Evropou obchází strašidlo antisemitismu

Předkládám v plném znění:

„Na dveřích a stěnách domů se objevují graffiti s nastříkanou Davidovou hvězdou. V Německu přichází antisemitismus z velmi odlišných směrů, nejen od pravicových radikálů, ale také od těch, kteří vedou kampaň za Palestinu. Jsou oblasti, kde se Židé stěží odvažují vyjít na ulici, a urážky a urážlivé stereotypy jsou na denním pořádku. V Německu ale není o nic více antisemitismu, než bylo před 7. říjnem. Problém zčásti upřímného, ​​zčásti divadelního rozhořčení leží jinde. A stejné to bylo i předtím.

Problém Covid

Covid/corona je v jistém smyslu matkou intelektuální totality. Se začátkem epizody covidu začala zajímavá hra pro politiky, média a vědu. Dalo by se to nazvat „Jak daleko můžeme zajít?“ – a cílem hry bylo prozkoumat hranice totalitního myšlení a jednání.

Netrvalo dlouho a bylo jasné: rozšířený a neustále živený strach mezi obyvatelstvem vedl k nekonečným možnostem násilí a arogance moci. Policejní násilí hrálo také roli, ale menší. Násilí se v médiích odehrávalo plošně a sestávalo z rétoriky výhrůžek, urážek a vyloučení. A co víc, najednou bylo možné bez většího odporu kázat příběh, který byl považován za nenapadnutelný a který nebylo dovoleno zpochybňovat.

Tento příběh přetrvává dodnes, a to je skutečně pozoruhodné, když uvážíte, že neexistovala a ve skutečnosti neexistuje žádná datová základna pro všechna opatření, která přispěla k utrpení milionů lidí. Nicméně termíny jako „Querdenker“ (což vlastně původně znamená originální myslitel, pozn. překl.) mají stále negativní konotace, termín „popírači covidu“ se objevuje znovu a znovu, nikomu to nepřijde divné, tito „popírači covidu“ jsou v podstatě výtržníci, kteří budou až do odvolání uráženi a mohou se beztrestně pomlouvat.

Problém Ukrajina

Další velká krize byla a je nazývána „ukrajinskou válkou“. I zde byl rychle vystavěn příběh. Rusko bezdůvodně zaútočilo na sousední zemi, na Ukrajině se brání i naše demokracie, vyjednávání nepřichází v úvahu, protože je Putin nechce.

Nic z toho není pravda, je to jen velký, temný příběh. Ruský útok nebyl překvapivý, na Ukrajině nevidíme žádnou demokracii a Putinova domnělá „neochota vyjednávat“ se nedávno znovu projevila, když nabídl Německu opět dodávky plynu. Ale vládnoucí němečtí politici to neodmítli, nechali totiž nabídku zcela bez odezvy.

Odlišných hlasů je relativně málo, ale existují: hlasy těch, kteří se na pozadí ukrajinského konfliktu dívají klidně a historicky ověřitelným způsobem. Jsou to historici, filmaři, autoři, několik novinářů, vojenští experti a řada dalších s mnoha zkušenostmi a kompetencemi na světových politických scénách. Objasňují léta provokací NATO proti Rusku, mluví o korupci a fašismu na Ukrajině. Vše je nepochybně jasné a mnohokrát ověřené.

Když se sociolog a sociální psycholog Harald Welzer v panelové diskusi zeptal Marie-Agnes Strack-Zimmermannové (členka vládní FDP a zbrojní lobbistka), proč i rok a půl po začátku války vypráví stále ten samý příběh, přestože realita se vyvinula, nedostal žádnou odpověď. Takže tak to je: Strack-Zimmermannová mluví pořád o tom samém, protože to funguje. Lidé jí věří, přinejmenším je dostatečně věrohodná, aby zachovala obraz nepřítele.

Problém Změna klimatu

Když je mladá žena jako Luisa Neubauerová (německá souputnice Grety Thunbergové, pozn. překl.) oceněna za své „životní dílo“, můžete v podstatě přestat psát na téma klimatických změn. Je jednou z těch lidí, kteří nás neustále varují, abychom se řídili „vědou“. A řekla by, že pokud to nestihneme, všichni zemřeme, pokud nedokážeme zabránit tomu zatracenému 1,5 stupni globálního oteplení.

