Co dále (pokus o prognózu)

Jsme exportně zaměřená ekonomika – 80% našeho exportu jde na evropský trh, který nám skrze bruselské centrum vysílá netržní signály, že chce být zeleným a proto stále více penalizuje procesy, jež jsou emisně náročné. Toto sisyfovské úsilí má za svůj cíl snížit už tak zcela marginální evropský  díl světových emisí na nulu a stát se v tomto úsilí světovým lídrem. Ale ještě dříve než se pokusím odvozovat ze záměrů nějaké závislosti, musím upozornit, že

zelená ideologie je zcela a výhradně založena na VÍŘE, že světové dosažení nulových emisí zabrání klimatické změně.

Neexistuje jediný rozumný důvod, že tomu tak skutečně bude. Inu co dělat? Existuje obrovská množina lidí, která věří na posmrtný život a spravedlivý Poslední soud a nikomu tato množina nepřekáží, protože misijní fáze, kdy se tato víra šířila ohněm a mečem je už dávno passé. Na rozdíl od té zelené. Psal jsem už v minulém článku, že mainstream nám vymývá mozky neustálým tvrzením, že každý, kdo nevolí Zelené nebo neschvaluje jejich politiku, se podílí na tepelné smrti lidstva. Že prý nemáme vidět v Green Dealu hrozbu, ale příležitost. Nejsem žádným velkým přítelem všemocného trhu a myslím si, že

sociální harmonie je víc než svobodný trh.

Přesto považuji tržní ekonomiku – pokud je dodrženo tržní chování všech subjektů – obecně za správnou. Výrobci si konkurují, spotřebitel může volit podle kvality, ceny, značky, reklamy, servisu, záruky a výrobci jsou konkurencí nuceni vyrábět s malými náklady. Cena produktu pak vzniká jako výsledek poptávky a nabídky. V tomto souboru tržních pravidel lze politické vlivy vysledovat maximálně tam, kde tržní pravidla narušují zmíněnou sociální harmonii. Potom do procesu vstupuje stát s veřejnými prostředky jako účastník trhu. Cílem je prosperita harmonické společnosti, protože jedině prosperita děla stát silným. (Za zásadně chybnou považuji marx – leninskou myšlenku priority politiky vyjádřenou v tehdejších učebnicích Politické ekonomie.)

Moc a tedy i politická moc je přímo úměrná bohatství. Proto je na jedné straně chybou jestliže ve společnosti nesouměřitelně zbohatnou jednotlivci a stávají se lokálními centry paralelní moci na úkor státu. Pro příklady nemusíme chodit daleko, Ukrajina, Rusko a co dělají se Spojenými státy bratří Kochové nebo George Soros je zbytečné opakovat. Tato mince má ale také svůj líc. Čím bohatší, ekonomicky úspěšnější stát, tím mocnější a v turbulentním světě úspěšnější. Proto musí platit priorita ekonomiky, protože jenom úspěšná ekonomika produkuje úspěšné a hrdé občany.

Naše prosperita je závislá na zahraničním obchodu více než v jiných zemích. Nejvíce na Německu, kam směřuje přibližně 39 % celkového zahraničního obchodu. Stroje a dopravní prostředky – nechceme-li přímo napsat Škoda auto. Jenomže Německo se chybnou politikou Angely Merkelové (Energiewende; Wir schaffen das; snahou smířit Ruskou Federaci se Spojenými státy) mění z motoru Evropy v nemocného muže tamtéž. Doplácí na outsorcing svého hospodářského růstu Číně, monopolu ruského dodavatele energetických surovin a svou bezpečnostní politiku, kterou svěřila USA.

Pozveš-li vlka, pozveš celou smečku

Tohle tvrzení sice vypadá přehnaně, ale nelze ho jen tak odmítnout. Jestliže chci na Washingtonu (třeba skrze NATO) bezpečnost Evropy, musím respektovat zájmy USA a své zájmy jim podřadit. Komplikace je v tom, že Amerika nechce jenom přihlížet vzniku pro ně nebezpečné konkurence (německý průmysl + ruské suroviny), navíc pod ochranou NATO. Už za kancléře Ludwiga Erharda Kennedyho vláda protestovala proti budování ropovodu Družba v tehdejším Západní Německu. Když do Evropy vstoupila ještě Čína se svým bilionovým projektem Pásma a stezky, něco se muselo stát. Zatímco Donald Trump vykřikoval „America first!“ Deep State, tedy byrokracie zlobovaná oněmi nesouměřitelně majetnými si už věděla rady jak motivovat politiky.

