Zasedání Valdajského diskusního klubu

Vážení účastníci plenárního zasedání! Kolegyně a kolegové, dámy a pánové!

Je mi potěšením přivítat vás všechny v Soči na dvacátém výročním zasedání Valdajského mezinárodního diskusního klubu.

Naše, nebo lépe řečeno vaše fórum, na kterém se tradičně setkávají politici a vědci, odborníci a osobnosti veřejného života z mnoha zemí světa, opět potvrzuje svůj vysoký status vyhledávané a intelektuální platformy. Valdajské diskuse jsou vždy odrazem nejdůležitějších procesů světové politiky 21. století v celé jejich šíři a komplexnosti. Jsem přesvědčen, že tomu tak bude i dnes – a muselo tomu tak  být i v předchozích dnech, kdy jste diskutovali mezi sebou – a bude tomu tak i v budoucnu, protože v podstatě stojíme před úkolem vybudovat nový svět. A v takto určujících etapách je role a odpovědnost intelektuálů, jako jste vy, vážení kolegové, opravdu veliká..

Za léta působení klubu ve světě i u nás, jak bylo právě řečeno, došlo k závažným, ne-li přímo kolosálním změnám. Podle historických měřítek není období dvaceti let tak časově rozsáhlé a není ani tak dlouhé. Ale když připadne na epochu lámání celého světového řádu, čas jako by se smrskl.

A myslím, že budete souhlasit, že za těchto dvacet let se odehrálo více událostí, než se jindy odehraje za mnoho a mnoho desetiletí, a tyto změny jsou kvalitativní a vyžadují zásadní změny v samotných principech mezinárodních vztahů.

Na počátku 21. století všichni doufali, že se národy a lidé poučili z nákladné a ničivé vojensko-ideologické konfrontace minulého století, uvědomili si její škodlivost, pocítili křehkost a vzájemnou propojenost naší planety a přesvědčili se, že globální problémy lidstva vyžadují společný postup a hledání společných řešení. Že egoismus, domýšlivost, přehlížení skutečných výzev nás nevyhnutelně zavedou do slepé uličky, stejně jako snaha mocnějších vnutit ostatním své představy a zájmy. To mělo být každému zřejmé – mělo, ale ukázalo se, že tomu tak není, opravdu není.

Když jsme se před téměř dvaceti lety poprvé sešli na klubovém setkání, vstupovala naše země do nové etapy svého vývoje. Rusko překonalo nejtěžší období obnovy po rozpadu SSSR. S veškerou energií a dobrou vůlí jsme se zapojili do procesů budování nového, jak se nám zdálo, spravedlivějšího světového řádu. Naše země je schopna k nim výrazně přispět, neboť máme co nabídnout svým přátelům, partnerům i celému světu.

Bohužel naši připravenost ke konstruktivní spolupráci někteří nesprávně pochopili jako podřízenost, jako souhlas s tím, že nový řád budou budovat ti, kteří se prohlásili za vítěze studené války, ti, kteří si ve skutečnosti mysleli, že Rusko je připraveno jít cestou někoho jiného, že je připraveno řídit se nikoliv svými národními zájmy, ale zájmy jiných.

Po všechny ty roky jsme opakovaně upozorňovali, že tento přístup vede nejen do slepé uličky, ale že je spojen s rostoucí hrozbou vojenského konfliktu. Ale nikdo nás nehodlal poslouchat, nikdo nás nechtěl slyšet. Víte, arogance našich takzvaných partnerů na Západě byla prostě mimo mísu, jinak se to nazvat nedá.

Spojené státy a jejich satelity tvrdě vytyčily kurz na hegemonii – vojenskou, politickou, ekonomickou, kulturní, dokonce i morální a hodnotovou. Od samého počátku nám bylo jasné, že pokusy o vytvoření monopolu jsou odsouzeny k nezdaru. Svět je příliš složitý a rozmanitý, než aby se dal podřídit jedinému schématu, i když za ním stojí moc, obrovská moc Západu, nahromaděná za staletí koloniální politiky. Koneckonců i vaši kolegové – mnozí zde chybí – nepopírají, že prosperity Západu bylo z velké části dosaženo okrádáním kolonií v průběhu staletí. To je fakt. Ve skutečnosti bylo této úrovně rozvoje dosaženo okrádáním celé planety. Dějiny Západu jsou v podstatě kronikou nekonečné expanze. Vliv Západu ve světě je obrovská vojensko-finanční pyramida, která ke svému udržení potřebuje stále nové palivo – přírodní, technologické a lidské zdroje patřící jiným. Proto se Západ prostě nemůže zastavit a ani to nemá v úmyslu. Naše argumenty, nabádání, apely na rozum, návrhy byly prostě ignorovány.

