Planoucí Blízký východ. Politické vítězství Hamásu

Lidé, kteří plánovali vpád z pásma Gazy, si dobře uvědomovali, že všechny společné síly všech palestinských formací nestačí k tomu, aby v přímém vojenském střetu rozdrtily izraelskou obrannou armádu na bojišti. I s ohledem na neočekávaný vpád, i kdyby invaze začala nejen z pásma Gazy, ale i z pravého břehu Jordánu, z Libanonu a ze Sýrie.

Krize by byla mnohem vážnější, ztráty, včetně civilního obyvatelstva, by byly mnohem větší, ale za ony tři až čtyři dny by Cahal dokázal mobilizovat, vzpamatovat se a přejít do protiútoku a vytlačováním Palestinců z území, kam se probojovali, za své hranice a údery na místa jejich základen mimo Izrael. To znamená, že Hamás si nekladl za úkol porazit Izrael na bojišti, nebo alespoň na nějakou více či méně dlouhou dobu obsadit významné území. Jeho operace připomíná vpád nomádů na hraniční linii: jsou vyhlazeny pohraniční posádky, je terorizováno obyvatelstvo, shromažďuje se kořist a nepolapitelní kočovníci mizí.

Ale operace Hamásu nezapadá do schématu klasického vpádu. O kořist není velký zájem, s výjimkou čistě vojenské (zbraně a ta technika, kterou lze vzít s sebou a použít). Ale teror proti civilnímu obyvatelstvu je veřejný, má vyzývavý charakter. Videa zabíjení civilistů v jejich vlastních domovech jsou natáčena a masově šířena samotnými ozbrojenci Hamásu. Masakr na silnicích i na festivalu je výrazně nesmyslný a provokativní. Ve výsledku armáda, která byla první zasažena nečekaným úderem, utrpěla na konci čtvrtého dne bojů na ztrátách mrtvých desetkrát méně, než tomu bylo u civilistů.

Rozhodně to není náhoda. Hamás po desetiletí vede nejen ozbrojený, ale i informačně-politický boj. V případě potřeby je schopen předvést upřednostňování humanistických principů vedení války. Dosud se Palestinci (nejen Hamás, ale i další organizace) snažili prezentovat svůj boj světovému společenství takovým způsobem, že jejich akce jsou zaměřeny výhradně proti vojenským a politickým strukturám státu Izrael a související ztráty mezi civilním obyvatelstvem jsou nepříjemné excesy, bez kterých se neobejdou žádné bojové akce. Izrael se naopak Palestinci snažili obvinit z úmyslných úderů na civilní cíle.

Proč tomu tak je, myslím, není nutné vysvětlovat, protože současná oficiální politika je dost pokrytecká a motivované obviňování z úmyslného teroru proti civilistům zvýhodňuje obviňující stranu bez ohledu na skutečnost. A najednou Hamás, dokonale obeznámený s aktuální politickou praxí, začne jednat nestandardním způsobem, veřejně demonstrovat masový organizovaný teror proti civilistům, aniž by se za to styděl, zdůrazňuje to a neobává se škodlivých důsledků. Rozhodně to není náhoda, ale důsledná promyšlená informační politika. Proč se to tedy dělalo?

Hamás měl v posledních letech značné potíže. Monarchie Zálivu včetně Saúdské Arábie a také Turecka se vydaly cestou úplné normalizace vztahů s Izraelem tím, že se vzdaly aktivní ochrany Palestinců, především v pásmu Gazy. Pokud vládu Fatahu na Západním břehu Izrael považoval za víceméně přijatelnou a její politiky za relativně způsobilé k dohodě (nicméně i zde se na úkor konečné normalizace vztahů s arabskými zeměmi Izrael chystal protlačit svůj postoj k otázce plné suverenity židovského státu nad Jeruzalémem), pak se k Hamásu v Tel Avivu chovali výhradně jako k teroristům, které je třeba od moci v Gaze odsunout.

Vzhledem k tomu, že jednání s monarchiemi Zálivu a s Tureckem skončila, ti, jako bývalí hlavní sponzoři Hamásu, omezili financování na minimum a dali jasně najevo, že “boj palestinského lidu za svá práva” není v souladu s jejich dlouhodobými plány. Hamás se podařilo navázat více méně konstruktivní vztahy s Íránem, ale Teherán měl své staré zaběhané projekty jako Hizballáh. Takže vřelé přátelství a plná důvěra ani tady nebyly. Hizballáh měl Írán jako milované dítě a Hamás jako nevlastního syna. Obecně platí, že Hamás se nyní střetl se situací, kdy byli staří spojenci ochotni ho a zájmy Palestinců zradit ve prospěch Izraele a Írán jej ve srovnání s Hizballáhem považoval za druhořadou strukturu. Organizace se nacházela tváří v tvář nastupující krizi a její moc v Gaze a její budoucnost jako samostatné struktury, která si nárokuje zastupování zájmů všech Palestinců, se ocitla pod otazníkem.

