Bradanini: Evropa není suverenní

Sankce výhodné pro spekulanty

MF– Jak politika sankcí vůči Moskvě ovlivnila italskou a evropskou ekonomiku?

AB – Je zřejmé, že Rusko bylo až do vypuknutí války důležitým obchodním partnerem pro Itálii a řekl bych, že i pro celou Evropu, zejména pro Německo, a proto jsou sankce ranou pro celý evropský průmysl. Italský průmysl je přitom úzce propojen s německým, a proto se situace může v budoucnu ještě zhoršit.

Občané by měli zvážit, do jaké míry se evropské úřady, které nemusí být nutně totožné s národními vládami, starají o blaho obyvatel starého kontinentu. Když se totiž bavíme o 10% inflaci, znamená to, že kupní síla našich mezd se snížila o 10%, ačkoli zároveň zisky získávají ti, kteří spekulují na rozdělování bohatství a kapitálu, stejně jako výrobci zbraní.

Nenahraditelná Čína

MF – Je rozhodnutí Itálie rezignovat na účast na Nové hedvábné stezce z ekonomických důvodů, nebo bylo spíše diktováno zahraničními partnery a lze jej považovat za důkaz nedostatečné suverenity Itálie?

AB – Suverenita znamená samostatnost a nezávislost při rozhodování směřujícím k obraně a prosazování oprávněných zájmů vyplývajících z Ústavy, a to i v oblasti spolupráce se zahraničím. Ministr, který tady rozhodoval, by se snad měl zabývat obranou, ale ne mezinárodní spoluprací, zahraničním obchodem a ekonomikou.

Dohoda podepsaná v březnu 2019 měla položit základy pro rozvoj společných infrastrukturních projektů mezi Čínou a západní Evropou. Itálie nemohla v souvislosti s tím počítat s žádnými zvláštními preferencemi, proto stálo za to tuto dohodu znovu projednat, upřesnit závazky, efektivně mobilizovat vnitřní potenciál a především se pokusit snížit obrovské záporné saldo, které dnes v obchodu s Čínou máme.

Po odchodu Spojeného království z Evropské unie máme největší zápornou obchodní bilanci, takže je těžké pochopit, proč opouštíme dohodu, která ji mohla pomoci snížit, ačkoli Čína nemá ve zvyku někoho trestat za odmítnutí spolupráce, jako naši tzv partneři, naši američtí patroni.

Spojené státy, které jsou naším nadřízeným na úrovni strategických rozhodnutí, vědí, jak podnikat. Uvědomují si, že jejich spojenci, Francie a Německo, usilují o rozvoj vlastních ekonomik a že Čína je nenahraditelným partnerem v mezinárodním obchodu, což opakovaně přiznala i americká ministryně financí Janet Yellenová, která před pár týdny navštívila Peking.

Tchaj-wan musí zůstat v klidu

MF – Dá se uvažovat o tom, že Spojené státy a NATO do určité míry vyprovokovaly vypuknutí konfliktu na Ukrajině a nyní mohou jít ještě dál a rozpoutat válku proti Číně o Tchaj-wan?

AB – Rád bych učinil předpoklad, kromě chmurného obrazu, který se objevuje nejen v souvislosti s válkou v Evropě a potenciálním konfliktem o Tchaj-wan, ale také v souvislosti s mnoha dalšími otázkami souvisejícími s vnitřní sociální stabilitou. Tchaj-wan je dobře vyzbrojená země a pro pevninskou Čínu se nestane snadnou kořistí. Ale proč by oficiálně vyhlásil svou nezávislost? Na Tchaj-wanu žijí zástupci stejného národa jako v Číně, mluví stejným jazykem a jsou příbuzní. Národní strana už na ostrově nevládne. I kdyby však současné vedení Tchaj-wanu zůstalo v klidu a nepodlehlo tlaku Američanů, kteří by si samozřejmě přáli další zástupnou válku, podobnou té, která se vede v Evropě proti Rusku, válka nevypukne tam.

Evropa pod americkou kontrolou

MF – Historicky byla Itálie důležitým diplomatickým prostředníkem mezi Washingtonem a Moskvou. Mohli bychom se k té roli vrátit? Jsme odsouzeni k neúspěchu?

AB – Domnívám se, že Itálie není schopna provádět zahraniční politiku ne proto, že by to její velikost a hospodářský potenciál neumožňovaly, ale proto, že by k jejímu provádění byla zapotřebí suverenita. Ještě v 16. století Niccolo Machiavelli napsal, že země se může považovat za suverénní za předpokladu, že na jejím území nejsou umístěny jednotky jiné země a že má vlastní měnu. Itálie dnes takovou zemí není. Ve většině případů, dokonce i v případě války s Libyí, která byla naším nejdůležitějším spojencem ve Středomoří, jsme vstoupili do konfliktů ve jménu služby zájmům NATO. A rozhodnutí v NATO samozřejmě nedělají evropské členské státy, ale Spojené státy, které prostřednictvím NATO velí evropským jednotkám.

**

Rozhovor vedla Margherita Furlanová s profesorem Alberto Bradaninim (na snímku) – politologem, absolventem římské univerzity Sapienza, dlouholetým diplomatem, m.j. v Číně, Hong Kongu, Belgii, Íránu a Norsku. Od roku 2023 ředitelem italského koncernu Pirelli. Zdroj: Myśl Polska