Již jsem o tom veřejně hovořil – a to i s našimi spojenci a partnery. V jednu chvíli váš pokorný sluha jednoduše navrhl, že bychom možná měli vstoupit i do NATO. – Ale ne, takovou zemi v NATO nepotřebujeme.- Ne? A co jiného bychom měli ještě udělat? – No, mysleli jsme si, že už jsme tak nějak mezi svými, promiňte, jak se říká, buržousty. – Ale přece, jak to udělat? – Už není žádná ideologická konfrontace. – V čem je tedy problém? Problémem jsou zřejmě geopolitické zájmy a arogantní postoj k ostatním. To je ten problém, arogance.

Na stále rostoucí vojenský a politický tlak jsme museli reagovat. Mnohokrát jsem už řekl, že jsme nezačali takzvanou “válku na Ukrajině”. Naopak, snažíme se ji ukončit. Neorganizovali jsme na státní převrat v Kyjevě v roce 2014 – státní převrat, krvavý, protiústavní státní převrat. Kdyby se to stalo kdekoliv jinde, okamžitě bychom slyšeli ze všech světových médií [masmédií], podřízených samozřejmě především anglosaskému světu: tak to nejde, to je nemožné, to je nedemokratické. Ale tady to možné bylo. Dokonce řekli, kolik peněz na tento převrat vynaložili. Všechno je možné.

V té době jsme se podíleli na podpoře obyvatel Krymu a Sevastopolu. Neuspořádali jsme státní převrat, ani jsme Krymčany či obyvatele Sevastopolu nezastrašovali etnickými čistkami inspirovanými nacismem. Nesnažili jsme se donutit Donbas k poslušnosti ostřelováním a bombardováním. Nevyhrožovali jsme zabitím těm, kdo chtějí mluvit svým rodným jazykem. Podívejte se, my všichni tady jsme informovaní a gramotní lidé. Dobře, dají se vymývat mozky, promiňte mi to slovní spojení, milionům lidí, kteří vnímají skutečnou realitu z masmédií. Ale sami víte, co se stalo: devět let bombardovali, stříleli a používali tanky. Proti Donbasu byla rozpoutána válka, skutečná válka. A nikdo zatím nespočítal mrtvé děti v Donbasu. Nikdo v jiných zemích, zejména na Západě, pro mrtvé neplakal.

Válka, kterou kyjevský režim zahájil s aktivní a přímou podporou Západu, trvá již desátým rokem a cílem speciální vojenské operace je ukončit ji. A připomíná nám, že jednostranné kroky, ať už je podnikne kdokoli, se nevyhnutelně setkají s odvetou. Jak víte, akce plodí protiakci. To dělá každý zodpovědný stát, suverénní, nezávislá a svéprávná země.

Každý si uvědomuje, že v mezinárodním systému, kde vládne svévole, kde o všem rozhodují ti, kteří si myslí, že jsou výjimeční, bez hříchu a jediní správní, může být zasažen kdokoli jen proto, že se nějaká země znelíbí hegemonovi, který ztratil smysl pro proporce a, dlužno dodat, i smysl pro realitu.

Bohužel musíme konstatovat, že naši protějšci na Západě ztratili smysl pro realitu a překročili všechny možné meze.

Ukrajinská krize není územním konfliktem, to chci zdůraznit. Rusko je největší a teritoriálně nejrozsáhlejší zemí na světě. Nemáme žádné zájmy, pokud jde o dobývání dalších území. Stále musíme rozvíjet Sibiř, východní Sibiř a Dálný východ. Nejde o územní konflikt, nebo dokonce o nějaké nastolení regionální geopolitické rovnováhy. Jde o mnohem širší a zásadnější problém: o princip, z něhož bude vycházet nový světový řád.

Trvalý mír bude nastolen teprve tehdy, až se všichni budou cítit bezpečně, až si uvědomí, že jejich názor je respektován, že ve světě panuje rovnováha, kdy nikdo nebude moci nutit nebo donucovat ostatní, aby žili a chovali se podle jeho přání, nebo dokonce, aby postupovali v rozporu s vlastní suverenitou, se skutečnými zájmy, tradicemi a zásadami národů a států. V takovém schématu je samotný pojem jakékoli suverenity jednoduše popřen, vyhozen, promiňte, na smetiště.

