Ukrajina vrhla kostky

Horní snímek je ikonickým obrazem ukrajinské letní “protiofenzivy”

Pro Kosu objevil Ferdinand

Některé články mají podivný osud. Bloger Big Serge patří mezi mé oblíbence. Čas od času na něj juknu jestli nevydal něco nového, co by mne zajímalo. Protože se jedná, dle mého názoru, o špičkového analytika. Takže bylo jen otázkou času než zanalyzuje ukrajinskou ofenzivu. Moje poslední návštěva u něj byla přesně v tomto duchu. Nenašel jsem nic. Druhý den mi přišel mail od nicku Ferdinand s linkem na Big Serge. Že vydal právě analýzu, kterou bych měl znát… Prostě těsná minela. Ale díky Ferdinandovi o ni nepřijdu ani já, ani vy. Tady je.

Escaping Attrition: Ukraine Rolls the Dice

podle překladače

Ukrajina vrhla kostky

Dlouho očekávaná velká letní protiofenzíva Ukrajiny nyní probíhá už asi osmdesát dní a nemá na čem být vidět. Léto bylo svědkem nelítostných bojů v různých sektorech (bude vyjmenováno níže), ale kontaktní linie se posunula jen velmi málo. Zdráhal jsem se publikovat diskuzi o ukrajinské kampani jednoduše proto, že nadále drželi síly v záloze, a nechtěl jsem zveřejňovat předčasný komentář, který by šel do tisku těsně předtím, než Ukrajinci ukázali nějaký nový trik nebo odhalili skryté eso v rukávu.

Jistě, většinu tohoto článku jsem napsal minulý týden, těsně předtím, než Ukrajina zahájila další velký pokus vynutit si narušení sektoru Orikhiv (Orechov).

V tomto okamžiku však výskyt některých z posledních zbývajících ukrajinských elitních brigád , které byly předtím drženy v záloze, potvrzuje, že osy ukrajinského útoku jsou konkretizovány. Jen čas ukáže, zda se těmto vzácným rezervám podaří dosáhnout prolomení ruských linií, ale uplynulo dost času na to, abychom mohli načrtnout, o co přesně se Ukrajina pokoušela, proč se jí to až doteď nepovedlo.

Část problému s vyprávěním o válce na Ukrajině je poziční a obrušovací povaha bojů. Lidé stále hledají odvážný operační manévr, jak prolomit patovou situaci, ale realita se zdá být taková, že prozatím nějaká kombinace schopností a zdrženlivosti proměnila tuto válku v poziční boj s úmorným útočným tempem, který mnohem více připomíná první světovou válku než druhou světovou.

Ukrajina měla aspirace na prolomení ostré fronty a znovuotevření mobilních operací – uniknout z bojů proti vyčerpání a řítit se na operačně smysluplné cíle – ale tyto snahy jsou zatím marné. Přes všechnu vychloubačnost, že předvádí vynikající umění manévrování, se Ukrajina stále ocitá v pasti obležení a bolestně se bez úspěchu snaží prolomit zacementovanou ruskou pozici.

Ukrajinu nemusí zajímat opotřebovací válka, ale opotřebování má určitě zájem o Ukrajinu.

Strategické paradigma Ukrajiny 

Pro ty, kteří válku pozorně sledují, to, co následuje, pravděpodobně nebude nová informace, ale myslím si, že stojí za to uvažovat o válce na Ukrajině a o faktorech, které řídí jejich strategické rozhodování, holisticky.

Pro Ukrajinu je vedení války utvářeno řadou znepokojivých strategických asymetrií.

Některé z nich jsou zřejmé, například mnohem větší počet obyvatel Ruska a vojenský průmyslový komplex nebo skutečnost, že ruská válečná ekonomika je domácí, zatímco Ukrajina je zcela závislá na západních dodávkách vybavení a munice. Rusko může autonomně navýšit zbrojní výrobu a z bojiště se objevují četné známky toho, že ruská válečná ekonomika začíná nacházet svou kolej, přičemž nové systémy jako Lancet jsou přítomny ve stále větší míře a západní zdroje nyní připouštějí, že Rusko je úspěšně produkuje hromadně, stejně jako domácí verze íránského Šahídu. Kromě toho má Rusko asymetrickou kapacitu zasáhnout ukrajinské týlové oblasti v míře, kterou Ukrajina nemůže oplatit, i když dostane obávané ATACM (tyto dají Ukrajině dostřel, aby zasáhla cíle v operační hloubce, ale nemohou zasáhnout zařízení v Moskvě a Tule tak, jak mohou ruské rakety zasahovat kdekoli na Ukrajině).

Se značnými ruskými asymetriemi ve velikosti populace, průmyslové kapacitě, schopnosti udeřit a – buďme na rovinu – suverenitě a svobodě rozhodování je opotřebovávací a poziční boj pro Ukrajinu prostě špatná matematika, a přesto je to přesně ten druh války, ve kterém se uvěznila.

Pro nás je důležité pochopit, že strategická asymetrie přesahuje fyzické kapacity, jako je populační základna, průmyslová kapacita a raketová technologie, a zasahuje do oblasti strategických cílů a časových plánů.

Ruská válka byla záměrně koncipována způsobem dosti otevřeným, s cíli převážně spojenými s myšlenkou „demilitarizace“ Ukrajiny. Ve skutečnosti zůstávají ruské územní cíle za hranicemi 4 anektovaných oblastí poněkud mlhavé (ačkoli lze s jistotou říci, že Moskva by ráda získala mnohem více než jen tyto). Putinova vláda záměrně nastavila válku jako vojensko-technický podnik zaměřený na zničení ukrajinských ozbrojených sil a ukázala, že je naprosto svobodná má li se vzdát se území ve jménu operační opatrnosti.

Naproti tomu Ukrajina má maximalistické cíle, které mají vysloveně územní charakter. Zelenského vláda otevřeně hovoří o tom, že si klade za cíl – jakkoli je to fantazijní – obnovit celé své území z roku 1991, včetně nejen čtyř pevninských oblastí, ale také Krymu.

Souběh těchto dvou faktorů – ukrajinský územní maximalismus kombinovaný s asymetrickými ruskými výhodami v pozičně-opotřebovávacím boji – nutí Ukrajinu hledat způsob, jak prolomit frontu a obnovit stav provozní plynulosti. Zůstat uzamčen v pozičním boji je pro Kyjev neproveditelné, částečně proto, že materiální výhody Ruska nevyhnutelně prosvítají (v souboji dvou velkých chlapů, kteří se navzájem ohánějí velkými pálkami, vsaďte na většího chlapa s větší pálkou), a částečně proto, poziční válka (která se v podstatě rovná masivnímu obléhání) prostě není účinný způsob, jak znovu dobýt území.