Usmířit se s Izraelem a legalizovat se jako jedna z loajálních politických sil palestinské autonomie nebylo možné. Za prvé, příliš mnoho krve bylo oběma stranami prolito, za druhé, Tel Aviv si již dávno vybral za partnera Fatah, organizaci reprezentativnější a více schopnou dohody, a která kontroluje vládu na západním břehu Jordánu, jež má zase složité a nejednoznačné vztahy s Hamásem.

Budoucnost neslibovala Hamásu nic dobrého. Výběr byl malý: zmizet pod tlakem Izraele po ztrátě podpory hlavních sponzorů, včlenit se do poolu proíránských organizací jako podřízená struktura Hizballáhu, nebo se poklonit Fatahu. A není pochyb o tom, že by se Izrael vynasnažil dobít svého nepřítele a v každém případě by trval na formálním rozpuštění Hamásu.

Útok Hamásu na Izrael 7. října situaci dramaticky změnil. Výrazně vzrostla autorita organizace jak mezi Palestinci, tak v arabském (a muslimském) světě jako celku. Muslimové, zejména Arabové, Izrael mírně řečeno nemají rádi. Úspěšný útok na původní izraelské území, který byl první od roku 1973, navíc spáchaný nikoli pravidelnou armádou velkého státu, ale poloilegální strukturou, která disponuje velmi omezenými zdroji i na celospolečenském palestinském pozadí, je v islámském světě vnímán jako obrovský úspěch. Poslední generaci, která mohla v roce 1973 sledovat, jak na izraelské půdě hoří izraelské tanky je už daleko přes padesát (těch, kteří se tehdy teprve narodili a těch ostatních bude ještě víc).

Ale to bylo málo, autoritu, zejména na Východě, je třeba neustále podporovat, ale na úspěšné nové invaze neměl Hamás naději. Je možné přistihnout pravidelnou armádu při ztrátě bdělosti jednou, ale podruhé v to nebylo možné doufat. Proto bylo nutné vytvořit situaci, ve které by všechny hlavní palestinské struktury a všechny arabské země musely podpořit (alespoň slovy) boj Hamásu a uznat tak jeho vůdčí roli v současné konfrontaci s Izraelem.

Právě k tomuto účelu sloužily masakry civilistů před kamerou. Pokud by došlo jen k prolomení po obvodu a zemřelo několik desítek nebo dokonce stovek vojáků, pak by izraelské vedení mohlo zasadit omezený “odvetný úder” a pokračovat v dosavadní politice. Velká část arabských zemí a organizací by byla zticha a mírový proces, který by odstranil Hamás z aktivní blízkovýchodní politiky, by pokračoval.

Neúspěch armády, násobený demonstrativním terorem proti civilistům, však Netanjahuovi nedal na výběr. Stát je inertní struktura. Nemůže okamžitě změnit tradiční způsoby reakce na vnější podněty. Izrael během desetiletí vyvinul způsob reakce, který harmonicky zohledňuje tři hlavní problémy židovského státu: nepřátelské prostředí zvenčí, palestinský problém uvnitř a nedostatek operační hloubky. Území Izraele je tak malé, že jakýkoli vážný průlom nepřátelské armády okamžitě vyvolá strategickou krizi, která ohrožuje státnost.

Reakcí na takovou situaci byla neustálá připravenost armády, její technická a kvalitativní převaha nad ozbrojenými silami sousedních států a (hlavně) ochota k okamžité nepřiměřené reakci na jakoukoli provokaci. Zhruba řečeno, všechny okolní země věděly, že na každý výstřel na své území Izrael v lepším případě odpoví deseti, v horším zasadí raketové a bombové údery letectvem a pošle tanky. A na to byli zvyklí i sami Izraelci, národ neuvažoval o jiné reakci.

Právě na tom Hamás přistihl izraelské vedení. Odmítnutí okamžité tvrdé odpovědi by s vysokou pravděpodobností vedlo k pádu vlády. Byla by obviněna, že nejen že zaspala útok, ale také že nemůže (bojí se) “příkladně potrestat teroristy”. A odpověď následovala. Přibližně taková, jakou Hamás očekával. Gazu začali srovnávat se zemí, vyhlásili za cíl úplnou likvidaci této palestinské enklávy, vytlačení odtamtud arabského obyvatelstva a totální zničení bojovníků Hamásu (běž a vyznej se v tom, kdo je v Gaze ozbrojenec, kdo sympatizant a kdo jen “šel kolem”).

Po prvním dni operace izraelského letectva záběry hořícího dvoumilionového města, zabitých dětí, vytahovaných ze sutin civilistů, zastínily záběry zabitých Židů ve svých domovech. V souladu se zákony současné informační aktivity nové informace okamžitě vytlačují staré z veřejného vědomí. Pokud je Izrael nadále v šoku z nemilosrdného vpádu Hamásu na své území, pak jsou Arabové, a dokonce i část Evropanů (nikoli vlád) již v šoku ze záběrů bombardování Gazy a z vyjádření jednotlivých izraelských politiků, kteří veřejně odmítají Palestincům právo být nazýváni lidmi.

