Dne 13. ledna 2020 se v gaskoňské metropoli sešly hlavy států zemí západoafrického Sahelu G5, které tam svolal prezident Macron. To byl poslední případ, kdy ještě mohl takhle pánovitě máchat rukou a určovat, kde má kdo stát na společné fotografii, kterou jsem nazval “posledním tangem v Pau”.
Už 18. srpna téhož roku byl v Mali svržen prezident Ibrahim Boubacar Keita (na fotografii před řadou nastoupených prezidentů je tím, kterému Macron určuje místo). Následný převrat, který proběhl 24. května 2021 pak definitivně ukončil působení Francouzů v zemi.
Potom přišla tsunami roku 2021.
Dne 31. března proběhl v Nigeru (tehdejší prezident Issoufou vpravo od Marcona v červené čepičce) první pokus o vojenský převrat. Ten se ještě podařilo odvrátit a inaugurovat nově zvoleného prezidenta Bazouma, kterého definitivně odstranili vojáci letošního 26. července.
Potom byl 20. dubna 2021 v jakési přestřelce zastřelen prezident Čadu Idriss Déby Itno (třetí vpravo od Macrona), který zemi vládl 31 let. Moci se uchopil jeho syn Mahamat, který dočasně suspendoval činnost politických stran a rozpustil Parlament.
Dne 5. září 2021 došlo potom k převratu i v Guineji, která sice není členem zemí G5 Sahel, avšak i přesto byl její dlouholetý prezident Alpha Condé (není na fotografii) svržen dalším důstojníkem speciálních sil, plukovníkem Mamady Doumbouyou, vycvičeným Francouzi a Američany, jehož manželkou je bývalá příslušnice francouzského četnictva.
23. ledna 2022 proběhl první převrat v Burkině Faso, který svrhl prezidenta Rocha Kaboré (vlevo of Marcona). Nový vojenský vládce však nebyl v de-francouzaci země dostatečně důsledný a tak 30. září 2022 smetl i jeho další převrat, vedený mladými důstojníky na čele s kapitánem speciálních sil Ibrahimem Traoré.
Těsně poté, 1. února 2022 proběhl neúspěšný pokus o puč i v Guineji Bissau, další členské zemi ECOWAS.
Nakonec pak 30. srpna 2023 ukončili vojáci 56 let trvající vládu rodiny Bongo v Gabonu. V zemi o jejíž absolutní loyalitě Francii nikdy nikdo nepochyboval. Až do nedávna.
Z afrických hlav států na fotografii z Pau je tedy doposud prezidentem Mauritánie pouze Mohamed Ould Ghazouani (druhý vpravo od Macrona), a to jenom proto, že v jedné z posledních zemí, praktikujících dosud otrokářství, vládne opravdu železnou rukou.
Pýcha země galského kohouta, “Francafrique”, dílo Jacquese Koch-Foccarta, je definitivně mrtvá. A je to tak správně.
Ano, nemocný klaun Macron dotancoval.
Ony ty výměny vládců v Africe tam ničemu nepomohou. Životní úroveň se nezvýší, tam kde je hlad, bude stále, demokratičtější Afrika nebude. Zastřelte mě, ale bez pomoci bílého muže to tam zatím ještě k ničemu nebude. ..
Bílý muž už tam je stovky let. Kapitalizmus není charita ani spása, je to parazitizmus..
Právě že “pomoci” bílého muže už mají plné zuby. Z té “pomoci” těží akorát kolonialisty dosazené loutky hájící jejich zájmy a ne zájmy své země.
… pokud se jim “bílý” muž (coby rozený “altruista” šířící “hodnoty”) neosvědčil, mají stále z čeho vybírat. Mám pocit, že dalším na řadě bude muž “žlutý”, který také umí (a prý férověji v duchu win-win?) a kterému to tam bude jistit opět bílý muž. Jenže ten druhý bílý tam již přichází z míst, kde slunko… Číst vice »
Tak správně impéria se rozpadají a tak to má být pokud budou potřebovat od Nigeru uran do elektráren budou si ho muset koupit.