpáni obranným bojem s okolními arabskými státy byli postaveni před tíživou alternativu. Buď se s tehdejším Jordánskem dohodnout, nebo vést další vyčerpávající boje na pokraji sil. Díky jednáním střety s jordánskou Arabskou legií měly v dalším období převážně statický ráz. Transjordanský král se mohl vychloubat, že on byl jediným, kdo nebyl izraelskou armádou poražen.
 
Izrael se snažil najít způsob spolužití s Jordánci, tedy i s Anglií. Aby toho dosáhl, svolil nakonec, aby arabské území Palestiny bylo připojeno k Transjordanii. Když později připojení západního břehu Jordánu k tehdejší Transjordánii oficiálně provedla, “protestoval” Izrael navenek proti tomuto kroku. Obsazením části Palestiny Transjordanií (Jordánskem) padl plán OSN na zřízení samostatného arabského státu v Palestině.

Politika izraelských vládnoucích kruhů byla podle kritiků pro Izrael děsivě krátkozraká. V parlamentu padla výtka: „Tím, že bylo upuštěno od zřízení samostatného arabského státu v druhé části Palestiny, bude posílena reakce na Středním Východě a židovský národ bude připraven o sousedství spřáteleného národa“.

Pravdou však je, že mladý izraelský stát se v té době bránil proti arabským útokům s vypětím všech sil. Generální štáb izraelské armády, když už si byl jist, že Jordánci nepodniknou žádnou akci proti Izraeli, mohl začít na podzim 1948 soustřeďovat nové síly na egyptské frontě, kde nebylo možno mluvit ani omylem o klidu zbraní.

Politické čachry osudem Arabů i Židů i Ukrajinců a Rusů

Státotvorné zabíjení začalo více méně v listopadu 1947. Boje mezi Araby a Židy začaly poté, co OSN hlasovala pro rozdělení Palestiny. Židé, kteří se pokoušeli nakoupit zbraně v zámoří, měli problém. USA pozastavily všechny dodávky zbraní na Blízký východ na podporu zbrojního embarga OSN. Britové byli tím rozhodnutím nadšeni. Židovské síly budou ve vážné vojenské nevýhodě, zatímco embargo se nedotklo armád Egypta, Iráku a tehdejšího Transjordánska, které byly vyzbrojeny a vycvičeny Brity.

V kritických okamžicích např. pomohly dodávky letecké techniky z Československa, ale to jen proto, že Stalin věřil v prosazení levicové orientace Izraele. Když tato vize se ukázala snem, východní podpora Izraele skončila…

Vojenská pomoc Izraeli byla vždy přísně účelová. Izrael pomáhal v roce 1953 při řešení suezské krize, a dostal proto zbraně, spolupráce s Francií ve vojenské oblasti naproti tomu skončila v roce 1967 po porážce arabských armád Izraelem, protože Francie si z politického hlediska nemohla dovolit dále dodávat zbraně Izraeli. Tím by se zhroutila francouzsko – arabská obchodní spolupráce.

USA, jako noví dodavatelé výzbroje Izraeli, využili možnosti vytvořit protiváhu sovětského vlivu v arabských státech v oblasti. Podpora skončila v okamžiku, kdy muselo Rusko z ekonomických důvodů v devadesátých letech rezignovat na vojenskou podporu arabských států. Ve hře zůstávají na obou stranách dva protihráči: ropa a proizraelská lobby v USA.

Podpora kterékoli strany je politickou a ekonomickou kalkulací. Palestinci i Izraelci jsou jen politickým materiálem. Podobným materiálem po rozpadu Sovětského svazu se stala Ukrajina.

Ukrajinská verze Palestiny

V tomto kontextu lze chápat např. i rozhovor se zakladatelem Stratforu Georgem Friedmanem (ČT 24, 28.6.2015, rubrika Horizont). Soukromá CIA, tak se někdy přezdívá analytické a zpravodajské organizaci Stratfor, má zakladatele George Friedmana. Ten mluvil s Davidem Miřejovským třeba o vztazích Evropy s Amerikou nebo o Rusku po Putinovi.

Friedman uvedl: „.. toto je pohled Ameriky, máme své zájmy. Nechceme vidět Evropu pod jednou vládou, Rusko není z tohoto pohledu velkou hrozbou. Neděláme příliš, abychom ho zastavili, ale jsme do toho zapojení. Naším partnerem nejsou tradiční západoevropské instituce. Využíváme vzájemné vztahy s jednotlivými zeměmi. Západ pomáhal s podporou povstání na Majdanu. Ten destabilizoval a narušil neutralitu Ukrajiny, podporoval jsem tu revoluci. Teď ale musíme čelit faktu, že je Rusko velmi znepokojeně, ne proto, že je Putin monstrum, velmi hlasitě neakceptuje jeho výsledek (ukrajinský převrat) a snaží se ho změnit…“

Kdyby vznikl Palestinský stát již v roce 1948, zmizel by zdroj dlouhodobého odporu a vydírání ze strany islámských států a militantních islamistů. Zhruba v rozmezí let 1993 – 1999 postupně došlo k polovičatému předávání části území již do rukou palestinské samosprávy. Všechna pozitiva ale ničí izraelské okupační osady na palestinském západním břehu Jordánu a stálý vliv okupační správy.  

**

První zprávy