Nekonečný útok jako labutí píseň ozbrojených sil Ukrajiny

Zcela jiná bývá situace, pokud je u nepřítele chaos a nestálost a různé klany se snaží využít vítězství a porážky na frontě k získání převahy v boji proti svým vnitropolitickým rivalům.

Pokud mluvíme o vojenských protivnících Ruska (Ukrajina a její západní spojenci), pak se před námi objeví paradoxní obraz. Nikdy předtím nebyla strana konfliktu tak konsolidovaná, na jedné straně, a tak rozdělená, na straně druhé.

Na Ukrajině bylo v roce 2022 dosaženo poměrně vysoké úrovně konsolidace společnosti kolem myšlenky “obrany vlasti”. Až do zimy 2022/23 neměla armáda žádné problémy s přílivem dobrovolníků a mobilizace se nesetkávala s odporem ani zvláštním reptáním.

Důvodem bylo podcenění ruských možností ukrajinskou společností a přeceňování vlastních, a také přehnaných očekávání od Západu. Po únorovém a březnovém šoku a náhlém ruském ústupu z téměř poloviny původně obsazených území většina občanů Ukrajiny věřila, že Rusko je kolos na hliněných nohách, že západní sankce už už vyčerpají jeho ekonomiku a houževnatý boj OSU*) přinese vítězství na frontě. Události podzimu 2022 (postup ozbrojených sil v Charkovské oblasti a odchod ozbrojených sil RF z Chersonu tuto důvěru posílily).

Do roku 2023 vstoupila ukrajinská společnost s očekáváním blízkého vítězství. A byla okamžitě zklamaná. Místo dalších ofenziv, v které se doufalo, byly OSU vtaženy do defenzivní bitvy u Bachmutu a poté o Bachmut. Strategická chyba Zelenského, která proměnila běžnou útočnou operaci ozbrojených sil RF na “bachmutský mlýnek na maso”, stála Ukrajinu nejen notnou část strategických rezerv (pokud jsou k dispozici lidé a technika, rezervy mohou být doplněny). Mnohem děsivější, zpočátku nenápadný, ale silný úder byl zasazen konsolidaci ukrajinské společnosti a jejímu přesvědčení ve vítězství.

Právě od Bachmutu se počítá druhá vlna útěku ze země. První byla v únoru a březnu 2022, kdy neutíkali ani tak před mobilizací, jako před postupující ruskou armádou. Jakmile ruské jednotky zahájily ústup z obsazených oblastí Kyjevské, Černigovské a Sumské, začal neméně masivní návrat uprchlíků. V důsledku toho se do konce léta vrátila až polovina původně odejítých. Ale v zimě začala práce “bachmutského mlýnku na maso” a Ukrajinci znovu začali prchat ze země.

Jestliže v létě bylo více než 60 % odcházejících žen, dětí a osob v důchodovém věku, pak novou vlnu emigrace tvořili převážně muži v branném věku. Legálně i nelegálně, s rizikem pro život a zdraví, se snažili co nejrychleji opustit Ukrajinu, aby nedostali jednosměrnou jízdenku do Bachmutu.

Na jaře počet uprchlíků z Ukrajiny, kteří jsou registrováni v EU, opět přesáhl 10 milionů. Na vrcholu, na jaře 2022, dosáhl 12 milionů a v létě a na podzim 2022 klesal na šest. Už v únoru si ale ukrajinští generálové stěžovali, že nové vlny mobilizace nenahradí ztráty armády. Kvůli udržení pozic u Bachmutu byli mobilizovaní vrženi do boje třetí-čtvrtý den poté, co byli odchyceni na ulici, sotva se stačili vyzbrojit, bez jakéhokoli výcviku a někdy i bez výstroje.

Bachmut zasadil tvrdou ránu morálce OSU i ukrajinské společnosti. Ale ve své většině Ukrajinci nadále věřili (nebo spíše chtěli věřit), že oběti nebyly obětovány zbytečně a že letní ofenzíva brigád připravených na Západě a vyzbrojených západní technikou bude znamenat dlouho očekávaný zlom v postupu bojů a že OSU rozvinou rozsáhlou ofenzívu po celé frontové linii.