Ukrajině nezbývá nic jiného, než rozmrazit frontu a pokusit se obnovit mobilní operace s ohledem na vytvoření nějaké vlastní asymetrie. Jediným možným způsobem, jak toho dosáhnout, je zahájit ofenzívu zaměřenou na přerušení kritických linií ruské komunikace a zásobování. Na rozdíl od některých návrhů , které byly letos na jaře populární, velká ukrajinská ofenzíva proti Bachmutu nebo Doněcku prostě neseděla.

Upřímně řečeno, pro Ukrajinu existují pouze dva vhodné operační cíle. Jedním z nich je Starobělsk – tlukoucí srdce ve středu ruské Luganské fronty. Zachycení nebo obklíčení Svatova a poté Starobělsku by pro Rusko na severu vytvořilo skutečnou operační katastrofu s kaskádovými efekty až do Bakhmutu. Druhým možným cílem byl pozemní most na Krym, který by bylo možné přeříznout tahem přes dolní Záporoží směrem k pobřeží Azova.

Bylo pravděpodobně nevyhnutelné, že Ukrajina zvolí možnost Azov, a to z několika důvodů. Pozemní most na Krym je uzavřenějším bitevním prostorem – k ofenzivě v Lugansku by došlo ve stínu Bělgorodské a Voroněžské oblasti Ruska, což by ztížilo odstavení významných ruských sil. Možná ještě významnější je však naprostá posedlost Kyjeva Krymem a Kerčským mostem – cíli, které drží hypnotický vliv tak, jak to Starobělsk nikdy nedokázal.

Opět to může znít jako poměrně intuitivní recenze, ale stojí za to zamyslet se nad tím, jak a proč Ukrajina nakonec zahájila ofenzívu, která byla široce telegrafována a očekávána. Žádné strategické překvapení se nekonalo – rozhodně skutečné video s úšklebkem šéfa GUR Budanova nikoho neošálilo. Ruské ozbrojené síly se rozhodně nenechaly zmást, protože celé měsíce plnily frontu minovými poli, zákopy, palebnými postaveními a překážkami. Všichni věděli, že Ukrajina zaútočí směrem k Azovskému pobřeží, konkrétně s okem směrem k Tokmaku a Melitopolu, a přesně to udělali. Čelní útok proti připravené obraně bez prvku překvapení je obecně považován za špatnou volbu, ale tady se Ukrajina o takový útok nejen pokouší, ale dokonce jej zavádí na pozadí globálních oslav a fantasmagorických očekávání.

Je nemožné tomu rozumět bez pochopení způsobu, jakým je Ukrajina dosud spoutána konkrétním výkladem války. Ukrajina a její příznivci poukazují na dva úspěchy v roce 2022, kdy se Ukrajině podařilo získat zpět podstatnou část území, v Charkovské a Chersonské oblasti. Problém je, že ani jedna z těchto situací není přenosná do Záporoží.

V případě Charkovské ofenzivy Ukrajina identifikovala sektor ruské fronty, který byl oslabebený a byl bráněn pouze slabou krycí silou. Díky hustým lesům a celkovému nedostatku ruského ISR (viz intelligence, surveillance, target acquisition – česky: zpravodajství/rozvědka, sledování a určování cílů – pozn.red. N.R. -vd-) v oblasti byli schopni zinscenovat sílu a dosáhnout míry strategického překvapení. Není to proto, aby se zmírnil rozsah tamního úspěchu Ukrajiny; bylo to jistě nejlepší využití sil, které měli k dispozici, a využili slabého úseku fronty. Tento úspěch je dnes stěží relevantní pro poměry na jihu; mobilizace zlepšila problémy Ruska s generováním ozbrojených sil, takže nyní již musí činit těžká rozhodnutí, co bránit, a silně opevněná frontová linie Záporoží je něco jiného než řídce držená fronta v Charkově.

Druhá případová studie – Chersonská protiofenzíva – je ještě méně relevantní. V tomto případě ukrajinské vedení přepisuje historii v rekordním čase. Ukrajinské ozbrojené síly (USO) mlátila hlavou do ruské obrany v Chersonu celé léto a podzim loňského roku měsíce a utrpěla hrozné ztráty. Celé seskupení brigád USO bylo zničeno v Chersonu, aniž by dosáhlo průlomu, a to i s ruskými silami v jedinečně obtížné operační dispozici, kdy byly zády k řece. Cherson byl opuštěn jen o měsíce později kvůli obavám, že přehrada Kachovka by mohla selhat nebo být sabotována (pro ty, kteří drželi skóre, ve skutečnosti nakonec selhala) a kvůli tehdejší potřebě Ruska šetřit síly.

Opět to lze snadno nesprávně vyložit jako argument, že na stažení Ruska z Chersonu nezáleželo. Je zřejmé, že opuštění těžce vydobytého předmostí je velkou překážkou a znovu dobýt západní břeh Chersonu bylo pro Kyjev požehnáním. Ale musíme být upřímní v tom, proč se to stalo, a to se zjevně nestalo kvůli letní protiofenzívě Ukrajiny – abychom to zdůraznili, připomeňme, že ukrajinští představitelé se otevřeně ptali, zda ruské stažení není trik úskok nebo past . Otázkou jednoduše je, zda ukrajinská Chersonská ofenziva předpovídá budoucí ofenzivní úspěch.

Máme tedy jeden případ, kdy Ukrajina identifikovala lehce bráněný úsek fronty a prošla jím, a další případ, kdy ruské jednotky opustily předmostí kvůli obavám z logistiky a rozmístění sil. Ani jedno není zvlášť relevantní pro situaci na azovském pobřeží a ve skutečnosti upřímná reflexe Chersonské protiofenzívy UOS mohla dát Ukrajině další úvahy o frontálním útoku na připravenou ruskou obranu. 

Místo toho byly Charkov a Cherson prezentovány jako pozitivní důkaz, že Ukrajina může rozbít ruskou obranu v přímém boji – ve skutečnosti stále nemáme z této války žádné příklady, kdy by UOS porazily silně držené ruské pozice, zejména po mobilizaci, když Rusko konečně začalo řešit své nedostatky v lidské síle. Ale Ukrajina je chycena v zajetí svého vlastního příběhu o této válce, který jí dodal nezaslouženou důvěru v její schopnost vést útočné operace. Pro mobilizované ukrajinské Mykoly je tragické, že se to spojilo s mytologií produkující chvástání.