Krev, která v posledních letech tolik chyběla, začala téct potoky, vzájemná nenávist, nikdy zvlášť neutuchající, znovu získala dominantní postavení v srdcích Arabů a Židů. Nyní už arabské země a organizace nemohou Izraeli neodpovědět a Hamás nepodpořit. Vlastní obyvatelstvo nepochopí, jak se lze odvrátit od hrdinů, kteří poprvé po padesáti letech provedli proti Izraeli úspěšnou útočnou operaci na jeho území a nyní umírají pod bombami s ženami a dětmi.

Již nyní Saúdská Arábie prohlašuje, že ukončí proces urovnání vztahů s Izraelem, Turecko požaduje, aby obě strany zastavily palbu a dobře si uvědomuje, že nyní bude ukončení palby ve prospěch Hamásu. Rijád a Ankara ale nemohou zaujmout jinou pozici, protože zápasí s Íránem o pozici vůdce Blízkého východu a celého islámského světa. Pokud v dané situaci nebudou tvrdí, prohrají.

Čím více civilistů zemře v Gaze pod izraelskými bombami, tím více nových bojovníků, dýchajících nenávistí vůči Izraeli, se přihlásí k Hamásu, tím těžší ho bude kritizovat jiným palestinským organizacím, tím komplikovanější bude pro arabské země odepřít mu finanční, politickou a vojenskou podporu, tím vyšší bude jeho autorita v islámském světě.

Čím déle boje trvají, tím vyšší je riziko zásahu jiných organizací, a dokonce i zemí, tím větší je pro Izrael potřeba dokončit všechno jednou krátkou pozemní operací v Gaze, tím děsivější jsou důsledky možného neúspěchu nebo dokonce protahování takové operace. Půl milionu dodaných záložáků pro šestnáctimilionový Izrael (ve kterém je jen deset milionů Židů, většina Arabů však neslouží) je jako kdyby Rusko mobilizovalo 7-8 milionů. Ale na izraelskou ekonomiku bude zátěž ještě větší. Hamás a jejich již zmiňovaní spojenci už ani nemusí zasahovat. Jen je třeba zachovat tlak na hranice Izraele a čekat na příchod ekonomického šoku nebo psychologického zhroucení společnosti (což nastane dříve).

Jakýkoli pokus Izraele vyřešit problém během aktivní útočné operace hrozí, za prvé, selháním operace, protože Arabové již během libanonských kampaní v 80.letech prokázali, že se naučili dostatečně účinně se bránit, za druhé, zapojení do konfliktu hned několika arabských zemí, které již varovaly Izrael před invazí do Gazy a tím spíš nebudou tolerovat operace Cahalu na území jakékoli sousední arabské země.

Dále je to horší: USA a EU nemohou nechat Izrael prohrát (pak definitivně ztratí Blízký východ a všechny jejich plány na ukrajinskou a tchajwanskou kampaň jsou nesmyslné), ale ani Rusko s Čínou a Íránem nemohou dovolit, aby USA izraelskýma rukama rozdrtily arabský Východ a obnovily hegemonii Západu v tomto regionu, čímž by znehodnotily desetiletí aktivní ruské a čínské blízkovýchodní politiky se všemi jejími úspěchy.

Pokud se tedy krize v dohledné době nezklidní, pokud bude dále eskalovat (a zatím k tomu všechno směřuje), pak se operace Hamásu, která měla omezený cíl, a sice obnovit pozice organizace v rámci úzké blízkovýchodní politiky (palestinsko-izraelské konfrontace), dostane prostřednictvím zapojení okolních muslimských zemí (což Hamás musel předpokládat) na globální úroveň (což zjevně nepředpokládal).

Nová blízkovýchodní krize je proto mnohem blíže třetí světové válce než ostatní krize dohromady, že akce jejích hlavních aktérů z větší části nejsou plánované, ale vynucené, Hamás vytvořil takovou “šachovou” pozici, ve které jsou všichni v zugzwangu zkomplikovaném časovou tísní nuceni dělat kroky, které v této fázi přinášejí nejmenší hrozbu, ale z dlouhodobého hlediska vedoucí k hromadnému kolapsu celkové situace. Nemyslím, že plánovači Hamásu uvažovali tak daleko, stačilo jim zmařit arabsko-izraelský mírový proces, z něhož byla de facto vyloučena Palestina. Ale Blízký východ byl vždy regionem, který byl připraven každou chvíli vybuchnout fontánami krve. To, co vidíme nyní, se vší svou krvavostí, není nic jiného než šelest prvních kamínků připravený k tomu, aby strhl dolů masivní kamennou lavinu. Všechno je možné ještě zastavit, ale každý další utržený kámen nás přibližuje k nevyhnutelnosti kolapsu.

Pro Novou republiku vybrala a přložila PhDr. Vladimíra Grulichová

https://voennoedelo.com/posts/id51419-pylajuschij-blizhnij-vostok-politicheskaja-pobeda-hamas