Středoevropský návrh na obrodu Evropy

Takže budíček a skvělý článek:

A Central European Proposal for the Revival of Europe

podle překladače

Středoevropský návrh na obrodu Evropy

Evropa se musí připravit na nadcházející multipolární svět post-západní hegemonie.

Během posledních tří desetiletí prošel svět hlubokými proměnami. Politická a ekonomická restrukturalizace vedla k erozi převládající západní hegemonie. Je však nesprávné tvrdit, že Západ je nahrazován nezápadní hegemonní silou. Místo toho, co pozorujeme, je vyrovnávání se v pokračující konkurenci mezi Západem a Východem.

Maďarsko a další středoevropské státy jsou stále více znepokojeny klesající schopností Evropy zapojit se do této soutěže. Roste názor, že naprosto přehnaná energie je směrována a vkládána do ideologických sporů, což zase odvádí pozornost od klíčových oblastí spolupráce, které by mohly dále posílit sílu Evropy.

Silná a spolehlivá Evropa, sloužící jako vlivný spojenec, je prvořadým strategickým zájmem Spojených států. Západní aliance, ve srovnání se silným motorem o dvou částech, řídila pokrok v minulém století. Je důležité zajistit, aby obě části měly dostatečný výkon k udržení hybnosti. V tomto ohledu hraje střední Evropa, která se nachází ve středu kontinentu a slouží jako jeho ekonomická velmoc, významnou roli a je pro Spojené státy přirozeným a nepostradatelným partnerem.

Éra západní hegemonie se chýlí ke konci

Dominance Západu nad mezinárodními vztahy, spočívající na třech klíčových pilířích, se viditelně zmenšuje.

Prvním pilířem byla dlouhodobá dominantní pozice Západu jako světové ekonomické velmoci po dvě století.

Druhým pilířem bylo zřízení institucionálních orgánů v mezinárodních vztazích a obchodu řízené Západem, které mu poskytlo možnost utvářet pravidla globalizace.

Třetí pilíř se opíral o myšlenku, že Spojené státy jako hegemonní supervelmoc po rozpadu SSSR budou spolupracovat s Evropou na prosazování neoliberálního politického a ekonomického modelu s cílem dosáhnout mírovějšího světa. Jak hlásala převládající víra té doby, dosáhli jsme „konce dějin“.

Všechny tři pilíře však nyní vykazují známky trhlin a klesajícího vlivu.

Zejména premisy třetího pilíře výrazně selhaly. Vnucování neoliberálního politického a ekonomického modelu mělo za následek nejen odcizení se zbytku světa, ale paradoxně svedlo jeho protivníky ke stále užší spolupráci. Události minulého roku to nepopiratelně prokázaly a vedly i některé z nejzapálenějších zastánců „konce dějin“ k tomu, aby mu přestali věřit.

Je zajímavé povšimnout si podobného příběhu, který přijala Amerika a který vykresluje válku na Ukrajině jako konflikt mezi demokraciemi a autokraciemi – ironický postoj, když uvažujeme o roli Spojených států při dodávkách zbraní 57 procentům světových autoritářských režimů v roce 2022 .

V této souvislosti se i druhý pilíř ocitá na vratké půdě. Vyzyvatelé stávajícího řádu aktivně vytvářejí alternativní systémy pro dohody, vytvářejí spojenectví a zakládají platformy pro řešení konfliktů. Zdá se nevyhnutelné, že nastane bod zlomu, kdy účinně obejdou institucionální rámec vytvořený během několika posledních desetiletí globalizace a budou prosperovat v paralelních systémech.

Bližší zkoumání prvního pilíře odhaluje stejně znepokojivé vyhlídky. V mimořádném obratu událostí se ekonomické soupeření mezi západním a nezápadním světem po dvou stoletích blíží do stavu rovnováhy, což znamená významný posun v civilizacích. Rozvíjení těchto transformací lze pozorovat prostřednictvím nejméně pěti významných oblastí:

• ekonomické síly,
• přístup k životně důležitým zdrojům, jako jsou suroviny a energie,
• demografické trendy,
• technologický pokrok
• vojenské schopnosti.

Východ byl svědkem pozoruhodného nárůstu svého podílu na celosvětové ekonomické produkci na úkor Západu a dominance západního světa ve světovém ekonomickém výkonu. Ještě v roce 1990 překračovala hranici 50 procent. K dnešku se toto číslo drasticky snížilo na pouhých 30 procent. Tyto trendy budou pokračovat s tím, jak se těžiště ekonomiky bude dále posouvat směrem na východ.

Geografická realita, že většina světových surovinových a energetických zdrojů se nachází mimo Západ, dále zhoršila naši konkurenceschopnost. Přestože Spojené státy mají v tomto ohledu mírnou výhodu, z velké části díky svým obrovským zásobám břidlicové ropy a plynu, Západ tuto nevýhodu nedokázal plně kompenzovat. Zejména některé evropské vlády v čele s Německem se rychle pustily do zeleného přechodu, aby splnily energetické požadavky Evropy. Rychlé změny politiky však předčily technologický pokrok, což má za následek, že zelená energie zůstává ve srovnání s jinými zdroji podstatně dražší, což brání naší hospodářské konkurenceschopnosti.

