Blíží se čas podzimního hnutí a dění proti vládní politice, té vnitřní i zahraniční. Svazujícím krátkým řetězem obou jsou peníze. Televizní vysílání upozornilo, že 30% státních peněz směřuje na důchodové výdaje státu, a to že je citelná potíž. Jiné zprávy v podobném čase rozkryly, že lze naše výdaje na válku o Ukrajinu vyčíslit na 40 miliard korun.
Bystře zaznělo, že pomoc Zelenského vládě nepředstavují jen dary české vlády, ale rovněž válečné zakázky proplácené z peněz směřujících přes Nizozemí. Běžní lidé o válečných obchodech přes jednu ze zemí Beneluxu přirozeně nevědí, oficiální zpravodajství je v té věci neinformuje.
V krátkém čase zesílilo mezi lidmi rozčarování z válečné drahoty, z podnikatelské drahoty, která se na tu válečnou odvolává, z válečných výdajů i z rizika rozmáznutí sporu o Ukrajinu. Tomuto rozčarování vláda odpověděla (řekl bych) neprozřetelně a politicky nezkušeně použitím ošklivé škatulky desolátů a desinformační scény. Ta je, podle vlády, výsledkem práce antisystémového hnutí. Co je vlastně systém a co už systém není? A proč mi sousloví antisystémové hnutí v té míře, v jaké má zasáhnout protivládní postoje, přijde pomýlené? Systémy tvoří galaxie, vytváří je příroda, kultury. Jedinci zaměstnaní v nějakém postojovém sektoru (v pravém, v levém, v jakémkoli), lidé v kanceláři a před kamerami nemají zkrátka takového ducha, takový čas a tu špetku velkorysosti, aby vynalézali systémy. Spíš bych řekl, že tvoří schémata. Schéma je v porovnání se systémem něco jako návod na složení skříně v systému daných přírodních zákonů. Systémy jsou široké platformy. Dost široké na množství ověřovacích mechanismů (sebenazírání) a na vytváření životních zákonitostí a jistého blaha uvnitř systému. Toho nejsou schémata schopna, nemají na to tvořivou hloubku. Schéma potřebuje mělké a pádné pojistky. Uhneš stranou a už to nesestavíš, už ti to nebude fungovat. Ty nebudeš fungovat… Očividný rozdíl mezi systémem a schématem pramení z toho, že do systému se vejdou veškeré skutečnosti. Schéma pracuje pouze s výběrem „vhodných“ skutečností. Schéma zlé ruské agrese a spravedlivého válčení ze strany Ukrajiny muselo začít 24. únorem 2022. Jinak by ztratilo uvěřitelný bod počátku. Já pozoruji, že válečné události na Ukrajině i v Rusku začaly majdanským převratem (podzim 2013 až jaro 2014) a jeho nesmírnou podporou z peněžních a politických prostředků transatlantické skupiny k nevoli ruské zahraniční politiky. Další odrážka sporu, pro ruskou stranu klíčová, spočívá v požáru a v masakru lidí v oděském Domu odborů 2. května 2014, v den, kdy ukrajinské síly zahájily u Slavjansku takzvanou protiteroristickou operaci. To je startovní čára občanské války východních (národnostně převážně ruských) oblastí s kyjevskou unitární politikou. Nechuť k unitární Ukrajině podmínily na východě země jistě i snahy potřít ruštinu ve veřejném styku (na úřadech, v obchodech). Prohlášení odiózních figur v ukrajinské politice že, a jak má být odstraněna ruskojazyčná inteligence, musela na východě země sklidit vlnu odporu, jehož zrcadlo nastavují Kyjevu jisté výroky Alexandra Dugina. Západní pomoc Kyjevu a ruská pomoc Doněcku, Luhansku probíhala víceméně současně. Do systému událostí (akcí a reakcí) se tohle všechno vejde, jakkoli by to problematizovalo schéma jednoznačného padoucha a obránce.
