Četnost bojišť je neřešitelný problém americké dominance

Pokud je válka nevyhnutelná, musí být co nejkratší. K tomu je nutné dosáhnout maximální koncentrace svých sil v kriticky důležitém směru a zároveň donutit nepřítele, aby co nejvíce roztáhl své síly a chránil vedlejší směry.

Výše uvedený princip je univerzální. Působí vždy a všude, od velké kampaně až po malý bojový střet. Talent vojevůdce spočívá v tom, aby uviděl onen nejkritičtější bod (směr), střízlivě posoudil nebezpečí obnažení sekundárních úseků (Suvorov ve “Vědě vítězit” tomu říkal “oční míra”) a soustředil na správném místě přesilu (podle Suvorova “nápor”), v co nejkratší době porazil nepřítele, aniž by mu dal příležitost využít vaše slabiny na sekundárních úsecích (u Suvorova “rychlost”).

Na konci 19. a počátku 20. století se evropské ekonomiky (kam patří i ekonomika USA, Japonska, Ruska a později i Číny) staly tak pracnými (pracující ruce se staly tak nedostatkovým zdrojem, že se žena začala masivně zapojovat do výroby, kvůli čemuž byl v průmyslových a vyspělých zemích vytvořen celý státní průmysl péče o děti v jeslích a školkách, a ideologie feminismu změnila pohled samotné ženy na svou roli v rodině a společnosti), a armády se staly tak masivními (v první a druhé světové válce hlavní aktéři mobilizovali desítky milionů osob, 10 – 25 % z celkového počtu obyvatel příslušné země), že samotné protahování války mohlo vést k ekonomické katastrofě.

Po první světové válce neměly vítězné země Trojdohody dostatek vnitřního zdroje nejen na intervenci do sovětského Ruska, ale dokonce ani na realizaci plánů na rozdělení původního území Turecka (v oblasti průlivů a na Anatolské náhorní plošině).  Ztráty armád byly srovnatelné s érou napoleonských válek (tedy zcela snesitelné), ale ekonomické přetížení vedlo k prudkému poklesu životní úrovně, který způsobil “únavový syndrom” z války a neochotu pokračovat ve válce (i ve výrazně skromnějších rozměrech).

Ve Velké Británii a Francii (zejména v té) byl tento “únavový syndrom” tak velký, že se projevoval na jejich politice i po vypuknutí druhé světové války. Právě neochota obyvatelstva bojovat byla z velké části způsobena Mnichovskou dohodou a dalšími ústupky Hitlerovi, “podivnou válkou”, která probíhala od 1.září 1939 do 10. května 1940, a porážkou anglo-francouzské západní fronty v květnu až červnu 1940. “Tlačit Německo na SSSR” bylo možné i jinak, zvolená metoda se vysvětluje omezeností vlastních možností.

Po druhé světové válce, s vědomím nepřátelství včerejších spojenců a již tváří v tvář s anglo-americkými provokacemi v Evropě a (po vítězství nad Japonskem) na Dálném východě, Stalin ani nepomyslel na realizaci teoretické možnosti “shodit Anglo-Američany do oceánu”, a opírat se o přesilu sovětských pozemních sil v Evropě, protože krize v ekonomice a zemědělství SSSR primárně vyžadovala okamžitý návrat milionů pracujících rukou z fronty do ekonomiky. Ze stejného důvodu byl impulzivnější Churchill, který se pokusil realizovat svůj plán útoku na SSSR “Nemyslitelný”, nucen jej s lítostí opustit: Británie a její spojenci již nemohli bojovat, protože u národů se znovu dostavil “únavový syndrom”, který do značné míry definoval sovětsko-americkou distanční (bez velkých válek) konfrontaci až do konce dvacátého století.

Američané, kteří riskovali ve Vietnamu, prohráli v konfliktu právě proto, že nijak nemohli ukončit válku. Podobný osud čekal sovětskou operaci v Afghánistánu. Jak Američané ve Vietnamu, tak SSSR v Afghánistánu teoreticky mohli válčit věčně, ale “únavový syndrom” z války, který ještě nevyvětral z jejich společností, tlačil na psychiku obyvatelstva, jehož virtuální (sebevymyšlené) “utrpení” z vojenských akcí na vzdáleném okraji civilizace bylo podstatně větší než skutečné a bylo vnímáno mimořádně ostře. Společnost již byla připravena souhlasit s blitzkriegem proti zemi “třetího světa”, ale nepředstavitelně trpěla pod Damoklovým mečem vleklé války.

Éra konfrontace SSSR a USA kvůli nemožnosti přímého střetu (desítky tisíc jaderných zbraní nashromážděných v arzenálech protivníků jej činily zkázonosným pro oba) se vyznačovala přenesením univerzálních principů Sun Tzu z bojiště do vysoké politiky. S ohledem na nemožnost války se politika stala válkou, ztratila svou bývalou funkci meziválečného období, která měla léčit rány předchozí války a připravit se na další.

V souladu s principem vojenské konfrontace se vlastně oba státy snažily vzájemně protahovat politické, diplomatické, ekonomické, finanční a demografické zdroje do různých dějišť válečných událostí studené války. Sovětský svaz hledal proti USA spojence v Asii, Africe, Latinské Americe. USA jedním úderem obrátily tabuli a uzavřely politicko-ekonomickou unii s Čínou namířenou proti SSSR, která Moskvu doslova honila mezi evropským a asijsko-pacifickým dějištěm válečných událostí.

