Proč média neříkají celý příběh o záplavách v Libyi

Změna režimu

…

To vše se změnilo v roce 2011, kdy se NATO snažilo využít princip „Odpovědnost chránit“ nebo zkráceně R2P, aby ospravedlnilo provádění toho, co se rovnalo nezákonné operaci změny režimu na pozadí povstání. Předpokládaná „humanitární intervence“ v Libyi byla sofistikovanější verzí podobně nezákonné Západní invaze „Šok a hrůza“ do Iráku před osmi lety.

Poté USA a Británie zahájily útočnou válku bez povolení Organizace spojených národů, založenou na zcela falešném příběhu, že irácký vůdce Saddám Husajn vlastnil skryté zásoby zbraní hromadného ničení.

V případě Libye byly naopak Británie a Francie, podporované Spojenými státy, úspěšnější při získání bezpečnostní rezoluce OSN s úzkými pravomocemi chránit civilní obyvatelstvo před hrozbou útoku a zavést bezletovou zónu.

Západ vyzbrojený rezolucí vytvořil záminku k vměšování se přímo do Libye. Tvrdili, že Kaddáfí připravoval masakr civilistů v rebelské pevnosti Benghází. Hrůzný příběh dokonce naznačoval , že Kaddáfí vyzbrojoval vojáky viagrou, aby je povzbudil k hromadnému znásilňování.

Stejně jako v případě iráckých zbraní hromadného ničení byla tato tvrzení zcela nepodložená, jak zpráva britského parlamentního výboru pro zahraniční věci uzavřela o pět let později, v roce 2016. Jeho vyšetřování ukázalo: „Návrh, že by Muammar Kaddáfí nařídil masakr civilistů v Benghází, nebyl podpořené dostupnými důkazy.”

Zpráva dodala: „40letý Kaddáfího rekord v otřesném porušování lidských práv nezahrnoval rozsáhlé útoky na libyjské civilisty.”

Bombardovací kampaně

To však nebyl názor, který premiér David Cameron nebo média sdíleli s veřejností, když britští poslanci v březnu 2011 hlasovali pro podporu války v Libyi. Nesouhlasilo pouze 13 zákonodárců .

Mezi nimi byl zejména Jeremy Corbyn, tehdejší backbencher (řadový člen parlamentu), který byl o čtyři roky později zvolen vůdcem labouristické opozice, čímž proti němu britský establishment spustil rozšířenou pomlouvačnou kampaň.

Když NATO zahájilo svou „humanitární intervenci“, OSN odhadla počet obětí v bojích v Libyi na ne více než 2000. O šest měsíců později to bylo odhadnuto na blíže 50 000, přičemž významnou část obětí tvoří civilisté.

NATO s odvoláním na svou misi R2P flagrantně překročilo podmínky rezoluce OSN, která konkrétně vylučovala „cizí okupační síly jakékoli formy“. Západní jednotky, včetně britských speciálních jednotek, operovaly na zemi a koordinovaly akce rebelských milicí stojících proti Kaddáfímu.

Mezitím letadla NATO provozovala bombardovací kampaně, které často zabíjely právě ty civilisty, o kterých NATO tvrdilo, že je tam chrání.

Byla to další nelegální operace na svržení západního režimu – tato skončila natáčením Kaddáfího vraždění na ulici.

Trhy s otroky

Sebegratulační nálada mezi britskou politickou a mediální třídou, která ničila „humanitární“ kredit Západu, byla zřetelná napříč médii.

Úvodník Observeru prohlásil : „Čestný zásah. Nadějná budoucnost.” V Daily Telegraph David Owen, bývalý britský ministr zahraničí, napsal : „V Libyi jsme dokázali, že intervence stále může fungovat.”

Ale fungovalo to?

Před dvěma lety dokonce i echt-neokonzervativní Atlantic Council, washingtonský zasvěcený think-tank, přiznal : „Libyjci jsou chudší, ve větším nebezpečí a zažívají v některých částech země stejné nebo větší politické represe ve srovnání s Kaddáfího vládou.”

Dodal: „Libye zůstává politicky rozdělená a ve stavu zuřící občanské války. Těžba ropy se často zastavuje, zatímco nedostatečná údržba ropných polí stála zemi miliardy dolarů ve ztrátě příjmů.”

Myšlenka, že NATO se někdy skutečně zajímalo o blaho Libyjců, padla v okamžiku, kdy byl Kaddáfí zabit. Západ okamžitě nechal Libyi kvůli její následné občanské válce, kterou prezident Obama barvitě nazval „shitshow“ (volně přeloženo “přehlídka sraček”), a média, která tak trvala na humanitárních cílech za „intervencí“, ztratila veškerý zájem o vývoj po Kaddáfím.

Libyi brzy zaplavili válečníci a stala se zemí, v níž, jak varovaly skupiny pro lidská práva, opět vzkvétaly trhy s otroky.

Jak v BBC mimochodem poznamenal Sommerville*), vakuum zanechané v místech, jako je Derná, brzy nasálo násilnější a extrémističtější skupiny, jako jsou hejtmani Islámského státu.

Nespolehliví spojenci

Ale souběžně s prázdnotou autority v Libyi, která vystavila své občany takovému utrpení, je pozoruhodná prázdnota v jádru západních médií o současných záplavách.

Nikdo nechce vysvětlit, proč je Libye tak špatně připravena na řešení katastrofy, proč je země tak roztříštěná a chaotická.

