Válka a mýtus

Autor těchto řádků už na stránkách Rossijskoj gazety psal, že Blízký východ vstoupil do nové éry. Jeho vývoj je dán především vztahy mezi regionálními hráči a vnější síly, které tradičně měly velmi velký vliv, ustupují na druhé místo. Závratné události posledních dnů, obecně takový předpoklad nevyvracejí, i když, upřímně řečeno, bylo na mysli něco jiného.

Ať už se stane cokoli, psychologického efektu bylo dosaženo, protože pověst Izraele jako “stroje pro zajištění bezpečnosti” utrpěla obrovské škody. A taková pověst není na Blízkém východě jen image výhoda, je cenným materiálním přínosem. A kobercová reakce, kterou vyhlásilo izraelské vedení, zmíněné škody nenahradí, i kdyby byl Hamás zcela vymýcen.

Příznačná je okolnost, že nezastřené barbarství, které Hamás projevil v době invaze, nepostavilo hnutí do pozice všemi uznaného vyvrhela. Zatímco představitelé Izraele a USA označili akce palestinských radikálů za zločiny, podobné Islámskému státu (zakázaný v RF), reakce vnějšího světa se liší od toho, co bylo pozorováno v případě s DAEŠ.

Extremisté nejkrajnějšího zaměření neměli obhájce, kteří by vysvětlili, že “nejsou takoví, život je takový”. DAEŠ byl prohlášen za univerzální zlo na základě konsensu. Ale současné odsouzení Hamásu za hranicemi západního světa je doprovázeno poznámkami, co k tomu vlastně vedlo a proč mají Palestinci v zásadě důvod se bránit. Izraelská operace v Gaze pravděpodobně posílí právě tento motiv.

Vytváří se obraz, který je typický pro blízkovýchodní zápletky, ale vyznačující se zásadními nuancemi.

Svět je rozdělen na” skupiny fanoušků”, pokud ne z hlediska sympatií ke stranám, pak co do připravenosti svalovat na tu či onu hlavní odpovědnost.

Vnější síly jsou ohromeny a neprojevují vroucí přání zasáhnout, není jasné, co by se mělo dělat. Ale regionální hráči, kterých se dění přímo dotýká, považují události za začátek přebudování celého Blízkého východu, jak se zformoval ve 20.století. Zformoval se, je třeba zdůraznit, především z iniciativy a designu právě vnějších mocností. Rozpadající se koloniální imperia se snažila uhájit své vlastní zájmy (ne zájmy tam žijících národů), často ani ne s geopolitickým, ale čistě vnitřním atributem.

Dějiny Státu Izrael jsou zvláště silně poznamenány nejrůznějšími vnitřními peripetiemi. Nyní, na pozadí driftu Spojených států zpět do sebe (a nezačalo to ani za Trumpa, ale na vrcholu prezidentství George Bushe Jr.), právě vnitropolitický aspekt izraelské otázky brzdí distancování se Washingtonu od vroucího regionu.

To ale znamená i něco jiného: vášně vroucí v americké politice jsou nadranc, ostrá polarizace se rozplývá, a to všechno se nemůže neprojevit na krizi kolem Izraele. Regionální mocnosti jako by zamrzly tváří v tvář nebývalé eskalaci. Populární analogie s válkou Soudného dne, na kterou se snaží zacílit i hamásovci, nefungují.

Krveprolití v Izraeli je děsivou kombinací plnohodnotné mezistátní války, dobře řízené formy intifády a nového typu guerilly, kdy jednotky insurgentů vnucují charakter akcí mnohonásobně silnějšímu protivníkovi. Úvahy o tom, kdo za Hamásem stojí, do jaké míry se na plánování podíleli odborníci z Íránu nebo odjinud, nevystupují za rámec spekulací.

Zatím nikdo nic přesně neví. Bez ohledu na hnací řemeny události však zásadně mění Blízký východ. Přesněji Západní Asie, protože na pozadí rozvíjejících se tendencí je na místě přejít od západocentrické koloniální toponymie ke geograficky neutrálnější.