Nyní věda hledá obrovské množství cest, kterými se může ubírat. A principem vědy je argumentovat, opravovat, dokazovat a vyvracet. Každá teze je jen tak dobrá, jak dobrá je ta, kterou vyvrací nebo zpochybňuje. To by se však již nemělo vztahovat na změnu klimatu, protože vše, co Neubauerová a její poměrně velký okruh lidí říkají, je bráno jako nominální hodnota, politici jsou zaměřeni na změnu klimatu a akceptují obrovské ekonomické otřesy, nemluvě o tom, že většina z těch údajně prospěšných opatření proti změně klimatu dosahuje zhruba toho, čeho dosáhly sankce proti Rusku: ničeho, nebo dokonce ještě hůře.

Ale i tento příběh je vytesaný do kamene, a pokud někoho napadne zpochybnit jádro či jednotlivé aspekty tohoto vyprávění nebo přidat nové teze, ocitne se v koutě „popíračů klimatu“ rychleji, než ovečka zavrtí ocáskem.

Problém Izrael

Čtenář už tuší, co přijde dál. Současný příběh je, že Německo bezpodmínečně stojí za Izraelem. To je ale nyní potřeba trochu „vyjasnit“.

Je smutné a svědčí o náladě v zemi, že to musí být zdůrazněno, ale v tuto chvíli budiž: Útok Hamásu na Izrael byl neodpustitelný a hrozný čin. Byl to teroristický útok, který nelze ospravedlnit. Hnusné je také vidět krátce po vraždách lidi tančit a smát se v ulicích, protože to svědčí o naprostém nezájmu o lidský život. Člověk by nikdy neměl mít radost z toho, že je někdo zabit, ale pokud se to týká i civilistů, překračuje se hranice, což musí mít své následky.

Nyní je pro úplnost nutno říci, že civilisté v Izraeli, kteří zemřeli 7. října a později, nebyli prvními, kteří přišli o život. Toto není určeno k otevření proudu vzájemných účtů, to rozhodně ne. A pokud by došlo k jeho otevření, debata by se jen zintenzivnila. Proto zde záměrně neuvádím počet obětí. Přesto civilistům, kteří zemřeli v pásmu Gazy za posledních 50, 20 nebo dokonce „jen“ 14 let, se nedostalo prakticky žádné celosvětové pozornosti.

Můžete to kritizovat, ale můžete se také dívat dopředu a myslet si: Dobře, mnoho obětí na obou stranách, které byly v posledních letech utrpěny, je světovou veřejností z velké části ignorováno. Světoví političtí vůdci také udělali málo nebo vůbec nic, aby zabránili eskalaci konfliktu. Chyby spočívají v mnoha směrech a sahají daleko za hranice Izraele nebo Palestiny. Upřímné a zainteresované společenství států by se pokusilo konflikt, který tak dlouho trvá, vyřešit například dvoustátním řešením, jak se dlouho doporučovalo, nebo jinými pokusy „upustit páru z kotle”. Nic z toho se nestalo a nemuseli bychom se o tom dnes bavit, kdyby se věci vyvíjely jinak.

Takže nyní nastala eskalace eskalace a musíme se bát, že dosáhne rozměrů, které jsou tak děsivé, jak si jen stěží dokážeme představit. Nemůžeme to vyloučit, neměli bychom to vyloučit, protože pěsti na obou stranách jsou zaťaté, jako už dlouho nebyly.

Nyní by se dalo dojít k závěru, že mezinárodní společenství ignorovalo mnoho obětí posledních desetiletí, ale nyní alespoň slibuje zlepšení. Lze dojít k závěru, že akutní situaci se dalo předejít, ale nebylo tomu tak. Je tedy čas na přiznání a slib, že už ty stejné chyby neuděláme. Existují hlasy po celém světě, které navrhují přesně tento přístup. Ale je jich příliš málo – alespoň na Západě.

Nekompromisní postoj je rozšířený zejména v Německu. Odpovědná je za to možná německá historie, ale ani tato domněnka není nejspíš pravdivá. Vzhledem k tomu, jak se neřeší fašistické trendy na Ukrajině, lze přinejmenším pochybovat nebo dokonce předpokládat pokrytecký dvojí metr. Ve skutečnosti jsme po covidu, Ukrajině a klimatických změnách uprostřed dalšího velkého příběhu.

Tentokrát se to nejmenuje „věda“, „demokracie“ nebo „zdraví“, nyní je to „raison d’état – státní zájem“, který je v Oxfordském slovníku definován takto:

„Zásada, podle níž má stát právo prosazovat své zájmy, a to i v rozporu s právy jednotlivce, pokud je to v zájmu státu považováno za nezbytně nutné.“

Státní zájem spojený s bojem proti antisemitismu prostě neumožňuje diferencovaný pohled. To znamená, že pravicově extremistická izraelská vláda si může dělat, co chce, ze strany Německa neexistuje žádný odpor, což se vzhledem k obvyklé morální vypjatosti zdá být schizofrenní.