Hlavním prodejním argumentem pro ukrajinskou protiofenzívu byl nadhodnocený význam velkých darů UOS ze západu – hlavních bojových tanků a bojových vozidel pěchoty. Od oznámení prvních dodávek není nouze o chlubení se mnoha vynikajícími kvalitami západních modelů, jako jsou Leopardy a Challengery. Návrh byl v podstatě takový, že kvalifikovaní ukrajinští tankisté čekají na své vypuštění, až usednou za volant vynikajících západních konstrukcí. Mým osobním oblíbeným motivem byla praxe odmítání ruských tanků jako „sovětské éry“ – opomíjejíc poznamenat, že Abrams (navržený 1975) a Leopard 2 (1979) jsou také modely studené války. “

Opět je třeba konstatovat, že západní tanky nemají chybu. Abrams a Leopard jsou skvělá bojová vozidla, ale důvěra v jejich schopnosti, které mění hru, pramení z mylného předpokladu o roli pancéřů. Je třeba si uvědomit, že tanky vždy byly a vždy budou předmětem hromadné spotřeby. Tanky vybuchnou. Jsou zranitelné. Rozbijí se a jsou zasaženy. Síly tanků se opotřebily – mnohem rychleji, než lidé očekávají. Vzhledem k tomu, že brigády připravené na ukrajinský útok na linii Zapo byly výrazně poddimenzované ve vozidlech, bylo prostě iracionální očekávat, že budou mít předimenzovaný dopad. To neznamená, že tanky nejsou důležité – pancéřování zůstává pro moderní boj zásadní – ale ve vzájemném konfliktu by se vždy mělo počítat se ztrátou obrněnců, zvláště když si nepřítel udrží palebnou převahu.

Pak je vidět, jak se míra arogance může snadno vplížit do ukrajinského myšlení, poháněného zdravou dávkou zoufalství a strategické potřeby. Na základě zkresleného chápání jeho úspěchů v Charkově a Chersonu, povzbuzeného jejich zářnými novými hračkami a vedeného prvořadým strategickým nepřátelstvím, které se od nich vyžaduje, aby nějak odemkli frontu, myšlenka frontálního útoku bez strategického překvapení proti připravené obraně je skutečně může vypadat jako dobrý nápad. Přidejte staromódní narativy o o ruské neschopnosti a nepořádku a máte všechny recepty na neprozíravý hod kostkou od Ukrajiny.

Možnost selhat

Nyní se tedy dostáváme k provozním detailům. Z různých důvodů se Ukrajina rozhodla pokusit se o frontální útok na ruskou opevněnou frontu v Záporoží s úmyslem proniknout směrem k Azovskému moři. Jak toho lze dosáhnout?

Na začátku jsme měli několik vodítek pocházejících z různých geografických rysů a údajných úniků zpravodajských informací. V květnu Dreizinova zpráva zveřejnila to, co bylo údajně ruskou syntézou ukrajinského OPORD (viz Operational Order čili řád/pořadí operace – pozn.red.N.R.). OPORD funguje jako široký náčrt zamýšleného postupu operace a dokument sdílený Dreizinem byl koncipován jako shrnutí očekávání Ruska ohledně ukrajinské ofenzívy (to znamená, že nejde o únik vnitřních plánovacích dokumentů Ukrajiny, ale o únik ruskýho nejlepšího odhadu ukrajinských plánů).

V každém případě ve vzduchoprázdnu mohl kdokoli hádat, zda je Dreizinův OPORD autentický, ale následně jsme to mohli zkontrolovat. Je to kvůli dalšímu, ještě neslavnějšímu úniku informací ze začátku letošního jara , který zahrnoval plán Pentagonu na vybudování bojové síly pro Ukrajinu.

NATO bylo velmi štědré a postavilo Ukrajině balíček mechanizovaných úderů od nuly. Nicméně, protože tato mechanizovaná síla byla sestavena spolu s řadou různých systémů ze všech koutů kinematografického vesmíru NATO, ukrajinské formace jsou jednoznačně identifikovatelné podle jejich konkrétní kombinace vozidel a vybavení. Takže například přítomnost Strykerů, Marderů a Challengerů naznačuje přítomnost 82. brigády v poli a tak dále.

Navzdory ukrajinským nárokům na operační bezpečnost je tedy pro pozorovatele ve skutečnosti triviálně snadné vědět, které ukrajinské formace jsou v poli. Došlo k několika odchylkám od scénáře – například 47. brigáda měla postavit slovinské tanky M55 Frankenstein, ale nakonec padlo rozhodnutí poslat M55 na severní frontu a 47. brigáda byla nasazena s kontingentem tanků Leopard původně provozovaný 33. brigádou. Ale to jsou drobné detaily a celkově jsme měli dobrý přehled, kdy a kde se konkrétní UOS formace dostanou na hřiště.

Na základě identifikovatelných jednotek se jeví Dreizinův OPORD velmi blízký tomu, co jsme skutečně viděli od začátku ukrajinské ofenzívy. Dreizinův OPORD očekával útok 47. a 65. brigády na ruské linie jižně Orechova, v sektoru ohraničeném Nestěrjankou a Novoprokopovkou. Přímo uprostřed tohoto sektoru je město Robotyno a je jisté, že to je místo, kde přes noc ze 7. na 8. června došlo k prvnímu velkému útoku UOS v čele se 47. brigádou.

Nyní, od tohoto bodu, je obtížné hodnotit Dreizinův OPORD jednoduše proto, že ukrajinský útok byl okamžitě vykolejen, ale jednu věc můžeme říci, že Dreizinův zdroj měl pravdu, pokud jde o rozkaz, že ukrajinské jednotky budou zavedeny do bitvy. Na základě toho můžeme OPORD konkretizovat a cítit se docela bezpečně v sázce, že právě v to Ukrajinci doufali:

Zdá se, že záměrem bylo vynutit si průlom v ruské linii pomocí soustředěného obrněného útoku 47. a 65. brigády, po kterém by následná síla 116., 117. a 118. začala fázi prohloubení a mířila na Azovské pobřeží a města Michailovka a Vesele na západě. Cílem zjevně nebylo uvíznout v městských bojích při pokusu o dobytí míst jako Tokmak, Berdjansk nebo Melitopol, ale obejít je a odříznout je tím, že zaujmou blokující pozice na hlavních silnicích.

Současně by z oblasti Guljajpole vyšel menší – ale neméně kritický – útok podél osy Bilmak. To by mělo za následek jak prověřování hlavního postupu na západ, tak zaklínění ruské fronty do otevřeného prostoru, čímž by se narušila integrita ruských sil zachycených uprostřed. Celkově je to docela rozumný, i když ambiciózní a nekreativní plán. V mnoha ohledech to byla opravdu jediná možnost.