Stejně jako nikdo nechce vysvětlit, proč invaze Západu do Iráku z „humanitárních“ důvodů a rozpuštění jeho armády a policejních sil vedly k více než milionu mrtvých Iráčanů a dalším milionům bezdomovců a vysídlených osob.

Nebo proč se Západ spojil se svými bývalými odpůrci – džihádisty z Islámského státu a Al-Káidy – proti syrské vládě, což opět způsobilo vysídlení milionů lidí a rozdělilo zemi.

Sýrie byla stejně nepřipravená jako nyní Libye na velké zemětřesení, které loni v únoru zasáhlo její severní regiony spolu s jižním Tureckem.

Tento vzorec se opakuje, protože slouží užitečnému konci pro Západ vedený Washingtonem, který usiluje o úplnou globální hegemonii a kontrolu zdrojů nebo o to, čemu jeho politici říkají celospektrální dominance.

Humanitářství je krycím příběhem – aby byla západní veřejnost poslušná –, když spojenci USA a NATO cílí na vůdce států bohatých na ropu na Blízkém východě a v severní Africe, které jsou považovány za nespolehlivé nebo nepředvídatelné, jako je libyjský Kaddáfí a irácký Saddám Husajn.

Svéhlavý vůdce

Zveřejnění diplomatických depeší USA na konci roku 2010 WikiLeaks odhaluje obraz rtuťového vztahu Washingtonu s Kaddáfím – což je rys, který je paradoxně zaznamenán u amerického velvyslance v Tripolisu, který je připisován libyjskému vůdci.

Veřejně američtí představitelé chtěli Kaddáfímu vyhovět a nabídnout mu úzkou bezpečnostní koordinaci proti právě rebelským silám, kterým budou brzy pomáhat při jejich operaci ke svržení režimu.

Jiné depeše však odhalují hlubší obavy z Kaddáfího svéhlavosti, včetně jeho ambicí vybudovat Spojené státy africké, aby kontrolovaly zdroje kontinentu a rozvíjely nezávislou zahraniční politiku.

Libye má největší zásoby ropy v Africe. A kdo nad nimi má kontrolu a profituje z nich, je pro západní státy centrálně důležitý.

Depeše WikiLeaks líčily americké, francouzské, španělské a kanadské ropné firmy, které byly nuceny znovu vyjednávat smlouvy za výrazně méně výhodných podmínek, což je stálo mnoho miliard dolarů, zatímco Rusko a Čína získaly nové možnosti průzkumu ropy.

Ještě znepokojivější pro americké úředníky byl precedens, který Kaddáfí vytvořil a vytvořil „nové paradigma pro Libyi, které se celosvětově odehrává v rostoucím počtu zemí produkujících ropu“.

Tento precedens byl po Kaddáfího skonu rozhodně zrušen. Jak informoval Declassified , poté, co čekali na čas, britští ropní giganti BP a Shell se loni vrátili na libyjská ropná pole.

V roce 2018 tehdejší britský velvyslanec v Libyi Frank Baker nadšeně psal o tom, jak Spojené království „pomáhá vytvářet přípustnější prostředí pro obchod a investice a odhalovat příležitosti pro britské odborné znalosti, které by pomohly rekonstrukci Libye“.

To je v kontrastu s dřívějšími kroky Kaddáfího k pěstování užších vojenských a ekonomických vazeb s Ruskem a Čínou, včetně poskytnutí přístupu do přístavu Benghází pro ruskou flotilu. V jedné depeši z roku 2008 se uvádí, že „vyjádřil své uspokojení nad tím, že zvýšená síla Ruska může sloužit jako nezbytná protiváha americké moci“.

Odeslat nebo zaplatit

Právě tyto faktory naklonily rovnováhu ve Washingtonu proti pokračující Kaddáfího vládě a povzbudily USA, aby využily příležitosti a sesadily ho podporou povstaleckých sil.

Myšlenku, že Washingtonu nebo Británii záleželo na blahobytu obyčejných Libyjců, dokazuje desetiletí lhostejnosti k jejich situaci, která vyvrcholila současným utrpením v Derná.

Přístup Západu k Libyi, stejně jako k Iráku, Sýrii a Afghánistánu, upřednostňoval, utopení země v bažině rozdělení a nestability, aby neumožnil silnému vůdci jednat vzdorovitě, požadovat kontrolu nad zdroji a navazovat spojenectví s nepřátelskými státy – to může následovat jako precedens pro jiné státech.

Malé státy mají před sebou vážnou volbu: podřídit se nebo zaplatit vysokou cenu.

Kaddáfí byl zavražděn na ulici, krvavé obrázky byly sdíleny po celém světě. Utrpení obyčejných Libyjců za poslední desetiletí se naopak odehrávalo mimo dohled.

Nyní s katastrofou v Derná je jejich trápení v centru pozornosti. Ale s pomocí západních médií, jako je BBC, zůstávají důvody jejich neštěstí stejně nejasné jako povodňové vody.

**

Autor Jonathan Cook je autorem tří knih o izraelsko-palestinském konfliktu a vítězem Zvláštní ceny Marthy Gellhornové za žurnalistiku. Jeho webové stránky a blog lze nalézt na adrese www.jonathan-cook.net. Článek poprvé vyšel na Declassified UK .

Na snímku Muhamada J. Elalwanyho je záplavami zničené libyjské město Derná.

*) Quentin Sommerville je korespondent BBC pro Blízký Východ