Jan Schneider o Kachovce: Vypadá to hloupě. Ale asi to tak bylo. Překvapení pro všechny

Nejpravděpodobnější verze je podle něho ta nejjednodušší, byť se může zdát hloupá. Pár slov ale ztratil i o politicích a jejich výkřicích: „Malí raťafáci se cítí silní ve stínu velmocí a už už se cukají, pusťte nás na ty Rusy, my je roztrhneme jak hada!“

Rusové a Ukrajinci se vzájemně obviňují ze zničení přehrady Kachovka. Zdejší vládní politici a komentátoři měli jasno ihned, udělali to Rusové. Ministr Lipavský ještě přidal, že de facto použili zbraň hromadného ničení. Problém je v tom, že žádné hmatatelné důkazy stále nemáme. U politiků to asi překvapivé není, co řady analytiků a komentátorů, kteří se věnují bezpečnostní politice? Jak to svědčí o jejich kvalitě?

Jsme svědky hybridní války ze strany Západu. Ještě ani nedopadl sestřelený malajsijský boeing MH17 v roce 2014, a už některým „bylo jasné“, kdo je vinen. Od té doby velmi zřetelně sledujeme, jak západní propagandisté nečekají s obviněním Ruska při jakékoliv, byť nejnevhodnější příležitosti (Rusové si prý ostřelují jimi obsazenou Záporožskou jadernou elektrárnu, Rusové si prý zničili Nord Stream apod.). Nepotřebují žádné vyšetřování, žádný soud, oni nevyřknou podezření, ale hned sdělí, kdo je „vinen“. To je „kultura“ padesátých let, tady i v mccarthystických Spojených státech.

A pokud se takto projeví někdo, kdo si hraje na bezpečnostního experta či – bože chraň! – přímo analytika, tak si dělá z celého světa nehoráznou srandu. Je znamením úpadku doby, že mu někdo vůbec byť jen vteřinu naslouchá. Nicméně jedna okolnost těmto žvanilům nahrává – média nedělají nic jiného, než sledují efektivitu své prodejnosti, takže zveřejní jakoukoliv nehoráznost, jen když jim to udrží prodej, a tudíž inzerci.

Co se týče zničení hráze přehrady jako takové. Co všechno vlastně víme? Do jaké míry v daný okamžik můžeme hodnotit a dělat soudy?

Hodnotit můžeme v jakýkoliv okamžik, ale nutná opatrnost může být nahrazována větší přesností pouze s postupem poznání. V tento okamžik můžeme z odstupu pozorovat velmi zajímavou okolnost, totiž jakési váhání, dokonce by se dalo říci i překvapení z nastalé situace, protože vojenské analýzy nedávají vůbec žádný jednoznačný názor, které straně by to mohlo prospět více. A když už, pak převládá tendence, že větší prospěch by mohla mít Ukrajina, ale pouze v návaznosti na velmi specifické následné vojenské operace, o nichž však není jisté, zda jsou jich Ukrajinci schopni.

Je však nesporné, že předchozí napuštění vodních kaskád je prokazatelně dílem ukrajinským, a že poškození mostu i hráze je též prokazatelně dílem dlouhodobě ukrajinským.

Nesmíme však zapomínat na to, že někdy velmi jednoduché vysvětlení, jakkoliv by mohlo vypadat hloupě, může být nejpravděpodobnější. Tím myslím variantu, že Ukrajinci vodní dílo sice dlouhodobě poškozovali, a zvyšováním přítoku hráz zatěžovali – a ona však povolila samovolně, v okamžik, který byl překvapením pro obě strany.

Přitom ovšem stále zůstávají ve hře vyšetřovací hypotézy, že zničení je dílem ukrajinským, nebo ruským.

„V současnosti nemůžeme s určitostí říci, co se stalo“. To je odpověď mluvčího Národního bezpečnostní rady Johna Kirbyho na tiskovce v Bílém domě na otázku, kdo přehradu zničil. Mohou skutečně Američané nevědět? A pokud ano, o čem to vypovídá?

Američané mají důkladný obrazový přehled o všech pohybech na ukrajinské frontě. Nezveřejňují-li je (jako v případě sestřeleného malajsijského Boeingu MH17 v roce 2014), pak na nich je něco, co nevyhovuje jejich propagandě, což je jedna možnost. Anebo na nich nic vypovídajícího opravdu není, což je druhá možnost.

Řekl bych, že to každopádně odpovídá poměrně mírnější linii i rétorice, kterou proti Rusům – oproti ostrým až nehorázným Britům – vedou Američané.

Opatrně se k tomu nestaví jen Spojené státy, ale též Britové nebo Francouzi. Zní, že obecnou odpovědnost nese Rusko, protože rozpoutalo válku, ale viníka zničení přehrady neznáme. Z Bruselu, Varšavy a Prahy se ozývá jednoznačné: Byli to Rusové. Lze to číst jen jako bezpodmínečnou podporu Ukrajiny v čemkoli a za všech okolností nebo to vnímáte jinak?

To je dobrý poznatek, že nejšílenější a nejvíce hysterické výkřiky pocházejí od nicotných politiků z malých zemí, kteří jako ti malí raťafáci se cítí silní ve stínu velmocí a už už se cukají „pusťte nás na ty Rusy, my je roztrhneme jak hada“! Nejde tedy o podporu Ukrajiny, ale o vnitřní, psychické problémy jednotlivců, nebo o to, že jsou doma utiskováni, a potřebují se kompenzovat.