Než, začněme u sebe samých: Dobře patrnou osou diplomatického směřování nově zvoleného prezidenta začala být nerozborná součinnost s transatlantickým vojenským paktem. Schéma bez alternativ určitě pomohlo vyvolat společenský kvas, jehož závěry mohou mít svou cenu. Vstup mé vlasti do vojenského spolku NATO nabyl platnosti 12. března 1999. Ministři naší vlády letěli předat ratifikační listiny americké ministryni zahraničí Madeleine Albrightové do USA. Ze slibovaného všelidového hlasování o členství v Transatlantické alianci u nás sešlo. Myslím, že my, Čechové, jsme na vojákování poměrně citliví. Tu hlavní osu našeho skutečného údělu vidím v demokratickém zacházení s lidmi. Tím je systém životních možností, který odpovídá probuzenému osobnímu svědomí. Skutečnou prasklinu ve vztazích k Severoatlantické alianci vidím v odstoupení od referenda o NATu. Pavlův hlasitý NATO-optimismus samozřejmě cosi urychluje.
Nenechte se odradit podobenstvím, že se o nás se ve střední Evropě bezmála patnáct století přetahují dva lékaři. Jeden je moudrý, druhý vychytralý. Oba nám podávají léky, a to s rozdílným účinkem. Metody vychytralého ranhojiče bývají brutální a geopolitické. Moudrost se naopak nespojuje s násilím a geopolitice nikdy nedá přednost před duchovním vývojem. Zředěnou formou takového vývoje je pokrok – lepšíme se co noha nohu mine (krok po kroku). Náš dějepis, vlastně i místopis, začíná velikou událostí středoevropského významu, úspěšným odbojem Sámova kmenového svazu proti avarským otrokářům. Franckému vladaři přivodila geopolitický úlek situace, kdy Frank Sámo odmítl poslušnost nejvyššímu Frankovi, a ještě nad ním zvítězil ve prospěch tvořícího se slovanského středoevropského zájmu.
5. července slavíme – světíme další milník slovanské středoevropské cesty: Aby předešel franckému područí, posílá moravský kníže Rostislav žádost k rukám císaře do druhého Říma (do Konstantinopole), aby moravské země křtila Byzancie. V osobnostech soluňských bratří a jejich moravských žáků se ovšem neuskutečňuje pouhá knížecí geopolitika, jakkoli užitečná. Tito křtitelé nejenže neprahnou po násilí – po politice bez diskusí, ale rozhodují se předat lidem Krista, ne roubovat odnož jisté světské moci. Staroslověnština a její psaná podoba je už „jen“ nezbytný prostředek k předání evangelií skrze poučku: Nad nikoho se nepovyšuj. Protivenství, které oba soluňští bratři zakoušeli z rukou po geopolitice pasoucích franckých mnichů, to je další střet moudrého lékaře s prohnaným. A prohnaný uplatnil vějičku napodobování cizích vzorů (tu vějičku račte znát). Ve výsledku opředla i velkomoravský knížecí stolec.
Do třetice bychom se měli dotknout života a díla Mistra Jana Husa. Hned to bude. Jenom mě nechte pozastavit se nad slabošským činem knížete Vladivoje, kterého nám na knížecí stolec dosadil polský vladař Boleslav Chrabrý. Nesebejistý Vladivoj pospíchal za německým králem Jindřichem II., aby mu Čechy udělil v léno. Založil v roce 1002 vazalské pouto, aniž by musel! Hloupý, kdo dává, hloupější, kdo nebere. Mě osudová příhoda splynula s událostmi kolem ruské sopranistky Anny Netrebkové, když se byl náměstek primátora Jiří Pospíšil ptát na ukrajinském velvyslanectví, jestli v Praze v Obecním domě smí držitelka rakouského občanství zazpívat. Agentura, která koncerty pěvkyně pořádá, přitom od našeho hlavního města obdržela grant v hodnotě milionu korun. Grant odhlasoval také zmíněný náměstek primátora Pospíšil. Ukrajinci z ambasády v Praze se ke koncertu staví odmítavě a pražský magistrát vyvinul politický tlak, aby se v podstatě vyprodané vystoupení neuskutečnilo. Kdo rozumný se teď bude v Praze hádat, že ukrajinizace naší společnosti neexistuje? Alespoň v Praze bude těžké nespojovat si protežovanou ukrajinskou vlajku s okupací naší kulturní a zahraniční politiky. Ukrajinští ambasadoři měli být rozumní, předvídaví a agilního náměstka ujistit, že do našich věcí se plést nebudou. Válčit s operní pěvkyní je prostě nesportovní jednání. Stejně tak vyhoštění ruské tenistky Jevgenije Rodinové, aby si na Stromovce nezahrála. Napadá mě přirovnání: být v každém lejnu za vařečku. Taková snaha je v prudkém rozporu s olympijským ideálem sportu bez politiky, sportu, který nese mír. Nerad bych mlčel k návratu mé i vaší vlasti do atmosféry Vladivojovi slabosti. Myslím, že Anna Netrebková by měla být jedním ze symbolů podzimního tříbení už proto, že se za poškození smlouvy s Prahou soudit nehodlá.
