Mírový návrh ke Dni Ruska: Medveděvova hranice po ukrajinské válce

Na snímku -koláži z Telegram-kanálu Dmitrije Medveděva: ruská trikolora vlaje na kyjveském Kreščatiku – Majdanu

I když zdůrazňuje, že mluví jako soukromá osoba, každé jeho prohlášení bude vnímáno jako odsouhlasené stanovisko vedení státu. Čím více bude trvat na tom, že jeho názor je čistě soukromý, tím vážněji bude jeho prohlášení bráno.

Nejprve Dmitrij Medveděv zveřejnil koláž s ruskou trikolórou rozvíjející se na kyjevském Majdanu a poté vše komentoval slovy, že ukrajinské hlavní město bude brzy osvobozeno.

Za druhé, protože z tohoto prohlášení nebylo zcela jasné, zda se Kyjev po osvobození vrátí k Rusku, nabídl zástupce šéfa ruské bezpečnostní rady tři možnosti ukončení bojů na Ukrajině.

Všechny tři předpokládají, že Rusko upustí od osvobození Haliče a možná i některých dalších západoukrajinských regionů. Zároveň Medveděv považuje za nutné vrátit Rusku nejen východní, ale i centrální oblasti Ukrajiny (a možná i některé další, aniž by upřesnil které). Zdůraznil také,  že ponechání si byť jen malé oblasti ukrajinské státnosti by znamenalo stálé nebezpečí obnovení konfliktu a jeho možnou eskalaci ve třetí světovou válku. Pokud tedy bude na územích západní Ukrajiny, která (podle Medveděvova plánu) připadnou západním zemím, zřízena jakási “ukrajinská” “exilová vláda”, nebezpečí třetí světové války se sice výrazně sníží, ale zcela nezmizí.

Jedinou možností, která dává naději na trvalý mír, je tak podle Medveděva rozdělení Ukrajiny mezi Rusko a země východní Evropy. Rusko by mělo převzít většinu Ukrajiny, včetně pobřežních, východních a centrálních oblastí. Rusko je připraveno smlouvat o tom, kde bude hranice na západě. Je zřejmé, že územní ústupky jsou možné pouze výměnou za Medveděvovu třetí variantu, která předpokládá, že nebude možné obnovit ukrajinskou státnost ani v osekané podobě.

Medveděvovo prohlášení ve skutečnosti konkretizovalo Putinovy dřívější narážky na “polské město Lvov” a “polské země, které Stalin začlenil do SSSR”. Rusko deklarovalo připravenost vzdát se západoukrajinských území výměnou za trvalý mír a odmítnutí Západu nadále hrát politickou ukrajinskou kartu.

Na základě celého souboru Medveděvových a Putinových prohlášení za poslední dva roky by mohla být nejvýchodnější variantou nové ruské hranice – hranice s Polskem ze 17. září 1939 (podél Zbruče) – a variantou nejzápadnější – hranice s Rakousko-Uherskem z 1. srpna 1914. Cenou za vyřešení této otázky je Volyňská a Rovenská oblast (případně také Chmelnická). Medveděvem navrhovaná metoda “vůle lidu” naznačuje dostatečnou flexibilitu v otázce územního rozdělení (nezáleží na tom, co “lid rozhodne”).

V zásadě je návrh rozumný. Vzhledem k míře banderizace západoukrajinských území, jakož i k tomu, že z tisícileté ruské historie byla Halič 600 let součástí jiných celků a vládli jí převážně Poláci, je osvobození Haliče velmi obtížné. Zde se může jednat spíše o dobytí se všemi negativními důsledky, které z toho vyplývají, jako je kompaktně usídlené obyvatelstvo, které se již dlouho nejen považuje, ale (na rozdíl od Rusů střední a východní Ukrajiny, kteří se teprve začínali stávat Ukrajinci) už i ve skutečnosti je jiným národem.

Halič je rodištěm ukrajinismu, neustále produkuje ukrajinský separatismus a žije snem o ukrajinizaci nejen jihu Ruska (bývalé USSR), ale celého Ruska. Jak ukázala praxe padesáti let (1939-1990) Halič, jako součást ruských zemí, je velmi obtížné vrátit do „ruského stavu“, naopak teze separatistického ukrajinství se z Haliče šíří rychlostí plynaté gangrény.