Co se tedy pokazilo? No, koncepčně je to snadné. Nedochází k narušení. Převážná část schématu manévrů je věnována využití úspěchu – dosažení té a takové linie, zaujmutí této blokující pozice, obklíčení toho a toho města a tak dále. Ale co se stane, když nedojde k žádnému pororažení? Jak může k takové katastrofě dojít a jak lze operaci zachránit, když se v úvodní fázi neprosadí?

Ve skutečnosti se přesně toto stalo. Ukrajina se ocitá na okraji nejvzdálenější obranné linie Ruska a vynakládá značné prostředky na pokusy dobýt malou vesnici Robotyno a/nebo ji obejít na východ tím, že pronikne do mezery mezi ní a sousední vesnicí Verbovo. Takže místo rychlého průlomu a obchvatného manévru směrem k Melitopolu dostaneme něco takového:

Mohli bychom být velkorysí a říci, že Robotyno je poslední vesnicí, než ukrajinský útok dosáhne hlavního ruského obranného pásu, ale lhali bychom – budou muset vyčistit i větší město Novoprokopovky, dva kilometry na jih. Jen pro informaci, zde je bližší pohled na zmapovanou ruskou obranu v bitevním prostoru na základě vynikající práce Bradyho Africka .

Diskuse o těchto umístěních může být trochu zamotaná, jednoduše proto, že není vždy jasné, co se myslí onou populární frází „první obranná linie“. Je zřejmé, že kolem a v Robotinu jsou nějaké obranné práce a Rusové se rozhodli bojovat o vesnici, takže v určitém smyslu je Robotino součástí „první linie“ – ale je vhodnější o ní mluvit jako o součásti toho, co bychom měli nazvat „screeningovou linií“. První linie souvislého opevnění přes frontu je o několik kilometrů jižněji, a to je pás, který Ukrajina musí ještě dosáhnout, natož prolomit.

Od tohoto okamžiku se zdá, že ruské jednotky ztratily úplnou kontrolu nad Robotinem, ale nadále drží jižní polovinu vesnice, zatímco ukrajinské jednotky v severní polovině vesnice zůstávají vystaveny těžkému ruskému ostřelování . Pravděpodobně bychom v tuto chvíli měli považovat vesnici za neustále spornou a za šedou zónu.

Nyní krátká poznámka o samotném Robotinu a o tom, proč jsou obě strany tak odhodlané za něj bojovat. Navenek to vypadá poněkud divně, vzhledem k tomu, že ruská preference v roce 2022 byla taktická stažení. Tentokrát však zuřivě útočí, aby napadli Robotino. Hodnota obce nespočívá jen v její poloze na dálnici T-0408, ale také v jejím skvělém umístění na hřebeni. Robotino i Novoprokopovka leží na vyvýšeném hřebeni, který je až o 70 metrů výše než nízko položená rovina na východě.

Co to znamená, je poměrně jednoduché; pokud UOS tlačí vpřed ve snaze obejít pozici Robotino-Novoprokopovka zatlačením do mezery mezi Robotino a Verbovo, bude zranitelná střelbou z boků (zejména ATGM -viz. protitankové střely) ruskými jednotkami na vyvýšeném místě. Už jsme viděli záběry z toho, co se stalo s ukrajinskými vozidly zajatými na boku palbou z Robotina . Jsem velmi skeptický k tomu, že se Ukrajina může vůbec pokusit o seriózní útok na první obranný pás, dokud neobsadí Robotino i Novoprokopovku.

To vše by bylo za ideálních okolností tvrdým oříškem, s řadou technických problémů, které by bylo třeba vyřešit, s překážkami navrženými tak, aby nasměrovaly útočníka do palebných pruhů, kolmými zákopy umožňujícími efektivní palbu na postupující ukrajinské kolony a robustní obranou na všech hlavních cestách. Ale to nejsou nejlepší okolnosti. Toto je unavená síla, která vyčerpala velkou část své domorodé bojové síly, která se pokouší zorganizovat útok pomocí kusého a nedostatečně silného útočného balíčku.

Několik faktorů se spiklo proti ukrajinské ofenzivě a synergicky vytvořily pro Kyjev bona fide vojenskou katastrofu.

Problém 1: Skrytá obranná vrstva

V tuto chvíli musíme uznat něco, co všem na ruské obraně uniklo. Dříve jsem vyjádřil velkou důvěru, že ukrajinské síly nebudou schopny prolomit ruskou obranu, ale mylně jsem se domníval, že ruská obrana bude fungovat podle klasických sovětských principů obrany do hloubky (velmi podrobně objasněných spisy Davida Glantze, například). 

Taková obrana, zjednodušeně řečeno, je otevřená myšlence, že nepřítel prolomí první nebo dokonce druhou linii obrany. Účelem vícevrstvé (nebo v klasické terminologii „sledové/následné“ obrany) obrany je zajistit, aby nepřátelská síla uvízla při pokusu prorazit. Může proniknout první vrstvou, ale jak to jde, je neustále rozžvýkano následujícími pásy. Klasickým příkladem je bitva u Kurska, kde silné německé tanky pronikly do sovětských obranných linií, ale následně uvízly, až byly rozemlety. Můžete si to představit jako obdobu kevlarové vesty, která využívá síť vláken k zastavení projektilů: kulka se místo odrazu zachytí a její energii pohltí vrstvená vlákna. Taková obrana, zjednodušeně řečeno, je otevřená myšlence, že nepřítel prolomí první nebo dokonce druhou linii. Účelem vícevrstvé (nebo v klasické terminologii „sledové“ obrany) obrany je zajistit, aby nepřátelská síla uvízla při pokusu prorazit. Může proniknout první vrstvou, ale jak to jde, je neustále rozžvýkano následujícími liniemi.

Vlastně jsem byl docela otevřený myšlence, že Ukrajina vytvoří nějaký průnik, ale počítal jsem s tím, že uvíznou v následných pásech. 

To, co na tomto obrázku chybělo – a to je zásluha ruského plánování – byl neviditelný obranný pás před řádnými zákopy a opevněními. Tento přední pás sestával z extrémně hustých minových polí a silně držených předsunutých pozic v linii stínění, o které Rusové evidentně hodlali zuřivě bojovat. Místo toho, aby prolomili první pás a uvízli v intersticiálních oblastech, byli Ukrajinci v bezpečnostní zóně opakovaně zničeni a Rusové důsledně podnikali protiútoky, aby je srazili zpět, když se jim podaří získat oporu.

