Politický proces zkrachoval

Obžalovaná se vzdala odvolání, nicméně rozsudek není pravomocný, protože se na místě proti němu odvolal žalobce Richard Petrásek. Podle něj obžalovaná veřejně popírala, zpochybňovala a snažila se ospravedlnit válečné zločiny a zločiny proti míru, čímž spáchala přečin podle § 405 tr. zákoníku (Popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia: Kdo veřejně popírá, zpochybňuje, schvaluje nebo se snaží ospravedlnit nacistické, komunistické nebo jiné genocidium nebo nacistické, komunistické nebo jiné zločiny proti lidskosti nebo válečné zločiny nebo zločiny proti míru, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta.) Státní zástupce Petrásek navrhl podmínečně odložený osmiměsíční trest odnětí svobody a pětiletý zákaz učit.

Nicméně soudkyně Klára Jantošová dospěla k závěru, že žalovaný skutek není trestným činem, protože z obžaloby a z dokazování nebylo zřejmé, kterými výroky by se měla obžalovaná dopustit zmíněného trestného činu! Popsala sice názory obžalované jako směsici výroků jak pravdivých, tak i překroucených, zavádějících a neověřitelných, z čehož ale nelze dovodit, že by obžalovaná popírala válečné zločiny. Soudkyně zdůraznila, že Bednářová nemůže být a nebude souzena za své názory, protože se v jejím případě jednalo o výkon základních, ústavou chráněných práv.
 
Za nešťastný však považuji exkurs soudkyně do oblasti mimo trestního práva. Soudkyně totiž vyjádřila shodu s žalobou v tom, že „obžalovaná nevhodnými metodami a způsobem ovlivňovala a přesvědčovala své nezletilé žáky o svém postoji, o svém výkladu historických i aktuálních událostí“. Soudkyně dospěla k názoru, že za toto pochybení, resp. selhání již byla postižena prostředky mimo oblast trestního práva – aniž by vzala v úvahu, že pracovněprávní proces, který vede učitelka Bednářová proti škole kvůli svému propuštění, není dosud pravomocně rozhodnutý.

Pozoruhodné na celém tomto procesu je zejména to, že se soud neodmítl zabývat obžalobou, kterou pak soudkyně roztrhala na cucky. Obžaloba byla postavena pouze na záznamu, který však byl „někým“ prokazatelně zmanipulován.  Některé pasáže nahrávky zcela chyběly, jiné byly naopak zvýrazněny. Takto pozměněný a neúplný záznam pochopitelně nemohl poskytnout důkaz o tom, jak celá inkriminovaná vyučovací hodina skutečně proběhla, a je tedy alarmující, že se z ní státní zástupce snažil vyždímat skutkovou podstatu přečinu! Současně je též neuspokojivé, že mu takto zfušovanou žalobu soud nehodil na hlavu, a že se jí zabýval, a že soudkyně sice shledala, že je z hlediska trestněprávního nicotná, nicméně z téhož zmanipulovaného a neúplného záznamu dovodila, že obžalovaná pochybila, resp. selhala, a přitakala jejímu postižení prostředky mimo oblast trestního práva.

Alarmující na celém procesu je však zcela evidentní skutečnost, že šlo o obžalobu z ryze politických důvodů. Státní zástupce Petrásek se snažil dovodit, že se obžalovaná přečinu dopustila, poukazem na publikovaný rozhovor obžalované s Josefem Skálou (u něhož žalobce nezapomněl dodat, že je „odsouzený“, ačkoliv to s případem nemá vůbec nic společného). Obžalovaná v něm prezentuje svůj postoj a názor na napadení Ukrajiny Ruskem – a podle státního zástupce stále na svých postojích setrvává, aniž by vykazovala nějaké znaky sebereflexe či lítosti nad svým jednáním!
(Jedinou okolností, kterou by bylo třeba vyjasnit, by byla otázka, zda v onom inkriminovaném rozhovoru obžalovaná jen projevovala své názory, anebo zda na odsouzeného Skálu nepůsobila opět jako pedagožka na žáka, byť, pravda, trochu přerostlého.)

