Neslavný konec ukrajinské ofenzívy

Ofenzíva je průlom fronty a postup v hloubce obrany nepřítele do meziprostoru, s cílem zachytit a zničit strategické zálohy kus po kuse při jejich postupu k místu průlomu. Ofenzívou lze s nadsázkou nazvat i pomalé, ale soustavné ždímání nepřátelské obrany, kdy je nepřítel přinucen – aby zabránil průlomu fronty – pod tlakem opustit území, aby zachoval celistvost svých bojových sestav.

Ve skutečnosti je cílem takové ofenzívy rovněž prolomení obrany nepřítele se všemi z toho plynoucími důsledky. Tohoto výsledku je dosaženo, pokud jsou rezervy bránící se strany vyčerpány dříve, než je vyčerpána strana útočící. Pokud se však útočící strana vyčerpá, aniž by došlo k prolomení fronty, je útočná operace považována za neúspěšnou.

První světová válka je proslulá ofenzívami druhého typu. Nejznámější z nich je bitva u Verdunu. Ale i v průběhu této převážně poziční války probíhaly klasické útočné operace (Gorlický průlom /1915/ 11. německé armády Augusta von Mackenzena, který za tuto operaci obdržel hodnost generála-polního maršála, nebo Brusilovův průlom Jihozápadního frontu ruské carské armády generál-adjutanta, generála jezdectva Alexeje Alexejeviče Brusilova v roce 1916, ale také Jarní ofenzíva německé armády na západní frontě pod celkovým vedením prvního generála proviantního vojska, generála pěchoty Ericha Ludendorffa v roce 1918).

Během druhé světové války už byly – díky zvýšené mobilitě vojsk – ofenzivní operace koncipovány s rozhodnějšími cíli. O osudu polské a jugoslávské ofenzívy rozhodl Wehrmacht v rámci jediné operace a o osudu francouzské ve dvou, přičemž se Němci domnívali, že jejich druhá ofenzíva ani plnohodnotnou útočnou operací nebyla, ale jen “pročesáváním terénu” (k doražení už dříve ztracených jednotek). Operace Velké vlastenecké války se svým rozsahem příliš neliší od operací prvního období druhé světové války, ale vzhledem k rozsáhlosti operačního prostoru řeší méně ambiciózní úkoly (nanejvýš porážku německé skupiny armád nebo rovnocenného uskupení sovětských frontů).

Boje na Ukrajině připomínají spíše první světovou válku, přestože se mobilita vojsk oproti polovině dvacátého století opět zvýšila. Je to proto, že armády se díky větší technologické vyspělosti staly méně početnými. V důsledku toho, jestliže za první světové války byla stabilita frontové linie dána nedostatečnou manévrovatelností příliš velkých armád, nyní je dána (v rámci zákona negace negace) přílišnou manévrovatelností příliš skromných armád. Zálohy z hloubky se přibližují příliš rychle a postupujícím jednotkám zase chybí síly, aby mohly rozvinout úspěch.

Proto se bojové operace změnily v ničení záloh nepřítele. Kdo to udělá efektivněji, vytvoří před sebou nakonec dostatečně řídký prostor pro tradiční hluboký průlom, nebo se mu podaří zlomit morálku nepřítele při příliš velkých ztrátách, po nichž nepřítel ztratí schopnost organizovat odpor.

Ruská armáda je při drcení nepřítele řádově efektivnější. V důsledku toho začali Ukrajinci i jejich spojenci mluvit o tom, že pokud se nenajde způsob, jak ruskou převahu kompenzovat (za rok a půl se žádný způsob nenašel a naděje na jeho nalezení se už téměř vzdali), bude muset Západ brzy uvažovat o třech variantách:

– urychleně uzavřít mír za ruských podmínek;

– hledat někoho, kdo by bojoval místo Ukrajiny, nebo vstoupit do války sám;

– smířit se s tím, že Rusko obsadí celou Ukrajinu, a zavede mír, který mu bude vyhovovat (i když nebude Západem uznán).

Pokračování ukrajinské “ofenzívy” by mělo Západu získat čas na rozmyšlenou a zorganizování vojensko-politického manévru. Tento úkol však nikdo neřeší. Proto takové rozladění mysli u Zelenského a zcela zjevný útěk prvních krys (Prištajka, Tkačenka a podle některých zpráv hledá příležitost skočit přes palubu i mladý nadějný generál Budanov) z potápějící se ukrajinské lodi a neskrývaná nespokojenost Západu s ukrajinským prezidentem, který nesplnil svůj úkol a ztrácí kontrolu nad událostmi.

