Izrael je lákán do pasti. A velká chyba Hamásu.

Již nyní je nutné sbírat dílčí informace o tom, jak pracovaly zpravodajské služby, jak byly vládou úkolovány, kam byl zacílen sběr informací, jak probíhala jejich analýza, kdo porovnával výstupy různých zpravodajských útvarů, k čemu došel, zdali nedošlo ke zkreslení výstupů vzhledem k politickým očekáváním, neřkuli tlakům, jak s informacemi zacházela vláda.

Existuje totiž nebezpečí, že s postupem času budou různé skutečnosti zamlžovány, zamlčovány, překrucovány a podobně, protože jde o selhání obranného systému země s hrůznými následky.

Nicméně já se obávám, že vina bude na zpravodajských službách, a to ať již právem nebo ne, protože politici vždy mají navrch a málokdy se stane, že přijmou odpovědnost.

Svět viděl otřesné záběry a snímky včetně upálených a setnutých izraelských dětí. Mluví se již otevřeně o pogromu. EU přesto po úvodním přešlapování odmítla zastavit tok peněz Palestincům. Pouze si prý bude dávat větší pozor, kde peníze skončí. Překvapilo vás to? A hlavně co za tím reálně podle vás stojí?

Otázka financování palestinské autonomie je dvousečná. Humanitární pomoc je potřebná, protože snižuje příchylnost obyvatelstva k radikálním řešením a k podpoře terorismu. Kdyby sponzoři důsledně dbali na to, zda jsou finance používány na dané účely, problém by byl minimalizován.

Peníze k Palestincům jdou však i ze Spojených států. A to mě – spolu s tou nedostatečnou či chybějící kontrolou jejich využití – vede ke Georgi Friedmanovi, který napsal (v knize „Příštích sto let“), že Spojené státy vyvážejí destabilizaci. Vyhovuje jim, že je na nich Izrael závislý, protože je region neklidný. Dodávají stejné zbraně Saúdům i Izraelcům, kteří přitom naříkají, že mají slíbené ty nejmodernější, takže je dostanou, a hned se ozvou Saúdové – a zbrojní kolotoč frčí jedna radost.

Evropa a celý Západ jsou silně pokrytecké a ve skutečnosti postupně hnědnou. Na povrch se dostává tradiční evropský antisemitismus, s nímž se sice spousta autorit upřímně potýká a státy mají zákony proti popírání či obhajobě holokaustu, ale jak vidno – a nejen v Kanadě! – nacističtí zločinci jsou oslavováni, protože bojovali proti „bolševikům“. Podle pokračovatelů v práci lovce nacistů Simona Wiesenthala studenou válku vyhráli nacističtí zločinci.

Podle různých zpráv v médiích od roku 1993 získali Palestinci z peněz Evropské unie, tedy občanů jednotlivých států EU, přes 8,5 miliardy eur. Mělo jít o prostředky na budování infrastruktury, vodovody, zlepšování života, dokonce prý environmentální projekty. Jsou vidět výsledky? Nakolik lze vystopovat, zda byly použity na původní účel?

Lze to velmi dobře vystopovat, protože to přepadení Izraele muselo stát hromadu peněz! A taky část peněz byla použita na tisk učebnic, které infikují malé Palestince nenávistí ke všemu židovskému. To financuje ta samá EU, která na druhou stranu buzeruje občany EU různými sankcemi za cokoliv, co by mohlo někoho citově rozrušit nebo co. Antisemitismus a výchova k terorismu do této kategorie zřejmě nepatří.

Takže se obávám, že prostředky EU poskytnuté Palestincům byly sice použity mimo deklarovaný účel, ale v souladu s tím, co si část Evropanů v hloubi svých zkažených duší myslí.

Izraelská armáda na Gazu pořádá odvetné letecké útoky. Jsou však připraveny tisíce vojáků na pozemní operaci. Co bude jejím úkolem? Spekuluje se, že Hamás v Pásmu Gazy má většinovou podporu obyvatelstva. Co s takovým územím po dobytí? Exprezident Zeman jako možnost zmínil vysídlení jako v případě sudetských Němců. 