Poté, co se ofenzíva, která začala 4. června, proměnila v další mlýnek na maso, v měřítku výrazně převyšujícím bachmutský, poté, co se brigády, do kterých bylo vkládáno tolik nadějí, začaly doslova před očima vypařovat spolu se západní technikou ještě na cestě k ruským obranným liniím, došlo k definitivnímu zlomu. Pouze ne k tomu, v nějž Ukrajinci doufali. Nerozbila se ruská vojenská mašinérie, ale definitivně se zhroutila bojová morálka OSU a naděje ukrajinské společnosti na vítězství.

Právě v měsíci červnu začaly masové kapitulace ukrajinských vojáků (jednotky o 10-15-20-40 mužích). A vzdávali se nikoli ti, kteří se bránili, postaveni postupujícím protivníkem do bezvýchodné situace, ale vojáci, kteří byli vysláni do ofenzívy a rozhodli se tak zachránit si život. V červnu byly zaznamenány masové útoky na vojáky, rozdávající povolávací rozkazy, a policie v mnoha městech se sama izolovala od mobilizace.

Za těchto podmínek se na Ukrajině aktivizovala nacistická opozice vůči nacistickému režimu. Zhruba stejně jako v dubnu 1945 se Göring a Himmler snažili přebrat moc Hitlerovi, který přicházel ke svému konci (počítali s uzavřením míru na Západě a se zachováním režimu alespoň částečně), navštěvovali často Západ Porošenko, Tymošenková a další potenciální střídači Zelenského. Myšlenka “prezidenta míru” se na Ukrajině opět stala aktuální.

Za těchto podmínek nemůže Zelenský přijmout rozumný návrh svých generálů: zastavit neplodné pokusy o ofenzivu, ušetřit rezervy, přejít k pružné, pohyblivé obraně, protáhnout čas s cílem dočkat se od Západu nové porce vojenské pomoci, která zahrnuje letadla, vyprovokovat vstoupení, ne-li celého Západu, pak alespoň jedné nebo více zemí do války na straně Ukrajiny, zajišťující přítomnost na linii bojového dotyku, byť omezeného, ale kontingentu patřícího pravidelné armádě jedné ze zemí NATO.

Zastavení ofenzivy hrozí definitivním zhroucením morálky jak vojsk, tak i společnosti. Poté se vstup na jeviště “prezidenta míru”, který vymění “krvavého psa”, stává prakticky nevyhnutelným. Dokud armáda alespoň simuluje útoky na ruské hranice, zůstává určitá část ukrajinských občanů, kteří nadále věří, že se přece jen stane zázrak a Ukrajina vyhraje, ostatním říkají, že je třeba dotrpět do summitu NATO, který je za rohem, a na tomto summitu se říká, že buď Ukrajina do NATO vstoupí, nebo NATO za Ukrajinu půjde bojovat, nebo hromada nejnovějších zbraní nebude dodána a pak…

Ale hlavně imitace ofenzívy pomáhá udržet v mezích nacistickou opozici vůči nacistickému režimu. Dokud armáda bojuje, příchod “prezidenta míru” není možný.

Jde o to, že navenek konsolidovaný Západ není ani zdaleka jednotný (stejně jako ukrajinská společnost). USA a EU se zatím shodují jen v tom, že s Ruskem je třeba bojovat do posledního Ukrajince. Ale co bude potom, v tom se dramaticky rozcházejí. Spojené státy soudí, že až padne poslední Ukrajinec, na frontu by měly nastoupit evropské (alespoň východoevropské) armády.  Evropané však nedychtí opakovat ukrajinské zkušenosti a rozbíjet o Rusko svou křehkou státnost. Proto požadují změnu na Ukrajině “krvavého psa” za “prezidenta míru”. Vypořádáme se, prý, s Ruskem za válku ukrajinským územím, dáme si pauzu, nahromadíme síly a pak použijeme zbytky Ukrajiny k vyprovokování nové války.

