Ukrajina se připravuje k napadení Běloruska

Ukrajinská armáda drasticky snížila svou aktivitu na jižním směru. Útoky spíše imituje, než aby je prováděla s plnou vážností. Akce skupin o síle maximálně jedné posílené roty zjevně nemohou vést k průlomu obranných linií, které nebyly prolomeny ani ofenzivou několika posílených praporů. Kyjev řeší problém současného předvádění ostrých bojů (a ty skutečně ostré jsou) a zároveň šetření rezerv (drastickým snížením počtu vojáků vyslaných do bojů).

Přitom ukrajinské vedení deklaruje rychlý přechod k nové ofenzivě, namísto zcela logického přechodu k obraně. Vzhledem k závislosti Ukrajiny na informačně-politické složce válečných akcí je jasné, že Zelenskij prostě nemůže přejít k obraně. Pokud chce, aby summit NATO jen nesliboval, že snad jednou přijme do aliance to, co Rusko z Ukrajiny zanechá (pokud vůbec něco zanechá), ale aby skutečně podpořil ukrajinskou armádu penězi, technikou a případně i účastí pravidelných polských jednotek v krizi (ne nutně účastí v bojových akcích, avšak alespoň přítomností na ukrajinském území), musí buď prokázat úspěch v ofenzivě, nebo něco, co lze interpretovat jako úspěch v ofenzivě, nebo dokonce předvést nějaký nový husarský kousek, který bude vyžadovat okamžitou tvrdou reakci Západu.

Soudě podle toho, že Zelenskij před několika dny požadoval po své armádě, aby v krátké době vyzbrojila dalších 40-50 tisíc a nyní už nejméně 70 tisíc nových rekrutů, nějaké dobrodružství pro summit NATO se skutečně připravuje. V čem by mohlo spočívat a kdy a kde by se ho Ukrajina mohla pokusit uskutečnit?

Je jasné, že vrhat nové desetitisíce lidí na ruská opevnění nemá smysl. I kdyby se za pár týdnů podařilo postoupit v úzkém klínu, řekněme alespoň o deset kilometrů, veškerý úspěch budou anulovat ruská videa z frontové linie, na nichž budou stovky spálených vozidel a deset až patnáct tisíc ukrajinských mrtvol. Takový “úspěch” by byl horší než přiznat porážku útočných sil už teď, aniž by se čekalo na nejhorší.

Možnost zasáhnout ruské území v Bělgorodské nebo Brjanské oblasti také nevěstí nic dobrého. Po provokacích kolaborantů z takzvaného “Ruského dobrovolnického sboru” (RDK) byla posílena ostraha hranic a povolány další jednotky.

Předpokládejme však, že by se ukrajinské armádě podařilo prorazit. Kam zaútočit? Na nedaleký Bělgorod? Vyhlídka na obsazení regionálního centra se přímo nabízí. Je však obtížné obsadit velké město tak narychlo, s chodu, a ruská armáda, chápající rozsah politické odpovědnosti, zjevně najde síly na obranu města během několika dní, jež bude potřebovat na přesun záloh z hloubi země. A tím „útok“ skončí. Ovšem rozsah ukrajinských obětí si lze jen těžko představit. Ruské vojenské i politické vedení je na narušení území ruského státu mimořádně citlivé. Takže výchovný proces by byl tvrdý a pro summit NATO by tak mohl vzniknout obraz diametrálně odlišný od toho očekávaného.

Všechny další oblasti možného průlomu do Ruska jsou pro ukrajinskou armádu ještě nebezpečnější. Úplně stejným způsobem je zastaví zálohy, které postoupily z hloubi země, navíc však ještě pro parádu odříznou hranice a zničí celé uskupení a pak pozvou na bojiště ruské i zahraniční zpravodaje, aby výsledek dobrodružství viděli všichni (na Ukrajině i v NATO).

Zbývá tedy jediný směr – Bělorusko.

Početní stav běloruské armády od roku 2022 mírně přesahuje 60 tisíc mužů. Prudce zvýšit početní stav armády není možné. Je třeba nejen mobilizovat lidi, ale také je vycvičit, vybavit výzbrojí a výstrojí a přitom zachovat vyváženou strukturu ozbrojených sil. V současné době činí uskupení sil na území Běloruska společně s Ruskem podle různých odhadů 100 až 120 tisíc mužů.

Je však třeba mít na paměti, že ruské jednotky, které tvoří 40 až 50 % sil, se skládají především z posilových a podpůrných jednotek (protivzdušná obrana, letectvo, systémy elektronického boje, dělostřelectvo a nově i taktické jaderné zbraně). To znamená, že bojových jednotek (tanky, motorizovaná pěchota, polní dělostřelectvo), které budou tvořit frontovou linii, je 50-70 tisíc.

Kolikpak mužů hodlá Zelenskij urychleně povolat? Přičemž část z nich už byla povolána. Ukázalo se, že právě 70 tisíc mužů. Přitom běloruská armáda nikdy s nikým neválčila a liniové (polní) jednotky, které budou muset jít do boje jako první, jsou právě běloruské. Ukrajina tedy může klidně nahradit nově mobilizovanými jednotkami ty útvary, jež mají už bojové zkušenosti, ale jsou momentálně v týlu nebo na klidných úsecích fronty. Někteří branci mohou také doplnit brigády, které utrpěly značné ztráty (a v nové ofenzivě budou použity až v druhé linii). Kromě toho má Zelenskij ještě dalších čtyřicet tisíc záloh nevyužitých v ofenzivě na jihu.

