LHALI O AFGHÁNISTÁNU, LHALI O IRÁKU, LŽOU I O UKRAJINĚ …

Výsledky jsou také stejné. Ospravedlňování a vyprávění jsou odhaleny jako lži. Veselá prognóza je falešná. Ti, za jejichž prospěch údajně bojujeme, jsou stejně úplatní jako ti, proti nimž bojujeme.

Ruská invaze na Ukrajinu byla válečným zločinem, i když ji vyprovokovalo rozšiřování NATO a podpora Spojených států puči na „Majdanu“ v roce 2014, který svrhl demokraticky zvoleného ukrajinského prezidenta Viktora Janukovyče. Janukovyč chtěl ekonomickou integraci s Evropskou unií, ale ne na úkor hospodářských a politických vazeb s Ruskem. Válka bude vyřešena pouze jednáními, která umožní etnickým Rusům na Ukrajině autonomii a ochranu Moskvy, jakož i ukrajinskou neutralitu, což znamená, že země nemůže vstoupit do NATO. Čím déle budou tato jednání oddalována, tím více budou Ukrajinci trpět a umírat. Jejich města a infrastruktura budou nadále zatloukány do trosek.

Tato zástupná válka na Ukrajině má však sloužit zájmům USA. Obohacuje výrobce zbraní, oslabuje ruskou armádu a izoluje Rusko od Evropy. Co se stane s Ukrajinou, je nepodstatné.

„Za prvé, vybavit naše přátele v první linii, aby se mohli bránit, je mnohem levnější způsob – jak v dolarech, tak v amerických životech – jak degradovat schopnost Ruska ohrožovat Spojené státy,“ připustil republikánský vůdce v Senátu Mitch McConnell.

„Za druhé, účinná obrana ukrajinského území nám dává poučení o tom, jak zlepšit obranu partnerů, kteří jsou ohroženi Čínou. Není divu, že vysocí představitelé Tchaj-wanu tak podporují snahy pomoci Ukrajině porazit Rusko. Za třetí, většina peněz, které byly vyčleněny na ukrajinskou bezpečnostní pomoc, ve skutečnosti nejde na Ukrajinu. Investuje se do americké obranné výroby. Financují se z ní nové zbraně a munice pro americké ozbrojené síly, které nahradí starší materiál, který jsme poskytli Ukrajině. Řeknu to jasně: tato pomoc znamená více pracovních míst pro americké dělníky a novější zbraně pro americké vojáky.“

Jakmile pravda o těchto nekonečných válkách pronikne do veřejného povědomí, média, která tyto konflikty otrocky propagují, drasticky omezí zpravodajství. Vojenské debakly, jako v Iráku a Afghánistánu, pokračují do značné míry mimo zorné pole. V době, kdy USA přiznávají porážku, si většina lidí sotva pamatuje, že se tyto války vedou.

Váleční pasáci, kteří tato vojenská fiaska organizují, se stěhují z vlády do vlády. Mezi posty se ukrývají v odborných poradních týmech – Project for the New American Century, American Enterprise Institute, Foreign Policy Initiative, Institute for the Study of War, The Atlantic Council a The Brookings Institution – financovaných korporacemi a válečným průmyslem. Jakmile ukrajinská válka dospěje k nevyhnutelnému závěru, tito „doktoři Divnolásci“ (orig. Dr. Strangeloves; dr. Strangelove je hrdinou ostře satirického filmu Dr. Divnoláska aneb jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu z r. 1964; pozn. překl.) se budou snažit zažehnout válku s Čínou. Americké námořnictvo a armáda už Čínu ohrožují a obkličují. Bůh nám pomáhej, jestli je nezastavíme.

Tihle váleční pasáci nás lákají do jednoho konfliktu za druhým lichotivými příběhy, jež nás vykreslují jako spasitele světa. Dokonce ani nemusí být inovativní. Rétorika je převzata ze staré příručky. Naivně spolkneme návnadu a chopíme se vlajky – tentokrát modré a žluté – abychom se stali nevědomými agenty v našem sebeupálení.