Myšlenka je to rozumná. Je třeba, pravda, ještě přesvědčit Rusko, aby s takovou variantou souhlasilo, ale Evropané věří, že spolu s Američany vydíráním Moskvy okamžitou válkou proti celému NATO mohou dosáhnout přijatelných ústupků.

Tady západní konsolidace praská. Formát míru (příměří) přijatelný pro Evropu je pro USA naprosto nepřijatelný. Nebo spíše ne pro USA jako stát, ale pro část americké elity, která si uzurpovala moc v zemi. Tito lidé mají na svědomí tolik zločinů, že jako Zelenský nemají kam ustoupit. Pokud se na potřebě “zadržování” Ruska a Číny za každou cenu americké elity zcela shodnou, pak v otázce, kdo by měl vést toto “zadržování” a strkat do kapsy zisky zajištěné tímto vedením, mají dlouhodobý a hluboký rozkol.

Dokud ukrajinská armáda bojuje, je vládnoucí seskupení v USA nezranitelné. Na jakoukoli kritiku odpovídají, že USA nemohou svého spojence v nouzi opustit, a hlavně nemohou nechat Rusko vyhrát a jak říkají, “získat odměnu za agresi”. O tyto formulace se zatím v USA nikdo nehádá. Ale jakmile se ukrajinská fronta zhroutí, vnitroamerická opozice se spojí s evropskou opozicí, která požaduje příměří a opře se o ukrajinskou nacistickou opozici proti nacistickému režimu, která všem navrhne “prezidenta míru”.

Bidenova skupina se snaží předem “podstrčit brčko”. Kvůli tomu z britské politiky násilně vytlačili významného rusofoba a Trumpova spolupracovníka Borise Johnsona, kvůli tomu zlomili hřbet italským politikům a drží na krátkém vodítku Scholze a Macrona. Ale když se podíváme pravdě do očí, Američané jsou nuceni uznat, že domeček z karet nadvlády v USA clintonovsko-sorosovské skupiny nestojí na administrativě neprocitajícího z bezvědomí Bidena, ale na schopnosti Zelenského hnát ukrajinskou armádu do sebevražedných útoků na ruské obranné linii.

Na všech úrovních (na americké, evropské, ukrajinské) má zkrachovalá vládnoucí elita krvavý zájem demonstrovat neochvějnou konsolidaci. Dobře vědí, že jejich sebemenší slabost přivede na národní a celou západní politickou scénu ne menší, než jsou oni a neméně útočné šmejdy, ale jen šmejdy, kteří už dlouho sedí na hladovém přídělu a jsou posazeni současnou mocí na řetěz, a kteří žijí touhou po pomstě, kteří sní o smetení a zničení svých utlačovatelů.

Vzhledem k tomu, že na Ukrajině se nikdy nenašla politická síla, která by byla schopna vystoupit proti zabíjející zemi a lid moci, protože i armáda, která je nesmyslně zabíjena kvůli cizím zájmům (v osobě svých generálů), se ukázala jako neschopná obrátit zbraně proti zločinnému režimu, nemají Ukrajinci bohatý výběr.  Ten, kdo nedokázal uniknout před mobilizací, bude určitě mobilizován (ať už se jakkoli vykoupil a měl jakoukoli “modrou knížku”). Mobilizovaní pak mají dvě cesty: hlavní do hrobu a záchrannou do zajetí.

Zatím jde převážná většina ukrajinského masa pro děla první cestou. Jakmile se většina rozhodne pro druhou, válka skončí, kvůli absenci ochotných umírat za prodloužení agónie clintonovsko-sorosovských loutek: Bidena se Zelenským a jejich evropských partnerů.

*

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová, zdroj: voennoedelo

*) OSU – Ozbrojené síly Ukrajiny

***

Chcete-li podpořit Novou republiku, její web a překlady, její akce, podcasty, natáčení debat a panelových diskuzí, přispějte laskavě na účet 2300 736 297 / 2010.

Děkujeme!