Jinými slovy, zatímco jsme očekávali, že Rusko bude bojovat do hloubky obrany, která pohltí ukrajinské hroty a rozseká je v srdci obrany, Rusové ve skutečnosti prokázali silné odhodlání bránit své nejpřednější pozice, z nichž je Robotino nejznámější.

Na papíře se očekávalo, že Robotyne bude fungovat jako součást takzvané „deformační zóny“ nebo „bezpečnostní zóny“ – což je druh lehce drženého nárazníku, který postaví nepřítele přes předem registrované sektory palby, než narazí na první pás nepřetržitého provozu. a pevně držel obranu. Různé letecké a satelitní průzkumy oblasti provedené před zahájením útoku na Ukrajině skutečně ukázaly, že Robotyne leží daleko před prvním pevným a souvislým ruským opevněním.

Zdálo se, že chybělo povědomí, do jaké míry ruští obránci zaminovali oblasti na přístupu k Robotinu a byli odhodláni bránit se v bezpečnostní zóně. Zdá se, že rozsah minových polí Ukrajince rozhodně překvapil a vytváří tlak na omezené ukrajinské bojové ženijní schopnosti. Ještě důležitější je, že husté nasázené miny vytvořily předvídatelné přístupové cesty pro ukrajinské síly, které je nutí opakovaně projíždět stejnou vlnou palby ruskými distančními zbraněmi.

Problém 2: Nedostatečné potlačení 

Charakteristickým obrazem prvních velkých útoků na linii Zapo byly skupiny nepodporovaných manévrovacích prostředků, které byly ostřelovány ruskými silami, a to jak pozemními (raketomety, ATGM a hlavňové dělostřelectvo), tak ze vzdušných platforem, jako je útočný vrtulník Ka-52 Aligator. Jedním z nejpřekvapivějších aspektů těchto scén byl způsob, jakým se ukrajinské síly dostaly pod těžkou palbu, zatímco byly ještě v jejich pochodových kolonách, přičemž utrpěly ztráty dříve, než se vůbec rozmístily do palebných linií, aby zahájily vlastní útok.

Existuje pro to nespočet důvodů. Jedním z nich je nyní blazeovaný problém nedostatku ukrajinské munice. Zvažte následující zajímavosti. V době před ukrajinskou protiofenzívou Rusko vedlo těžkou protipřípravnou leteckou kampaň, která vyřadila velké sklády munice UOS. Počáteční ukrajinské útoky se zhroutily tváří v tvář těžkým a nepotlačovaným ruským úderům. Spojené státy se rozhodly převézt kazetovou munici na Ukrajinu , protože, slovy prezidenta, “dochází jim munice“. Přidejte degradaci ukrajinské protivzdušné obrany, která umožňuje ruským vrtulníkům operovat s velkým efektem podél kontaktní linie, a máte recept na katastrofu. Postrádaly hlavně k potlačení ruské palby nebo protivzdušnou obranu k zahnání ruských letadel, UOS zahájily ofenzívu katastrofálním nasazením nepodporovaných manévrovacích prvků do krupobití palby.

Problém 3: Ruské záložní zbraně 

Je důležité pochopit, že ruská sada nástrojů je zásadně jiná, než byla během bitvy o Cherson v loňském roce, a to kvůli rychle se rozšiřující výrobě různých ruských záložních zbraní – zejména Lancet a UMPK (viz zařízení pro okřídlené klouzavé bomby) klouzavých modifikací pro gravitační bomby. 

Zejména Lancet je hvězdou  – existují tvrzení, že věrná malá potulující se munice je zodpovědná za téměř polovinu ruských dělostřeleckých zásahů– a zaplnila zásadní mezeru ve schopnostech, která trápila ruskou armádu epizodicky během prvního roku války. Na rozdíl od některých západních hodnocení, že Rusko prostě nemohlo vyrábět drony v dostatečném množství, byla výroba Lancetů  v krátké době úspěšně nastartována a stejně i masová výroba dalších systémů, jako je Geran.

Šíření systému Lancet a podobných systémů v kostce znamená, že nic v okruhu 30 km od kontaktní linie není bezpečné, a to zase narušuje rozmístění kritických podpůrných prostředků UOS, jako je protivzdušná obrana a ženijní prostředky, což zvyšuje jejich zranitelnost vůči ruským minám a zásahům. Ve skutečnosti jsme stále více svědky úbytku ukrajinského dělostřelectva v oblasti Robotino kvůli hrozbě lancetů (zdá se, že přenášejí děla na jiné fronty) a UOS upřednostňují použití HIMARS v potlačovací roli.

Problém 4: Opakující se linie přístupu

Protože se UOS na první pokus nepodařilo prolomit sektorem Robotino, byly nuceny neustále přisouvat další a další jednotky a zdroje, aby pozici získali. To má konkrétní důsledky, a to jak ve smyslu, že UOS musí neustále procházet stejnými liniemi přiblížení ke kontaktu, tak ve skutečnosti, že používají stejnou týlovou oblast k sestavení a znovuuspořádání svých útočných sil.

To výrazně usnadňuje zatížení ruského ISR (Inteligence, Surveillance, Reconnaissance – Rozvědka, Sledování, Průzkum), protože UOS nemají žádný účinný způsob, jak rozptýlit nebo skrýt aktivity, které chystají k útoku. Inscenované ukrajinské síly a materiál byly opakovaně ukryty ve vesnicích bezprostředně za Orechovem, jako jsou Tavrijsko a Omelnik, a Rusko je schopno zasáhnout infrastrukturu týlových oblastí, jako jsou muniční sklady, protože – zjednodušeně řečeno – těchto míst je jen několik když opakovaně útočíte na stejný 20 km široký sektor fronty.

Nedávno jsme viděli náměstkyni ukrajinského ministra obrany Hannu Maljarovou, která si stěžovala, že 82. brigáda – nově nasazená v sektoru Orechov – byla zasažena sérií ruských náletů v jejích soustřeďovacích oblastech. Podle ní to bylo kvůli špatnému OPSEC, který odhalil umístění brigády Rusům. Ale to opravdu dává velmi malý smysl; celá oblast operací kolem Orechova je možná 25 km hluboká (od Kopani po Tavrijska) a 20 km široká (od Kopani po Verbovo). Jedná se o malou oblast, která po celé léto zažila obrovské množství vojenské dopravy po stejných silnicích. Myšlenka, že Rusko potřebuje zasvěcené informace, aby vědělo, že by mělo sledovat a kde útočit na cíle v této oblasti, je absurdní.