Je zřejmé, že lpění na blokových přístupech a snaha přivést svět do situace neustálé konfrontace “my – oni” je neblahým dědictvím 20. století. Je to produkt západní politické kultury, je jedním z jejích nejagresivnějších projevů. Opakuji, Západ vždy potřebuje nepřítele – určitá část Západu, západní elity. Potřebuje nepřítele, kterým lze vysvětlit potřebu silových akcí a expanze. Nepřítele však potřebuje také proto, aby si udržel vnitřní kontrolu v rámci určitého systému toho samého hegemona, v rámci bloků – v rámci NATO nebo jiných vojensko-politických bloků. Když existuje nepřítel – všichni se musí semknout kolem šéfa.

Není naší věcí, jak žijí jiné státy. Vidíme však, jak v mnoha z nich vládnoucí elity nutí společnost přijímat normy a pravidla, která sami občané – přinejmenším velká část občanů, a v některých zemích, což lze s jistotou konstatovat, většina občanů – přijmout nechtějí. Jsou k tomu však nuceni, neustále se vymýšlejí důvody, hledají se vnější viníci rostoucích vnitřních problémů, vymýšlejí se a nafukují neexistující hrozby.

Rusko je přitom oblíbeným tématem těchto politických intrikánů. Na to jsme si už zvykli, historicky jsme si na to zvykli. Ale oni se snaží z každého, kdo není ochoten slepě následovat tyto západní elity, vytvořit obraz nepřítele. Snaží se udělat nepřítele z kohokoli: z Čínské lidové republiky, v určitých situacích, v určitém okamžiku se snažili udělat nepřítele i z Indie – teď samozřejmě koketují, my to velmi dobře chápeme, cítíme to a vidíme situaci v Asii, všechno je jasné. Indické vedení, chtěl bych říci, je nezávislé, velmi národně orientované. Myslím, že tyto pokusy nemají žádný smysl, ale přesto pokračují. Snaží se udělat nepřítele z arabského světa, také selektivně, snaží se jednat opatrně, ale přesto se to obecně všechno smrskává na jediné – a dokonce i z muslimů se snaží udělat nepřátelskou komunitu. A tak dále. V podstatě každý, kdo se chová nezávisle a sleduje své vlastní zájmy, se okamžitě stává pro tyto západní elity překážkou, kterou je třeba odstranit.

Světu se vnucují umělé geopolitické konstrukce a vytvářejí se uzavřené bloky. Vidíme to v Evropě, kde již desítky let probíhá snaha o rozšíření NATO, ale i  v asijsko-pacifickém regionu a v jižní Asii, kde se snaží rozbít otevřenou a inkluzivní architekturu spolupráce. Blokový přístup, nazývejme věci pravými jmény, je omezováním práv a svobod států rozvíjet se samostatně, snahou uvěznit je v určité kleci závazků. Je to do jisté míry – a to je zřejmé – odebrání části suverenity a následné – a to velmi časté – vnucování rozhodnutí v jiných oblastech, než je bezpečnost, především v ekonomické oblasti, jak se to v současnosti děje mezi Spojenými státy a Evropou. Nemusím to snad vysvětlovat – pokud ano, budeme o tom podrobněji hovořit v diskusi po mém úvodním vystoupení.

Za tímto účelem se snaží nahradit mezinárodní právo “řádem” – jakým “řádem”? – založeným na určitých “pravidlech”. Jaká “pravidla”, co jsou zač taková “pravidla”, kdo je vymyslel – to je naprosto nepochopitelné. Je to prostě nesmysl, nesmysl. Ale právě to se snaží vštípit do myslí milionů lidí. “Musíte žít podle pravidel.” Ale podle jakých?

A vůbec, mohu-li to tak říci, naši západní kolegové, zejména ze Spojených států, nejenže taková “pravidla” svévolně stanovují, ale ještě poučují, kdo a jak se jimi má řídit, kdo a jak se má chovat. Ano, to se děje a říká se to zpravidla očividně hulvátským způsobem. Jedná se o stále stejný projev koloniálního myšlení. Pořád jen slyšíme a ze všech stran posloucháme: musíte, jste povinni, vážně vás varujeme…

Co jste sakra zač? Jakým právem někoho varujete? To je prostě neuvěřitelné. Možná je na čase, abyste se vy, kteří to říkáte, možná je opravdu na čase, abyste se zbavili své arogance, abyste se přestali tak chovat ke světovému společenství, které samo dokonale rozumí svým úkolům a zájmům, abyste se konečně zbavili tohoto myšlení z dob koloniální nadvlády. Chtěl bych vám říci: protřete si oči, tato éra je dávno pryč a už se víckrát nevrátí, nikdy.

A řeknu i více: takové chování vedlo v průběhu staletí k reprodukci téhož – k velkým válkám, pro jejichž ospravedlnění byla vynalezena různá ideologická a dokonce pseudomorální zdůvodnění. To je dnes obzvlášť nebezpečné. Lidstvo disponuje prostředky, které, jak víme, mohou snadno zničit celou planetu, a neuvěřitelný rozsah manipulace s vědomím vede ke ztrátě smyslu pro realitu. Z tohoto začarovaného kruhu je nutné vystoupit, je třeba hledat nějaké východisko. Chápu, drazí přátelé a kolegové, že právě proto se scházíte na Valdaji.

Letos přijatá Koncepce zahraniční politiky Ruska popisuje naši zemi jako svébytný stát-civilizaci. Tato formulace přesně a výstižně odráží, jak chápeme nejen vlastní rozvoj, ale také základní principy světového řádu, v jehož vybudování věříme.

V našem pojetí je civilizace mnohostranný fenomén. Jistě se vykládá různými způsoby. Existoval i vyloženě koloniální výklad: existuje určitý “civilizovaný svět”, který slouží jako vzor pro ostatní, všichni se musí řídit jeho normami a vzory, a ti, kteří s tím nesouhlasí – budou nahnáni do “civilizace” obuškem “osvíceného” pána. Tyto časy, jak jsem právě řekl, jsou pryč a naše chápání civilizace je zcela jiné.

Zaprvé, existuje mnoho civilizací a žádná z nich není ani lepší ani horší než jiná. Jsou si rovny jako vyjádření tužeb vlastních kultur a tradic, jako vyjádření tužeb určitých národů. Pro každého z nás je to jiné. Pro mě jsou to například tužby našeho lidu, mého národa, jehož mám to štěstí být součástí.

Významní myslitelé na celém světě, stoupenci civilizačního přístupu, se zamýšleli a stále zamýšlejí nad pojmem “civilizace”. Jedná se o vícesložkový fenomén. Aniž bychom se nořili do filozofických hlubin – zde snad není na takové úvahy ani místo, ani čas – pokusme se jej popsat ve vztahu k dnešku, pokusím se o to věcně.

Základními vlastnostmi státní civilizace jsou rozmanitost a soběstačnost. To jsou podle mého názoru dvě hlavní složky. Modernímu světu je cizí jakákoli unifikace, každý stát a společnost chce vytvořit svůj vlastní způsob rozvoje. Ten je založen na kultuře a tradicích, posílených geografií, historickými zkušenostmi, dávnými i současnými, a hodnotami lidí. Jde o složitou syntézu, v jejímž průběhu vzniká svébytné civilizační společenství. Jeho heterogenita a rozmanitost je zárukou udržitelnosti a rozvoje.

Rusko se po staletí formovalo jako země různých kultur, náboženství a národností. Ruskou civilizaci nelze redukovat na jednoho společného jmenovatele, ale nelze ji ani rozdělit, protože existuje pouze ve své celistvosti, v duchovním a kulturním bohatství. Zachovat pevnou jednotu takového státu není snadný úkol.

V průběhu staletí jsme čelili nejtěžším útrapám. Vždy jsme je překonali, někdy za cenu velkých ztrát, ale vždy jsme se poučili pro budoucnost a posílili naši národní jednotu a celistvost ruského státu.

Dnes jsou tyto zkušenosti skutečně neocenitelné. Svět je stále rozmanitější. Složitost procesů není možné zvládnout jednoduchými metodami řízení, nahnat všechny do jednoho chlívku, jak se u nás říká, jak byly a jsou zvyklé některé státy.

Co je ještě velmi důležité k tomu dodat? Skutečně efektivní a silný státní systém nelze vnutit zvenčí. Vyrůstá přirozeně z civilizačních kořenů zemí a národů a Rusko je v tomto ohledu příkladem toho, jak se to děje v životě, v praxi.

Civilizační opora je nezbytnou podmínkou úspěchu v dnešním světě, který je neuspořádaný, bohužel i nebezpečný a ztratil orientaci. K tomuto závěru dochází stále více států, které si uvědomují vlastní zájmy a potřeby, možnosti a omezení, vlastní identitu a míru propojení s okolním světem.