Žádná ofenzíva jako taková se však nekoná. Abychom si ujasnili, o co jde, srovnejme situaci s německou ofenzívou na Kurském oblouku. Situace je velmi podobná. Německo tehdy a Ukrajina nyní potřebovaly převzít strategickou iniciativu. Za tímto účelem bylo sestaveno velké uskupení, vybavené nejmodernějšími druhy vojenské techniky, a byla koncipována operace na hluboký průlom na úzkém úseku fronty. Vojska měla svou masou prorazit opevněné linie a vstoupit do operačního prostoru.

V případě Kurského oblouku Němci zamýšleli rozdělit sovětskou frontu na dvousetkilometrovém úseku ve středu, aby donutili SSSR vynaložit strategické rezervy na lokalizaci tohoto průlomu. Tím by narušili letní ofenzívu sovětských vojsk v roce 1943 a zajistili by si iniciativu ve vedení bojových akcí. Události Kurské obranné operace Rudé armády se vyvíjely přesně před 80 lety,  5.- 23. července 1943, velmi blízko k současnému dějišti válečných operací.

Úkol ukrajinské “ofenzívy” byl ambicióznější – prolomit frontu ruských ozbrojených sil, dostat se k Azovskému moři v prostoru od Melitopolu po Mariupol, zahnat ruská vojska na Krym a obnovit linii dotyku na Donbase tak, jak tomu bylo v předvečer zahájení SVO – 23. února 2022. Ukrajinci rovněž doufali, že udrží strategickou iniciativu a připraví další ofenzivu buď na severu (směrem k Luhansku), nebo na jihu (směrem ke Krymu).

Porovnejme výsledky.

Po třech týdnech urputných bojů, kdy ztratily (podle vlastních údajů) více než třicet tisíc mrtvých a téměř sto tisíc raněných, německé úderné skupiny zastavily ofenzívu, protože vyčerpaly svůj úderný potenciál. Přitom v severní části Hlavního frontu činil průnik do obrany 8-12 kilometrů. Na jižní části fronty to měl Voroněžský front těžší. Tam Němci postoupili o 15-17 kilometrů a téměř pronikli do operačního prostoru u Prochorovky. Tam se však setkali s 5. gardovou tankovou armádou a 5. gardovou vševojskovou armádou Stepního frontu, které byly urychleně převeleny k Voroněžskému frontu a průlom uzavřely.

Pokud budeme věřit oficiálním německým a sovětským údajům, Němci ztratili asi 150 tisíc ze 780, soustředěných k úderu, a poté, co způsobili SSSR pětkrát větší ztráty, byli nuceni nejen ustoupit do výchozích pozic, ale také později (již v srpnu) opustit Bělgorod, Charkov, Orel.

Vezmeme-li v úvahu celkový poměr sil u Kurska, můžeme předpokládat, že ačkoli Rudá armáda utrpěla v obraně větší ztráty než Wehrmacht v ofenzívě, poměr nebyl 5/1, ale maximálně 3/1. To však neznamená, že by Rudá armáda utrpěla větší ztráty než Wehrmacht. Jinak by nebylo čím útočit. S největší pravděpodobností Němci své ztráty výrazně podhodnotili. Což je pro ně příznačné. Pokud budeme věřit jejich hlášením, neměli téměř žádné ztráty a není tedy jasné, jak mohli válku prohrát a kam se poděly miliony jejich vojáků.

Takže vzorně vycvičená, disciplinovaná německá armáda, která měla v létě 1943 daleko k demoralizaci, postupující na kvalitativně horšího, ale kvantitativně lepšího nepřítele, ztrativší (podle hlášení) 15-20 % původně soustředěných vojsk (spíše 30 %), která se dostatečně  vklínila do sovětské obrany na severu a prolomila ji na jednom místě na jihu, nenašla sílu k rozvinutí úspěchu a byla nucena ustoupit do výchozích pozic a pak pokračovat v ústupu dál. Byla to pro ni zásadní bitva – poslední šance zvrátit průběh války ve svůj prospěch.

Netřeba dodávat, že ukrajinská armáda je dnes mnohem hůře vycvičená, připravená a srovnatelně vybavená než Wehrmacht v létě 1943. Navíc má před sebou nepřítele, který zaujal připravenou obranu, jejíž linie sahají desítky kilometrů do hloubky.