Izrael je v podobné situaci jako Rusko. Útoky na Izraelce, podobně jako na ruskojazyčné obyvatele Ukrajiny (nezapomeňme na upálení téměř padesáti lidí v Oděse 2. května 2014, nezapomeňme na čtrnáct tisíc obětí na Donbasu od té doby), měly za cíl vyprovokovat jejich ochránce k akci. Jak se mohlo zachovat Rusko nebo Izrael? Ponechat terorizování civilních obyvatel bez reakce? To by bylo špatné. Zaútočit na jejich ochranu? Opět špatné. Jiná řešení ovšem nejsou!

Izrael je lákán do pasti. Pouze teoretikové a hráči počítačových her mají za to, že se dá vyhrát guerillový boj v ulicích, posléze troskách města. K likvidaci obránců by totiž muselo být celé město kompletně srovnáno se zemí, což s sebou nese velmi nevábné asociace z minulosti.

Co se vysídlení obyvatel týče, to je, myslím, ještě větší fantasmagorie. Problém podobný těm „řešením“ migračního problému nespočívá v tom ty lidi odněkud dostat, ale kdo je přijme? Egypt rozhodně ne. Jak přemluvit nějakou zemi, aby přijala milion či dva nebo i více válečných uprchlíků?

Každopádně se Izraelcům povedl v té tragédii alespoň jeden krok, totiž prokazatelně důkladné varování civilního obyvatelstva před nadcházejícími odvetnými akcemi s tím, že lidé dostali celý den na to, aby odjeli z Gazy. Ocitli se v hrozné situaci, to každý chápe, ale mají šanci přežít. Izraelcům se tak podařilo podnítit masový úprk obyvatel, který dopravním kolapsem ztížil, či dokonce zablokoval logistiku Hamásu a navíc způsobil odliv „lidských štítů“ z budoucího bojiště.

Je to svým způsobem paralela s masovými odsuny civilních obyvatel z Haliče za první světové války – do Čech jich přišlo několik set tisíc, u Chocně byl největší tábor pro více než dvacet tisíc uprchlíků, u tehdejšího Německého Brodu pro deset tisíc, a všechno to rakousko-uherská administrativa zvládla bez větších problémů (což je zřejmé z toho, že se o tom skoro žádné historky mezi lidmi netradují). Takže řešení to je.

Ještě si dovolím doplnit jednu nevyžádanou poznámku. Myslím, že tím brutálním útokem na ten hudební festival udělal Hamás strašlivou chybu. Ten masakr má specifickou odezvu mezi mladými lidmi na celém světě a výrazně negativně předznačí jejich přemýšlení, což se projeví, kdykoliv přijde řeč na Hamás v budoucnu, kdy ti nyní mladí mohou být v zajímavých a rozhodovacích pozicích. To se Hamásu jednou hrozně vymstí. Nebude to kampaň, bude to dlouhodobá pomsta zastudena.

Existuje šance na delší mír pro Izrael? Co by nyní musel nejen vojensky podniknout, aby se zabezpečil do budoucna?

Nebudu si nic vymýšlet, jen ocituji několik velmi závažných myšlenek z nejpovolanějších úst. Izraelský režisér Dror Moreh natočil v roce 2012 dokument „Gatekeepers“, v němž zpovídá šest bývalých ředitelů civilní kontrarozvědky Šin Bet, kteří řídili službu mezi roky 1980 až 2011.

Ami Ajalon: „Lze dokázat, že Hamás se po zabití Šejcha Jásina neumírnil. Můžu dokázat, že když jsme odstranili Abbáse Músávího a nahradil ho Nasralláh, situace v Izraeli se nezlepšila. Často se pohybujeme na hraně mezinárodního práva, když jdeme po lidech, ne těch, kteří nás chtějí zabít, ale těch, kteří hlásají původní myšlenky. A spravedlnost nebo etika jde stranou. Ale něco vám jako šéf Šin Bet řeknu:  Nefunguje to.“

Avi Dichter: „Vojenskými prostředky mír nezajistíte. Mír musí být vystavěn na důvěře, ať už byla použita síla, nebo ne. Nakonec to stojí na důvěře. Palestince dobře znám a tvrdím, že by neměl být problém si navzájem důvěřovat.“

Z rozhovoru s Avrahamem Šalomem: „Podporujete rozhovory? – S kýmkoliv, i kdyby nám jen nadávali. Neexistuje alternativa. – K čemu? – K domluvě. – S Hamásem? Džihádisty? – I s nimi. Řekl jsem s každým… Třeba i s Ahmadínežádem.“