Problém 5: Křehké brigády 

„Zničení“ jednotky na operační úrovni vyžaduje podstatně menší míru ztrát, než si lidé myslí. Jednotka se může stát bojově znehodnocenou při 30% ztrátách (s určitými odchylkami v závislosti na tom, jak jsou tyto jednotky umístěny). Je to proto, že když lidé slyší termín „zničení“, myslí si, že to znamená totální ztráty. Někdy se toto slovo používá v hovorové konverzaci, ale pro důstojníky, kteří se snaží řídit operaci, je důležité, zda je formace bojeschopná pro úkoly, které jsou po ní požadovány – a tyto schopnosti mohou mizet mnohem rychleji, než si laici uvědomují.

To je zejména případ ukrajinského západního výzbrojního balíčku, a to z různých důvodů. Za prvé, jak jsme diskutovali v předchozích článcích, tyto brigády zahájily boj sice dobře, ale přesto nedostatečně vyzbrojené (vzpomeňte si například, že ukrajinská 82. brigáda má pouze 90 Strykerů, zatímco americká brigáda jich má mít 300). Navíc povaha těchto brigád – a naprostý nedostatek domorodých podpůrných systémů, jako jsou opravny a údržbová střdiska – znamená, že Ukrajinci budou přirozeně muset tato vozidla kanibalizovat. Již začali označovat „dárcovská“ vozidla, která jsou zcela odepsaná, byla vyčleněna na díly . Spojení těchto dvou faktů spočívá v tom, že ukrajinské mechanizované brigády mají pro začátek nedostatečnou sílu v obrněncích a budou mít propastně špatnou míru obnovy a oprav, se skrytým opotřebením v zákulisí kvůli kanibalizaci.

To znamená, že když jsme v polovině července slyšeli přiznání, že Ukrajina již ztratila 20 % svých manévrovacích prostředků , došlo ke katastrofálnímu poklesu bojových schopností. Vedoucí brigády – které ztratily 50 % nebo více svých bojových vozidel – již nemohou plnit bojové úkoly vhodné pro brigádu a Ukrajinci jsou nuceni předčasně nasadit své jednotky druhého sledu.

V tomto okamžiku byly v sektoru Robotino rozmístěny dílčí prvky nejméně deseti různých brigád , přičemž 82. brigáda se k nim pravděpodobně brzy připojí. Vzhledem k tomu, že plán budování bojové síly NATO zahrnoval pouze 9 vycvičených brigád NATO plus několik rekonstruovaných ukrajinských formací, lze s jistotou říci, že vykrvácení všech z nich během 71denního boje jen proto, aby pronikly do první zachycovací linie, nebylo v plánu.

Dívat se do propasti

V poslední době jsem viděl různé analytiky a autory argumentovat, že vložení dalších ukrajinských jednotek do sektoru Robotino signalizuje další fázi operace.

To je nesmysl. Ukrajina je v první fázi stále oslabována. Místo toho se stalo, že opotřebování jejich brigád prvního stupně je přimělo k nasazení druhé (a třetí) vlny k dokončení úkolů úvodní fáze. Počáteční útok vedený 47. brigádou měl za cíl vytvořit průlom v ruské linii kolem Robotina a postoupit k hlavnímu ruskému obrannému pásu dále na jih. Neuspěl a další brigády určené k rozšíření průlomu – 116., 117., 118., 82., 33. a další – jsou nyní systematicky nasazovány, aby udržely tlak.

Tyto brigády nebyly zničeny, samozřejmě, jednoduše proto, že nejsou nasazeny jako celek, ale spíše jako podjednotky. Nicméně v tomto okamžiku ukrajinské ztráty tvoří větší část celé brigády, rozmístěné kolem širšího uskupení útvarů a více než 300 prvků manévrovací opbrněné techniky (tanky, obrněná vozidla pěchoty atd.) bylo odepsáno.

Musíme to říci velmi jasně. Ukrajina nepřešla do další fáze operace. Uvízli v první fázi a byli nuceni předčasně nasadit části druhé útočné vlny, která byla vyčleněna pro pozdější akci. Pomalu, ale jistě spalují celé operační uskupení a zatím neprolomili ruskou testovací linii. Velká protiofenzíva se mění ve vojenskou katastrofu.

To neznamená, že operace selhala, jednoduše proto, že stále probíhá. Historie nás učí, že není moudré činit definitivní prohlášení. Štěstí a lidský faktor (statečnost a inteligence, zbabělost a hloupost) mají vždy co říct. Trajektorie však v současné době nepopiratelně směřuje k hroznému selhání.

Musím to říct v elmi jasně. Dosud UOS prokázaly určitou přizpůsobivost. Zejména jsme nedávno viděli, jak se odkláněli od útoků nepodporovaných kolon mechanizovaných prostředků – místo toho se opírali o malé samostatné jednotky a snažili se pomalu tlačit dopředu do prostoru mezi Robotino a Verbovo. Tento způsob boje má za cíl snížit ztráty, ale také ještě více snižuje pravděpodobnost dramatického průlomu a znamená dočasné upuštění od rozhodné prolomové akce ve prospěch – opět – plíživé poziční války.

Byli bychom lhostejní, kdybychom si nevšimli, že v tom všem existují významné ruské ztráty. Víme, že ruské síly v sektoru Robotino vyžadovaly rotaci a posílení, včetně elitních jednotek VDV (výsadkových vojsk) a námořní pěchoty. Rusko utrpělo ztráty z protibaterijního boje, ztratilo techniku při protiútocích a muži byli zabiti při hájení svých zákopů. Počáteční útočné skupiny, které Ukrajinci vrhli, měly velkou bojovou sílu a boje byly pro obě strany velmi krvavé. Není to jednostranná střelnice, ale válka vysoké intenzity.

Ale v tom je jádro věci – Ukrajina se zdá být neschopná uniknout opotřebovací a poziční válce, ve které se ocitla. Zní to dobře a chytře hlásat návrat k „manévrovému“ válčení, ale pokud existuje neschopnost prolomit obranu nepřítele, je to jen prázdné vychloubání a povaha boje zůstává opotřebovávací. Když otázka zní „prolomíme, než nám dojde bojová síla“, pak nemanévrujete. A v tom je jádro věci – Ukrajina se zdá být neschopná uniknout opotřebovací a poziční válce, ve které se ocitla.

V mé sérii článků o vojenské historii jsme se zabývali různými případy, kdy se armády zoufale snažily odemknout frontu a obnovit stav operačního manévru, ale když na to nejsou technické kapacity, na záměrech nezáleží. Nikdo nechce být uvězněn na špatné straně opotřebovávací matematiky, ale někdy na tom, co chcete, vůbec nezáleží. Někdy je na vás uvalen opotřebovací boj.

