Je hrůzné, když ideologizace pronikne do trestního řízení. Děje se to hlavně v řízeních, v nichž orgány činné v trestním řízení upírají obviněným nárok na názor a svobodu projevu. K jednomu takovému procesu mě za účelem získání podpory pro odsouzeného přivedli přátelé historika Josefa Skály, známého představitele KSČM, odsouzeného spolu s dalšími dvěma „hříšníky“ dne 3. března 2023 samosoudcem Obvodního soudu pro Prahu 7 Tomášem Hübnerem k podmíněnému trestu pro přečin popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 tr. zákoníku. Současně s nimi byla odsouzena právnické osoba Spolek Svobodné rádio.
Okolnost, že se přátelé Josefa Skály obrátili o podporu právě na mne, je poněkud pikantní. Nebyl jsem nikdy členem KSČ, ani KSČM, obsazení Československa 21. srpna 1968 a následnou okupaci považuji za zločin a odsuzuji ruskou agresi vůči Ukrajině. S panem odsouzeným k sobě máme zřejmě názorově hodně daleko. Nicméně mám určitý respekt k lidem, kteří se drží své víry, i když to už kromě nepříjemností nic nenese. Jsou pro mne přijatelnější než ti, kteří zahodili rudé knížky a „překabátili“ se v nadšené demokraty: sebranka, která nám vládla do listopadu 1989, vládne dál. Zejména ale i vrah má právo na spravedlivý proces, a to bez ohledu na jeho společenské postavení a politické názory. Kromě toho každé trestní řízení tohoto druhu je problematické, protože se snadno může zvrhnout v popření ústavního práva na svobodu názoru a projevu. Proto jsem se s průběhem a výsledkem procesu seznámil a zhrozil jsem se.
Obžalovaní se měli provinit tím, že vedli veřejnou diskusi o tzv. Katyňském masakru, obhajujíce názor, že jej nespáchaly útvary sovětské tajné policie NKVD, ale německá vojska. Masakr v Katyňském lese, tedy povraždění tisíců polských důstojníků a jejich pochování v hromadných hrobech, je hrůzný zločin, jímž polský národ přišel o část svých elit. Popírání jeho uskutečnění by proto bylo trestuhodné. Toho se ale obžalovaní nedopustili. Řeč šla pouze o tom, kdo byl pachatelem, resp. obvinění zpochybňovali odpovědnost NKVD. Nad jejich argumentací se nezamýšlím, neb nejsem historik a pro mne osobně řešení otázky nemá význam. Podotýkám, že kritické zkoumání ustálených představ patří k hybným motorům pokroku, takže by mělo mít zaručenu beztrestnost.
Neznám se osobně s panem Josefem Skálou ani se spoluobviněnými, zato dlouhá léta s dvěma ze tří obhájců, k jejichž právnickému úsudku jako laik chovám úctu. Shoduji se proto s nimi v názoru, že popsané jednání odsouzených neodpovídá vymezení daného přečinu v trestním zákoníku. Právem proto navrhli zproštění obžalovaných a odsouzení se právem odvolali.
Použiji analogii: při vyšetřování vraždy se často pracuje s více verzemi. Kriminalisté tím nepopírají, že došlo k vraždě, ale hledají pachatele mezi více možnými podezřelými.
Jako laik se vůbec divím, proč s touto látkou státní zástupkyně obtěžovala soud. Myslím si, že téma je pro naprostou většinu veřejnosti nezajímavé. Událost je sice hrozná, ale patří do minulosti a není součástí našich národních dějin. Z vykonavatelů možná někde žije pár jedinců, pokud vůbec někdo. Oba státy, jež by měly nést odpovědnost, v původní podobě zanikly. Nevím, jaké důsledky dnes může mít přiznání viny jedné nebo druhé straně. Souzená debata a její vyznění ve prospěch NKVD mi proto nepřipadá společensky nebezpečná. Odsouzení má účinek popření práva obžalovaných na názor a na svobodu projevu. V tomto případě jde dle mého laického úsudku o exces.
Když už ale státní zastupitelství trestní stíhání nezastavilo a soud obžalobu přijal, samosoudce si měl dát pozor, aby snaha odsoudit obžalované stůj co stůj nečouhala z jeho postupu „jako sláma z bot“. Ponechám stranou radikální zamítnutí všech návrhů na doplnění dokazování ke konci druhého jednacího dne, neboť soudce měl beztak jasno a další důkazy na nic nepotřeboval.
Zaujalo mě ale, že samosoudce se ujal vyhlášení rozsudku po 14minutové přestávce. Na jeho přednesení a následné vyjádření odsouzených spotřeboval 24 min. Rozsudek je argumentačně hodně bohatý. I když jej přednesl ve zkrácené podobě (písemné vyhotovení má 16 stran), nezdá se být možné, že by jej stačil připravit za 14 minut. Předpokládám, že jej měl připravený předem, takže druhý jednací den sloužil pouze k vytvoření formálního zdání o spravedlivém procesu.
Často se veřejnost dožaduje urychlení soudních procesů. K tomu moudří lidé ale dodávají, že rychlost je sice důležitá, ale kvalita rozhodování je důležitější a rychlost by neměla jít na její úkor. Kdyby samosoudce ukončil jednání ve 14:43 hod. a odročil vyhlášení rozsudku na další den, křečovitá rychlost jeho postupu by ušla pozornosti. Zůstalo by jen při pochybnostech o důvodnosti popření ústavních práv odsouzených. Se zlomyslností sobě vlastní přeji samosoudci a žalobkyni, aby odvolací soud rozsudek zpochybnil.
*
Autor: Zdeněk Jemelík, zdroj: Chamurappi.eu, zvýraznění částí textu – redakce Nové republiky (-vd-)
