Jak se Kundera dostal do smolného kotle

Jednak, podle protokolu nebyla ověřena totožnost udavače. O Dvořáčkovi prý vědělo více lidí a zatčeni byli následně i lidé, o kterých Kundera nic nevěděl. „Amatérský badatel, jenž kauzu otevřel, tak touto hypotézou očistil od podezření Militkou, která je shodou okolností jeho příbuznou…“ popisuje Schneider další možnou motivaci.

Na podzim roku 2008 novodobá inkvizice, zhoufovaná kolem Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR), opět přihřála smolný kotel pro hříšníky, které sama označí za udavače. S poťouchlou grimasou pak vytáhla z archivů režimu, který sama pomohla označit za zločinný, jakési materiály údajně pravdivé.

A co z nich vykouzlila?

Světoznámý, v emigraci žijící spisovatel Milan Kundera měl prý údajně pravděpodobně snad asi možná udat někoho, kdo byl následně skutečně zatčen a skutečně vězněn. Sám autor této Kunderu očerňující historky napsal alibisticky, že vycházel z informací, které v rámci vyšetřování zjistily tehdejší bezpečnostní složky, a že je podle toho třeba k případu přistupovat. Jinými slovy, měl v ruce kulové, ale bylo tam jméno „Kundera“, a tak to hned běžel vyslepičit.

Mediální podání této historky bylo natolik sugestivní, že veřejnost Kunderu víceméně už s udáním spojovala, a druhdy inteligentní Ivan Klíma se vyjádřil dokonce ve smyslu „tohle JE naprosto nečekané“.

Téměř nikdo však vzhledem k tomu mediálnímu amoku neměl odvahu veřejně položit základní otázku, totiž má-li Kundera s udáním co společného??

CO SE VLASTNĚ STALO

14. března 1950 byl v Praze na studentské koleji zatčen zpravodajský kurýr západních zpravodajských služeb Miroslav Dvořáček. Byl mu navržen trest smrti, odsouzen byl na 22 let. Vězněn byl čtrnáct let. (Příslušný soudní spis však nebyl dohledán.)

V roce 2008 jakýsi amatérský badatel nalezl v archivu policejní záznam ze 14. března 1950, že bylo přijato udání o přítomnosti a pohybu Dvořáčka, a jako informátor byl uveden Milan Kundera (který se následně od celé kauzy distancoval).

Zřejmě autentický policejní protokol však neobsahuje údaj, jak byla ověřena totožnost udávajícího, ani jeho podpis. Zachycuje příjem udání, Dvořáčkovo zatčení a jeho údajné výroky. Důležité je i to, že chybí jakákoliv zmínka, která by měla logicky následovat, totiž koho policejní orgán o zatčení Dvořáčka vyrozuměl, a co se se zatčeným následně dělo.

Je téměř jisté, že o kurýru Dvořáčkovi vědělo mnohem více lidí, protože nedlouho po něm byli zatčeni i otec a syn Toušovi, kteří agenty-chodce ubytovávali na své lesní samotě – avšak o nich tito studenti těžko mohli něco vědět.

O příchodu Dvořáčka na kolej prokazatelně věděla pouze jakási Militká a její budoucí muž jakýsi Dlask, kterého požádala, aby k ní večer nechodil, že u ní bude na nocleh Dvořáček.

Při vyšetřování je vždy třeba postupovat od nejjednodušších variant ke složitějším. Tato, obsahující zcela nepolitický, pouze vztahový motiv, by neměla být opomenuta. Dlask mohl Dvořáčka považovat za nežádoucí konkurenci a napráskat ho nepřímo, nahlásit přítomnost nehlášené osoby předákovi kolejí, kterým byl právě Kundera, a ten by měl povinnost reportovat policii o Dvořáčkovi, kterého jinak vůbec neznal.

Amatérský badatel, jenž kauzu otevřel, tak touto hypotézou očistil od podezření Militkou, která je shodou okolností jeho příbuznou…

Podezření Kundery z udavačství není podpořeno z žádného dalšího zdroje. Policejní záznam není procesně použitelný. Pracovníci ÚSTRu kauzu zveřejnili, protože byla vypjatá předvolební atmosféra a bylo potřeba zase odvést pozornost jinam. Alibisticky však současně varovali před unáhlenými závěry, které by někdo mohl vyvodit z jejich ideologicky motivované zlovolné fušeřiny.

Vyšetřovacích variant je skutečně více. Tou nejzazší, pro amatérské inkvizitory zřejmě těžko představitelnou, je možnost, že záznam vznikl v rámci takzvané „agenturně operativní kombinace“.

Agent Dvořáček byl součástí zpravodajského světa, který bývá pravidelně infiltrován agenty protistrany. Jimi předané informace je však potřeba „legalizovat“, například formou uměle vyrobeného policejního záznamu, tedy označit za jejich původce někoho jiného tak, aby byl ochráněn skutečný zdroj informace, který mohl být v Dvořáčkově případě třeba v (tehdy Západním) Německu.

Vyfabrikovat takový záznam je však pro zpravodajce malá násobilka. Nikde ale není důkaz, že na policejní služebně někdo opravdu byl, a když, tak kdo.

Základní otázka proto zůstává nezodpovězená: Má onen policejní protokol skutečně vůbec něco společného s Milanem Kunderou?

Důkazy chybí, ale osočení sehrálo svoji hrůznou roli.

(na snímku Milan Kundera při projevu na IV. Sjezdu Československých spisovatelů v červnu 1967)

***

Autor: Jan Schneider, zdroj: První zprávy

 *

Chcete-li podpořit Novou republiku, její web a překlady, akce, podcasty, natáčení debat a panelových diskuzí, přispějte laskavě na účet 2300 736 297 / 2010.

Děkujeme!