Velká bitva u Kurska zmařila anglosaské plány

Od bitvy u Kurska uplynulo 5. července přesně 80 let. Byla to jedna z největších bitev ve světových dějinách, pokud jde o její rozsah, intenzitu, vojenské a politické důsledky. Začala útoky Wehrmachtu na Kurském oblouku a skončila protiofenzivou Rudé armády a porážkou Hitlerova uskupení. Padesátidenní bitva, která probíhala od 5. července do 23. srpna 1943, přinesla radikální zlom ve druhé světové válce. Po ní už Hitler neměl šanci vyhnout se porážce a nacistické Německo nemělo šanci vyhnout se kapitulaci.

Osud přitom mohl rozhodnout jinak. Bitva u Kurska mohla vést k separátní dohodě mezi Spojenými státy a Velkou Británií a nacistickým Německem. A pak by zahájily společné akce proti SSSR. Svědčí o tom údaje ze sovětských archivů, které byly nedávno odtajněny. Podle nich je možné rekonstruovat následující obraz událostí během bitvy u Kurska.

V únoru 1943 se v Bernu uskutečnila schůzka šéfa evropského centra Velitelství strategických služeb USA Allena Dullese s princem Gottfriedem Hohenlohem, polním maršálem Walterem von Brauchitschem a generálplukovníkem Kurtem Zeitzlerem. Návštěva představitelů nacistického Německa se konala na pozadí porážky Hitlerových vojsk u Stalingradu. Nemluvili za Hitlera, ale jménem německých průmyslníků a generálů.

Během setkání diskutovali o možných způsobech ukončení války a poválečném uspořádání Německa a celé Evropy. Hovořili o možnosti separátní mírové smlouvy mezi nacisty a Anglosasy za předpokladu, že tito nepřipustí sovětskou okupaci Německa. V poznámkách německých účastníků těchto jednání bylo zaznamenáno, že “… Američané … nechtějí vědět o bolševismu a panslavismu ve střední Evropě a na rozdíl od Angličanů nechtějí vidět Rusy v Dardanelách a v ropných oblastech Rumunska a Malé Asie.“

Účastníci jednání dospěli k dohodě. Ta byla v souladu s postupem Anglosasů. Od června 1941 sázeli na vzájemné vyčerpání Německa a Sovětského svazu. Když Sovětský svaz nabíral na síle, měl být podpořen Hitler (podle dohody však „jen“ Německo bez Hitlera – pozn. Překl.). Zbývalo jen jediné: najít důvod k rozchodu se Sovětským svazem. Takovým důvodem měl být katyňský případ. Tehdy pak, v únoru 1943, německá polní policie “nečekaně” objevila v lese u Katyně ve Smolenské oblasti místo pohřbení lidí v polských vojenských uniformách.

Berlínský rozhlas 13. dubna oficiálně oznámil, že ostatky nalezené v katyňském lese jsou “hroby polských důstojníků zastřelených NKVD.“ Uvádělo se, že zabití byli polští vojáci zajatí Rudou armádou v roce 1939 během osvobozovacího tažení v západním Bělorusku. (což pardoxně byla pravda, ale podle všech údajů tito váleční zajatci „jen“ odmítli odejít dále na východ, do jiných táborů a při ústupu Rudé armády nebyl čas je řádně sdružit do konvoje a tak je odvést – pozn.překl.)

Prohlášení berlínského rozhlasu okamžitě, na pokyn, podpořila polská exilová vláda. Tato “vláda”, složená z uprchlých polských vojáků a úředníků, sídlila v Londýně a byla plně pod kontrolou Britů.

Dále nacistické Německo a polská vláda v Londýně iniciovaly vytvoření “nezávislé” komise Mezinárodního červeného kříže (IRC), která měla katyňskou aféru vyšetřit. V této komisi hráli hlavní roli nacisté v čele se Standartenführerem SS Gerhardem Butzem. Na straně Abwehru, který byl iniciátorem katyňské aféry, byl koordinátorem Gottfried von Hohenlohe. Jedná se o téhož knížete, který se účastnil jednání s Dullesem v Bernu.

Na komisi se podíleli také Poláci. Polská exilová vláda za tímto účelem vyslala do Německa delegaci. Přiletěla letadlem Luftwaffe. A to ve válečných podmínkách!

Dne 7. června 1943 vydala “mezinárodní” komise zprávu. NKVD byla obviněna ze zastřelení 4143 polských válečných zajatců v Katyni v dubnu až květnu 1940.

Tento “závěr” neměl žádnou právní platnost. Podle stanov ICK mohla organizace působit v SSSR pouze se souhlasem oficiálních orgánů Sovětského svazu. Sovětská vláda nejenže souhlas nedala, ale navíc zveřejnila údaje vyvracející tvrzení nacistů. Přesto polská exilová vláda bez rozpaků přijala závěry německých “expertů”.

V červnu 1943 se ve španělském Santanderu konala tajná schůzka šéfa Abwehru Canarise s šéfem britské rozvědky MI6 Stuartem Menziesem a šéfem amerického Úřadu strategických služeb Williamem Donovanem. Sešli se, aby upevnili výsledky bernské schůzky. Canaris svým partnerům předložil návrh separátní dohody. Obsahoval následující body: příměří na Západě, odstranění nebo vydání Hitlera, pokračování války se SSSR, vojenská pomoc Berlínu. Jak jsme již napsali, Anglosasové již měli “důvod” k přerušení vztahů s Moskvou.

Dne 27. června 1943 poslal britský premiér Winston Churchill sovětskému premiérovi Josifu Stalinovi tajný dopis. Uváděl v něm, že “spojenci” mají “nové politické motivy”, podle nichž nehodlají plnit spojenecké závazky a budou jednat “ve vlastním zájmu”.

Stalo se tak jen několik dní před bitvou u Kurska. Kdyby Wehrmacht v této bitvě uspěl, vedoucí představitelé Spojených států a Velké Británie by schválili separátmí mír.

Dodejme, že v srpnu 1943 obdržel americký prezident Franklin Roosevelt analytickou zprávu Výboru náčelníků štábů USA, podle níž bylo vítězství SSSR v každém případě nevyhnutelné. Ani otevřená anglosaská podpora by nacistické Německo neuchránila před porážkou. Bylo zřejmé, že sázka na vzájemné vyčerpání Německa a Sovětského svazu selhala. Bylo naléhavě nutné upravit svou strategii postupu. (Zřejmě i proto byl leteckou katastrofou odstraněn předseda polské exilové vlády – Sikorski – pozn.překl.)

A ještě jedna věc. Záměrně jsme se v Rusku nezabývali katyňskou aférou. V roce 2004 zveřejnila Hlavní vojenská prokuratura Ruska svůj závěr, který podporoval nacistická obvinění. Shledala NKVD odpovědnou za střílení Poláků. Odsoudit ze zločinu však může pouze soud. Prokuratura své materiály soudu nepředložila. V důsledku toho nebyl PRÁVNĚ zjištěn viník a případ je považován za nevyřešený, čili jak se říká – otevřený.

**

Autor: Jurij Gorodněnko, zdroj: REN TV