Při nedostatku schopností potřebných k úspěšnému prolomení úžasné ruské obrany – více dálkové munice, více protivzdušné obrany, více ISR, více EW, více ženijní techniky, více více – je Ukrajina uvězněna v takovém boji. Dva bojovníci do sebe buší, ale Rusko je větší muž s větší pálkou.

Dva zlé příběhy

Uprostřed jasného neúspěchu a rostoucího strategického zklamání se do konverzace stále více vkrádaly dva nové návrhy, chcete-li, které jsou využívány jako útěcha k vysvětlení, proč ukrajinská operace vlastně probíhá dobře (navzdory téměř všeobecnému uznání na západě, že výsledky byly přinejlepším nevýrazné). Rád bych se postupně stručně věnoval každému z nich.

Příběh 1: „První fáze je nejtěžší“

Často slyšíte argumenty, že jediné, co musí AFU udělat, je prolomit ruskou screeningovou linii a zbytek obrany padne jako domino. Obecným podtextem tohoto argumentu je, že Rusům chybí rezervy a že následné obranné linie nejsou dostatečně obsazeny – stačí rozbít první linii a zbytek se rozpadne.

To je pravděpodobně uklidňující, ale spíše iracionální. Mohli bychom mluvit například o ruském doktrinálním schématu obrany do hloubky, které předepisuje liberální alokaci záloh ve všech hloubkách obranného systému, ale pravděpodobně je plodnější ukázat na bezprostřednější důkazy.

Podívejme se jednoduše na chování Ruska za posledních šest měsíců. Vynaložili obrovské množství úsilí na vybudování pokročilých konceptů obran – máme opravdu věřit, že to všechno udělali jen proto, aby promarnili veškerou svou bojovou sílu bojem před touto obranou? Neexistují ani důkazy o tom, že by Rusko mělo v současné době problémy se zásobováním fronty lidskou silou. Byli jsme svědky pokračujících rotací a přesunů v rámci celkového procesu vojenského rozvíjení v Rusku. Zdá se, že ze dvou válčících stran je to Ukrajina, kdo vyškrabuje ze sudu liské zdroje.

Příběh 2: „Dostaňte se na dostřel“

Toto je ten fantasknější příběh a představuje radikální ad-hoc posun brankových tyčí. Argumentem je, že Ukrajina ve skutečnosti nepotřebuje postupovat k moři a fyzicky přeříznout pozemní most, stačí pouze dostat ruské zásobovací trasy na dostřel, aby odřízla ruské jednotky. Tato teorie byla nyní široce šířena na Twitteru X osobnostmi jako Peter Zeihan (muž, který neví nic o vojenských záležitostech).

V tomto směru myšlení je mnoho problémů, z nichž většina pramení z nafouknuté představy o „ovládání palby“. Jednoduše řečeno, být „v dosahu“ dělostřelecké palby neznamená účinné kontrolování nějaké oblasti nebo přerušené zásobovací linie. Pokud by tomu tak bylo, Ukrajina by vůbec nemohla zaútočit z Orechova, protože celá osa přiblížení je v ruské palebném dosahu. V Bachmutu UOS pokračovaly v boji dlouho poté, co se jejich hlavní zásobovací trasy dostaly pod ruské ostřelování. V takto nasměrovaném myšlení je mnoho problémů, z nichž většina pramení z nafouknuté představy o „kontrole palbou“.

Prostým faktem je, že většina vojenských úkolů je vždy vedena v dosahu alespoň některých typů střel nepřítele, a představa, že se Rusko zhroutí, pokud se UOS podaří namířit granát na azovskou pobřežní dálnici, je docela směšná. Ve skutečnosti je hlavní ruská železniční trať již v dosahu ukrajinského HIMARS a Ukrajinci úspěšně zahájili údery na pobřežní města, jako je Berdjansk. Mezitím Rusko pravidelně útočí na ukrajinskou infrastrukturu – ale ani jedna armáda se dosud nezhroutila. Je to proto, že palba na dálku je nástrojem ke zlepšení optřebovaného počtu a dalších operačních cílů – ale nevyhrává války magicky jen tím, že orámuje zásobovací cesty nepřítele.

Buďme však velkorysí a dopřejme si tento způsob myšlení. Předpokládejme, že se Ukrajincům podařilo postoupit – ne až k pobřeží, ale dostatečně daleko, aby se hlavní zásobovací trasy Ruska dostaly na dostřel jejich dělostřelectva. co by dělali? Natočit baterii houfnic, zaparkovat je u samé přední linie a začít nepřetržitě střílet na silnici? Co myslíte, že by se stalo s těmi houfnicemi? Protibateriové systémy by na ně jistě zaútočily. Představa, že stačí vytáhnout velkou pistoli a začít střílet na ruské zásobovací vozy, je opravdu dost dětinská. Odstřižení nepřátelských sil od zásob vždy vyžadovalo fyzické blokování tranzitu, a to bude muset Ukrajina udělat, pokud bude chtít přeříznout ruský pozemní most.

Rozptýlení

Jsem si vědom skutečnosti, že by bylo chybou, kdyby se mi nepodařilo projednat vedlejší oblast ukrajinského úsilí, dále na východ v Doněcké oblasti. Zde se Ukrajinci propracovali velkou vzdáleností po dálnici z města Velikaja Novosjolka a obsadili několik osad.

Problémem tohoto „jiného“ ukrajinského útoku je, že je jedním slovem bezvýznamný. Tato osa postupu je provozně sterilní velmi zásadním způsobem, protože zahrnuje tlačení útočných skupin po úzkém koridoru silnice, která nevede k ničemu důležitému. Stejně jako v sektoru Robotino jsou UOS stále poměrně daleko od jakéhokoli vážného ruského opevnění, a aby toho nebylo málo, silnice a osady na této ose ležely podél malé řeky. Řeky, jak víme, tečou v rýhách terénu, což znamená, že vozovka leží na dně wádí/strže/ledovce, vyberte si svou terminologii. Silniční síť jako taková se ve skutečnosti skládá z ničeho kromě jednoproudé vozovky na obou stranách řeky.

O této ose jsem v zásadě četl, že byla zamýšlena jako finta, která měla vyvolat zdání taktického zmatku, ale když se primární úsilí na ose Orechov změnilo v kolosální selhání, bylo rozhodnuto pokračovat v útoku pouze pro účely medializace. To prostě není osa postupu, která by mohla mít významný vliv na širší válku. Síly, které jsou zde nasazeny, jsou v celém tom velkém rozsahu věcí relativně nepatrné a nejdou k ničemému důležitým. Tenký, jehlovitý průnik jistě neujede více než 80 kilometrů po jediné pruhové silnici k moři a nevyhraje válku.