Demografické trendy působí rovněž proti Západu. Bez ohledu na použitou metriku překračuje světová populace hranici 8 miliard, přičemž v nezápadních zemích žije ohromujících 7 miliard jedinců. Navzdory snahám Maďarska a hrstce podobně smýšlejících vlád zavést rodinnou politiku zaměřenou na zvýšení porodnosti, trendy stále naznačují hlubokou demografickou krizi na Západě, zejména v Evropě.

Oblast rozvoje techniky je také nanejvýš sporná. Nastupující hráči investují značné prostředky do výzkumu a vývoje, což téměř odpovídá výdajům zavedených gigantů. Tohoto závodu typu head-to-head se účastní různé národy, přičemž pozoruhodný pokrok je vidět ve východních elektromobilech a bateriových technologiích – oblastech, které mají pro střední Evropu velký význam.

A konečně, pokud jde o vojenskou sílu, Západ si nepopiratelně udržuje podstatný náskok před Východem. I když se to může zpočátku zdát výhodné, převládající konsenzus podtrhuje marnost využívání této výhody, protože by to mělo hrozné globální důsledky – tragický výsledek, který si nezasloužíme.

Zachování úspěchu Evropy vyžaduje překonání zbytečných ideologických sporů

Střední Evropa je nyní konfrontována s hluboce proměněnou geopolitickou a geoekonomickou planetární krajinou. Budoucnost se odvíjí jako multipolární svět, přičemž Západ je pouze jedním z několika mocenských center. Navzdory tomu Středoevropané touží po tom, aby Západ účinně soupeřil s nezápadním světem. Naším cílem je prosperující Evropa, kde hrajeme významnou roli v jejích úspěších.

Abychom prošli touto novou realitou, je zásadní pochopit, jak Evropa uspěla v minulosti během velkých globálních změn. Musíme prozkoumat přístupy používané ke sjednocení různých evropských národů s různými hodnotami, identitami a zájmy v úspěšné spolupráci. V tomto ohledu se můžeme podívat na myšlení otců zakladatelů Evropské unie.

Jednu takovou postavu, Konrada Adenauera, nazval Henry Kissinger výstižně „stratégem pokory“. Adenauer, křesťansko-demokratický státník, dovedně spojil pokoru se silou, nadhledem a strategickým myšlením. Jeho slavný citát „všichni žijeme pod stejným nebem, ale ne všichni máme stejný horizont,“ vystihuje podstatu jeho hlubokého porozumění pokory.

Adenauer uznal, že úspěch Evropy nevyžaduje absolutní shodu ve všech aspektech života. Evropská integrace není cílem sama o sobě, ale prostředkem k dosažení cíle. Zdůraznil, že je důležité zaměřit se spíše na společné zájmy než na rozdíly. Nepřijetí tohoto přístupu riskuje ztrátu příležitosti ke spolupráci.

V době, kdy je vzájemné porozumění zásadní pro překonání náročných časů, se Evropa ocitá zapletená do sporných otázek. Jedna taková starost se točí kolem identity a hodnot. Západoevropské národy a jejich středoevropské protějšky se často liší v přístupu k imigraci, rodinné jednotce, národním rolím, podstatě liberální demokracie a ochraně dětí. Tato témata se často prolínají, což vede ke spleti problémů a přehlížení rozmanitosti, kterou si Adenauer představuje.

Další významná výzva vyvstává v oblasti geopolitiky. Někteří obhajují to, aby se Evropa spojila výhradně s jednou velmocí a účinně se oddělila od zbytku světa. Jsem však pevně přesvědčen, že takový přístup je zásadně chybný. Místo toho se potřebujeme zaměřit na konektivitu, aktivně se vyhýbat periferizaci a podporovat spojení s širokou škálou zemí a hráčů na trhu. V průběhu historie Evropa vzkvétala tím, že byla otevřená, působila jako prostředník mezi Východem a Západem, podporovala mír a zapojovala se do spravedlivého obchodu. Opětovným přijetím těchto zásad může Evropa překonat výzvy, kterým čelí, a vybudovat prosperující budoucnost.

Pět bodů pro úspěšnou Evropu

Když jsme konfrontováni s těmito spornými problémy, stojíme před třemi základními volbami.

Můžeme se rozhodnout urovnat spor jednou provždy tím, že jednu stranu prohlásíme za vítěze a druhou za poraženou.

Případně se můžeme ocitnout zapojeni do trvalé ideologické války až k vyčerpání.

Existuje však ještě třetí cesta, kterou stojí za to prozkoumat: zcela odstranit tyto sporné záležitosti z programu a zaměřit se na oblasti, kde je možná skutečná spolupráce.