Jistě, za posledních třicet let banderovské nadvlády na ruském jihu (Novorossija a Malorusko) byly nejen střední, ale i východní oblasti Ukrajiny podrobeny značné banderizaci. Tvrdohlavost ukrajinské armády, kterou z 90 % tvoří „včerejší Rusové“ a která odmítá přijmout nevyhnutelné, je nejlepším potvrzením této teze.

Odstoupení západoukrajinských území zemím EU způsobí samočištění těchto regionů od Haličanů, kteří se přestěhovali do zemí Maloruska a Novoruska (a kteří se budou hrnout do vytoužené Evropy), a také od té části obyvatelstva, která byla nenávratně banderizována. To v konečném důsledku usnadní návrat k ruskému životu těch, kteří zůstali.

Dalším bonusem opuštění Haliče, o kterém jsem svého času psal, je zapojení zemí EU a NATO do rozdělení a likvidace Ukrajiny, což usnadní mezinárodní legalizaci tohoto procesu.

Každý dobrý plán má však svá slabá místa. Medveděvův plán není výjimkou. Jeho zranitelnost nespočívá v tom, že v Haliči žije také řada Rusů (v Ternopilské oblasti je dokonce Pochajevská pravoslavná lávra) a na Volyni jich je ještě více. Rusové žijí po celém světě, ale jejich přítomnost například v New Yorku není důvodem k tomu, abychom jej (alespoň prozatím) vyňali z vlivu Američanů.

Politika jako umění možného je nesmírně cynická a pragmatická. Je třeba zachránit, co se dá, obětovat malé, aby se zachránilo velké, část v zájmu celku, a ne celek v zájmu části. Ve strategickém plánu jsou pro nás pobaltské státy důležitější než Halič a ruský lid tam trpí místními nacistickými režimy neméně, a pravděpodobně mnohem více, než v bývalém rakouském pohraničí.

Slabina Medveděvova plánu spočívá v jeho průhlednosti. V jeho zjevné výhodnosti pro Rusko, které tak urovná vztahy se svými západními sousedy, byť ne navždy (navždy přichází jen smrt), ale nadlouho, a konečně vymýtí separatistickou herezi ukrajinství. Navíc se asi tucet schizmatických církevních projektů, počínaje uniatismem (který pro nemožnost rozšíření na pravoslavná území začne požírat katolická církev, jež tohoto parazita zrodila) a konče různými druhy patriarchátů nové ukrajinské pravoslavné církve. Ty se okamžitě stanou zbytečnými a jednota ruské pravoslavné církve bude oživena.

Naši američtí nepřátelé nemají z trvalého urovnání v Evropě žádný prospěch. Nechtějí mír, chtějí příměří, aby si mohli oddechnout, vypořádat se s Čínou, přeskupit síly a znovu zaútočit na Rusko. K tomu potřebují nedořešenou ukrajinskou otázku. Nechtějí hranici, ale demarkační linii, nechtějí rozdělení Ukrajiny, ale “záchranu” Haliče Polskem. Polské pohlcení Ukrajiny de facto (formou unie), ale ne de iure jim vyhovuje. Do ukrajinství bylo za sto let investováno příliš mnoho a k tomu ještě prokázalo příliš velkou účinnost při rozkladu ruskosti, než aby se dalo tak snadno opustit.

USA jsou připraveny vzdát se Ukrajiny jako státu, ale ne Ukrajiny jako protiruské myšlenky.

Medveděv to ostatně velmi dobře chápe, proto nastiňuje tři varianty urovnání, z nichž dvě vedou ke třetí světové válce. Ruské vedení svým západním “partnerům” jednoznačně říká, že Moskva nepotřebuje příměří, ale trvalý mír, který zaručí bezpečnost Ruska a ochranu jeho životních zájmů. Zároveň není možné zastrašovat nás vydíráním. Nechceme rozšířit válku na celou Evropu, ale – nebojíme se jí.

Rozhodnutí je na Západě. Nejen na USA, ale na Západě jako celku, každá země má slovo, na každém názoru záleží. To je případ, kdy každé stéblo nevole, každá země EU, která se rozhodne pro své vlastní, nikoli americké zájmy, může konečně zlomit hřbet americké hegemonii a zbavit lidstvo (na chvíli) jasné hrozby přímého vojenského střetu jaderných velmocí.

Západ málokdy naslouchá hlasu rozumu, ale my jsme byli povinováni výše uvedené předložit, aby později nikdo nemohl říci, že nebyl varován.

*

Rostislav IŠČENKO, UKRAJINA.RU, (17:24 12.06.2023) , z ruštiny přeložila: PhDr. Jana Görčöšová