Být příslušníkem Waffen SS ještě z člověka nedělá nacistu

Měla pro to následující srovnání:

Příznivci Jeremyho Corbyna (v našich podmínkách například SPD, pozn. překl.): nacisté.

Aktivisté za palestinská práva: nacisté.

Lidé, kteří kritizují Izrael: nacisté.

Lidé, kteří nevolili Hillary Clintonovou: nacisté.

Ukrajinští vojáci s nacistickými znaky a nacistickou ideologií: žádní nacisté.

Skuteční nacisté SS: žádní nacisté.

A nyní už k autorovi „nejhoršího otvíráku v dějinách žurnalistiky“ (hodnocení dalšího nezávislého novináře Matta Taibiho) a celému textu v Politico, abychom si všichni dobře uvědomili, co se budou učit naše děti:

„Boj proti SSSR z vás nutně nedělá nacistu“

„Kanadský skandál Huňka je ukázkou toho, že když je historie komplikovaná, může být darem propagandistům, kteří využívají přitažlivosti jednoduchosti.“

Tak uvácí Politico článek autora Keira Gilese, „odborníka na Rusko“ :

Keir Giles je autor a komentátor. Jeho nejnovější kniha „Ruská válka proti všem“ se zabývá dopady, které má zhoubný vliv Ruska po celém světě na obyčejné lidi.

„Každý ví, že lež dokáže obletět půlku světa dřív, než si pravda vůbec obuje boty.

A pokračující zmatek kolem kanadského parlamentu, který uctil bývalého vojáka SS Jaroslava Huňku, zdůrazňuje jeden z nejdůležitějších důvodů.

 

Něco, co je nepravdivé, ale jednoduché, je mnohem přesvědčivější než komplikovaná pravda s jemnými nuancemi – hlavní problém západních demokracií, které se snaží bojovat proti dezinformacím a propagandě tím, že je staví proti pravdě, a jeden z důvodů, proč má ověřování a vyvracení faktů tak, jak se dělá, jen omezené využití.

 

V případě Huňky pramení masové pobouření z jeho narukování do jedné z cizineckých legií Waffen-SS, bojujících proti sovětským silám na východní frontě Německa. A je to ukázka toho, že když je historie komplikovaná, může být darem propagandistům, kteří využívají přitažlivosti jednoduchosti.

 

Tato historie je komplikovaná, protože boj proti SSSR v té době z vás nutně nedělal nacistu, ale jen někoho, kdo měl mučivou volbu, kterému z těchto dvou teroristických režimů odolat. Nicméně myšlenka, že zahraniční dobrovolníci a branci byli přidělováni k Waffen-SS spíše než k Wehrmachtu spíše z administrativních než ideologických důvodů, je těžko prodejná pro publikum, které má bezpodmínečně věřit, že primárním úkolem SS byla genocida. A jednoduché příběhy jako „všichni v SS byli vinni válečnými zločiny“ jsou všudypřítomnější, protože jsou mnohem jednodušší na uchopení.

 

Nepřátelé Kanady se tak chytili těchto jednoduchých příběhů spolu se znepokojenými občany v Kanadě samotné, přičemž chybný krok ohledně Huňky využilo Rusko a jeho podporovatelé k útokům na Ukrajinu, Kanadu a vzájemnost obou zemí.

 

Podle ruského velvyslance v Kanadě Huňkova jednotka ‚spáchala mnoho válečných zločinů, včetně masových vražd, proti ruskému lidu, etnickým Rusům. To je prokázaný fakt.‘ Ale kdykoli ruský úředník nazve něco ‚prokázanou skutečností‘, měl by spustit poplach. A jistě, i zde byla fakta vytažena ze vzduchu. Opakované vyčerpávající vyšetřování – včetně nejen norimberských procesů, ale také britských, kanadských a dokonce sovětských úřadů – vedlo k závěru, že tato konkrétní jednotka nespáchala žádné válečné zločiny ani zvěrstva.

 

Ale to je jen poslední zvrat v dlouhodobé kampani ruského velvyslanectví v Ottawě, která sahá až do sovětských dob, kdy SSSR využíval obvinění z nacistické spolupráce pro politické účely jako součást svých operací ‚aktivních opatření‘.

 

A vzhledem k moskevské vlastní historii agrese a zvěrstev během druhé světové války a jejích následků je v pozadí ruských obvinění zvláštní cynismus. Rusko se cítí pohodlně, když křičí o „nacistech“, skutečných nebo imaginárních, na Ukrajině nebo jinde, protože na rozdíl od nacistického Německa nebyli vůdci a vojáci Sovětského svazu nikdy souzeni za své válečné zločiny. Rusko lpí na norimberských procesech jako na etalonu legitimity, protože jako vítězná mocnost nebylo nikdy podrobeno stejnému zúčtování. A přesto, jak před, tak po jejich úsilí rozdělit si východní Evropu, měli Sověti a nacisté tolik společného, že je nyní v Rusku nezákonné poukazovat na tyto podobnosti.

 

Nejsou to však jen nepřátelé demokracie, kdo se hlásí k svůdně prostému. Židovské advokační skupiny v Kanadě pochopitelně hlasitě odsoudily Huňkovo uznání. Ale i zde hrozí, že obvinění budou ovlivněna více mylnou představou a domněnkou než historií a důkazy.

 

Středisko přátel Simona Wiesenthala zaregistrovalo své rozhořčení a poznamenalo, že ‚zločiny proti lidskosti během holocaustu jsou Hunkovy jednotky dobře zdokumentovány‘– toto prohlášení se nezdá být o nic důležitější než obvinění ze strany Ruska.

