Petr Hampl: Lekce z logiky o protiofenzivě a významu slov

Ukrajinské jednotky NATO prorazily linii ruské obrany. Tak to tvrdí ukrajinské velení (a všechna média, která ty informace přebírají).

První linie ruské obrany je nedotčena, natož druhá, třetí a čtvrtá. Tak to tvrdí američtí nezávislí analytici.

Kdo má tedy pravdu? Záleží na tom, jak definujeme „linii“.

Ukrajinská strana má pravdu v tom, že její jednotky dokázaly obsadit oblast, která původně byla pod plnou nebo částečnou kontrolou ruské armády, a kterou ruská strana navíc aktivně bránila. Nejvýraznějším úspěchem je dobytí vesnice Rabotino.

Ruská strana má pravdu v tom, že útočící jednotky nedokázaly prorazit systém bariér, který znemožňuje průjezd techniky a na jehož obranu vynakládají Rusové většinu energie.

Šojgu: Ukrajina ztratila více než 66.000 vojáků během protiofenzívy

Jenže nedokázaly? Zase jsme u toho, co je vlastně myšleno slovíčkem „prorazit“.

Ukrajinská strana tvrdí, že nějaké její komando tu obrannou bariéru překročilo a strávilo nějaký čas na druhé straně. Dost možná že tomu tak opravdu bylo.

Ruská strana zase tvrdí, že v obraně nevznikla díra, kterou by se daly více méně bez problémů přepravovat vojenské jednotky, zásoby a těžká technika. Což je podmínkou toho, aby ukrajinské jednotky NATO mohly bojovat i za bariérou.

Fakticky tedy probíhá spor o to, jak správně používat výrazy jako „linie obrany“ a „prorazit.“

Všimněte si, že je to vlastně nesmyslný a zbytečný spor. Není to spor o to, jaká je situace na bojišti. Není to spor o to, jaká další strategie by byla rozumná. Je to hádka výhradně o to, jaké mají být novinové titulky a jaká emotivní atmosféra tím má vzniknout.

„Nikdy se nenech zatáhnout do hádek o význam slov,“ napsal kdysi Karl R. Popper. Ono je to stejně tak, že ten, kdo ovládá média, ten prosadí svůj pohled. Bez ohledu na výsledky našich hádek.

Pak je tu ale pohled těch, kdo chtějí pochopit situaci. Pohled těch, kdo kladou otázky typu: Znamená to, že se ukrajinské jednotky NATO blíží cílům stanoveným na začátku ofenzívy? Přiblížilo to ruskou kapitulaci?

Připomínám, že tehdejší cíl byl formulován tak, že úkolem ukrajinských jednotek NATO je dobýt sporná území (Krym, Doněcko, Luhansko) nebo aspoň vytvořit takovou situaci, že Rusko bude nuceno ta území vyklidit. Rusové se tomu snažili zabránit tím, že vybudovali systém improvizovaných opevnění.

Hampl: Lekce z logického myšlení o Janu Cemperovi a jeho vytunelovaném spolku

Chcete-li takový úkol splnit, potřebujete splnit dva podúkoly.

• Prorazit ten systém improvizovaných opevnění tak, aby bylo možné bojovat i za ním. To znamená, že ten systém opevnění vám nebrání přesouvat na bojiště posily, zásoby, zbraně, těžká vozidla atd.

• Prorazit ho s tak malými ztrátami, aby to, co z armády zbude, bylo schopno vybojovat bitvu za opevněním a zvítězit v ní.

Je-li tohle cílem, pak se k tomu ukrajinské jednotky NATO ani neblíží. Už před započetím ofenzivy nebyly ukrajinské jednotky NATO srovnatelné s ruskými ani počty vojáků, ani počty strojů, ani zásobami munice ani palebnou silou. To znamená, že i kdyby prošly všemi třemi liniemi ruské obrany s nulovými ztrátami, přesto by to nestačilo. Jenže ono to na nulové ztráty nevypadá. I český a americký mainstreamový tisk hovoří o tom, že v některých útočících jednotkách NATO bylo zabito 90% lidí a že většina jednotek prostě zmizela. A to mluvíme o první linii obrany. Co by z armády zůstalo, pokud by se jí podařilo projít třemi dalšími?

Možná byl během tří měsíců ofenzívy cíl změněn. Cílem už není získat Krym, Doněcko a Luhansko, nýbrž získat pro Ukrajinu vesnici Rabotinu, a ještě navíc vytvořit takovou atmosféru, aby se Rusové necítili nikde bezpeční.

 
Ukrajina: Protiútok, co to stojí, kolik životů!

Pak vypadá konstatování úspěchu takto. Dali jsme miliardy dolarů, vzdali jsme se posledních funkčních tanků, obětovali životy desetitisíců Ukrajinců a získali jsme vesnici Rabotino, což bylo naším hlavním cílem. Kromě toho proběhlo několik malých útoků proti letištím v Rusku a došlo k drobnému poškození fasád několika moskevských mrakodrapů. Jestli to za to stálo, to nechť posoudí každý sám.

Mimochodem, stejný problém je i se slovem protiofenzíva. Probíhá vůbec nějaká protiofenzíva? V běžném jazyce se totiž protiofenzivou rozumí situace, kdy:

1. Armáda modrých provede velký útok na armádu červených,
2. Armáda červených se brání, pak využije momentu překvapení a nenadále napadne nějaké slabé místo útočící armády.

Což není jen otázka válčení. Když mluvíme o protiútoku na fotbalovém hřišti, máme na mysli totéž.

Pak ovšem musíme konstatovat, že nic takového neprobíhá. Ukrajinské jednotky NATO se několik měsíců chystaly zaútočit. Ruské jednotky během té doby připravovaly obranu. Pak přišel očekávaný frontální útok.

 
Ale to bychom se zase zaplétali do sporů o význam jednotlivých slov.

**

Autor: Petr Hampl, nezávislý sociolog, zdroj: prvnizpravy.cz