Čína je nejlepším příkladem toho, že trend rostoucích geopolitických vlivů na mezinárodní obchod znamená pro „stará“ obchodní centra značná hospodářská rizika. Ve prospěch tohoto trendu se namítá, že závislost na Číně by mohla učinit euroatlantické země zranitelnými vůči případnému vydírání. Čína je však stejně závislá na obchodu s Evropou. Dvoustranné závislosti jsou vždy méně problematické než jednostranné. Přesto existují dva důvody, proč by se hospodářské vztahy mohly v budoucnu citelně zhoršit. Prvním je válka na Ukrajině, kde Evropa bezpříkladně podporuje stanovisko USA. A protože USA citlivě vnímá jakoukoliv konkurenci, není zvýšení prosperity Číny v jejím zájmu. Je tomu tak proto, že s ní roste i vojenská a politická váha Číny a nejen to. Prodražují se náklady, kterými se USA udržují v pozici celosvětového šerifa. Proto budou USA vyvíjet větší tlak na Evropu, aby omezila hospodářskou výměnu s Čínou. Na druhou stranu si Čína a s ní i celý „třetí svět“ odnese ponaučení z ukrajinské války a tvrdých sankcí Západu vůči Rusku, že být závislý, jak bezpečnostně tak ekonomicky, na Západu je krajně riskantní.

USA, Rusko, Čína – problematika tří center nemá triviální řešení. Na otázku proč do toho seznamu vpisuji Rusko a ne třeba Indii je jednoduchá odpověď. Rusko obhospodařuje, hodně zhruba řečeno, téměř třetinu světových zdrojů surovin. A z praxe je známo, že jedna třetina majetku může mít blokační efekt. Ve světové surovinové rozvaze je každé řešení bez Ruska riskantní. V této souvislosti je v současnosti rozšířený

požadavek, aby se plyn z Ruska již nikdy nedovážel, neuvěřitelně krátkozraký.

Není rozhodující, zda lze prostřednictvím obchodu dosáhnout politické změny. Požadavek trvale zastavit dovoz z Ruska přehlíží skutečnost, že tento dovoz má nejen zjevné ekonomické výhody, ale také vytváří závislost Ruska na Evropě. EU může a měla by snížit svou zpětnou závislost na Rusku vytvořením paralelních struktur pro dovoz plynu, což se děje. Realizace této strategie je nákladná, ale stále levnější a geostrategicky lepší než úplné přerušení obchodu s Ruskem. Klíčovou otázkou je:

Přijalo by dnes znovu Rusko výslednou jednostrannou závislost na EU?

Přes všechny nediplomatické fauly soudím, že ano. Protože alternativou by byla úplná závislost Ruska na odběratelích, jako je Indie a Čína, pokud jde o vývoz fosilních paliv. To by bylo pro Rusko ještě riskantnější než pokračování obchodu s EU.

Co z toho všeho vyplývá pro směřování evropské politiky?

Na evropské úrovni více usilovat o prohloubení hospodářských vztahů s ostatními zeměmi. Mělo by urychleně rozšířit dohody o volném obchodu a investicích se státy Latinské Ameriky a dalšími regiony světa. *) Zároveň je třeba hlouběji analyzovat hospodářské závislosti a v případě velkých a jednostranných závislostí přijmout opatření. Velkou devizou jsou plynovody pro dodávky plynu a vodíku, které vedou napříč Evropou. Evropané toho mohou využít na globálních energetických trzích. Je sice zřejmé, že spolupráce s Ruskem v oblasti energetické politiky nemůže pokračovat v podobě, kterou měla před rokem 2014, ale diplomacie je prostředkem k dorozumění mezi státy. Slouží zejména k řešení konfliktních situací mírovou cestou, tedy pomocí vyjednávání a z nich vyplývajících dohod a mezinárodně právně závazných smluv a pod. Jan Lipavský by si neměl plést diplomacii se zahraniční politikou.

Závislost bezpečnostní politiky na USA také nelze v dohledné době odstranit. Ale hledat cesty k evropské emancipaci lze a ekonomické výhody dovozu plynu mohou být jednou z cest. Nestačí se zabývat jednotlivými odvětvími jako jsou polovodiče a umělá inteligence. Je třeba provést komplexní analýzu závislostí a rizik vyplývajících z mezinárodních hospodářských vztahů.

Jednostranná závislost na Rusku, Číně ale i USA je pro evropské zájmy politickou chybou.

To se snadno řekne,

ale kde vzít politiky, když rozhodují samí amatéři?

