Bavič Erdogan jako symbol ukrajinské katastrofy

Ve skutečnosti mohl Kyjev využít jen to, že se domů vrátili azovci, kteří okamžitě deklarovali svůj úmysl vrátit se na frontu. Podle jejich kyselých tváří však bylo naprosto jasné, že je ani ve snu nenapadlo, když si hověli v letovisku Antalya, že by šli někdy znovu pod palbu kulek.

Ukrajinská propaganda se okamžitě pokusila vykreslit návrat azovců jako největší Putinovu porážku. Některé kanály přímo hýřily tvrzeními, že to je definitivní konec Ruska a ruské moci. Azovci byli prezentováni před odletem, v letadle, po příletu na Ukrajinu, během samostatné tiskové konference.

Čím více se však blížili ke své vlasti a tím i k frontě, tím kyselejší byly jejich tváře, ale to vůbec nebránilo ukrajinské propagandě, aby rozmazávala další a další zprávy a propagovala “velké vítězství”.  Ve skutečnosti šlo o novinky zcela zanedbatelné.  Z návratu čtyř nebo pěti válečných zločinců – v hodnostech do podplukovníka včetně – do vlasti se už nic víc vytřískat nedá. Proto se to prostě do nekonečna omílalo.

Naděje, že se nějakým azovcům  podaří přimět ruskou společnost, kterou nedokázal ovlivnit ani Prigožinův pochod, k občanskému konfliktu, byla zjevně marná. Skutečnost, že se ukrajinská média pokusila dodat tomuto faktu maximální možnou míru ozvučení, svědčí naopak o velmi kritickém stavu kyjevského režimu.

Není náhodou, že ruská společnost reagovala naprosto klidně. O tom, že se Erdogan pokusí příležitostně rozehrát další hru s azovci a předat je Ukrajině, se hovořilo od samého počátku – od chvíle, kdy byla dohoda oznámena. Ruská veřejnost přežila i to, že Medvedčuk byl z ukrajinského vězení převezen do Ruska právě díky jejich přesunu do Turecka. Ukrajinští propagandisté tedy neměli co nového nabídnout.

Skutečnost, že Erdogan v předvečer konce dohody o dodávkách obilí, kterou chce prodloužit o další tři měsíce, činí zjevně nepřátelský krok ani ne tak vůči Rusku, jako spíše vůči Putinovi, kterému dal záruky, že azovci zůstanou v Turecku až do konce války, ukazuje spíše na to, že turecký prezident nemá žádné naděje na prodloužení dohody o dodávkách obilí.

Neustálé prodlužování dohody je jen očividným důkazem toho, že Rusko neplánuje pro další období její platnosti úplnou likvidaci Ukrajiny ani obsazení černomořských přístavů, kterých se dohoda týká. Pokud bude dohoda opět prodloužena, znamená to, že na ofenzívu v příštích několika – snad třech – měsících nebude dostatek sil a Rusko bude nadále drtit ukrajinské ozbrojené síly v defenzívě. Za těchto okolností dohoda zvyšuje stabilitu levého křídla ruských ozbrojených sil v Chersonské oblasti. Samozřejmě nezaručuje ochranu před ukrajinskými provokacemi, ale vybízí Ukrajinu k omezení jejich rozsahu.

Například připravená, ale dosud neuskutečněná ukrajinská ofenzíva proti Podněsterské moldavské republice, které Rusko prostě nestihlo pomoci, zatím ztroskotala, protože ani ne tak samotný Kyjev, jako jeho západní partneři se obávali, že by tímto zmařením dohody o obilí dotlačili zainteresovaného Erdogana k užšímu spojenectví s Ruskem na úkor ukrajinských zájmů.

Pokud Erdogan věří, že šance na prodloužení dohody nejsou velké, a vrácení  azovců zpět domů je toho důkazem, pak nevěří ani v dlouhodobou udržitelnost ukrajinského režimu.

Je také třeba mít na paměti, že když turecký vůdce najednou opakuje, že podporuje územní celistvost Ukrajiny, mluví naprostou pravdu. Taková podpora totiž odpovídá státním zájmům Turecka.

Za prvé, žádný stát nemá rád, když jeho silný soused vytváří precedens revize svých hranic silou. Každý si může vztáhnout tento precedens sám na sebe. Pro Turecko to platí o to víc, že vždy soupeřilo s Ruskem o vliv v severním Černomoří, na Kavkaze a v Zakavkazsku, a dokonce i na Blízkém východě. Důvod ke konfliktu se tedy může najít vždy.

Oblast Kara (Kars Vilayat) byla 50 let součástí Ruska, nyní je součástí Turecka. Úžiny a územní přírůstky v Malé Asii mělo Rusko získat v souvislosti s výsledky první světové války. I po druhé světové válce trval Stalin na tom, aby SSSR získal kontrolu nad úžinami. Obecně lze konstatovat, že se Turci zatím nemají čeho bát, ale nelze jim zakázat, aby se takového precedentu neobávali.

