Vnější a vnitřní hranice

Založení první republiky bylo těžce získanou trofejí ve štafetovém běhu, který trval po mnoho generací. Naši předkové, kteří vběhli do cílové rovinky, však dobře věděli, že nesmí usnout na vavřínech, neboť i vítězný věnec lze rozdrobit k ochucení cizí polévky. Jako bobkové listy. Proti hltavosti souseda se však uzavřené spojenecké smlouvy s přespolními ukázaly jako bezzubá pojistka. Odvolaná mobilizace více než milionu odhodlaných a dobře vyzbrojených mužů a následná kapitulace vytvořily trauma podobně hluboké jako kdysi Bílá hora ale v trpkosti odlišné. Zrada spojenců má jinou příchuť než porážka v bitvě.

Když 27. září 1938 oznámil v Dolní sněmovně britský premiér Chamberlain, že přijal pozvání Adolfa Hitlera do Mnichova, kde v přítomnosti Mussoliniho a Daladiera budou řešit hranice Československa, sklidil ovace poslanců. V lóži pro diplomaty jednání přihlížel i Jan Masaryk – vyslanec Československa v Londýně. Následně v kuloárech sdělil Chamberlainovi a lordu Halifaxovi své mínění: „Pánové, jestliže obětujete mou zemi, aby byl zachráněn světový mír, já první vám budu tleskat. Ale není-li tomu tak, pánové, ať Bůh spasí vaše duše!“

Mnichovský rozsudek za nás bez nás podepsali jiní, když porušili mezinárodní právo i smlouvy a pod záminkou, že zachraňují mír v Evropě si prodloužili čas na vyzbrojení pro válku. Lež o porušování lidských práv českých Němců o jejichž „útlaku“ věděli posuzovatelé jen to, co Henlein na pokyn Hitlera vykřikoval, nás připravila o třetinu území včetně opevnění. Československo přestalo být obrany schopné a o půl roku poději se torzo někdejšího demokratického státu v srdci Evropy rozlomilo na dva ostatky podřízené říšské moci. To jsou historická fakta, která ani rozmlžováním nezmizí.

Nezmizí ani svědectví o druhé republice. Už v tomto půlročním provizóriu se při čekání na budoucí sudbu oddělilo zrno od plev.

Kromě vnějších hranic státu totiž existují i vnitřní hranice, které si každý národ vytváří a jimiž udržuje svou identitu a existenci.

K obraně vnitřní, nebo chcete-li duchovní tvrze, se v českých dějinách vždycky našlo dost lidí, mužů i žen na slovo vzatých, kteří odmítli kapitulovat před cizími převýchovnými vlivy a drželi obleženou baštu

pro své následníky. Vždy se ale našlo i dost défétistů či přímo kolaborantů. Tento vnitřní boj o charakter národa probíhá napříč časem až do současnosti.

V období druhé republiky uvolnil kolaborantům cestu právě ten třístránkový rozsudek z Mnichova. I když věděli, že porušuje mezinárodní právo a naši ústavu, přijali jej a podřídili mu své činy.

Dnes to má opačnou chronologii. Současní zpochybňovači práva českého státu na suverenitu zrazují národní zájmy už v předstihu a tím sami umetávají cestu k cizímu diktátu. Netýká se to jen politiků, kteří nás údajně zastupují, ale i těch, které nikdo nevolil, a přesto zastupují něčí zájmy. Tón dnešních veřejnoprávních médií zní devótně, jakoby vysílala pro protektorát. Kdo přejímá sugestivní obraz světa a domova podle předvýběru ČT a ČRo, může mít i pocit důležitosti, že je vřazen do šiku těch, kdož něco podstatného statečně zachraňují. Podobný způsob lidové osvěty zvolil už Emanuel Moravec. Ten taky burcoval mládež ke startu za Novou Evropu, pod skvělým vedením Říše. Kontroloval protektorátní tisk, naháněl umělce pod jeden prapor a spolu s nimi se pokoušel převychovat národ. A jaký to býval předtím vlastenec! Vždyť právě on chtěl držet hranice do posledního muže a poslední kulky. A když nám po mnichovském rozsudku zbyly jen ty vnitřní hranice, udržení té duchovní tvrze, pan Moravec držel s Němci. Když prohráli, tu poslední kulku si vpálil do hlavy, po vzoru svého Vůdce.

Současný zápas o duše lidí je veden podle hesla: „Chceš-li pokořit nepřítele, vychovej jeho děti!“ Nutno uznat, že je úspěšný, zdi naší pevnosti se vlivem odnárodněného školství a všudypřítomné propagandy poznenáhlu drolí. Až teď, když se nám ta bašta rozpadá před očima, se začínáme svolávat a domlouvat, co s tím. A začínáme počítat, s kým můžeme počítat. Mladí, až na čestné výjimky, si užívají dne, naše obavy z budoucnosti nechápou, připadají jim směšně zpátečnické. Jsou pro Evropu bez hranic, bez národů a bez tradic. A bez paměti.

Krysaři je ujišťují, že až vymřeme, budou ji mít. Jenomže my jsme pořád ještě tady.

Naše odhodlání uhájit alespoň vnitřní hranice starobylého českého národa v době, kdy celý svět prožívá epochální změny, sice připadá mnohým z našich dětí jako trapná umíněnost, ale naši vnuci nám začínají rozumět. Možná je ještě stihneme vychovat v muže a ženy na slovo vzaté, kteří nebudou stiženi křivicí ani ztrátou paměti nebo pochybnostmi o vlastní identitě. To je náš prvořadý úkol v tomto zkracujícím se čase, kdy do obrazu, vytvářeného z drobných kamínků po celá staletí, se znovu cizí formy tlačí, aby jej přeoraly pro setbu dračí.

Mnichovské trauma nepřebolí tím, že budeme potomky odsunutých Henleinovců objímat jako „drahé krajany“ a znovu věřit v dobré úmysly krajty. Dnešní diktát sice zní z Bruselu, ale to je jen převodovka. Malý národ žijící na křižovatce vlivů musí mít širší rozhled, než ten, který je mu vnucován. K rozhledu patří i poučení z minulých omylů. Když nás zklamali někdejší spojenci a předhodili Československou republiku jako kostičku vyhrožujícímu hltavci, není moudré opakovat tu chybu a spoléhat se dnes na spojence z NATO, že nám ochrání mírové nebe nad hlavou. Naopak je pravděpodobné, že kromě draze nakoupených válečných strojů budeme brzy nuceni přiživovat cizí válku i z vlastních lidských zdrojů.

To, že výročí „Mnichova“ není zařazeno mezi významné dny v našem kalendáři na rozdíl od 21. srpna, vypovídá o servilitě „naší“ politické „elity“ vůči momentálním „partnerům“ a neměnným zájmům nadnárodních korporací. Vytěsňování starých křivd novějšími nemůže národu, který se po dlouhá staletí udržoval krédem PRAVDA VÍTĚZÍ, zpevnit páteř. Spíše jej přeprogramuje v populaci nevolníků a kastu dozorčích.

Pokud budeme kapitulovat i my a nedokážeme vychovat naše vnuky, ať Bůh spasí naše duše.