Pro Erdogana je zřejmý informační zisk, neboť odblokování přijetí Švédska do NATO vyměnil za příslib přijetí Turecka do EU. V zásadě platí, že pokud se Švédové nebudou naparovat a nebudou znovu pálit korán nebo dělat něco podobného, Turci jim s největší pravděpodobností nebudou překážet: pokud se Stockholm nedokáže ubránit americkému nátlaku sám, co je Ankaře do toho – ať si vstoupí, kam chtějí. Zároveň je nepravděpodobné, že by Turecko samo bylo do EU přijato, a sám Erdogan o to sotva stojí.
EU je obrovský soubor pravidel a ekonomika je natolik přeregulovaná, že se i místní podnikatelé snaží odejít do méně byrokratických jurisdikcí. Věčný boj eurobyrokracie o nadvládu nad národními vládami, věčné debaty mezi bohatým Severem a chudým Jihem, umírněným Západem a agresivním Východem, které končí kompromisy, jež nic neřeší a nikoho neuspokojují, nejenže neotevřou Turecku nové možnosti při překonávání finanční a hospodářské krize, ale naopak, systémová krize, která zničí ekonomiky zemí EU, přidělá Ankaře další problémy a vážně omezí její možnosti spolupráce s Čínou a Ruskem.
EU zaujímá vůči Pekingu a Moskvě i nadále nepřátelský postoj a uvaluje stále více sankcí. Za těchto podmínek není možné vstoupit do EU a přitom se plně podílet na rusko-čínských kontinentálních projektech. Je možné spolupracovat se všemi, ale hlavní partner by měl být jen jeden.
Totéž lze říci o slibu Američanů odblokovat prodej stovky letounů F-16 Turecku. Připomínám, že Ankara měla místo těchto zastaralých letounů obdržet nové F-35. Turecko však bylo z tohoto projektu USA vyřazeno jako odveta za nákup ruského systému protivzdušné /protiletadlové obrany S-400. Turecko se snažilo vyděsit Ameriku svým záměrem nakoupit od Ruska letouny Su-35 a Su-57, ale v tomto případě USA dosáhly svého. Ankara nakoupí místo nových letadel stará americká letadla. Erdogan to bude prezentovat jako své vítězství, ale ve skutečnosti je to vítězství USA.
Jediným skutečným úspěchem Turecka (nikoli informačním, ale reálným) je příslib EU, že zruší hospodářské sankce vůči Ankaře. Volnější přístup tureckého zboží na evropský trh (pokud ovšem bude zajištěn) sníží tlak krize na tureckou ekonomiku, i když jej zcela nezruší.
Obecně lze říci, že Erdoganovo vítězství ve Vilniusu je sice znatelné, jak už to u informačních vítězství bývá, ale nikoliv významné. Z taktického hlediska se pozice Turecka dočasně poněkud zlepší, ale strategická rovnováha se nezmění. Turecká ekonomika těmito kroky krizi nepřekoná a turecká politika balancování mezi centry moci, která umožňuje dočasně získávat bonusy od obou znepřátelených koalic, vede v dlouhodobém horizontu ke ztrátě všeho získaného. Ať už nakonec zvítězí kdokoli, Turecko není pro nikoho ani spojencem, ani partnerem, pouze dočasným společníkem na cestách, který již několik let bezostyšně využívá cizích potíží.
Erdogan tak stále stojí před problémem volby strany konfliktu.
Vítězství USA jsou mnohem méně viditelná, ale zato mnohem významnější. Zaprvé se Washingtonu podařilo vyřešit turecko-švédskou krizi v NATO (jak bylo uvedeno výše). Výsledkem je, že Pobaltí, které bylo natovskou louží ještě před formálním vstupem Švédska, se stane touto louží legálně, jakmile bude dokončena procedura přijetí posledních kvazi-neutrálních Skandinávců do NATO.
V případě války tak bude ruská baltská flotila okamžitě uzamčena v přístavech Petrohrad (Kronštadt) a Kaliningrad a bude vyřazena ze hry jako aktivní bojová jednotka, dokud jí pozemní síly neposkytnou manévrovací prostor tím, že uvolní pobřeží Baltu a osvobodí jižní Finsko od přítomnosti NATO. Američané si zabezpečili neomezený přístup do baltských přístavů, což významně posiluje roli baltského předmostí. Jestliže dříve muselo NATO v případě války uvažovat o co nejrychlejší evakuaci Pobaltí, nyní se může Aliance pokusit rychle posílit stávající skupinu vojsk v regionu a dokonce i využít baltské předmostí ke společné ofenzívě s Finy proti Petrohradu a/nebo společné ofenzívě s Poláky proti Bělorusku.