Takže nikoliv genocida nebo válečné zločiny, ale „protivný“ názor, to je skutečné jádro obžaloby. Dotyčná si dovolila říci názor odlišný od jakési politické linie, na kterou je státní zástupce napojen a jíž slouží, bez ohledu na trestní právo. Je však nadějné, že v prvním kole narazil, a v podstatě by se to dalo nazvat výpraskem, co obdržel.

Protože používat zfabrikovaný zvukový záznam jako jediný „důkaz“ pro žalobu za vyjádření politického názoru, tedy za výkon základních, ústavou chráněných práv – ? Jak je možné, že něco takového dopustil dozorový státní zástupce? Nezbývá, než doufat, že nejvyšší státní zástupce neponechá tento pochybný postup bez povšimnutí. Jde totiž o selhání tak brutální, že by zasluhovalo zvážit kárné řízení se zainteresovanými státními zástupci. Nejvyšší státní zástupce Igor Stříž by tak mohl napravit svou nevalnou reputaci, která dává podnět ke zpochybnění jeho profesních kvalit a připomínce jeho profesní činnosti za minulého režimu, kdy se odehrávaly podobné excesy.

Otázkou však je, co když bude Stříž hrát mrtvého brouka? Stříž by měl – v souladu s biblickou češtinou – „ostříhat“ právo, tedy střežit ho jako ostříž, a nikoliv se – a nás – od práva odstřihnout!

Protože nikoliv od něj, ale od osob mnohem zasloužilejších, bychom se měli učit o demokracii – že je to zřízení tvrdé, že to není soaré v dívčí škole, a že chceme-li cosi pro sebe, musíme totéž právo přiznat i druhým, jakkoliv by se nám to třeba i nelíbilo. Například slavný britský novinář a spisovatel G. K. Chesterton ve své knize „Heretici“ pamětihodně napsal, že není nic nedemokratického na tom, srazit soka ze schodů, když mu je dopřána výsada čelního souboje.

Anebo jiná ilustrace. Výtvarník Viktor Karlík kdysi vzpomněl: „Magora pustili a já s ním měl sraz v Činoherním klubu … V divadle probíhala akce, na které byli různí hosté, spisovatelé, herci, nehrálo se, ale konala se tam diskuse Občanského fóra a v baru divadla byl Magor, který najednou zařval: Smrt Občanskému fóru! Všichni jen koukali a musím přiznat, že mě to taky zarazilo. Ale pak jsem si uvědomil, že Magor se projevil jako člověk, který uvažuje o pár kroků dopředu. Řekl: Co je? Vždyť je svoboda slova! To bylo geniální, protože většina lidí v té době Občanské fórum ještě vnímala jako něco svatého, na co se nesmí sáhnout. To bylo dobré. Chytré.“ (Paměť a dějiny 2009/04)

Proto se ptám: Kde jste nyní, Viktorové Karlíci, oblibovatelé Chestertonovi, a další svobodomyslní duchové? Je přeci zcela lhostejné, co by si dnes Magor Jirous meritorně myslel o kauze Bednářová – jsem napevno přesvědčen, že by byl jejím trestním stíháním (o odsouzení Josefa Skály ani nemluvě) navýsost zděšen, byť by třeba s jejich názory zuřivě nesouhlasil!

Neumím si představit to zhroucení charakteru, které je typické pro všechny ty, kteří dlouhé roky usilovali o svobodu slova, a nyní ji v praxi upírají jiným – třeba jen tím, že odvracejí zrak, nebo mají mnoho naprosto nesmyslných vytáček.
 
Snad bude spravedlivé rozhodnutí soudkyně Kláry Jantošové povzbuzením pro mnohé, protože důstojnost lidská i profesní, je tím, co nám velmi chybí!

*

Autor Jan Schneider, zdroj: První zprávy