Jsem přesvědčen, že lidstvo nesměřuje k roztříštěnosti na soupeřící segmenty, nesměřuje k nové blokové konfrontaci, ať už je jeho motivace jakákoli, nesměřuje k bezduchému univerzalismu nové globalizace – ale naopak, svět je na cestě k synergii států-civilizací, velkých prostorů, společenství, která si uvědomují sama sebe, jaká jsou.

Civilizace zároveň není univerzální konstrukt, jeden pro všechny – nic takového neexistuje. Každá se liší od ostatních, každá je kulturně soběstačná, čerpá své ideové a hodnotové principy z vlastní historie a tradic. Úcta k sobě samému se samozřejmě odvíjí od úcty k druhým, ale znamená také úctu od druhých. Civilizace tedy nikomu nic nevnucuje, ale také si nenechá nic vnucovat. Pokud se tímto pravidlem budou řídit všichni, zajistí to harmonické soužití a tvůrčí interakci všech účastníků mezinárodních vztahů.

Obhajoba vlastní civilizační volby je samozřejmě velkou odpovědností. Týká se reakce na vnější zásahy, navazování úzkých a konstruktivních vztahů s ostatními civilizovanými společenstvími a především udržování vnitřní stability a harmonie. Koneckonců všichni vidíme, že dnešní mezinárodní prostředí je, jak jsem již řekl, bohužel nestabilní a poměrně agresivní.

A ještě jedna velmi důležitá věc. Člověk samozřejmě nesmí nikdy zradit svou vlastní civilizaci. To je také cesta k všeobecnému chaosu, je to nepřirozené a nechutné, řekl bych. Z naší strany jsme se vždy snažili a snažíme nabízet řešení, která by zohledňovala zájmy všech. Naši partneři na Západě však zřejmě zapomněli, že existují pojmy jako rozumná zdrženlivost, kompromis, ochota v něčem ustoupit v zájmu dosažení výsledku přijatelného pro všechny. Ne, jsou doslova posedlí jedinou věcí: protlačit své zájmy tady a teď, a za každou cenu. Pokud to je jejich volba, uvidíme, jak to dopadne.

Paradoxem je, že konjunktura se může zítra změnit – to je ten problém. Například po příštích volbách dojde k vnitropolitickým posunům. Země na něčem trvá, prosazuje své kroky všemi prostředky – a zítra dojde k vnitropolitickým změnám a se stejným tlakem a bezelstností se prosadí něco úplně jiného, někdy přesně opačného.

Nejzářnějším příkladem je íránský jaderný program. Jedna administrativa [USA] prosadila jedno rozhodnutí, přišla jiná administrativa a vše se obrátilo. Jak můžeme v takových podmínkách pracovat? Kde jsou nějaké zásady? O co bychom se měli opírat? Kde jsou nějaké garance? To jsou právě ta “pravidla”, o nichž jsem už mluvil. Snůška nesmyslů.

Proč se to všechno děje a proč se za to nikdo nestydí? Protože strategické myšlení bylo nahrazeno sledováním krátkodobých vlastních zájmů, a to ani ne zemí a národů, ale měnících se vlivových skupin. Odtud pramení nezodpovědné chování politických elit, které často zapomněly na strach a stud a považují se za naprosto bezúhonné.

Civilizační přístup takovým tendencím odporuje, protože vychází ze základních, dlouhodobých zájmů států a národů. Zájmy, které nejsou diktovány okamžitou ideologickou konjunkturou, ale celou historickou zkušeností, dědictvím minulosti, na němž je založena idea harmonické budoucnosti.

Pokud se tím budou všichni řídit, bude podle mého názoru na světě mnohem méně konfliktů a způsoby jejich řešení budou mnohem racionálnější, protože každá civilizace respektuje, jak jsem již řekl, ostatní a nesnaží se nikoho měnit podle svých představ.

Se zájmem jsem si, vážení přátelé, přečetl zprávu, kterou pro toto setkání připravil Valdajský klub. Píše se v ní, že se dnes všichni snaží pochopit a představit si obraz budoucnosti. To je zcela přirozené a pochopitelné, zejména pro intelektuální prostředí. V éře radikálních změn, kdy se hroutí všechny obvyklé způsoby života, je velmi důležité uvědomit si, kam směřujeme a čeho chceme dosáhnout. A budoucnost se samozřejmě vytváří již dnes, a to nejen před našima očima, ale i našima rukama.

