Židovsko – arabská tragédie aneb o studnici nenávisti (6)

První zprávy
V EU vládne hromada politických impotentů, podobně jako v době nástupu Hitlera k moci. Ale Izrael tuto pozici ztrácí, stává se z něho stále více jenom agresivní politický hráč. To je velká škoda, upozorňuje publicista František Roček v komentáři pro Prvnizpravy.cz..

Roček: Židovsko – arabská tragédie aneb ukrajinský fenomén (1)
Roček: Židovsko – arabská tragédie aneb Palestina v britské pasti (2)

Výlet do roku 2006

Nahlédněme co se o tomto fenoménu v Čechůnii psalo např. v roce 2006. Jan Eichler (1952) jako výzkumný pracovník Ústavu mezinárodních vztahů uveřejnil článek „Vojenská charakteristika druhé intifády“ (Mezinárodní politika, 28.4.2006). Psal o fenoménu palestinského povstání, tzv. druhé intifádě. Vypukla v roce 2001 pod vlivem neúspěch procesu Oslo a krachu přímých jednání v Camp Davidu v závěru druhého mandátu Billa Clintona, ale nechyběly ani různé vnitřní podněty. V jejich důsledku se Izraelci i Palestinci radikalizovali.

Odcitujeme část článku nazvanou „Negativní důsledky izraelské taktiky proti druhé intifádě“:

„Silová, represivní taktika Izraele se zaměřuje na dosažení “rozhodujícího vojenského vítězství, které povede k zastavení masakrování našeho civilního obyvatelstva,” (Benyamin Netanyahu: Only military force can succeed. International Herald Tribune, 6.-7. 4. 2002) ale ve skutečnosti tím provokuje další teroristické akce Palestinců.

Na represivní činnost izraelské armády dlouhodobě navazují i nevojenské metody. Je to především tzv. skrytá kolonizace – každá osada na okupovaném území chce mít jakési předsunuté ochranné stanoviště, které ji má chránit před útoky ze strany Palestinců. Po jeho vybudování se požaduje, aby tam byla zavedena elektřina, voda, a nakonec aby tam byla také vojenská ochrana. Jakmile se tak stane, přijdou další osadníci a vyhlásí dané místo za další obec. Její příslušníci se posléze začínají dožadovat vybudování dalšího ochranného stanoviště. (Balencie, Jean – Marc et de la Grange. Ar-naud: Les Nouveaux Mondes rebelles. Conflits, terrorisme et contestations. Editions Michalon, Paris, 2005, s. 83).

Zároveň s tím se izraelské ozbrojené síly podílejí i na ztrpčování každodenního života Palestinců – znemožňuje se jim, aby sklízeli úrodu, nařezávají se olivovníky, jejich mytické, posvátné stromy, ničí se elektrické vedení, páchají se škody na jejich hospodářských zvířatech. Dělají se zábrany na cestách, aby se Palestincům znemožnila cesta na pole, na pracoviště, na trhy, k lékaři, za příbuznými. To vše má Palestince zlomit a donutit, aby daná území vyklízeli. Izraelské represe ale nakonec byly tak kontraproduktivní, že “vážně oslabily palestinské bezpečnostní služby, a ty pak nemohly nastolit pořádek. … v Gaze se Hamás stal silnějším než policejní síly Mahmúda Abbáse, jimiž jsou General security a National Security Forces. (Charles Enderlin: Quant Israel favorisait Hamas. In.: Le Monde, 6. 2. 2006)

Roček: Židovsko – arabská tragédie aneb statistiky hovoří (3)

Roček: Židovsko – arabská tragédie aneb prokletí osad (4)