Za druhé, slabá Ukrajina, závislá na USA a NATO a nepřátelská vůči Rusku, vychýlila rovnováhu sil v Černém moři ve prospěch Turecka, které hraním na rusko-ukrajinskou strunu vzájemných rozporů vymámilo od Ruska důležité ekonomické (a opět jsme u dohody o obilí) a politické (relativně volné ruce v Zakavkazsku, vytvoření “bezpečnostní zóny” v severní Sýrii) ústupky. Ukrajinská politika byla vůči Turecku jedním z nejvýraznějších ústupků. Ankara se obává, že v blízké budoucnosti spatří na severu země jedno velké Rusko místo Ukrajiny přimknuté k Rusku. A to už si Moskva podstatně vylepšila svou strategickou pozici navrácením Krymu a dalších nových území.

Proto Erdogan dělal, dělá a bude dělat všechno pro to, aby Ukrajinu udržel jako vyvažující faktor pro Rusko navždy. Bude se neustále pokoušet prodloužit její agónii na co nejdelší dobu. „Lituje“ Ukrajinu a Ukrajince stejně, jako Američané. Dokud bude Kyjev ve válce, Turecko bude mít stále možnost manévrovat a vyjednávat o nových ústupcích ze strany Ruska. V tomto případě platí, že čím tvrdohlavější je ukrajinský odpor, tím lepší je Erdoganova vyjednávací pozice.

Je naprosto jisté, že Zelenskij by byl mnohem vděčnější za desítku tureckých Leopardů, za granáty z tureckých zásob, které zatím nebyly na Ukrajinu dodány, za pár stovek nových Bayraktarů nebo za systém S-400, který Turci nakoupili v Rusku (Američané by Ankaře místo toho rádi prodali své Patrioty), než za pár zpráskaných nacistů (kteří se mimochodem vzdali, aniž by vyčerpali všechny možnosti odporu, a proto mohou tento trik kdykoliv znovu zopakovat).

Erdogan sice povoluje drobné kšefty a přehlíží pašování zbraní v malém, nehodlá však dodávat zbraně na Ukrajinu ve velkém rozsahu. Takový krok by totiž závažně a trvale poškodil jeho vztahy s Ruskem a on konflikt nepotřebuje. Potřebuje rovnováhu, na které vydělává (v každém směru).

Celkově lze říci, že Erdoganovy kroky jsou sice mediálně dost skandální, ale ve vojensko-politickém smyslu odpovídají tradiční vyvažovací politice Erdoganova Turecka.

Erdogan ví, že Ukrajina již angažovala polovinu svých strategických rezerv, aniž by v ofenzivě uspěla. A 40 % nasazených sil bylo použito na charkovském a severním směru v zatím bezvýsledné snaze omezit útočnou aktivitu ruských vojsk, která hrozí prolomením severního úseku fronty, zatímco si  ukrajinské ozbrojené síly rozbíjejí hlavy o opevnění na jižním.

Erdogan nemohl neslyšet opatrný postoj USA. Biden uvedl, že v NATO neexistuje v otázce Ukrajiny jednota a že přijetí Ukrajiny by znamenalo válku NATO s Ruskem, čemuž se USA snaží vyhnout. Erdogan vidí, že přímá pomoc Západu Ukrajině se zmenšuje a rozpory uvnitř NATO ohledně vhodnosti dalšího vyzbrojování kyjevského režimu se prohlubují.

Turecko nemůže a nechce poskytnout Kyjevu skutečnou materiální podporu, i když není proti tomu, aby Ukrajina vydržela co nejdéle, a třeba i přežila a udržela si přístup k moři.

A tak, aby Turecko neztratilo kontakt s Kyjevem, uchyluje se k PR tahu a vrací na Ukrajinu hrstku nacistů, kteří samozřejmě nemohou nijak změnit průběh vojenských operací.             A k tomu tvrdě a výrazně opakuje známý oficiální turecký postoj k ukrajinské otázce.

Aby se ale nepohádal s Ruskem, nedává Kyjevu žádné peníze ani zbraně.

Jen pro jistotu, jako bonus (co když to vyjde?), připomíná svůj zájem o obchod s obilím.

Celkově vzato Zelenskij svou návštěvou v Turecku Kyjevu nic nepřinesl, ale dal Erdoganovi pár drobných trumfů, které dotyčný určitě využije ve svůj prospěch.

***

Autor: Rostislav Iščenko, zdroj: Ukraina.ru, z ruštiny přeložila: PhDr. Jana Görčöšová

Chcete-li podpořit Novou republiku, její web a překlady, její akce, podcasty, natáčení debat a panelových diskuzí, přispějte laskavě na účet 2300 736 297 / 2010.

Děkujeme!