V rámci Evropské unie je ekonomická síla nejvýznamnějším politickým kapitálem. Středoevropské státy, které tvoří 8 procent HDP EU, se staly pátou největší ekonomickou velmocí bloku. doprovázen mimořádným tempem růstu, které převyšovalo tempo západní Evropy. Je pozoruhodné, že tento ekonomický vzestup byl v posledních dvanácti až třinácti letech. S ohledem na tyto faktory si středoevropská perspektiva zaslouží nejen pozornost, ale také pečlivé zvážení ze strany našich západních partnerů.

Zaprvé navrhujeme zachovat původní myšlenku, že úspěšná Evropská unie závisí na spolupráci nezávislých a suverénních členských států. Zásadní je zachování naší národní suverenity, o kterou středoevropané po staletí bojovali, stejně jako svébytné politické a kulturní identity evropských zemí. Evropa, která se hlásí k mottu „sjednoceni v rozmanitosti“, si uvědomuje sílu, která pramení z jejích rozmanitých perspektiv a úhlů pohledu. Tato rozmanitost hlasů posiluje kontinent, činí jej odolnějším a konkurenceschopnějším, a co je důležité, umožňuje členským státům přesně zastupovat názory svých občanů.

Za druhé, Evropa by měla usilovat o rozšíření EU. Konflikt na Ukrajině výrazně zdůraznil omezenou kontrolu EU nad svým bezprostředním sousedstvím a rozšíření by mohlo nabídnout částečné řešení. To se však může podařit pouze tehdy, pokud snížíme příliš centralizovanou byrokratickou moc Bruselu. Například rozhodnutí o zahraniční politice stále vyžadují jednomyslnost, ale Brusel se snaží přikročit k hlasování kvalifikovanou většinou s podporou některých větších členských států. Zahraniční politika je základním aspektem suverenity a menší státy v našem regionu mají zájem na jejím zachování. Proto integrace, kdy větší členské státy mohou účinně vnucovat svou vůli menším členským státům, není pro ty, kteří se chtějí připojit, ani zdaleka žádoucí.

Za třetí, je důležité, aby Evropa zřídila svou vlastní stálou armádu jako prostředek k obraně, a tím snížila svou závislost na Spojených státech. Díky rozvoji vlastních vojenských schopností může Evropa převzít větší odpovědnost za svou obranu a sdílet břemeno se Spojenými státy. To by podpořilo vyváženější partnerství mezi Evropou a Spojenými státy, čímž by se Evropa stala silnější a soběstačnější a zároveň by se podpořilo rovnoměrnější rozdělení bezpečnostních odpovědností v rámci transatlantické aliance.

Za čtvrté, je nezbytné posílit konkurenceschopnost Evropy a rozhodujícím faktorem pro dosažení tohoto cíle je zajištění dostupného přístupu k energii. Bez dostupné energie by se úpadek evropského průmyslu a nejistá situace, které čelí bojující evropská střední třída, staly nevyhnutelnými. Zelená transformace by měla probíhat postupně a vyhnout se přímým zákazům konkrétních zdrojů energie a dodavatelů.

A konečně, Evropa musí zachovat své křesťanské hodnoty ve svém politickém rámci. Středoevropané to zdůrazňují nikoli jako módní konverzní program, ale protože věří, že křesťanské hodnoty a učení lze převést do politických a ekonomických principů, které přispívají k budování lepší, spravedlivější a bezpečnější Evropy. Tyto hodnoty vytvářejí společný kulturní základ, na kterém mohou evropské státy spolupracovat.

Středoevropské státy nejsou zázraky a očekávání jakýchkoliv zázraků jsou neopodstatněná. Implementací těchto návrhů si však Evropa může uchovat své konkurenční postavení v měnícím se globálním prostředí, což v konečném důsledku přispěje k posílení Západu.

Autor

Balázs Orbán (na úvodním snímku)

je členem maďarského parlamentu a politickým ředitelem kabinetu premiéra Viktora Orbána, s nímž není v žádném příbuzenském vztahu.

==========================================================================

Z mého pohledu naprosto skvělý text!!! Dlouho jsem nic tak věcného, konsekventního a logického nečetl. Za sebe podepisuji každé slovo. Vidím věci úplně stejně.

Na rozdíl od českých papalášů a papalášek, pro které je nutné Maďary zašlapat do země. Být premierem, tak se v takovéhle politice okamžitě spojím s Viktorem Orbánem! Jenže nejsem. Ve Strakovce sedí zastupující ukrajinský protektor, ve sněmovně Markéta II. Tlamatá, v senátu Vystrčtajawan a na Hradě exsoudruh generál, vší moudrosti futrál. Spojuje je především to, že maďarské uvažování jim není jen cizí, nýbrž rovnou nepřátelské! I kdyby je mělo zachránit před pádem do propasti. Radši do ní sami skočí!

**

pro Kosu objevil ZL, autor Petr Vlk, zdroj: Kosa zostra