Po rozpadu SSSR zdědily USA jako jediný hegemon všechny body bifurkace (regionální konflikty), vytvořené stranami v boji proti sobě. Washington místo toho, aby je začal hasit, nastoupil koncepci “řízeného konfliktu”, který zaručoval USA možnost zasáhnout kdykoli kdekoli na planetě. Američané navíc začali uměle vytvářet nové konfliktní zóny, protože věřili, že tím zvyšují svůj vliv ve světě.

Ve skutečnosti jen zvyšovali zátěž na své ozbrojené síly, ekonomický a finanční systém. Nějakou dobu, před vypuknutím systémové krize americké centrické vojensko-politické a finančně-ekonomické globální struktury, tomu nebylo nutné věnovat pozornost (zdroje se zdály být nevyčerpatelné). Když však krize vyžadovala drasticky (mnohonásobně a později řádově) větší čerpání zdrojů, ukázalo se, že zdroje místo expanze se smršťují jako šagrénová kůže.

Ostrost, rychlost expanze a prohlubování krize amerického systému a neschopnost systému ji překonat je právě důvodem tohoto rozporu mezi potřebou postupného rozšiřování čerpání zdrojů systému a skutečným ještě razantnějším snižováním jeho kapacit.

Systémový vědecký přístup vyžaduje za těchto podmínek snížit spotřebu zdrojů. Stručně řečeno, Američané měli opustit většinu jimi organizovaných krizí, snížit počet dějišť válečných událostí, na něž se jejich omezené zdroje natahovaly, identifikovat jedinou kritickou (strategicky) krizi pro USA důležitou a soustředěním na ni všech zdrojů, pokusit se dosáhnout vítězství, po kterém buď si vzít strategickou pauzu na přeformátování své vnitropolitické, finanční a ekonomické základny a uvést ji do souladu s požadavky a možnostmi současnosti (relativní “Trumpova cesta”), nebo přemístěním koncentrovaných zdrojů pokusit se postupně (jednu po druhé) vyřešit další krize ve svůj prospěch (relativní “Bidenova cesta“) s rizikem, že protivníci nebudou čekat na své pořadí, ale spojí se proti USA a postaví je před skutečnost sjednocené fronty.

Ale USA jsou “zemí možností” a v podstatě zemí dobrodruhů, kteří se snaží dosáhnout nemožného. U některých se občas ukázalo, že inspirovali ostatní ke stále více nerozumným činům. Týkalo se to jak americké ekonomiky, tak americké domácí a zahraniční politiky. V důsledku toho USA postupovaly přesně opačně. Šly cestou hazardního hráče, který zdvojnásobil sázky v kasinu, aby najednou vyhrál všechno prohrané a ještě získal.

Pokud je k dispozici neomezený zdroj, je to správná cesta k vítězství: dříve nebo později se štěstí usměje. Ale i hazardní hráč (jakkoli je bohatý), i USA mají omezené zdroje (USA tím spíš, protože jsou v systémové krizi, která v geometrické řadě požírá zdrojovou základnu). Nicméně na každý nově vzniklý problém (od milostných eskapád Clintona až po porážku proamerických proxy v Sýrii) reagují vytvořením nového dějiště válečných událostí, která se již protáhla širokým pásmem od Bělehradu, přes východní Evropu a Blízký východ, k Tchaj-wanu.

USA čelily akutnímu nedostatku zdrojů již v okamžiku, kdy se pokusily spojit “arabské jaro” s ovládnutím Ukrajiny. Počáteční úspěchy se pro Ameriku v každém případě proměnily v nekonečný “Vietnam”, který požírá zdroje, podkopává autoritu a neposkytuje dobré východisko. Spojené státy nicméně pokračovaly v politice zvyšování sázek a k nevyřešeným krizím v Sýrii, na Ukrajině, v Libyi, v Kosovu a ke krizi Evropské unie přidaly tchaj-wanskou krizi.

Palestinská krize, která jim spadla na hlavu a reálně postavila americké elity před volbu, zda Kyjev nebo Izrael, měla přivést k rozumu bezohledné dobrodruhy, ale kdepak. Aniž by měly možnost dostatečně uspokojit potřeby Ukrajiny a Izraele ve výzbroji, munici, financích, a ještě k tomu mají závazky k posílení ozbrojených sil Tchaj-wanu a k podporování ostrova v případě jeho střetu s Čínou, začaly se USA také starat o situaci v Arktidě.  Podle názoru washingtonské administrativy může rusko-čínská spolupráce (mimochodem právě načrtnutá) při ovládnutí Severní námořní cesty a při provádění společných polárních výzkumů vést k vojenské krizi v arktické oblasti.

Je jasné, že pokud se USA rozhodnou vyvolat vojenskou krizi v Arktidě, bude to bez ohledu na kroky Ruska a Číny. USA mohou i v Antarktidě kdykoli uspořádat válku s tučňáky. Jenže jak se USA chystají řešit válečnou krizi v Arktidě, když pouze Rusko má více ledoborců než celý Západ dohromady a také Čína staví? Když začínáš válku, musíš si alespoň přibližně představovat, jak ji chceš ukončit.

Když chce Bůh trestat, zbavuje rozumu. Soudě podle kroků washingtonských administrativ v posledních letech, USA se již dostaly do kondice.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

voennoedelo