Závěr: Ukazování prstem

Jedním z nejjistějších známek toho, že ukrajinská protiofenzíva nabrala kataklyzmatický obrat, je způsob, jakým se Kyjev a Washington již začaly navzájem obviňovat a provádět pitvu, dokud je tělo ještě teplé. Zelenskyj obvinil Západ z příliš pomalého dodání potřebného vybavení a munice a tvrdil, že nepřijatelná zpoždění umožnila Rusům zlepšit svou obranu. To mi přijde dost obscénní a nevděčné. NATO vybudovalo Ukrajině novou armádu od nuly v procesu, který již vyžadoval značné zkrácení doby výcviku.

Na druhou stranu západní experti začali obviňovat Ukrajinu z toho, že údajně není schopna zavést „kombinovanou válku“ . To je opravdu velmi nesmyslný pokus použít žargon (nesprávně) k vysvětlení problémů. Kombinované operace jednoduše znamenají integraci a současné použití různých zbraní, jako je pancéřová technika, pěchota, dělostřelectvo a letecké prostředky. Tvrdit, že Ukrajina a Rusko jsou toho jaksi kognitivně či institucionálně neschopné, je krajně hloupé. Rudá armáda měla komplexní a mimořádně důkladnou doktrínu kombinovaného válčení. Jeden profesor na US Arms School of Advanced Military Studies řekl: „ Jedno nejkoherentnější jádro teoretických spisů o operačním umění se stále nachází mezi sovětskými vojenskými teoretiky Myšlenka, že kombinované operace jsou pro sovětské důstojníky (kasta zahrnující ruské a ukrajinské vrchní velení) nějaký cizí a neotřelý koncept, je směšná.

Tento problém není jakýmsi druhem ukrajinské doktrinální zatvrzelosti, ale kombinací strukturálních faktorů zakořeněných v nedostatečné ukrajinské bojové síle a měnící se tváři válčení.

Upřímně řečeno, je trochu hloupé říkat, že Ukrajina se potřebuje naučit „kombinované operace“, když jim velmi jednoduše chybí důležité schopnosti, které by umožnily úspěšnou manévrovou kampaň – jmenovitě adekvátní palba na dálku, fungující letectvo (a ne, F- 16 to nevyřeší), ženijní schopnosti a elektronický boj. V zásadě nejde o doktrinální flexibilitu, ale o schopnost. Analogicky je to trochu jako poslat boxera do boje se zlomenou rukou a pak kritizovat jeho techniku. Problém není v jeho technice – problém je v tom, že je zraněný a materiálně slabší než jeho soupeř. Problémem Ukrajiny také není to, že nejsou schopni koordinovat zbraně, ale problém je, že jejich paže jsou roztříštěné.

Zadruhé – a to, přiznávám, je pro mě dost šokující – se západní pozorovatelé nezdají být otevření možnosti, že přesnost moderních dalekonosných střel (ať už jde o bezpilotní letouny Lancet, řízené dělostřelecké granáty nebo rakety GMLRS) v kombinaci s hustotou ISR systémy mohou jednoduše znemožnit provádění rozsáhlých mobilních operací, s výjimkou velmi specifických případů. Když má nepřítel kapacitu na pozorování týlových oblastí, zasahování týlové infrastruktury střelami a drony, precizně nasycuje přibližovací linie dělostřeleckou palbou a promořit zemi v minami, jak přesně je možné manévrovat?

Kombinované operace a manévry jsou založeny na schopnosti rychle soustředit obrovskou bojovou sílu a útočit s velkým nasazením na úzkých místech. To je pravděpodobně nemožné vzhledem k hustotě ruského dohledu, palebné síle a mnoha překážkám, které kladou, aby upíraly Ukrajině svobodu pohybu a zapouzdřily jejich činnost. Hlavní příklady manévrů v nedávných operací Západu – kampaně v Iráku – mají pro poměry v Záporoží jen nepatrný význam.

Nakonec jsme se vrátili k masové válce – zejména kapacitám ISR a palebným úderům. Jediný způsob, jak Ukrajina může manévrovat tak, jak chce, je prolomit frontu, a to může udělat pouze s větším množstvím všeho – více zařízení na odminování, více granátů a děl, více raketových zbraní, více pancéřů. Pouze hmota může vytvořit vhodný průlom v ruských liniích. V opačném případě uvíznou v pozičním plížení se hustou ruskou obranou a kritizovat je za to, že nejsou schopni realizovat jakýsi magický západní pojem „koordinace zbraní“, je tím nejpodivnějším druhem ukazování prstem.

Zřejmou otázkou je, zda věříme, že Ukrajina bude mít někdy silnější útočný potenciál než ten, se kterým začala toto léto. Zdá se, že odpověď je jednoznačně ne.Představa, že po porážce v bitvě o Záporoží NATO nějakým způsobem dá dohromady silnější balíček pomoci, se zdá být jako vytahování. Američtí představitelé, kteří poměrně jasně říkají, že to byl nejlepší vojenský balíček, jaký Ukrajina mohla dostat.

Nezdá se být kontroverzní tvrdit, že to byl pro Ukrajinu nejlepší pokus o nějaký druh skutečného operačního vítězství, které se v tuto chvíli zdá být pomalu kanalizováno do skromných, ale materiálně nákladných taktických zisků. Konečným důsledkem toho je, že Ukrajina není schopna uniknout válce průmyslového opotřebování, což je přesně ten druh války, kterou nemůže vyhrát, kvůli všem asymetriím, které jsme zmínili dříve.

Zejména však Ukrajina nemůže vyhrát pozičně-opotřebovávací válku kvůli své vlastní maximalistické definici „vítězství“. Vzhledem k tomu, že Kyjev trval na tom, že se nevzdá, dokud nevrátí své hranice z roku 1991, představuje neschopnost vytlačit ruské síly obzvláště nepříjemný problém – Kyjev bude muset buď přiznat porážku a uznat ruskou kontrolu nad anektovanými oblastmi, nebo bude pokračovat zarputile bojujovat, dokud se nestane, že by v „nádrži“ již nic nezbylo.

Ukrajina, uvězněná v boji s netopýry a pokusy o odemčení fronty manévry, které jsou marné, potřebuje mnohem větší kapacity. Alternativou je totalizující strategická katastrofa.

**

Za mne velmi důkladná a kvalitní analýza. I když čas pokročil a leccos se zdá být už trochu jinak. P.V.

**

Zdroj: https://bigserge.substack.com/p/escaping-attrition-ukraine-rolls

Překlad: Petr Vlk, Kosa Zostra