Neuvěřitelné? Především zdroj nenávisti
V Neviditelném psu jsem v červnu 2006 napsal na stejné téma s trochou šibeničního humoru: „…Na protiteroristické operaci nebylo zajímavé honění radikálů, ale cílevědomé rozrušení palestinské samosprávy. Izraelské jednotky odnesly ze všech počítačů, co se jim dostaly do ruky, včetně počítačů ministerstva školství či zdravotnictví, disky s daty. Zdravotní záznamy Palestinců, informace o chodu palestinských škol a záznamy o jejich studentech, záznamy katastrálních úřadů apod., to všechno je cenný analytický materiál, který umožňuje nahlédnout do všedního života Palestinců a odhalovat potenciál jednotlivých osob z řad nejmladší, teprve nastupující generace Palestinců… Izraelci tím získají ještě hlubší vhled do majetkových, zdravotních a osobních (sociálně – psychologických) poměrů jednotlivců.

 
Nutnost opětovného oživování rozsáhlých částí administrativy dává šanci mladším generacím Palestinců, protože znovubudování samosprávní sítě silně narušené izraelským vpádem … je dobrou záminkou pro nové boje o pozice v neprospěch staré gardy Arafatovy generace… Izrael pomohl kádrově: izraelskou spoušť musí napravit technicky a manažersky orientovaní mladší palestinští Arabové, aby pomohli zbudovat samosprávu v moderním smyslu slova…“

Ale vraťme se k Eichlerovi.

Na závěr Eichler ve svém článku uvádí: „… průběh druhé intifády ukázal, že bojové řešení nikam nevede. Vojenská převaha a vítězství při trestných výpadech nevedou k posílení bezpečnosti Izraele, stejně jako teroristické akce nijak nepomáhají Palestincům… Je nutné hledat politické řešení. Jeho základem by mělo být, že všechny arabské státy uznají Izrael, Palestinci by měli svůj stát v hranicích z roku 1967, židovské čtvrti v Jeruzalémě by připadly Izraeli a arabské zase Palestině, dílčí úpravy by se prováděly cestou vzájemných kompenzací.“

Uznat palestinský stát v hranicích z roku 1967 neznamená nic jiného než zrušení židovských osad na palestinském území. V minulém díle jsme uváděli, že to Izrael nechce udělat a stal se tedy okupačním státem.

Roček: Židovsko – arabská tragédie a tanečky kolem rukojmí (5) 
 
Palestinu Izrael nepotřebuje

V článku „IZRAEL: Druhá vrstva izraelského úspěchu“ jsem v červnu 2002 upozornil: „Cílem izraelsko – palestinského vztahu nemůže být v nejbližším desetiletí jejich soužití, protože se změnilo v dlouhodobou konfrontaci. Dnešním cílem musí být ukončení konfrontací oddělením Arabů a Židů za každou cenu.“ Již tehdy bylo zřejmé, že v oblasti Palestiny se situace uklidní až vytvořením palestinského státu.

V červnu 2002 jsem napsal článek: „IZRAEL: Potřebují Židé nárazníkové pásmo?“ Uvedl jsem: „V souvislosti s otázkou možného odsunu židovských osadníků z oblastí Palestinského státu se nabízí otázka: je to rozumné řešení? Izrael tím ztratí poslední nárazníkové pásmo s ostrůvky potenciálního židovského odporu proti agresi. Nárazníkové pásmo je ve skutečnosti dnes Izraeli již platné jako mrtvému zimník. Jediné, co dnes má pro Izrael smysl, je koncepce připravenosti k permanentnímu úderu.

 
Po stažení židovských osadníků z prostoru státu Palestiny by palestinská státní správa plně odpovídala za činy, které se odehrávají na jejich území… Pro Izrael se strategická situace palestinským osamostatněním nezmění.

 
… Pro Izrael není důležité, že by ztratil odsunem osadníků na západním břehu Jordánu židovské osady (předsunuté pozice), protože moderní dělostřelectvo je schopné ostřelovat nepřítele do hloubky desítek kilometrů.