Ukrajinci útočí už téměř dva měsíce (připomínám, že Wehrmacht se po třech týdnech zastavil a vrátil se do původních linií). Během této doby utrpěli ztráty srovnatelné se ztrátami wehrmachtu u Kurska (podle různých ukrajinských a amerických údajů se celkové ztráty pohybují od 30 do více než 45 000 lidí). To je 40-60 % původně deklarované síly úderné skupiny. Přitom deklarovaný průnik Ukrajinců do ruské obrany činil 6-8 kilometrů a nebyli schopni prolomit ani první obrannou linii.

Lze to nazvat ofenzívou a má to vůbec nějakou perspektivu?

Němci, kteří dosáhli větších úspěchů za kratší dobu a měli lepší poměr sil a ztrát, považovali svou ofenzívu na Kurském oblouku za neúspěšnou, přestali útočit a stáhli se na původní linie. Upozorňuji na fakt, že zastavili útoky, a ofenzíva se vůbec nekonala, protože úderné skupiny nikdy nedosáhly operačního prostoru. Rudá armáda zmařila ofenzívu Wehrmachtu u Kurska. Neuskutečnila se. Nedošlo k ní. Došlo k mohutným útokům, zuřivým bojům, ale k ofenzívě jako takové (alespoň k průlomu fronty, nebo k donucení sovětských vojsk k ústupu pod hrozbou průlomu) nedošlo.

Němci se zastavili, aby ušetřili rezervy pro následnou obranu právě proto, že pochopili, že nejsou schopni vyřešit ofenzívní zadání, že nemohou jednoduše převzít iniciativu.

Ukrajinci se snaží pokračovat v sebevražedných útocích, přestože na rozdíl od wehrmachtu nejsou schopni nejen podporovat své jednotky ze vzduchu, ale dokonce je ani jen krýt před údery ruských letadel. Útoky však nejsou ofenzívou – pouze pro ni vytvářejí předpoklady. V praxi to znamená, že ukrajinské ozbrojené síly přešlapují na místě.

Ruská vojska právě přecházejí do ofenzívy ve směru na Charkov, úspěšně se tam prodírají frontovou linií a již donutila ukrajinskou armádu zahájit evakuaci Kupjanska. Ukrajinská fronta se také láme u Marjinky a Avdějevky a ruské jednotky podnikají protiútoky u Bachmutu.

Ukrajinci mají všude stejný problém: nemají dostatek záloh, aby spolehlivě udrželi frontu,  zbytky záloh  „dohořívají“ na záporožském směru.  A docela brzy už zcela vyhoří a i zde začnou ozbrojené síly RF tlačit na ukrajinské ozbrojené síly. Ukrajinci nebudou mít co převádět do „horkých“ zón a tak se stane celá fronta souvislou „horkou“ zónou.

Je možné v takových podmínkách počítat s úspěchem “ofenzívy”? Rozhodně ne. I kdyby zítra ukrajinská armáda obsadila nějakou vesnici, nevstoupí do operačního prostoru, ale ocitne se před stejně se bránícími jednotkami ruské armády, staženými o 500 metrů k dalšímu zákopu. A obsadit vesnici už není v současnosti tak obtížné, horší je udržet ji.

Finito. Fronta puká, doplňování se nedaří, “podivní rytíři” se vzdávají stále ochotněji a masověji, Západ nechce bojovat za Ukrajinu a nespěchá s dodávkami techniky.

Ofenzíva se nekoná, ale útoky se už zastavit nedají. Ukrajinské ozbrojené síly nejsou Wehrmacht (i když se mu tak moc chtějí podobat). Pokud bychom přenechali ruské armádě iniciativu a dopustili, aby se tlak stupňoval, Ukrajinci utečou. A kdo ví, kde se zastaví, a zda vůbec.

A do toho se nám dere do týlu ruské letectvo a v týlu roste panika. Ne, žádná ofenzíva se nekoná a už nikdy se konat nebude. Ukrajina čeká na konec “jatečných útoků” ukrajinských ozbrojených sil jako na signál k útěku. Pokud ovšem bude kam utéct.

**

Autor: Rostislav Iščenko, zdroj: UKRAJINA.ru 10:28 22.07.2023), z ruštiny přeložila: PhDr. Jana Görčöšová