Kolaja, Charanzová, Jourová, von der Leyen…to jsou nějací politici? Politikem se člověk nestává, když na něj ukážeme a řekneme: „Budeš politikem!“ Politik je profese, do které se musí člověk narodit. Něco se dá naučit, ale to většinou nestačí, viz například nešťastníka Tomáše Zdechovského. Najít u nás politika je problematické. Snad Václav Klaus senior. Dobrý náběh měl, dříve než ho prohospodařil také Miroslav Kalousek…a prázdno. Ve světě nelze zapomenout na Winstona Churchilla, Charlese de Gaulla, Willyho Brandta, Helmuta Kohla a dnes třeba Viktora Orbána. Ale v žádném případě nestačí ukázat na osobu z okruhu známých jak to udělal Ivan Bartoš, Andrej Babiš a Angela Merkel.

Absence politiků rozvázala ruce technokratické administrativě motivované americkým Deep State.

Myšlenky, nebo spíše výkřiky vzorně zpracuje (podle skrytých not) a předá zpět Margarethe Vestagerové, Valdisu Dombrovskis, Marošu Ševčovičovi, Josepu Borrellovi a dalším, kteří pak udivují nás, nešťastníky, kteří musíme ty hovadiny poslouchat. Už to vadí i německým či rakouským občanům – viz Klaus Herrmann z Kronen Zeitung , který se v úterý 19. září pozastavil nad

Bruselským bláznovstvím. Je pozoruhodné, jak snadno EU rozčilí lidi. V pondělí byly ve výboru pro dopravu představeny plány na nový soubor pravidel pro zvýšení bezpečnosti silničního provozu v Evropě – s maximálními důsledky pro řidiče.

Malá ukázka plánovaných nových pravidel: Rychlostní limity odstupňované podle věku (nováčci by nesměli jezdit rychleji než 90 km/h, pokročilí ne rychleji než 110); od 60 let by se řidičský průkaz vydával pouze na sedm let, od 70 let na pět, od 80 let na dva roky; pro začínající řidiče by měl být vydán zákaz řízení za volantem; pro auta nad 1,8 tuny (což je většina SUV). A také by na ně již nestačil řidičský průkaz B a další vymyšlenosti.

Takže – viz výše – vzrušení z Bruselu je opět velké. Vyhlášením takovýchto přehnaných opatření bude ušlechtilého cíle, kterým je zlepšení bezpečnosti silničního provozu v Evropě, dosaženo jen stěží. Pouze to vyvolá diskusi o šílenství Bruselu.

Sjednocená část Evropy musí těžit z ekonomických svobod. Z volného pohybu zboží, služeb, osob a kapitálu. V tom tkví síla Evropy – 400 milionový trh

Nikoliv v myšlence Green Dealu, který hlásají moderní proroci a hrozí apokalypsou. Paradoxně je to nešťastně uchopená zelená myšlenka (jak také jinak, když jí hlásají laici), která hrozí Evropu do té apokalypsy uvrhnout.

Ze zelené myšlenky udělat politikum Green Dealu je cestou do pekel, protože Green Deal nemá vizi. Nemá nic, co by jeho uživatele motivovalo, nestanovuje žádný cíl – mimo nulové emise. Co to je? Zelená myšlenka pracuje s pojmem udržitelnost. To označuje obecně snahu fungovat v hospodářství takovým způsobem, abychom se sociálně, ekonomicky a environmentálně přizpůsobovali.

Nemůžeme aktivně ovlivňovat klima planety, ba dokonce bychom se o to neměli ani snažit, abychom předešli větším škodám plynoucím z naší neznalosti. Přes výkřiky různých klimatických proroků neznáme všechny příčiny klimatické změny a proto i její modely, jakkoliv složité, nejsou úplné.

Cíl, být světovým lídrem v Green Dealu prozrazuje ledacos o duševní úrovni svých autorů.

**

napsal Leo K., zdroj: Kosa zostra

*

*) …“urychleně rozšířit dohody o volném obchodu a investicích se státy Latinské Ameriky a dalšími regiony světa” , jak soudí autor, je velmi problematická. Do těchot dohor Evropskou unii nutí nadnárodní korporace, aby usnadnili cestu průmyslových výrobků na vzdálené trhy. Ale např. státy Jižní Ameriky nemají vesměs co do obchodní výměny nabídnout. Výjimkou jsou jejich zemědělské produkty. Kontrola nezávadnosti takto vzniklých potravin je téměř nemožná. Po podepsání podobných dohod by následoval dovoz často závadných a zdraví ohrožujících potravin za dumpingové ceny. Výsledkem by bylo zdravotní ohrožení evropských obyvatel a zničení již tak dost poničeného zemedělství a potravinářství v Evropě. České republiky by se taková dohoda dotkla pro zemědělství a potravinářství fatálně. (poznámku za redakci NR napsal -vd-)