A jelikož autorkami některých velkých nehorázností jsou ženy, vzpomenu zde několika slov z předmluvy Václava Cílka ke knize Johna Glubba Osudy říší:

„Současný čtenář může být zaskočen Glubbovým konstatováním, že jedním z příznaků úpadku je účast žen ve vrcholné politice. V dobách, kdy si přejeme dlouhodobě udržitelný život, vystupují do popředí právě tyto ženské schopnosti starosti o hospodářství. Dobývat už není co, důležité je rozvíjet, co máme. Glubb se však opírá o jinou situaci, kterou známe z klasické antické, byzantské či arabské literatury. Řadu příkladů nalezneme v Plútarchových Životopisech  slavných Řeků a Římanů či Byzantských letopisech Michaela Psella, ale i v islandských ságách, například v snad nejkrásnější a nejsložitější Sáze o Njálovi. Obvykle se jedná o ženy ‚mimo instituce‘, posedlé nekritickou touhou po moci nejčastěji pro své syny či milence a zároveň lstivě chytré a obratně manipulativní. V dobách chaosu či rozkladu právě tyto typy získávají v rolích ‚poradců‘ a našeptávačů destruktivní moc.“

Netřeba asi ani dodávat, že ta slova jsou až nečekaně aktuální a přesná, byť nepostihují celou tu hrůzu, když se takové ženy samy dostanou do vysokých výkonných pozic.

Bývalý šéf NATO Anders Fogh Rasmussen pro Guardian řekl, že pokud na summitu ve Vilniusu nedostane Ukrajina bezpečnostní záruky, část států aliance by mohla na Ukrajinu poslat vlastní vojáky. Jakási koalice ochotných. Rasmussen sice pracuje jako Zelenského poradce, ale hovoří i z autority bývalého generálního tajemníka. Co k jeho výrokům říci? Jde o tlak na členy NATO před summitem, anebo je představitelné, aby pár států skutečně své vojáky vyslalo?

Nutno připomenout, že Ukrajina už bezpečnostní záruky dostala, když v roce 1994 přistoupila ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní, a vzdala se tak jaderných zbraní. Bezpečnostní záruky garantovalo Rusko, USA a Velká Británie. Podstatnou okolností bylo to, že v zakládajících dokumentech Ukrajiny (posléze v ústavě) byla slavnostně vyhlášena trvalá neutralita, vylučující členství v jakémkoliv vojenském paktu. Ukrajina tehdy též deklarovala, že nepovažuje své sousedy za nepřátele.

Pak se však těch bezpečnostních záruk Ukrajina sama zbavila, když její politici protiústavně začali v roce 2008 jednat o vstupu do NATO. Až o mnoho let později (v prosinci 2014) článek o neutralitě zdivočelá pučistická Duma z ústavy vymetla a deklarovala snahu vstoupit do NATO.

Nevím, jaké bezpečnostní záruky by NATO mohlo Ukrajině (jako nečlenskému státu) dát – podle mého názoru Washingtonská smlouva, základní dokument NATO, nic takového neumožňuje.

Smutnou pravdou ale je, že v současné době se členské státy NATO chovají k Washingtonské smlouvě jako k toaletnímu papíru (zejména k jedinému, z ní vyplývajícímu závazku, v prvním článku, urovnávat veškeré mezinárodní spory mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli OSN).

Ministr zahraničí Lipavský na semináři k bezpečnostní strategii konstatoval: „Česko dnes není v bezpečí. Odehrává se konflikt blízko hranic. Hrozba přichází kromě Ruska i z Číny, je pro nás ale významné členství v NATO“. Skutečně nejsme v bezpečí? Lze některou z těch hrozeb vidět jako vážnou?

Myslím, že jsme v bezpečí do doby, než se staneme služebným logistickým územím pro útok na jakoukoliv cizí zemi, nebo se dokonce takového šílenství sami zúčastníme.

Řeči nějakých pomatených politiků o bezprostředně hrozícím nebezpečí z Ruska či z Číny, které má za cíl nás všechny a zejména je osobně, nás nemohou uvrhnout do nebezpečí zvenku, protože jsme kvůli nim tak akorát pro srandu. Určité nebezpečí to ale znamená pro atmosféru ve společnosti, kterou vyvolávají a ovlivňují.

Kdyby to byla legrace, přirovnal bych jejich chování k neurotické paničce, která přišla konzultovat své problémy k psychiatrovi. Ten jí navrhl udělat malý test, že něco nakreslí a ona mu poví, co jí to připomíná. Psychiatr nakreslil velký kruh, a panička vyhrkla: „Připomíná mi to nahého mladíka, který je připraven dělat – víte co.“ Psychiatr nakreslil velikánský čtverec. Panička reagovala spontánně: „To mi připomíná nahého muže, který dělá – víte co.“ Psychiatr nakreslil už jenom malý, nepatrný bod. Panička na to bouřlivě: „To je obrovský nahatý surovec, který se řítí přímo na mne!!!“ Psychiatr chvíli sbíral síly, než konstatoval: „Výsledky testu na základě vašich odpovědí jednoznačně a přesvědčivě prokazují vaši abnormální zaujatost sexem.“ Panička zavřeštěla: „Mých odpovědí? To vy jste tam načmáral všechny ty sprosťárny!!!“

Jenže ona to není legrace, o to je ve svých důsledcích vážnější. Je nejvyšší čas s tím něco udělat!

*

Parlamentní listy – rozhovor