 

Ve skutečnosti bylo během předchozích vyšetřování stejné skupiny provedených kanadskou vyšetřovací komisí zjištěno, že Simon Wiesenthal sám vznesl rozsáhlá obvinění, která byla shledána „téměř zcela zbytečnými“ a ‚donutil kanadskou vládu ke značnému množství bezúčelné práce.‘

 

Výsledkem toho všeho je, že jinak inteligentní lidé se nyní snaží jeden druhého překonat ve sboru bezdůkazového odsuzování.

 

V samotném parlamentu označila kanadská konzervativní poslankyně Melissa Lantsmanová Hunka za ‚monstrum‘. Mezitím se zdá, že se polský ministr školství rozhodl nejprve požádat o vydání Huňky do Polska a poté se teprve pokusit zjistit, zda skutečně spáchal nějaký zločin. A ostrakismus se nyní rozšiřuje na členy Huňkovy rodiny, kteří se narodili dlouho poté, co mohl být během druhé světové války spáchán jakýkoli možný zločin.

 

Tato epizoda ukazuje, že vypořádat se se složitými pravdami je těžké, ale zásadní. Bohužel však přístup odhalující nebo ověřující fakta v boji proti dezinformacím závisí na publiku, které je ochotno věnovat čas a úsilí tomu, aby si přečetlo přesnou verzi událostí, a má zájem ji nejprve objevit. To znamená odhalit především díla pro velmi specifické publikum, jako jsou vládní úředníci, analytici, akademici a (někteří) novináři.

 

Ale většina z nás, zejména při pouhém procházení sociálními médii, má místo toho pravděpodobně povrchní a prchavý zájem, což znamená, že zdlouhavé vysvětlování, proč je daná informace špatná, se k nám dostane s mnohem menší pravděpodobností. mít vliv.

 

V případě Huňky existuje komentář s vyváženějším pohledem na složitou historii, ale je vzácný, a když se objeví, je nešťastnou nutností velmi dlouhý – což je přímý kontrast k většině propagandistických příběhů, které úspěšně šíří Rusko a její agenti. Je smutné, že nápad dostatečně jednoduchý, aby se vešel na tričko, je mnohem silnější než vyvrácení, které musí začínat ‚no, vlastně… . .‘

 

Kanadský premiér Justin Trudeau se nyní za ovace Huňkovi omluvil svým jménem. Jakákoli další diskuse o chybě však musí být pečlivě formulována, protože jakýkoli náznak, že Kanada projevuje lítost nad ‚uctíváním nacisty‘, by byla smířlivá vůči přepisování historie Ruskem a jeho podporovateli a připustila by obvinění z Huňkovy viny, pro kterou není žádný podklad v důkazech.

 

Je pravda, že Huňka nikdy neměl být pozván do kanadské Dolní sněmovny. Ale není to proto, že by se sám mohl dopustit nějakého zločinu. Správně nebo neprávem, v tak toxické záležitosti bylo nevyhnutelné, že pozvání poskytne ruské propagandě jedinečnou příležitost.“

Tolik Politico, hlásná trouba euroatlantické demokracie, a jeho praní nacistů doběla. Kdo dočetl až sem a nezvedl se mu žaludek, pro toho mám obdiv. Já sama jsem to musela číst na několikrát a překlad také nebyl jednoduchou záležitostí, abych nezkreslila obludnost tohoto článku.

Jako by už neplatily závěry norimberského procesu, že příslušnost k Waffen SS, byť ze vznešených důvodů „boje proti komunismu a SSSR“ znamenala automaticky být válečným zločincem. SSSR zaplatil válku ušlechtilých nacistů proti „podlidem“ 50 miliony životů. Ještě naše generace si dobře pamatuje filmy jako „Jdi a dívej se“ o vyhlazování Bělorusů nacisty. Těmi skutečnými.  Nebo stačí shlédnout některý z pořadů režiséra Nikity Michalkova „Besogon „ o zvěrstvech – zdokumentovaných – které spáchali ukrajinští nacisté a banderovci na Ukrajině. Nemluvě o roli divize SS Galizien při potlačování Slovenského národního povstání. I z vraždění a zvěrstev na Slovensku však vyšel ausgerechnet Jaroslav Huňka bílý jako ministrant.

Dnes se ke koalici proti Rusku ochotně hlásí i ty státy, které měly vlastní divize SS – Holanďané, Estonci, Lotyši a dokonce i Francouzi. Horší je, že se k ní hlásíme i my, kteří jsme měli být podle plánů německých nacistů „konečně vyřešeni“.

Ale, jak dodává Caitlin Johnstoneová, válka na Ukrajině je pro US-americký zbrojní komplex, vybírající politiky, tak výhodná a výdělečná, „skutečný superbowl“, že musí pokračovat za každou cenu a pod jakýmkoli prezidentem. Proto jsou nacisté bojující proti Rusku – a tedy vždy byli – jen vlastenci chránící svoji zem. A v zájmu výrobců zbraní a jejich novinářů dokonce už i Simon Wiesenthal, lovec nacistických zločinců, konal „zbytečnou práci“. Jistě, když povážíme, že měl pronásledovat vojáky Rudé armády místo nacistů.

A ještě nám tuhle odpornost podají jako boj proti dezinformacím.

**

Jana Kunšteková, Litterate, na snímku šéf zločineckých oddílů SS Himler u dobrovolnické 14. SS divize Halič (Galizien)