 
… Bezpečnostní strategie Izraele pro budoucnost: Musí být zajištěna maximální neprostupnost izraelské hranice, aby nepronikli do Izraele teroristé. Zbytek bezpečnostních opatření záleží na monitorování bezpečnostně – vojenské situace v podstatě na celém Blízkém východě a v prostoru Středozemního moře až po Turecko. Z tohoto hlediska již nemá Palestina jako bezpečnostní předpolí velký význam. Schopnost Izraele bránit se stojí a padá na nejmodernější technice a taktických jadernách zbraních. Izrael je praktickým příkladem, že úsilí o nešíření jaderných zbraní je samoúčelné – dává body především velmocem.“

Hamás „pozvala“ do Palestiny Arafatova klika i Izraelci

Hnutí islámského odporu (Hamás) vzniklo v roce 1987 jako odbočka egyptských islamistických Muslimských bratří. Největšího politického úspěchu v Palestině organizace dosáhla v lednu 2006, kdy vyhrála volby do Palestinské národní správy.

Con Coughlin v konzervativním britském deníku Daily Telegraph (V roce 2006 se Coughlin vrátil do The Daily Telegraph jako redaktor pro obranu) a upozornil, že se organizace Hamas stala dominantní silou v palestinské politice vinou především Jásira Arafata, bývalého prezidenta Palestinské správy. Hlavním důvodem, proč přešlo tolik Palestinců od mainstreamové organizace Fatah k Hamasu, je hluboké zoufalství, které pociťují nad svou nynější situací. Když jsem však loni navštívil Gazu a Západní břeh Jordánu, píše Coughlin, palestinští přátelé mě informovali, že v některých oblastech, zejména v Gaze, dosahuje mezi Palestinci nezaměstnanost až 80 procent. Protože nemají venkovští Palestinci žádný příjem, v současnosti doslova trpí hladem. K této drastické situaci dochází navzdory desítkám milionů dolarů, které přicházejí na účty Palestinské správy ze Západu. Kam se peníze poděly, to nikdo neví… Avšak po Arafatově smrti vyšlo najevo, že miliony dolarů byly tajně ukryty v celé síti zahraničních kont a Palestinská správa se je usilovně snaží získat zpět.

Kromě toho vybudovali Izraelci obří bezpečností plot a značně ochromili hospodářské styky Palestinců s Izraelem – které Palestinci nutně potřebují pro přežití. Proto organizace Hamas, provozující rozsáhlý program sociální pomoci a zdravotnictví, je považována za stranu, která dokáže reagovat daleko citlivěji na potřeby obyčejných Palestinců než zkorumpovaní šéfové strany Fatah. Znamená to, že Palestinci dali prostor Hamásu kvůli naději ze zlepšení sociálních poměrů.

Osady jako smrtonosná zátěž

S mírně humornou nadsázkou lze říci, že bůh čili Jehova či Alláh potrestal izraelskou administrativu za to, že stále rozšiřují okupační osady na palestinském západním břehu: V předvečer ofenzívy Hamásu byla velká část armády nasměrována, aby zajistila bezpečnost bezpočtu nových fundamentalistických izraelských osad roztroušených po Západním břehu Jordánu u příležitosti svátku Sukot. Odtud nemožnost rychle reagovat na ofenzívu na jihu, je uvedeno v rozhovoru pro Le Dialogue s Alainem Chouetem, bývalým šéfem francouzské bezpečnostní zpravodajské služby Generálního ředitelství pro vnější bezpečnost (DGSE).

A dodal, že Izraelce zabíjela jejich pýcha, protože armáda „se nechala svést mýtem o technologické nadřazenosti a přesvědčila sama sebe, že dvojitá fyzická a elektronická bariéra kolem Gazy je nepřekonatelná, nebo jí alespoň poskytne čas na účinnou reakci. Jedná se o známý fenomén “komplexu Maginotovy linie” ve Francii…“
 
Je třeba dodat: Okupační izraelské osady na palestinském území jsou danajským darem, protože izraelské konvenční ozbrojené síly tráví spoustu času hlídkováním na okupovaných územích a mnohem méně času nácvikem kombinovaných bojových operací.