Rozhodující role bude v každém případě patřit zemím regionu. A palestinský problém se opět stává klíčem ke všemu, i když se v určitém okamžiku začalo zdát, že ho beznadějná neřešitelnost posouvá na politickou periferii. Zde se však opakoval fenomén Karabachu. Ti, kteří si byli jisti, že slepá ulička může být udržována navěky, prohráli s těmi, kteří soudili, že systematická pečlivá příprava a náhlý úder mohou vyhodit do povětří status quo. Jakýkoli výsledek vede k dalšímu nárůstu antagonismu zemí regionu s Izraelem. A existují pochybnosti, že zafunguje model předchozích desetiletí, kdy zdrcující demonstrace síly ze strany židovského státu prohlubily nenávist, ale také k ní vytvářely určitý respekt.

Je jasné, že všichni hlavní sousedé v této části světa mají své cíle a záměry, kdyby se vytvořila jiná situace, mnozí z nich by ochotně ignorovali palestinský lid a těžili z toho prospěch pro sebe. To se ale nyní nepodaří, zejména proto, že nálady arabské a vůbec muslimské ulice jsou jednoznačně na straně Palestinců. A dráždit ulici v době, kdy vnitřní stabilita států je nejdůležitějším imperativem každé vlády, je nesmysl. No a hlavně, poprvé se objevila sice zatím velmi hypotetická, ale přesto vyhlídka, že pozice Izraele může být otřesena. A přízračná možnost rozdělení “izraelského dědictví” je pro mnohé nesmírně stimulujícím faktorem na mapě Západní Asie.

V této tragické, vratké a velmi nebezpečné situaci získává postavení neregionálních sil zvláštní význam. Ale takových je málo. Evropa nehraje roli, leda že by mohla vyhlásit zastavení financování Palestiny, a pak, když se vzpamatuje, napravit to. Čína se obává, aby se mimoděk nezapojila do něčeho, co nepotřebuje. Peking tedy vyčkává. Tím spíše se to týká Indie, od ní se však v podstatě nic neočekává.

Zůstávají Spojené státy a Rusko. Washington i Moskva se nyní soustředí na ukrajinské bojiště. USA si ale nemohou dovolit distancovat se od izraelské pohromy především vzhledem k výše zmíněným vnitřním souvislostem. Diplomacie posledních let, zaměřená na všeobecné usmíření ve jménu prospěchu (právě na úkor Palestinců), se zhroutila. Stejně jako všechna promyšlená či nepříliš promyšlená řešení palestinské otázky, která se objevují od počátku 90.let.

Dochází k úplnému restartu v podmínkách, kdy ti, kteří dříve ochotněji zůstávali v zákulisí a pomáhali hercům na jevišti (regionální zájmy), nyní vstupují do sálu dokonce nikoli jako účinkující, ale jako spoluautoři hry.

A tu před Washingtonem vyplyne velmi komplikovaná otázka, jak to chápat, protože geopolitická hra bude muset být nevyhnutelně vedena na úkor zájmů Izraele.

Rusko si může dovolit poněkud větší volnost, jakkoli to může znít divně, když vezmeme v úvahu sevření Ruska sankcemi a tvrdými bojovými akcemi na Ukrajině.  Ale pokud jde o blízkovýchodní prostor, Rusko disponuje rozsáhlým souborem vazeb a nástrojů. Nelineární, ale úzké vztahy, které se v poslední době vytvořily s Íránem, Tureckem, Saúdskou Arábií, Spojenými arabskými emiráty, existence kontaktů jak s palestinskou, tak s izraelskou stranou lze využít ke složité diplomacii. A právě v takových situacích umí Moskva působit sofistikovaně, což ukázala zejména uplynulá dekáda ruské aktivizace na Blízkém východě.

Při pohledu na nával vzteku není důvod předpokládat, že někdo právě teď potřebuje zprostředkování a mír. Hamás vyprovokoval Izrael k “šoku a rozechvění”, Izrael nemá jinou možnost než to za každou cenu demonstrovat. Zatím to může být jen o záchraně vlastních občanů a občanů spřátelených zemí. Ale v další fázi bude řeč o “novém Blízkém východě”, protože všichni chápou, že starý už nebude. A právě tam by Rusko jako země, která tam nemá zájem o sféru vlivu, ale výhradně o stabilitu (pro nás je to zásadně důležité, vzhledem k tomu, jak úzce jsou tamní události jsou spojeny s okolními regiony – černomořským, kaspickým, kavkazským), mělo vynaložit maximální úsilí k jeho ustavení.

Fjodor Lukjanov, šéfredaktor časopisu Rusko v globální politice

Vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

Globalaffairs