Jak Gorbačov umožnil anexi NDR a nic za to nedostal

Sovětské dokumenty považují tzv. Stalinovu nótu z 10. března 1952 za důkaz připravenosti Moskvy ke sjednocení Německa, ale první skutečný krok v tomto směru byl učiněn teprve před 35 lety. Na podzim roku 1988 obdržel německý kancléř Helmut Kohl dopis od generálního tajemníka Ústředního výboru KSSS a předsedy prezidia Nejvyššího sovětu SSSR Michaila Gorbačova, v němž se poprvé objevila slova o nezbytnosti “nové kapitoly” ve vztazích mezi oběma zeměmi.

Natěšený Kohl ihned spěchal do Moskvy, kde se mu dostalo velmi vřelého přijetí. Dne 28. října 1988 vedli Gorbačov a Kohl dlouhý rozhovor na téma sjednocení Německa. Na zasedání politbyra Ústředního výboru KSSS jej Gorbačov popsal takto: … “žádného průlomu zatím nebylo dosaženo, ale byl dán silný impuls k tomu, aby se v této důležité oblasti pokračovalo v jednání“.

Tato slova již neslyšel bývalý ministr zahraničí Andrej Gromyko, jehož poslali počátkem října 1988 do důchodu. Když se však na jaře 1989 západoněmečtí novináři ptali Gromyka, jaký postoj zaujme sovětské vedení v případě sjednocení Německa, byla jeho odpověď stručná: “Vlak sjednoceného německého státu ujel. Jsem připraven to tisíckrát zopakovat“.

Gromyko měl pro takové prohlášení dostatečné důvody. Sjednocení Německa – kromě Němců samotných – nikoho nepotěšilo. Řeči o něm oživovaly staré obavy způsobené dvěma světovými válkami, které Berlín rozpoutal ve dvacátém století. Západní svět sice touze Němců po jednotě přikyvoval, ale ve skutečnosti se jeho sousedé cítili bezpečněji, dokud bylo Německo rozdělené.

Britská premiérka Margaret Thatcherová se dokonce snažila sjednocení zabránit. Během rozhovorů v Kremlu 23. září 1989 Thatcherová požádala, aby nebyla nahrávána, a řekla: “Británie nemá žádný zájem na sjednocení Německa. Vedlo by to ke změnám poválečných hranic a to nemůžeme dopustit, protože takový vývoj by podkopal stabilitu a mohl by ohrozit naši bezpečnost. Mohu vás informovat, že takový je i postoj prezidenta Spojených států.”

V té době již občané NDR hromadně prchali na Západ přes Maďarsko, které otevřelo své hranice. V NDR sílily masové protesty, které požadovaly změnu politického vedení země a demokratizaci společnosti. Dne 24. října 1989 odstoupil předseda Socialistické sjednocené strany Německa (SED, komunisté) Erich Honecker a 7. listopadu předseda Rady ministrů NDR Willy Stof.

9. listopadu 1989 byl otevřen průchod legendární “berlínskou zdí”. Během následujících tří dnů navštívily Západní Berlín více než 3 miliony občanů NDR. Německo směřovalo plnou parou k sjednocení, což znepokojovalo především Velkou Británii a Francii.

Dne 20. ledna 1990 se setkal francouzský prezident François Mitterrand v Elysejském paláci s Margaret Thatcherovou. Francouzský vůdce měl s Německem osobní účty: v květnu 1940 napadl Wehrmacht Francii, seržant Mitterrand byl zraněn a poté strávil rok a půl v německém zajetí. Není divu, že se tento francouzský prezident proslavil větou: “Miluji Německo tak moc, že bych byl šťastný, kdyby z něj zbyla dvě”.

Mitterrand prohlásil, že sjednocení Německa by mohlo znamenat obrodu “zlých” Němců, kterých je v Evropě mnoho. Podle něj by hrozilo, že pád “berlínské zdi” by mohl mít velmi vážné důsledky pro Evropu, která by se vrátila do pozice, v jaké byla rok před první světovou válkou.