Ale státní zájem má i jiný účel. Znamená to, že Německo má pouze povinnost stát při Izraeli, ale nepřijímá odpovědnost za negativní vývoj. Spolková vláda nebo „Německo“ nemá nic společného se vším, co se nyní děje mezi Izraelem a Palestinou – nebo tak nějak příběh zní. Jak je však popsáno výše, řada zemí musí přijmout odpovědnost za vývoj, který v současnosti dosahuje svého tragického vyvrcholení v přímém přenosu.

Ke třem nebo dnes již čtyřem velkým německým příběhům patří degradace a trestání jinak smýšlejících, jak se ustálilo po pokusech o jejich etablování. A právě zde vstupuje do hry antisemitismus. Každý, kdo kritizuje změnu klimatu, je „popírač klimatu“, každý, kdo kritizuje podporu Ukrajiny, je „nepřítel demokracie“, každý, kdo kritizuje proticovidová opatření, je „popírač covidu“ a každý, kdo kritizuje smrtící reakce Izraele na útoky Hamásu, je „antisemita“.

Tímto způsobem může být široká společenská debata opět předčasně prohlášena za ukončenou. Již několik dní se zdá, že antisemitismus sužuje celou zemi, což je forma, která dříve v této výrazné podobě neexistovala. Jak již bylo zmíněno na začátku, antisemitismus lze v Německu nalézt nejen dnes a nejen v míře, kterou by bylo možné zanedbat. To, co se nyní děje, však přesahuje rámec veškeré proporcionality a neslouží k boji proti antisemitismu, ale spíše k potlačení kritické diskuse o konfliktu mezi Izraelem a Palestinou.

Pro Německo jako stát je pohodlné bezpodmínečně podporovat Izrael, je pohodlné ponechat bez zmínky svá vlastní historická selhání ohledně ukončení tohoto konfliktu. Je pohodlné klást státní zájem nad jakoukoli diskuzi o izraelské politice a je pohodlné paušálně obviňovat z antisemitismu ty, kteří mají jiný názor. Spolková vláda se nemusí kriticky vypořádat s Izraelem ani se svými chybami a zabije dvě mouchy jednou ranou, když opět vykreslí kriticky myslící jako nepřátele společnosti, se kterými není třeba jednat konstruktivně.

Čtvrtý příběh je zkonstruován jako příběh o antisemitismu, kdy je každé kritické prohlášení o izraelské politice prohlášeno za antisemitismus. Nejenže to neodpovídá složité politické situaci. Je to – opět – odmítnutí zabývat se komplexním problémem odpovídajícími obsáhlými diskusemi. Fiktivní příklad:

Jestliže před 7. říjnem mohl být jeden z 50 lidí klasifikován jako otevřeně protižidovský, nyní je jich najednou 20, 30 nebo více. Jednoduše proto, že zaujetí izraelsko-palestinským konfliktem z nich dělá antisemity, pokud se byť jen trochu odchýlí od dohodnutého příběhu. Ve skutečnosti lze předpokládat, že většina Němců nejsou ani antisemité, ani nemají touhu nebo čas se antisemity stát. Mají prostě dost práce se svými životy a nemohou si dovolit „luxus“ antisemitismu v žádném smyslu tohoto slova.

Černobílé myšlení, které je od covidu vyloženě patologické, se mezi populací dávno rozšířilo a zdá se být „stále dokonalejší“. Dokonce i někteří odvážní myslitelé, kteří si probojovali cestu přes covid, Ukrajinu a klimatickou krizi, mění směr a staví se bez pochyb a nekriticky za politiky i za státní zájem, který o sobě tvrdí, že je důležitější než všechny snahy o řešení konfliktu, který nelze zbraněmi vyřešit. Válečný pokřik a řinčení šavlí posledních téměř dvou let nyní přinášejí své ovoce i tam, kde se ještě nedávno dal najít rozum a předvídavost, nápady a pragmatismus.

Čtvrtý příběh je, zdá se, zatím nejúčinnější. Zasahuje i ty, kteří byli opatrní a přemýšleli během srovnatelných diskusí v jiných oblastech a zůstali otevřeni kritice. Je vysoce toxický pro sociální soužití, soudržnost, diverzitu a harmonii obyvatelstva a povede do slepé uličky netolerance, totality a neochotě ke kompromisům, což nikomu neprospěje.

Zbývá jen naděje na možný pátý příběh – Konstruktivní diskusi o všech problémech, které se týkají nás všech.

**

Tom J. Wellbrock je novinář, rétor, textař, podcaster, moderátor a spolueditor blogu neulandrebellen.

**

Jana Kunšteková, zdroj Litterate