Od konce druhé světové války vláda vynakládala 45 až 90 procent federálního rozpočtu na minulé, současné i budoucí vojenské operace. Je to největší trvalá aktivita americké vlády. Přestalo záležet – alespoň pro pasáky války – na tom, zda jsou tyto války racionální nebo prozíravé. Válečný průmysl metastázuje v útrobách amerického impéria, aby ho vyprázdnil zevnitř. USA jsou v zahraničí spílány, topí se v dluzích, mají zbídačenou dělnickou třídu a jsou zatíženy chátrající infrastrukturou a také nekvalitními sociálními službami.

Neměla se ruská armáda – kvůli špatné morálce, špatné generalitě, zastaralým zbraním, dezercím, údajně nuceným vojákům bojovat lopatami a vážným nedostatkům v zásobování – zhroutit už před několika měsíci? Neměl být Putin vytlačen od moci? Neměly sankce uvrhnout rubl do smrtící spirály? Nemělo oddělení ruského bankovního systému od systému SWIFT, mezinárodního systému převodů peněz, ochromit ruskou ekonomiku? Jak je možné, že míra inflace v Evropě a ve Spojených státech je vyšší než v Rusku navzdory těmto útokům na ruskou ekonomiku?

Nemělo snad oněch téměř 150 miliard dolarů v sofistikované vojenské technice, finanční a humanitární pomoci, které přislíbily USA, EU a 11 dalších zemí, zvrátit průběh války? Jak je možné, že snad třetinu tanků, které Německo a USA poskytly, ruské miny, dělostřelectvo, protitankové zbraně, letecké údery a rakety na začátku vychvalované protiofenzivy rychle proměnily v ohořelé kusy kovu?

Neměla tato nejnovější ukrajinská protiofenzíva, která byla původně známá jako „jarní ofenzíva“, prorazit těžce opevněné ruské frontové linie a znovu získat obrovské kusy území? Jak si můžeme vysvětlit desetitisíce ukrajinských vojenských obětí a nucené odvody ukrajinské armády? Ani naši penzionovaní generálové a bývalí činitelé CIA, FBI, NSA a Vnitřní bezpečnosti, kteří působí jako analytici na sítích jako CNN a MSNBC, nemohou říci, že ofenzíva uspěla.

A co ukrajinská demokracie, za jejíž ochranu bojujeme? Proč ukrajinský parlament tři dny po převratu v roce 2014 zrušil oficiální používání menšinových jazyků, včetně ruštiny? Jak si zdůvodníme osmiletou válku proti etnickým Rusům v Donbasu před ruskou invazí v únoru 2022? Jak si vysvětlíme zabití více než 14 200 lidí a 1,5 milionu lidí, kteří byli před loňskou ruskou invazí vysídleni?

Jak obhájíme rozhodnutí prezidenta Volodymyra Zelenského zakázat jedenáct opozičních stran, včetně Opoziční platformy pro život, která měla 10 procent křesel v Nejvyšší radě, ukrajinském jednokomorovém parlamentu, spolu se stranou Šarij, Našim, Opozičním blokem, Levou opozicí, Svazem levicových sil, Státem, Pokrokovou socialistickou stranou Ukrajiny, Socialistickou stranou Ukrajiny, Socialistickou stranou a Volodymyrovým Saldo Blokem? Jak můžeme akceptovat zákaz těchto opozičních stran – z nichž mnohé jsou na levici – zatímco Zelenskij umožňuje rozkvět fašistům ze stran Svoboda a Pravý sektor, stejně jako praporu Banderite Azov a dalším extremistickým bojůvkám?

Jak se vypořádáme s protiruskými čistkami a zatýkáním údajných „pátých kolon“, které se šíří Ukrajinou, když 30 procent obyvatel Ukrajiny hovoří rusky? Jak zareagujeme na neonacistické skupiny podporované Zelenského vládou, které obtěžují a útočí na komunitu LGBT, romskou populaci, protifašistické demonstrace a vyhrožují členům městských rad, sdělovacím prostředkům, umělcům a zahraničním studentům? Jak můžeme tolerovat rozhodnutí USA a jejich západních spojenců zablokovat jednání s Ruskem o ukončení války, přestože Kyjev a Moskva jsou zjevně na pokraji jednání o mírové smlouvě?