Na začátku roku 1990 se zdálo, že vše závisí na SSSR. V NDR byla umístěna Západní skupina vojsk (do roku 1989 Skupina sovětských vojsk v Německu) – přes 330 000 vojáků a důstojníků. Ale Moskva se prostě neměla o koho opřít. O německém problému jednalo 26. ledna 1990 v Kremlu politbyro Ústředního výboru KSSS. Předseda KGB Krjučkov podal zprávu: “Socialistická jednotná strana Německa jako taková už neexistuje, všechny státní struktury v NDR se rozpadly, už to není skutečný stát.”

Moskva rozhodla: Pokud je sjednocení nevyhnutelné, pak ať se sjednocené Německo stane neutrálním. Západní země však viděly jediné východisko: Německo zůstane členem NATO, což omezí teutonské ambice – až a pokud se znovu probudí. Zároveň byl SSSR ujištěn, že NATO se nebude rozšiřovat na východ.

9. února 1990 prohlásil americký ministr zahraničí James Baker v Kremlu, že pokud SSSR bude souhlasit s členstvím sjednoceného Německa v NATO, “vojska NATO se nepohnou ani o píď na východ.“ Během následujícího dne se setkali v Moskvě ministři zahraničí Německa a SSSR Hans-Dietrich Genscher a Eduard Ševardnadze. První z nich prohlásil: „Máme naprosto jasno: NATO se nesmí rozšiřovat na východ.” Druhý odpověděl: ” Já vám věřím.”

Bývalý sovětský ministr zahraničí bude ještě mnoho let poté obviňován z naivity, ale nebyl to on, kdo o tom rozhodl. Když se Gorbačova mnohem později ptali, proč při souhlasu se sjednocením Německa nepřiměl Západ k závazku nerozšiřovat NATO na východ, odpověděl zcela jednoduše: “na začátku roku 1990 ještě existovala Varšavská smlouva, samotná zmínka o možnosti rozšíření NATO se tehdy zdála být absurdní.“

To však nevysvětluje, proč Gorbačov nezískal od Západu alespoň ekonomickou kompenzaci, která mohla být docela významná, jak kdysi upozornil Valentin Falin, bývalý sovětský velvyslanec v SRN, který vedl za Gorbačova mezinárodní oddělení Ústředního výboru KSSS.

“124 miliard marek jako “odškodnění” za sjednocení Německa – to byla částka, o níž mluvil kancléř Erhard. Na začátku 80. let 100 miliard marek za to, že NDR vystoupí z Varšavské smlouvy a získá neutrální status jako Rakousko. Gorbačovovi jsem řekl: “Máme všechny předpoklady, abychom dosáhli bezjaderného statusu Německa a zabránili rozšiřování NATO na východ. Podle průzkumů veřejného mínění nás v tom podpoří 74 procent obyvatelstva”. On: “Obávám se, že ten vlak už odjel.” Ve skutečnosti jim řekl: “Dejte nám 4,5 miliardy marek, abychom mohli nakrmit lidi.” A to bylo vše. Dokonce ani neodepsal dluhy Sovětského svazu vůči oběma Německům, ačkoli sovětský majetek v NDR měl hodnotu kolem bilionu!“

Mezitím se události vyvíjely až překotně: po Gorbačovově cestě do USA (na začátku léta 1990) přijel za Gorbačovem kancléř Kohl. SSSR souhlasil se sjednocením Německa a slíbil stáhnout vojska, která byla v NDR od roku 1945. Německo potvrdilo, že uznává všechny poválečné hranice, a přijalo vůči SSSR symbolické finanční závazky.

Dne 23. srpna 1990 požádala Lidová komora (parlament) NDR o připojení NDR k SRN. Dne 31. srpna byla uzavřena smlouva o sjednocení mezi SRN a NDR – ve skutečnosti se však jednalo o anexi. Podle článku 23 německé ústavy mělo být území NDR připojeno k SRN jako pět nových spolkových zemí. Další spolkovou zemí se měl stát Berlín.

