Omluva Jana Schneidera Anně Netrebko. Zejména za Pospíšila.

Parlamentní listy

Vedení pražského magistrátu, zachvácené totalitními manýry, hrubě ingeruje do kulturního programu Obecního domu a doporučí jeho vedení, aby zrušilo téměř již zcela vyprodaný koncert sopranistky Anny Netrebko.

Nekulturní náměstek primátora Jiří Pospíšil se byl – kvůli pražské kultuře! – poradit na ukrajinské ambasádě. Ukrajina ruskou sopranistku s rakouským občanstvím zařadila na svůj sankční seznam, což ale Evropská unie neučinila. My jsme přitom členským státem Evropské unie, což ideologicky kovanému, ale jak vidno kompletně desorientovanému Pospíšilovi zřejmě uniklo.

Anna Netrebko se dostala mezi mlýnské kameny studené války. Bývala viděna s Vladimírem Putinem, ale válku na Ukrajině odsoudila. Novodobým inkvizitorům to je však málo. Zřejmě chtějí, aby Putina proklela do sedmého pokolení do minulosti i budoucnosti. Nehrozí jí španělskou botou, palečnicemi nebo natahováním na skřipec, pouze jí chtějí znemožnit koncertovat, potažmo zničit kariéru a renomé, nepřizpůsobí-li se přímo vzorově.

Tyto totalitní manýry skutečně připomínají persekuci umělců v normalizaci, po okupaci Československa vojsky některých členských zemí Varšavské smlouvy, kdy museli vykazovat ideologicky nepomýlený profil, aby mohli koncertovat. A když se například bývalá profesionální kapela „Plastic people“ odmítla politicky vyjadřovat, neúčastnila se pochopitelně – ale na rozdíl od mnoha jiných – ani politických akcí, jako byl například Festival politické písně, tak jí nebylo umožněno vystupovat ani amatérsky. Setrvávala – spolu se svými souputníky a přívrženci – tak dlouho v pasivní rezistenci, až byla nakonec kriminalizována.

Civilizace vyznává zlaté pravidlo „nedělat druhým, co by člověk sám nerad strpěl“. Podíváme-li se proto na jiné podobné případy, tak například po amerických agresích (za všechny jmenujme brutální a zcela svévolné přepadení Iráku v roce 2003, když předtím Spojené státy obelhávaly celý svět) nebyly uplatněny vůči americkým sportovcům či umělcům žádné sankce, ani v Čechách nebylo možno zaznamenat nějaké kádrovací třeštění, jako nyní.

Proslulé Havlovo polistopadové „nejsme jako oni“, ve smyslu snahy být lepší než minulý režim, pochopili tito současní, z božího dopuštění představitelé českého národa, tak, že skutečně nejsou jako minulý režim, ale horší.

K nim se přidávají ještě všelijací umělci a umělkyně, kteří asi cítí nebezpečí, že by vedle výkonů Anny Netrebko vypadali jako nedouci.

A tu obecně protiruskou atmosféru – podle principu kolektivní viny – se s humbukem přidávají budovat další devianti, v čele s jakýmsi pominutým hokejovým brankářem v čele.

A to teď máme ke všemu ještě na hradě prezidenta, který byl sice vychován v duchu přátelství se SSSR, přísahal v tom smyslu a tím směrem budoval svou kariéru, k současnému Rusku se ale chová vysloveně macešsky.

Mohlo by se to celé sice odbýt tím, že ze strany těchto zbabělých politiků jde jen o metafory či, jak řekl onen nébich Pospíšil, že „je v tom hodně symboliky a současná doba je hodně o symbolech.“ To znamená, že oni se drží sukně svého nebinárního Velkého Čehosi, a pouze a jenom z bezpečí z dálky zbaběle pokřikují, protože na nic jiného nemají.

Nicméně tyto obludné výlevy nadutých a naprosto nevzdělaných politiků jsou hanbou pro celou Českou republiku, českou společnost a kulturu.

Nezbývá, než se za tyto nedospělé, plíživě devótní politiky paní Anně Netrebko hluboce omluvit.

Což za sebe tímto činím.