Život a dílo Mistra Jana Husa nemělo s geopolitikou pranic společného. Coby čeští vlastenci (vlastenec miluje svůj národ, aniž by nenáviděl jiné) oceníme česky psané Husovy knihy a péči o náš pravopis. Hus prostě s pokorou věděl totéž, co Konstantin s Metodějem. Porozumívat Kristu je něco dočista jiného než do lidu bušit světovou řečí. V Kristu je světová každá řeč, což geopolitika odmítá. Jak nejcitlivěji spojit Husa s husitstvím? Husem probuzené osobní sebevědomí v něm své sólo hrálo. A dál? O tom nás mělo za úkol poučit 19., 20. století: Při nedostatku sociálního citu v zemi přebírá iniciativu socialismus a kde vykořisťování přežene míru této planety, tam raší přísné květy komunismu.
Vyšla perla působení kralické větve a humanistických exulantů. Spolu s Janem Ámosem Komenským vdechujeme moudré a statečné ovzduší, jež se ve zředěné pokrokové verzi promítlo do důvodů ke třicetileté válce. Jaká v předchozím 16. století byla česká svobodymilovnost? Měli jsme až dvanáct křesťanských vyznání, katolické bylo jedním z nich. Skutečnost, v okolní Evropě nepředstavitelná, nedovolovala ani protestantským spojencům pochopit, o jak dalekosáhlou volnost smýšlení u nás běží. Bytostný český demokratismus dostává jednu z více tváří…
Salámové ukrajování z myšlenkových svobod, víc toho útisku, až nakonec opravdu i hospodářská kolonizace slovanského prostoru ve střední Evropě smutně narušila barokní šerosvit. Není nutné sípat: Ti Habsburci, ze Švýcarska je vyhodili a námi lomcovali. Spíš si i pro současné poměry vezměme obecné poučení. Ekonomická kolonizace není smyšlená historka a odnárodňující lekce umí působit salámově. Vzpomenete si na zesměšňující články proti našim obrozencům, dál proti lidem, kteří štafetu buditelů převzali ve dvacátém století? Vzpomenete na vypichování jakési české malosti navzdory poučce, že každý pták neřád, kdo do svého hnízda kálí? Ještě na sobě cítíte břitvu politiky takzvaného rasistování, aniž by média, dále lidi, které rozeznávání extremismu živí, nebo bitkaři s extremismem objasnili, vůči jakému lidskému plemenu se v Čechách dopouštíme rasismu? Pouť od zesměšnění a znevážení k vyhrožování a strachu se učebnicově scvrkla na 30 let, aby nikdo z nás neřekl, že na začátek nedohlédne. Zůstala města, kde bez znalosti angličtiny netrefíte do obchodu, i cukr a bič dotací, který mnoha lidem stačí, aby ve svou malost uvěřili prakticky.
Dnes už to pomalu končí – budeme-li to ukončovat. „Vy už jste se nenarodili jako Češi, ale jako Evropané,“ vzkazuje mládeži Jiří Pospíšil z Top 09. Je to jeho jarní poselství z roku 2019. (Čerpám z média The Student Times.) Při razantním popření národnosti už ani neběží o to vysvětlovat někomu hloupému, že odmítat češství pro evropanství je stejná ptákovina, jako se bít v hruď, že nejsem člověk, ale vesmířan. Jistě jsem vesmířan na způsob člověka. Samozřejmě jsem Evropan na způsob Čecha. Už neběží o osvětu pro ty, jejichž strop je nízko, ale úřad vysoko. Dostali jsme se do péče vychytralého brutálního doktora, co chce toho moudrého jakýmsi tahem na dámu škrtat. Že moudrost je dokonce i v lidech nesmrtelná, to nepochopil.
Unie nevznikají proto, aby pěstovaly rozmanitost. I někdo z „Topky“ se prořekl… Svátek rozmanitosti se jaksi přirozeně žije v demokracii. Volnost smýšlení a projevu názorů je totiž hybatelem demokracie. Kde nezní různé názory, tam není důvod hlasovat, a kde se nehlasuje upřímně, tam nežije demokracie. To, že parlament nestíhá v termínech schválit legislativu vycházející ze směrnic EU a nám všem hrozí od Evropské unie pokuty, není jen doklad toho, jak málo rozmanitosti přežívá v uniích, je to i nepříčetná fraška, v jakou se proměnilo skutečně demokratické hlasování.