Carmi Gillon: „Izrael si nemůže dovolit nemluvit se svými nepřáteli. Dokud nemluví oni s námi, nemáme na výběr, ale pokud se odstřihneme my, udělali jsme chybu.“

Avraham Šalom: „Budoucnost je bledá. Temná. Kam to vede? Mění to povahu celého národa, protože když většina mladých lidí slouží v armádě, vidí ten paradox. Že armáda pomáhá jako třeba jednotka Nahal. Ale také je to brutální okupační síla. Získali jsme velmi špatnou vlastnost. Pod záminkou boje s terorismem jsme se stali krutými k nám samotným, ale hlavně k okupované populaci.“

Ami Ajalon: „Clausewitz, moudrý muž, řekl asi před 200 lety, že vítězství znamená vytvoření lepších politických podmínek. To je vítězství. Vítězství není podmíněno dobytím Gazy nebo Ramalláhu, Náblusu nebo Hebronu. Můj syn, který byl tři roky u parašutistů, se několikrát účastnil dobývání Náblusu. Přineslo nám to vítězství? Vytvořilo to lepší politickou situaci? Neřekl bych. Tragédie všech debat o bezpečnosti Izraele je v tom, že si neuvědomujeme, že sice vyhráváme každou bitvu, ale prohráváme válku.“

Dost se skloňuje otázka bezpečnosti v Evropě poté, co jsme viděli záběry tisíců muslimů provolávat slávu Hamásu za vraždění Židů. Na těchto akcích padaly dokonce výzvy ke zplynování. Některé státy již tyto akce zakázaly, jiné dosud nikoli. Jak to je možné? Co si všechno necháme líbit? A je to pro nás hrozba?

Obávám se, že oni extremističtí muslimové našli určité zázemí u evropských antisemitských skupin – jen se o tom nechce mnoho mluvit. Stačí si přečíst některé anonymní výlevy na internetu, a to i v češtině, a hned na vás dýchne onen hnus, o kterém jsme doufali, že už v civilizované společnosti nebude mít místo. To je jedna okolnost, bohužel velmi reálná.

Druhou negativní synergií je migrační vlna, která neustává. Ta je samo o sobě hrozbou, jak o tom psala profesorka Kelly Greenhillová (Weapons of Mass Migration“).

Knížecích rad je mnoho, ale odpovědi na základní problémy se snad již začínají formovat.

Dlouhodobým úkolem je snížit migrační tlaky ve zdrojových zemích. To znamená, že by se Západ neměl vytahovat, jak se má oproti chudému Jihu dobře, protože je čím dál více na Západě vystudovaných afrických a dalších odborníků, kteří se vracejí domů, a tak jako to my chceme u nás doma, i oni hájí národní zájmy. Jsou vzdělaní v ekonomii a vysvětlují, že Západ je sice už nekolonizuje, ale stále je vykořisťuje. Případ s uranem z Mali a z Nigeru, který Francouzi kupovali „za hubičku“ a prodávali s neskutečnou marží, je snad dostatečně ilustrující. Proto bychom měli navázat na exportní praxi z minulého režimu a vyvážet do třetího světa nikoliv peníze či zbraně, ale průmyslové komplexy. Prostě dělat všechno pro to, aby se tam dalo lépe žít.

Dalším úkolem je stabilizovat země, přes něž přecházejí migranti. Zejména Sýrii, Tunisko, Libyi, Alžír, Maroko. Je neuvěřitelně sebevražedná evropská politika, která se podílela na jejich destabilizaci. Myslím, že by někteří politici měli být v této souvislosti přivedeni před soud.

A poslední v této trojčlence je nutnost vybudovat odolné domácí prostředí. Jde třeba o respekt k vlastním zákonům. Někteří migranti se ptají, proč by měli dodržovat něco, na co domácí kašlou? Pochopitelně ty zákony musejí být rozumné a řešit základní věci, ne nějaké genderové vychytávky.

No a tomu všemu musí potichu, leč účinně vévodit bezpečnostní avantgarda, tedy zpravodajská komunita, která konečně musí začít dělat to, za co je placena, a ne honit dezinformace a přepisovat dějiny.

**

Parlamentní listy – rozhovor