Hlásil jsem se z východní a střední Evropy v roce 1989 během rozpadu Sovětského svazu. Předpokládali jsme, že NATO zastaralo. Prezident Michail Gorbačov navrhoval bezpečnostní a ekonomické dohody s Washingtonem a Evropou. Ministr zahraničí James Baker v administrativě Ronalda Reagana spolu se západoněmeckým ministrem zahraničí Hansem-Dietrichem Genscherem Gorbačova ujišťovali, že NATO nebude rozšířeno za hranice sjednoceného Německa. Naivně jsme si mysleli, že konec studené války znamená, že Rusko, Evropa a USA už nebudou muset odklánět masivní zdroje do svých armád.

Takzvaná „mírová dividenda“ však byla chimérou.

Kdyby Rusko nechtělo být nepřítelem, bylo by bývalo nuceno se nepřítelem stát. Váleční pasáci rekrutovali bývalé sovětské republiky do NATO tím, že Rusko vykreslovali jako hrozbu. Země, které vstoupily do NATO, k nimž dnes patří Polsko, Maďarsko, Česká republika, Bulharsko, Estonsko, Lotyšsko, Litva, Rumunsko, Slovensko, Slovinsko, Albánie, Chorvatsko, Černá Hora a Severní Makedonie, překonfigurovaly své armády, často prostřednictvím desítek milionů v západních půjčkách, aby se staly kompatibilní s vojenskou technikou NATO. To výrobcům zbraní přineslo miliardové zisky.

Ve východní a střední Evropě se po rozpadu Sovětského svazu všeobecně chápalo, že rozšiřování NATO je zbytečná a nebezpečná provokace. Nedávalo to žádný geopolitický smysl. Ale dávalo to komerční smysl. Válka je byznys.

V utajovaném diplomatickém telegramu – získaném a zveřejněném serverem WikiLeaks – z 1. února 2008, napsaném z Moskvy a adresovaném náčelníkům štábů, Kooperativě NATO-Evropská unie, Národní bezpečnostní radě, Rusku-Moskevskému politickému kolektivu, ministru obrany a ministru zahraničí, panovalo jednoznačné porozumění, že rozšiřování NATO riskuje konflikt s Ruskem, zejména kvůli Ukrajině.

„Nejenže Rusko vnímá obklíčení [ze strany NATO] a snahy podkopat ruský vliv v oblasti, ale také se obává nepředvídatelných a nekontrolovaných důsledků, které by vážně ovlivnily ruské bezpečnostní zájmy,“ píše se v kabelogramu. „Experti nám říkají, že Rusko se obává zejména toho, že silné rozpory na Ukrajině ohledně členství v NATO, kdy velká část ruského etnika je proti členství, by mohly vést k velkému rozkolu, který by zahrnoval násilí nebo v nejhorším případě občanskou válku. V takovém případě by se Rusko muselo rozhodnout, zda zasáhne; rozhodnutí, kterému Rusko nechce čelit…“

„Zástupce ředitele Carnegieho moskevského centra Dmitrij Trenin vyjádřil obavu, že Ukrajina je z dlouhodobého hlediska nejvíce potenciálně destabilizujícím faktorem americko-ruských vztahů, vzhledem k úrovni emocí a neuralgie vyvolané jejím úsilím o členství v NATO…“ stálo v kabelu. „Protože členství zůstalo v ukrajinské domácí politice rozporuplné, vytvořil se prostor pro ruskou intervenci. Trenin vyjádřil obavu, že prvky uvnitř ruského establishmentu budou povzbuzovány k vměšování, což podnítí USA k otevřenému povzbuzování protichůdných politických sil a ponechá USA a Rusko v klasickém konfrontačním postoji.“

Ruská invaze na Ukrajinu by se neuskutečnila, kdyby západní aliance dodržela své sliby nerozšiřovat NATO za hranice Německa a Ukrajina zůstala neutrální. Váleční pasáci znali potenciální důsledky rozšiřování NATO. Válka je však jejich cílevědomým povoláním, i když vede k jadernému holocaustu s Ruskem nebo Čínou. Válečný průmysl, ne Putin, je náš nejnebezpečnější nepřítel.

**

Autor Chris Hedges je novinář, nositel Pulitzerovy ceny, patnáct let dopisovatel The New York Times. Ze serveru www.coldtype.net přeložil Vladimír Sedláček