Boje o nedalekou Ukrajinu mohou urychlit zápas pro totalitu – zápas pro demokracii v každé evropské zemi. Jak? Věřím že zákaz volné rozpravy o válce, kterou jsme nuceni hradit dvakrát za sebou (z válečné drahoty, a ještě ze státních peněz), už sám o sobě vede svědomité lidi k revolučnímu postoji. Zásada, že mluvím do toho, co platím, se v 18. století obhajovala při úsvitu dějin Spojených států amerických. Bouřit se proti proplácení války v zahraničí při důchodové reformě, která starcům seškrtala penzi (její valorizace „poroste“ nižším tempem), a nám ve středním věku odtuční penze ještě rázněji, to je pro mnoho lidí pochopitelná reakce. Síla moudrého uvažování dovede pochopit i tu starost, kterou třeba nesdílí. Nemístná drahota (známe to od Villona) vrací lidem ulici spolehlivě. Abychom se přitom v kupé báli hovořit o webech ruských vojenských analytiků, to mi připadá tuze rakousko-uherské. Představte si zavřít do vězení mezi skutečné zločince člověka za to, že vypráví, co slyšel, nebo má nezávislé stanovisko a cítí potřebu, třeba i nutnost je projevit, dát k přetřesu, k zamyšlení. Je laskavý tatík jako vy, stará se o rodiče jako vy, něčemu věří jako vy, nebývá hrubý jako vy, jen něco prohodil jinak než vy a vy ho dáte zavřít!?
Říkají, že extremistickou scénu pohltilo antisystémové hnutí. Říkám, že nemají zobecňující pravdu. Mezi lidmi vzrůstá i velice systémové hnutí, které chce politickou kulturu přebudovat. Jde o to nahradit systém s politickou vrchností, která se neobtěžuje s vylepováním uvěřitelných programů na jediné volební období. „Myslím to upřímně!“ „Ano, bude líp!“ „Nám jde o lidi!“ Píše to anděl, nebo čert? Asi že člověk. Ale jaký? Poznáš ho z plakátu? Jde rovněž o to zříci se systému náměstkovských vlád, které se jezdí zodpovídat řídícím úředníkům odjinud. Jde o to model vhodný pro nekonečný spor paktů nahradit férovým přerozdělením moci, kdy každý stát je hluboká obec, protože každý jeho dospělý občan je hlasující státník a s návrhy přicházející veřejný činitel.
Třeba mi teď pokrok vlepí pohlavek, že nekoukám pod nohy a nehýbu se krok-sun-krok. Nevysmívám se pokroku. „Nejsou to skuteční pořadatelé našeho dění, ale občas soupeří a vylepují na sebe na plakátech nějakou tu špíničku, když je před volbami. Bohu dík si nevyvražďují rodiny tak, jako kdysi Přemyslovci se Slavníkovci. A to je očividný pokrok – za těch tisíc let.“ To říkám žákům, když mluvím o síle pokroku. Pokrok je ona každodenní práce. Teď ale bude podzim. O něco víc uvidíme rozdělení lidu, a hlavně odvahu s veřejným vystupováním. Nebojme se přinášet vize i při tom pokroku. Povyšme probuzené osobní sebevědomí na touhu po žité demokracii. Dejme si za cíl i to, že Evropané jsme jako Češi, bez kterých by Evropě chyběla část pokroku. A vybojujme si, že Váňa je můj bratr, ať už z kterékoli strany Dněpru. Ve výsledku tím u nás ubráníme rozmanitější operní zpěv…
Obhajme takový životní prostor, aby kolem nás a v nás samotných nemuselo být dusno. 21. století poskytne bytostnému demokratismu trenažér jak se patří! Pomozme si. Bude to test, jestli jsme do budoucna schopni někomu pomáhat s mírem. Mezi mírem v nás a kolem nás není vůbec žádný rozdíl. Odpozoroval jsem, že pokud spolu dva bojují, míra volnosti bude u obou malá a nikdy ne taková, aby bránila v boji. Má-li se v boji přestat, ti dva potřebují třetího, který nebojuje.