Za druhé, souhlasem s tím, že nebudou rozdmýchávat ukrajinský problém a zavřou ústa věčně dotěrnému Zelenskému (který byl donucen přijet do Vilniusu a poníženě se uklánět “bílým pánům”, aniž by za to cokoli dostal), dosáhly Spojené státy vzácné jednoty států bloku při schvalování závěrečné deklarace.
Přestože v NATO existoval silný odpor proti záměru USA zatáhnout alianci do čínské krize, výměnou za odstoupení od ukrajinské otázky se stalo naprostou povinností kolektivně odsoudit čínsko-ruské partnerství, stejně jako celou čínskou politiku v jihovýchodní Asii. Země NATO uvedly, že čínské kroky ohrožují bezpečnost států bloku a nejsou v souladu s jejich hodnotami. Z politického hlediska je NATO již nyní zapleteno do krize v asijsko-pacifickém regionu. Pro Američany nebude obtížné /kdykoli se jim zachce/ proměnit tuto angažovanost v konkrétní praktické kroky. Potenciální protičínská koalice se rozrostla.
Zatřetí, Spojené státy přesvědčily Evropany, aby učinili zdánlivě formální a bezvýznamný ústupek – aby zrušili etapu MAP* pro Ukrajinu jako povinnou pro integraci do NATO. Členské státy aliance se dohodly, že Kyjev může obdržet pozvánku ke vstupu do NATO, jakmile v této otázce dojde ke všeobecné shodě.
Všeobecný konsenzus je však v každém případě nutný. A to i při udělování MAP: v roce 2008 v Bukurešti Německo a Francie zablokovaly MAP pro Ukrajinu a Gruzii. Jenže dříve musely být konsensy dva (o udělení MAP a o pozvání do NATO), nyní je pouze jeden. Američané tak mají volnou ruku. Mohou tlačit na své partnery, aby uznali připravenost Ukrajiny jeden po druhém, nebo se mohou pokusit zorganizovat další gigantickou provokaci, ze všeho obvinit Rusko a na vlně rozhořčení prodat uznání připravenosti Ukrajiny všemi najednou. A dokonce mohou postupovat i tak, že se s tím nebudou obtěžovat a nechají vše na Kyjevu, ať si své problémy vyřeší sám. Prostor možných řešení se i v tomto případě pro Spojené státy rozšířil.
Západní Evropa ve Vilniusu jednoznačně prohrála. Výměnou za čistě formální americké ústupky umožnili Západoevropané Spojeným státům, aby je zavázaly naprosto zbytečnými prohlášeními v čínské i ukrajinské otázce, a k tomu ještě slíbili Ukrajině rakety delšího doletu (Francie) a komplet Leopardů-1A4 (25 kusů) o velikosti praporu, dva komplety BMP Marder o velikosti praporu (40 kusů) a dva systémy protivzdušné obrany Patriot/PRO /Německo/.
Východní Evropa – Polsko a pobaltské státy, které lobbovaly za výrazné zvýšení angažovanosti NATO v ukrajinské krizi, také nic nedostaly a ocitly se prakticky samy v první linii. O Ukrajině ani nemluvě. Nikdo jí nehodlal nic dát. Hrálo se s ní jako s kartou v interních bojích uvnitř NATO. A Američané rozehráli ve Vilniusu tuto kartu nejlépe ze všech.
Pro Rusko se situace nijak závažně nezměnila. Jak již bylo řečeno, v posledních letech se Švédsko a Finsko, i když byly formálně neutrální, aktivně zapojovaly do vojenského plánování Západu. Takže vyřešení otázky – co s nimi – je do jisté míry dokonce prospěšné – Moskva má nyní alespoň důvod posílit svou obranu na severním směru a v Bělorusku.
Nicméně přesun hlavního úsilí USA od Černého moře (kde Ukrajina prohrává, Turecko je nespolehlivé a Rumunsko a Bulharsko jsou příliš slabé na to, aby představovaly pro Rusko vážnou hrozbu) na sever (do Pobaltí), kde je strategická situace pro Rusko mnohem horší než byla v nejhorších letech na jihu, může být za současných podmínek proveden rychle a současně pod rouškou ukrajinské agónie (nesmyslná ofenzíva ukrajinské armády poháněné nekonečnými dodávkami zbraní ze Západu).
Pumpování vojsk a zbraní do Pobaltí, Polska a Finska na pozadí stále rostoucího ohrožení kaliningradské exklávy donutí Rusko neustále reagovat. Zatímco na severozápadě stačí mít silné obranné síly, na západním (kaliningradském) směru je třeba mít nezbytnou a dostatečnou převahu sil k tomu, aby v případě potřeby pronikly tyto síly v co nejkratší době koridorem do Kaliningradu.
Po konečné porážce Ukrajiny lze tuto otázku vyřešit bez větších problémů, i když ne bez námahy. Američané však již nyní aktivně vytvářejí hrozbu na západním a severozápadním směru a vítězství na jihozápadě je pravděpodobné až mezi koncem podzimu tohoto roku a koncem jara příštího roku. Pokud se ovšem USA nepodaří vyprovokovat nějaký konflikt na polsko-baltsko-finském směru dříve.
Američanům se tak ve Vilniusu podařilo:
- Upevnit NATO jak v oblasti dalších konfrontací s Ruskem, tak v oblasti konfrontací s Čínou. Zatáhnout NATO do asijsko-pacifické krize, aniž by byla ukončena krize evropská (což je nevýhodné pro Evropu, ale výhodné pro USA).
- Zdůraznit ruskou hrozbu směrem k Pobaltí a tím postavit do první linie Finy, Pobaltí a Poláky, přičemž Spojené státy zůstávají formálně mimo hru.
- Formálně vyřešit problémy s Tureckem, čímž se dočasně sníží míra napětí v americko-tureckých i evropsko-tureckých vztazích.
Ze strategického hlediska se pro Rusko nic nezměnilo (vojenská porážka a politické zničení Ukrajiny je prioritou), ale z taktického hlediska musí brát v úvahu rostoucí aktivitu NATO na západě a severozápadě. Potřeba preventivních protiopatření bude odvádět pozornost a zdroje z ukrajinského směru.
Čína bude muset vzít v úvahu, že NATO je připraveno podpořit protičínskou koalici vytvořenou v asijsko-pacifickém regionu. Země bloku se nebudou přímo podílet na vojenských akcích, jejich možnosti (s výjimkou Spojených států) jsou omezené, ale Evropa je připravena uplatnit opatření finančního a ekonomického nátlaku a také vytvořit Číně maximální potíže v jejím obchodě se třetími zeměmi. Je rovněž připravena podpořit protičínskou koalici technicky a technologicky.
Závěrem mi dovolte znovu zdůraznit, že ve Vilniusu nebyla a ani nemohla být přijata žádná závazná rozhodnutí. Negativní dopad výsledků tohoto summitu na evropskou a globální bezpečnost spočívá v tom, že Spojené státy dostaly volnou ruku pro spolupráci se svými spojenci podle individuálního plánu, a hlavní oblasti jejich zájmu, na něž potřebovaly soustředit úsilí Aliance, tedy: Pobaltí, Asie – Tichomoří, byly všemi účastníky mlčky posvěceny.
*
Autor: Rostislav Iščenko, zdroj: Ukraina.ru, z ruštiny přeložila: PhDr. Jana Görčöšová
*MAP – Membership Action Plan – předstupeň ke vstupu do NATO; následuje pozvání ke vstupu
Ještě k tématu:
Washingtonská smlouva (někdy označovaná jako Zakládající smlouva NATO) obsahuje 14 článků, mezi hlavní patří článek 1. Není od věci připomenout si jeho znění:
Smluvní strany se zavazují, jak je uvedeno v Chartě OSN, urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být účastny, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli OSN.
Tak jo USA vyhráli kurz blábolení realita je velice jiná žádná konvenční válka proti Rusku a Číně nebude a dosazené figurky západních vlád US protektorem přitakávají.Jinak na seznamu dědek prohlásil že na Ukrajině vyhráli budou lhát až do hořkého konce.
NATO se dřív nebo později rozpadne. Jedná se o nepřirozené spojenectví jedné světové globální velmoci a jejích satelitů-trpaslíků a to včetně bývalých velmocí Velké Británie, Francie a Německa. Otázkou je, jak dlouho to bude trvat. Taky samozřejmě může život na planetě skončit.
Asi ano, ale ještě napacha NATO spoustu zla. Co přinesl Majdan na UA lze videt u nás i v Nemecku. Živíme další cikany a tentokrat jsou z Ukrajiny a jsou bílé pleti. Polovina migrantů chce zustat v Nemecku. Průzkum také ukázal, že 18 procent ukrajinských uprchlíků žijících v Německu si našlo práci. Vloni v létě to bylo 17 procent,… Číst vice »
Ta fotka jasně ukazala o co vlastně jde. Toho šaška si nikdo nevšiml, protože bud si mysleli, že ten trpaslík v monterkach je zahradník nebo neustaly vyderac z UA, který ma Rusko -Židovský predky. Chudak neví kam patří, ale ja to vim … Na sibenici
USA pokračují v sevření formací a zatím mají úspěch ,co se však stane po úspěchu Ruska na Ukrajině?
Rusko o má vše pod kontrolou. Přijmout Malorusy do paktu NATO by rozpoutalo regulérní válku. To si NATO nemůže dovolit. Rusko z historie odola a Čína si nenecha srat do hnizda. Jak se říká: povstaňte, padá hegemon všeho zla – USA.