Samozřejmě, že v případě tak obrovských a neuvěřitelně složitých procesů je obtížné nebo prakticky nemožné předvídat výsledek. Bez ohledu na to, co všichni uděláme, život si vytvoří a jistě udělá své vlastní úpravy. Měli bychom si však alespoň uvědomit, o co usilujeme a čeho chceme dosáhnout. A Rusko takové představy má.

Za prvé. Chceme žít v otevřeném, vzájemně propojeném světě, kde se nikdo nikdy nebude snažit stavět umělé překážky komunikaci, tvůrčí realizaci a prosperitě lidí. Musí existovat bezbariérové prostředí – o to musíme usilovat.

Za druhé. Chceme, aby rozmanitost světa byla nejen zachována, ale aby se stala základem univerzálního rozvoje. Vnucování jakékoli zemi nebo národu, jak má žít, jak se má cítit, by mělo být zakázáno. Pouze skutečná kulturní a civilizační rozmanitost zajistí blaho lidí a rovnováhu zájmů.

Za třetí. Jsme pro maximální reprezentativnost. Nikdo nemá právo ani nemůže vládnout světu za ostatní nebo jejich jménem. Svět budoucnosti je světem kolektivních rozhodnutí přijímaných na úrovních, na nichž jsou nejúčinnější, a těmi účastníky, kteří jsou skutečně schopni významně přispět k řešení konkrétního problému. Nerozhoduje jeden za všechny, a dokonce ani nerozhodují všichni o všem, ale ti, kterých se problém bezprostředně týká, se dohodnou, co a jak dělat.

Za čtvrté. Jsme pro všeobecnou bezpečnost a trvalý mír založený na respektování zájmů všech: od velkých států až po malé země. Hlavní je osvobodit mezinárodní vztahy od blokového přístupu, od dědictví koloniální éry a studené války. Již desítky let hovoříme o nedělitelnosti bezpečnosti, o tom, že není možné zajistit bezpečnost jedněch na úkor bezpečnosti druhých. Harmonie v této oblasti je skutečně dosažitelná. Jen musíme odložit pýchu a aroganci a přestat se dívat na ostatní jako na druhořadé partnery nebo jako na vyvrhele či divochy.

Za páté. Jsme pro spravedlnost pro všechny. Doba vykořisťování kohokoli, už jsem to řekl dvakrát, je minulostí. Země a národy si jasně uvědomují své zájmy a možnosti a jsou připraveny spoléhat samy na sebe – a to je posilující. Všichni by měli mít přístup k výhodám moderního rozvoje a pokusy o jeho omezení pro jakoukoli zemi nebo národ by měly být považovány za akt agrese, tak je to.

Za šesté. Jsme pro rovnoprávnost, pro rozdílné potenciály různých zemí. To je absolutně objektivní faktor. Ale neméně objektivní je i skutečnost, že nikdo není ochoten se podřídit, učinit své zájmy a potřeby závislými na někom jiném, a především na těch bohatších a silnějších.

To není jen přirozený stav mezinárodního společenství, to je kvintesence celé historické zkušenosti lidstva.

Těchto zásad se chceme sami držet a vyzýváme k tomu i všechny naše přátele a kolegy.

Vážení kolegové!

Rusko bylo, je a zůstane jedním z pilířů světového systému, připravené ke konstruktivní spolupráci se všemi, kdo usilují o mír a prosperitu, připravené tvrdě se postavit těm, kdo vyznávají zásady diktátu a násilí. Jsme přesvědčeni, že pragmatismus a zdravý rozum zvítězí a multipolární svět bude mít převahu.

Závěrem bych chtěl jako vždy poděkovat organizátorům fóra za důkladnou a kvalitní přípravu a všem účastníkům jubilejního setkání bych rád vyslovil [slova] vděčnosti za vaši pozornost.

Děkuji vám mnohokrát.

(Potlesk)

**

Z ruštiny pro Novou Republiku přeložila: PhDr. Jana Görčöšová, Kremlin.ru (včetně videozáznamu)

*

Děkujeme všem, kteří nás podporují finančními dary posílanými na

účet Nové Republiky č. 2300 736 297 / 2010.

Pomáhá nám to při tvorbě webu a překladů, pořádání akcí, tvorbu podcastů, natáčení debat a panelových diskuzí. Vážíme si toho a jsme vám zavázáni!

Vaše Redakce Nové Republiky