Summit NATO ve Vilniusu: nové hrozby pro svět

Kromě toho USA pracují (zatím bez většího úspěchu) s Indií, Vietnamem, Filipínami, Indonésií a dalšími státy asijsko-pacifického regionu, které mají s Čínou územní spory nebo které se bojí nastolení čínské hegemonie v zóně ATR (asijsko-tichomořský region, pozn. překl.).

Proti Rusku se USA snaží zlomit tureckou “kolísající neutralitu”, aktivizovat Izrael (alespoň na syrském a íránském směru) a také obnovit svou dominanci ve státech Arabského poloostrova a rovněž je připojit ke své koalici. Spojené státy navíc pletichaří proti Rusku a Číně ve Střední Asii, Afghánistánu, Pákistánu a Zakavkazsku.

Rusko se zase snaží udržet Turecko v jeho současném stavu, s cílem zabránit jeho návratu do amerického tábora, upevňuje své pozice v monarchiích Perského zálivu a Arabského poloostrova, zatím úspěšně zadržuje Izrael před drastickými kroky, a spolu s Čínou se snaží posílit ekonomické i politické vazby v rámci ŠOS, která již zahrnuje velkou část pevninské Asie (po Irán včetně), s výjimkou států Indočíny, Thajska a Barmy.

Oba formující se bloky, jako tomu bylo vždy dříve, mají pevné jádro obklopené nespolehlivými spojenci a mezi nimi existuje vrstva nevyhraněných “ozbrojených neutrálů”, které se každý snaží naklonit na svou stranu, a kteří se zase snaží co nejvíce získat zachováním své přizpůsobivé neutrality.

Před Vilniuským summitem NATO se krize v Evropě a v ATR vyvíjely samostatně. Spojovala je pouze účast USA na obou krizích, které chtějí odejmout suverenitu ruské a čínské politice a obnovit svou globální hegemonii. Poté, co v závěrečné deklaraci ve Vilniusu byla Čína uznána hrozbou NATO, se však blok přesunul k politice svého zapojení do krize v ATR. Nyní se dvě vzájemně propojené krize začínají spojovat do jedné.

Problém, kterému čelí USA, se nezměnil. Washington nemá žádnou naději porazit Rusko a Čínu současně (působením na dvou frontách), ale nedaří se mu je porazit ani postupně. Naléhavost provokace tchajwansko-čínské války se v posledních týdnech prudce zvýšila, když USA konečně pochopily, že Ukrajina nebude schopna vydržet dostatečně dlouho a způsobit Rusku dostatečné škody, aby donutila Moskvu přijmout mír (nebo spíše příměří) za amerických podmínek.

Současně blížící se ukrajinská katastrofa dramaticky oslabí pozice USA v globálním světě a sníží přání jejich spojenců tahat kaštany z ohně ve prospěch Washingtonu, který v čele sjednoceného Západu s úsilím celého NATO a EU nedokázal zachránit Ukrajinu před jediným Ruskem, které Obama zcela nedávno opovržlivě nazýval “čerpací stanicí předstírající stát”.

USA učinily poslední kroky, aby Ukrajině na poslední chvíli pomohly vyhnout se totální porážce. Maximálně posílily propagandu, jejímž cílem bylo vytvořit v Rusku účinnou levicově-pravicovou “patriotickou” (ale ve skutečnosti fašistickou) opozici vůči Kremlu. Podpořily rozhodnutí Francie dodat na Ukrajinu rakety dlouhého doletu a také zahájily s Kyjevem jednání o dodávkách raket ATACMS s doletem od 300 do 500 kilometrů. Požehnaly “letecké koalici”, která chtěla obnovit bojeschopnost ukrajinského letectva tím, že pro ně vyhledala od několika desítek, po více než stovku stíhaček F-16 a vycvičila ukrajinské piloty.

Ve Washingtonu ale nemohou nechápat, že veškerá tato pomoc, i kdyby byla poskytnuta, přijde příliš pozdě. Ukrajině dochází to hlavní – lidské zdroje a potenciálně připravené zasáhnout do bojů východoevropské státy, které po katastrofálním neúspěchu ukrajinské protiofenzívy netouží zažít sílu ruské armády. Jejich hašteřivost a morálka poklesly zvláště poté, co USA otevřeně prohlásily, že se do války s Ruskem nehodlají v žádném případě nechat vmanévrovat.

To znamená, že každý evropský stát, který se rozhodne následovat Ukrajinu, se bude muset dobrovolně samozničit o Rusko, aby oslabil pozici Moskvy ve prospěch USA, které využívají zemí kamikadze k obchodu s pro sebe přijatelnějšími podmínkami míru (spíše příměří).

Prodlužováním ukrajinské agonie (pokud se ji ještě podaří prodloužit) získávají USA čas, ale na strategickém rozložení sil se pro ně nic nemění.

Připravují proto útok na Čínu ještě předtím, než Ukrajina utrpí definitivní porážku, která USA nenapravitelně poškodí pověst. Jejich spojenci v ATR (Kanada, Japonsko, Korejská republika, Austrálie a Nový Zéland) by měli být připraveni nejen poskytnout Tchaj-wanu vojensko-technickou a finanční pomoc (jako EU Ukrajině), ale také vyčlenit reálné vojenské kontingenty a námořní síly na podporu USA v případě jejich přímé konfrontace s Čínou.

Role evropských členů NATO (de facto EU) zase jen částečně spočívá v možné vojensko-technické podpoře. Dokud ukrajinská krize není vyčerpána, evropské zdroje jsou k ní připoutány. Hlavním úkolem NATO/EU je zavést proti Číně škrtící ekonomické sankce.