Celkem tedy může Ukrajina na běloruském směru shromáždit až sto tisíc ozbrojenců proti 20-30 tisícům Bělorusů. Zbývajících 30-40 tisíc musí Minsk ponechat na polských a pobaltských hranicích, protože je značně nepravděpodobné, že by Ukrajina zahájila agresi sama.

Podotýkám, že kolaboranti (ruští i běloruští), kteří organizovali nájezdy do Bělgorodské oblasti, byli odvedeni od východní hranice na západní Ukrajinu a odtud se přesunuli blíže k běloruským hranicím. Ve stejné době zmizeli neznámým směrem z charkovského pohraničí polští žoldnéři a samotná Ukrajina se náhle začala připravovat na obranu. Polsko zároveň oznámilo ukončení příprav “osvobozenecké armády” složené z běloruských bezpečnostních složek a opozičních aktivistů, kteří uprchli po pokusu o puč v roce 2020.

Celkem by tyto síly mohly čítat až 20-25 tisíc lidí, což je dost na rozsáhlou provokaci.

Kyjev a Varšava jsou si vědomy skutečnosti, že rozsáhlý útok na Bělorusko by vyvolal reakci nejen ze strany Minsku, ale i Kremlu. Je zřejmé, že Rusko nemá důvod jít nyní do války s Polskem (znamenalo by to prostě uskutečnění „velkého amerického snu“). V důsledku toho by následoval odvetný úder na Ukrajině. Charkov se připravuje k obraně, protože dokud nebude dobyt, jsou ohroženy všechny komunikace, které potřebují vojska postupující na sever podél levého břehu směrem ke Kyjevu.

Vzhledem k tomu, tedy ještě před odvetnou operací směrem na Kyjev a dále do týlu skupiny postupující do Běloruska, je třeba obsadit Charkov, aby byl zajištěn týl a hluboké levé křídlo útočících formací. Je nejvyšší čas.

Dokud se ukrajinské uskupení v Polesí nebude cítit ohroženo na svém pravém křídle (což se může stát za několik týdnů, ale i měsíců), může soustředit všechny síly k ofenzívě hluboko do Běloruska, čímž vznikne na tomto směru vážná krize, protože část běloruského uskupení bude vázána na boj s kolaboranty postupujícími ze západu (buď přímo přes polské hranice, nebo ve směru Kovel-Brest, takže Varšava může formálně hovořit o své neúčasti). Pod rouškou žoldnéřů mohou v rámci kolaborantských formací působit celé jednotky pravidelného ukrajinského a polského vojenského personálu.

Co bude potom (třeba i jaderný úder)? Kyjevským a polským politikům je to fuk (trpět budou přece jen ti obyčejní občané Ukrajiny, kteří jsou už stejně dávno odepsaní). Hlavní je, že vykážeme týden či týden a půl před summitem NATO ve Vilniusu nějaké “úspěchy” a zároveň budeme moct vykřikovat, že Bělorusko “zaútočilo” právě v okamžiku, kdy už ukrajinská armáda skoro prolomila ruskou obranu na jihu.

Polsko a Pobaltí toto kvičení podpoří a budou požadovat, aby jejich partneři poskytli “bojující demokracii” “silnou podporu”. Myslím, že zbytek NATOvců bude ochotně dodávat dalších pár stovek tanků, munici pro dělostřelectvo, obrněná vozidla, vrtulníky, a souhlasit s urychlenými přesuny letadel. Budou se také zapřísahávat co nejrychlejším přijetím Ukrajiny do NATO. Možná se dokonce podaří prosadit příslib akčního plánu členství v NATO (MAP) pro Ukrajinu již letos (případně příští rok).

A neúspěch ofenzívy Zelenského na jihu nebude neúspěchem, ale téměř úspěchem. Média budou vysvětlovat, že nebýt toho, že jim Lukašenko “vrazil nůž do zad”, tak by si už ukrajinské ozbrojené síly myly boty v Azovském moři a do Sevastopolu by hrdě vplouvala “komáří eskadra” ukrajinských gumových člunů.

Na takový hazard si ovšem musí člověk také troufnout. Nemusí se to totiž podařit. Zvláště ne bez přímé účasti Polska, a Poláci jsou opatrní (rádi podrazí Ukrajince, ale sami se podrazit nechtějí). A k tomu všemu byl ukrajinský velvyslanec v Minsku Igor Kizim včera Zelenským odvolán a nový jmenován nebyl. Nějak se to hodně hemží různými náhodami. Ve skutečnosti politické, diplomatické a vojenské přípravy na polsko-ukrajinskou agresi proti Bělorusku skončily. Zbývá to nejtěžší – přijmout rozhodnutí, i když je předem známa reakce Ruska.

Chlapci se bojí, v očích mají strach, ruce jsou neklidné. Mají snad jiné východisko? Možná by se nějaké našlo. O kapitulaci je však třeba rozhodnout také.

*

Autor: Rostislav Ičšenko, zdroj: Ukraina.ru (05:25 23.06.2023), z ruštiny přeložila: PhDr. Jana Görčöšová