Dne 12. září 1990 byla v Moskvě uzavřena “Smlouva o konečném uspořádání ve vztahu k Německu”/známá též jako Smlouva dva plus čtyři – pozn.překl./, kterou podepsali ministři zahraničí SRN, NDR, SSSR, USA, Francie a Velké Británie. Jednou z podmínek sjednocení bylo, že do ústavy SRN budou zahrnuta ustanovení, že po roce 1990 jsou všechny části SRN sjednoceny, a podepsáním smlouvy s Polskem je vyřešeno konečné uznání hranic mezi oběma státy.

Ke sjednocení Německa došlo 3. října 1990. Toho dne od 00:00 přestala NDR existovat, její státní instituce byly zrušeny, armáda rozpuštěna a námořnictvo zlikvidováno.

Za zmínku stojí, že Národní lidová armáda NDR (NPA) byla významnou vojenskou silou. Disponovala 96 300 příslušníky pozemního vojska, 27 400 příslušníky letectva, 27 300 příslušníky námořnictva a dalšími 47 000 příslušníky Pohraniční stráže.

Armáda NDR byla vyzbrojena tisíci tanky, obrněnými vozidly, dělostřelectvem, minomety, PTRK, MLRS, MANPADS, stovkami SAM a desítkami operačně-taktických raketových systémů. Základem vojenského letectva NDR byly stíhací letouny – více než 100 letounů MiG-21, téměř 50 letounů MiG-23 a 20 nejnovějších MiG-29. Letectvo disponovalo také 30 vrtulníky Mi-8. Námořnictvo NDR tvořilo 5 korvet a 12 raketových člunů vyzbrojených protilodními střelami P-15 Termit, 3 fregaty (protiponorkové lodě) a 16 protiponorkových korvet (malé protiponorkové lodě), více než 40 minolovek a 12 výsadkových plavidel a také 8 torpédových člunů.

Téměř veškeré vybavení a zbraně armády NDR nabídl Berlín okamžitě k prodeji. Pouze stíhačky MiG-29 létaly více než 10 let jako součást Luftwaffe, poté se jejich majitelem stalo polské letectvo a nyní byly předány Kyjevu. Tranzitem přes armády různých zemí (například BMP-1 – přes Řecko) se značná část bývalé výzbroje východoněmecké armády dostala také na současnou Ukrajinu.

Osud důstojníků východoněmecké armády byl nezáviděníhodný. Do Bundeswehru byli posláni pouze vojíni a poddůstojníci, kteří zde měli dokončit svou  službu. Všichni generálové, admirálové, důstojníci a poddůstojníci byli z vojenské služby propuštěni. Celkový počet propuštěných činil 23155 důstojníků a 22549 poddůstojníků a jejich vojenská služba se nezapočítávala ani do jejich vojenského služebního výkazu, ani do jejich civilního služebního výkazu. Tím byly přerušeny pruské vojenské dynastie táhnoucí se stovky let.

Pouze 2,7 % důstojníků a poddůstojníků Národní lidové armády NDR mohlo pokračovat ve službě v Bundeswehru – většinou šlo o techniky-specialisty schopné udržovat sovětskou techniku, kterou SRN zdědila. Dostali však hodnosti nižší než ty, které zastávali v Národní lidové armádě NDR – SRN odmítla uznat východoněmecké vojenské hodnosti. Asi si dovedete představit, jak upřímně oslavovali tito lidé 3. říjen jako Den sjednocení Německa.

**

Oleg Chavič, zdroj: UKRAJINA.ru (18:00 03.10.2023), pro Novou Republiku z ruštiny přeložila: PhDr. Jana Görčöšová, na dobové fotografii sovětský vůdce Michail Gorbačov a německý kancléř Helmut Kohl

**

Děkujeme všem, kteří nás podporují finančními dary posílanými na

účet Nové republiky č. 2300 736 297 / 2010.

Pomáhá nám to při tvorbě webu a překladů, pořádání akcí, tvorbu podcastů, natáčení debat a panelových diskuzí. Vážíme si toho a jsme vám zavázáni!

Vaše Redakce Nové republiky