Od Evropy se požaduje zcela uzavřít pro Čínu obchod svůj a na něm závislých trhů.

Čínská ekonomika je mnohem méně soběstačná než ruská a mnohem více závislá na zahraničním obchodu. Velká část jejího obřího objemu (první ekonomika světa) závisí na plynulém přístupu na západní trhy. Právě na realizaci této myšlenky je zaměřen projekt “Jeden pás, jedna cesta”, který má Číně zajistit spolehlivě Ruskem a dalšími zeměmi ŠOS chráněné kontinentální a námořní obchodní cesty, spojující Čínu s Evropou. Evropský trh, spolu s rozvojem transasijského obchodu, měl čínské ekonomice zajistit minimální stabilitu v případě očekávaného uzavření amerického trhu pro Peking při zahájení tchajwanské vojenské krize.

Celá tato kombinace však ztrácí velkou část významu, pokud Evropa sama uzavře svůj trh pro Čínu. V Pekingu možná nevěřili, že EU udělá takový sebevražedný krok, dokud Evropa neodsoudila svou ekonomiku do záhuby přerušením všech vazeb s Ruskem na začátku ukrajinské vojenské krize. V Číně se pak mohli utěšovat nadějí, že EU se do tak vzdálené krize v ATR nezaplete. Poté, co NATO ve své deklaraci otevřeně oznámilo zapojení evropských členů bloku do asijské krize, by však iluze měly zmizet.

Dnes se čínská ekonomika ještě plně nevzpamatovala z následků covidové krize (propad není zcela překonán). Negativní vliv na ekonomiku má rozvíjející se demografická krize. V Číně se počet obyvatel začal snižovat, a to v důsledku prudkého poklesu počtu sňatků a novorozenců. Ztráta pro Peking stále ještě základního (amerického a evropského) trhu může proměnit dlouhodobé negativní trendy v ekonomice (nepříjemnost, ale ne katastrofa) na ostré a rychlé zhroucení. Což zase může destabilizovat čínskou společnost a dramaticky otřást pozicemi týmu Si Ťin-pchinga, který v této fázi porazil opozici, ale politické skupiny, které zpochybňují zvolený kurz, v KS Číny zůstaly a nepochybně se pokusí využít vážných obtíží pro svůj návrat k moci pod heslem obnovení myšlenek, norem a postupů, odpovídajících odkazu moudrého Teng Xiaopinga.

V takových podmínkách může být malá vítězná válka s Tchaj-wanem pro Čínu nutností. Vítězství změní situaci v ATR ve prospěch Pekingu, stejně jako vítězství na Ukrajině změní situaci v Evropě ve prospěch Ruska. Dvě porážky během jednoho roku natolik poškodí prestiž USA, že už nebude řeč o žádné koordinované sankční politice Západu. Díky rychlému vítězství nad Tchaj-wanem má Peking šanci projít geopolitickým uchem jehly.

Stejně jako se boje na Ukrajině od určité chvíle staly kýženým východiskem jak pro USA, tak pro Rusko (strany různě odhadovaly jejich perspektivní délku a intenzitu, ale obě vycházely z toho, že jiné způsoby řešení rozporů jsou již vyčerpány), nyní se boje proti Tchaj-wanu stávají vítaným východiskem jak pro Washington, tak pro Peking.

Čína potřebuje zvítězit rychle, za každou cenu, dokud se proti ní nepodařilo definitivně vytvořit koalici a oslabit ji ekonomickými sankcemi. USA musí válku protáhnout, aby se Peking přetížil ani ne tak krveprolitím na Tchaj-wanu, jako spíše v důsledku ekonomického tlaku kolektivního Západu. Myšlenka je tatáž, jako když Američané provokovali ukrajinsko-ruský válečný konflikt, ale vzhledem ke zvláštnostem čínského hospodářského rozvoje má větší šanci na úspěch.

Washington je v kritickém stavu, a proto se chystá na nebezpečnou avantýru – provokaci války na dvou frontách, ve které mohou Američané vyhrát jen díky zázračné souhře okolností. To znamená, že v tomto případě nefunguje propočet, ale naděje nazdařbůh. Zároveň Američané mobilizují všechny dosud dostupné globální vojensko-politické a finančně-ekonomické zdroje.

Pokud nedojde k nějakému neočekávanému vojenskému průlomu: ruskému (což je pravděpodobnější) nebo čínskému (což také nelze vyloučit, ale v ATR ještě ani nezačaly boje), Američané se pokusí dosáhnout vrcholu nahuštění napětí a tlaku v obou směrech (evropském a asijském) současně, aby se minimalizovala případná pomoc Moskvy a Pekingu navzájem. Také se pokusí podchytit vnitropolitickou a možná i zahraniční vojenskou krizi v Íránu.

Pokud nebude předstižen porážkou Ukrajiny, bude to tvrdý globální “banzai útok” USA a jejich spojenců – geopolitická ofenzíva poslední naděje, kdy je v sázce vše. Příliš dlouho nevydrží takové napětí na frontách rozmístěných na různých koncích planety ani USA, natož jejich spojenci. Pokud se tedy během relativně krátké (půlroční až roční) lhůty Rusko ani Čína pod tvrdým tlakem nezlomí, bude Washington čelit dilematu: uznat porážku nebo přejít k jaderné konfrontaci. Nevíme, co vybere, ale akutní fáze této globální krize by měla skončit nejpozději do konce roku 2025.

***

Autor: Rostislav Iščenko, zdroj:  https://voennoedelo.com/posts/id47249-sammit-nato-novye-ugrozy, pro Novu republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová