Pravda o Oděse skrytá za křivými zrcadly

Dnes si připomínáme deváté výročí masové vraždy v Oděse. Druhého května roku 2014 tam našlo pět desítek lidí trýznivou smrt v plamenech nebo na následky střelby. Nejmladšímu zavražděnému bylo sedmnáct let, nejstaršímu sedmdesát. Byli to občané Oděsy a kromě ruského původu je spojoval nesouhlas s pučem podporovaným USA, ke kterému došlo v únoru téhož roku na Majdanu v Kyjevě. Zatímco vyhlazení Lidic se už v průběhu druhé světové války stalo mementem nacistických zločinů a v Norimberském procesu bylo odsouzeno jako genocida, pachatelé masakru oděských civilistů nebyli ani po devíti letech souzeni a potrestáni.

Rada bezpečnosti OSN opakovaně obdržela žádost Ruské federace, aby zahájila mezinárodní vyšetřování, ale požadavek byl vždy vetován USA a Velkou Británií. Když vrcholná mezinárodní organizace ke zločinu proti lidskosti paralizovaně mlčí, ujímají se slova ti, kteří masakr schvalují. Ukrajinský poslanec z nacionalistické Radikální strany Igor Mosijčuk charakterizoval teror v Oděse těmito slovy. „Přijde čas, kdy druhý květen bude státním svátkem, protože v tomto dni získali Ukrajinci první skutečné vítězství v současné národně osvobozovací válce.“ Zločin proti lidskosti schválil i bývalý český diplomat Václav Bartuška. Ten komentoval brutální vraždění ruského etnika v Oděse takto: „Pokud se jim postavíte rychle čelem, jako to udělali třeba v Oděse, kde je prostě upálili, nebo v Dněpropetrovsku, kde je prostě zabili a pohřbili u silnice, tak máte klid…“

Do čeho ten „klid“ vyústil a jakou následnou bouři rozpoutal, už dnes vnímají i lidé, kteří masakr v Oděse dlouho ignorovali jako vzdálenou nepříjemnost, která se jich netýká. Dnes už se týká i jich. Ale vystopovat zpětně zápalnou šňůru od prvních zážehů na Majdanu, v Oděse, na Donbasu až k současnému válečnému požáru, dokážou jenom lidé, kteří měli oči otevřené od počátku a průběžně varovali před důsledky nepotrestaných zločinů. Lhostejnost většiny Evropanů byla záměrně podporovaná médii, která zahalila fakta o puči na Ukrajině do mlhoviny lží.

Pravda je zmizíkovaná i zpětně a dnes už jsou autentická videa z masakru v Oděse na internetu zablokovaná. Údajně proto, že zobrazují násilí, což by mohlo některé uživatele zneklidnit. Bez ohledu na tuto opožděnou starostlivost si mnozí zneklidnění uživatelé stáhli videa včas. A jednou budou svědecké videozáznamy z druhého května 2014 zachycující obléhání Domu odborů i hrůzné snímky dokumentující mučení a vraždění uvnitř budovy doličným materiálem pro mezinárodní tribunál. Střelné rány na hlavách obětí a další zachycené strašlivé záběry se stanou důkazem toho, že masakr byl plánovaný a organizovaný.

Zatím ale žijeme ve světě pokřivených zrcadel. Ta neodrážejí skutečnost, kterou by člověk disponující svědomím musel odsoudit, ale předkládají klamné obrazy o tom, co se stalo a tím cenzurují příčiny následných událostí.

Nezkušený pozorovatel tak snadno uvízne v labyrintu, kde jedno zkřivené zrcadlo navazuje na druhé a to pak na další. A protože ve stejném směru procházejí labyrintem další a stále mladší oklamaní a média jim udávají rytmus a sugerují sdílení pocitů, vzniká názorová jednota kulminující do společné nenávisti vůči určenému nepříteli.

Nepotrestaný zločin masové vraždy v Oděse a zpochybňování jeho motivu a průběhu byly předznamenáním k zabíjení civilistů na Donbasu a k rozdmýchávání občanské války na Ukrajině.

Po rozparcelování Balkánu, na kterém Evropa spolupracovala pod vedením NATO, dnes EU pod stejným velením vytváří z Ukrajiny válečné nástupiště k tažení proti Rusku. Oficiální motiv – ztrestání agresora – je vykonstruovanou záminkou k pokusu o rozparcelování Ruska. Kvůli tomuto záměru byla vyprovokovaná vojenská akce RF proti ukrajinským nacistům. Provokace trvaly řadu let a Oděsa byla „jen“ jednou z prvních v pořadí. Dlouhodobá tolerance zločinů proti lidskosti a lhostejnost k zabíjení ruských civilistů včetně dětí na Donbasu potvrdila, že OSN už je jen vzpomínkou na lepší časy. Ještě v době tzv. studené války byla funkční organizací, dnes otevírá dveře horké válce.

Nejen obyvatelé Ukrajiny, ale i Evropané se tak stali rukojmím cizích zájmů a média v nich cíleně pěstují Stockholmský syndrom. Daří se to, mnozí i velmi vzdělaní lidé si stále nechtějí připustit, že jsou v pozici příštích obětí. Nedokážou rozpoznat motivy vyděračů, ztotožňují se s jejich propagandou o zákeřnosti Ruska a podporují jejich požadavky na rozpoutání Veliké války. Ne všichni Evropané však poztráceli paměť, rozum a odvahu odporovat plošné manipulaci. Ale k umlčování těch, které démon souhlasu nezachvátil, je šikana osvědčenou metodou nátlaku. Tříděním názorů na povolené a zakázané to vždy začíná. Tříděním lidí na ochotně spolupracující a na sortu použitelnou k recyklaci to pokračuje. Je otázkou času, kdy dojde na zveřejňování seznamů závadových (samostatně myslících) lidí. K jejich vyřazování z oběhu pak poslouží návod Václava Bartušky: „Pokud se jim postavíte rychle čelem, jako to udělali třeba v Oděse, kde je prostě upálili, nebo v Dněpropetrovsku, kde je prostě zabili a pohřbili u silnice, tak máte klid…“

I když tento devět let starý výrok spadá pod paragraf 405 trestního zákoníku (o schvalování genocidy), autor za něj nikdy nebyl trestně stíhán.

Zato letos v březnu Obvodní soud pro Prahu 7 odsoudil (podle téhož paragrafu) účastníky debaty internetového Svobodného rádia o Katyňském masakru, přestože válečný zločin nezpochybnili a pouze předkládali důkazy o jeho využití goebbelsovskou propagandou. Dalšímu politicky motivovanému procesu čelí učitelka základní školy v Praze 6, která je trestně stíhaná za to, že nabádala své žáky, aby si fakta o příčinách válečného konfliktu na Ukrajině ověřovali i z jiných zdrojů, než je Česká televize.

V dnešní době všeobecného klamu se hledání pravdy stává trestným činem. K tomu, aby se nacházení a šíření pravdy stalo činem revolučním, zatím nemáme dostatek odhodlaných hledačů. Zato na nedostatek cenzorů, udavačů a provokatérů si loutková vláda v Čechách stěžovat nemůže. Pamětníkům to připomíná atmosféru padesátých let minulého století.

Byl hrozný tento stát
Když musel jsi se dívat
Jak zakázali psát
A zakázali zpívat
A bylo jim to málo
Poručili dětem
Modlit se jak si přálo
Veličenstvo Kat

(úryvek z písně Karla Kryla)

Tehdejší importované mlýny smrti se po několika letech zastavily a nastaly první rehabilitace obětí politických procesů. Popraveným to životy nevrátilo, mnozí nemají ani hrob. Dnešní urválkové už naštěstí hrdelními tresty hrozit nemohou. Ale princip legalizované (soudy posvěcené) pomsty vůči nositelům „nedovolených“ názorů na zastrašení veřejnosti postačuje. Prapory a hesla se mění, ochota místních drábů, kteří nás nahánějí do koridoru stádní poslušnosti, však zůstává. Kolektivní Západ, jehož jsme nyní součástkou, nás považuje za dobytou državu. Chleba nám sice neposkytuje, ale svou píseň už nám vnutil.

Přejímání cizí kultury a cizích (zdegenerovaných) mravů může být pro národ, který má od doby Jana Husa v povědomí heslo, že Pravda zvítězí, předzvěstí jeho konce. Dlouhé generace našich předků sice také přežívaly pod cizí vrchností, ale netleskaly své podřízenosti a neopěvovaly ji jako suverenitu. Naopak znovu a znovu povstávaly z pokleku. Stane-li se však současná lhostejnost k pravdě většinovým zvykem, odumře u českých občanů motiv k odporu a český stát ztratí právo na vlastní budoucnost. Proč by mělo Rusko dál zůstávat garantem našich (ale třeba i slovenských) hranic? Jako nástupník Sovětského svazu tuto garanci převzalo. Ale v současnosti je, i přičiněním české „diplomacie,“ z Evropy zapuzováno. V epoše nového formátování světa k multipolaritě nemůže malý stát uprostřed Evropy spoléhat ani na to, že mu odcházející hegemon (USA) zajistí bezpečné přežití.

Doba lámání chleba už začíná. Na výběr máme jen z mála. Buď skončíme mezi drobky spadlými pod stůl, o které silnější státy budou metat los, nebo se pokusíme budoucnost české státnosti uhájit vlastními prostředky a schopnostmi. Předpokladem té druhé varianty je nepřetržité usilování o svobodu slova a objektivnost médií. Neboť základem všeho zla je nedostatek poznání.