Kdysi lípy

Českým národním stromem je lípa. Nejen proto, že bývala symbolem slovanské vzájemnosti, ale i pro svou dlouhověkost, vznosnost a rozložitost, opojnou vůni, léčivé vlastnosti a využití dřeva.

Lipové dřevo provázelo naše venkovské předky celým koloběhem života, v rukou řemeslníků našlo uplatnění při výrobě lžic, dřeváků, hudebních nástrojů, ale i oltářů, kolébek, postelí a rakví.

Stovky národních lip byly slavnostně zasazeny 28. října 1919 k prvnímu výročí vzniku samostatné Československé republiky. Další symbolické lípy svobody se před radnicemi měst a na ryncích vesnic sázely průběžně při kulatých výročích. Pokaždé to byl oslavný rituál, při kterém vlajky vlály, pozvaní čestní hosté přednášeli vlastenecké projevy, místní ochotníci deklamovali verše připomínající národní hrdost a vítězný boj za svobodu, školní děti pod taktovkou učitele zpívaly Kde domov můj a Ach synku, synku. Ratolesti lípy (srdčité) stále zdobí standartu prezidenta, na které pravda vítězí, ale i státní pečeť a výložky generálů.

Lípy jsou dlouhověké, v ojedinělých případech žijí i tisíc let. Jejich paměť zakódovaná v letokruzích ale budoucím badatelům nepomůže objasnit, proč národ, který se odolností a ušlechtilostí lípy tak dlouho inspiroval, pak náhle poztrácel sílu žít vzpřímeně. Na klimatické změny to svádět nelze. Živnou půdou pro přežití a kultivaci národa jsou jeho lidé, kteří z generace na generaci vytvářejí štafetu, v níž si předávají pochodeň zkušeností, ideálů a hodnot. Její světlo ozařuje směr dalšího putování a při ohlédnutí mapuje trasu už překonanou, včetně všech křižovatek, srázů a pomníků. Znalost vlastních dějin je pro každý národ navigací k jeho další existenci. Pro nevelké národy to platí především. Neboť jen pochopení minulých vlastních omylů, selhání i vzájemných křivd, nebo zrad způsobených vnějšími silami, zabraňuje jejich opakování či dopouštění znovu.

Vymývání mozků není duševní hygiena

Z průzkumu, který byl Českým rozhlasem proveden na jaře 2018, vyplynulo, že téměř 50 % dotázaných Čechů nevědělo, co osudového se stalo v roce 1938. Ve věkové kategorii 18 až 24 let nemělo povědomí o Mnichovské dohodě okolo 60 % dotázaných. Kdyby byl takový výzkum iniciován dnes, byly by výsledky ještě horší. Přesto, či právě proto si někteří politici „pohrávají s myšlenkou,“ aby věk prvovoličů byl snížen na 16 let.

Za První republiky měli volební právo do Sněmovny občané od 21 a do Senátu od 26 let. Kandidáti na zvolení do Sněmovny museli tehdy dosáhnout 30 let, do Senátu mohli být voleni až od 45 let. Za plnoletého byl občan uznán v jednadvaceti letech, při dřívějším uzavírání sňatku musel být zplnoletněn. Tyto zákony měly svá opodstatnění v poznání, že člověk, na rozdíl od zvířete, dorůstá k samostatnosti a odpovědnosti pozvolna, výchovou a nabíráním zkušeností. Identita člověka se vytváří vlivem rodiny, školy a „obce“. Nejširším kruhem spolupatřičnosti ke skupině je identifikování se s vlastním národem.

Na rozdíl od ovocných stromů, jejichž roubování je pro zkušeného šlechtitele snadnou záležitostí, naroubování lidské haluzky k jiné větvi probíhá převýchovou, což vyžaduje čas. Natož chtít přeroubovat národ! Mojžíšovo bloudění na poušti trvalo čtyřicet let, než vymřela nejstarší generace vzpomínající s nostalgií na „plné hrnce“ v otroctví. Dnes nám čas kráčí rychleji než za Mojžíše, ale už nejde o putování k zemi zaslíbené. Svět se globalizuje a národní státy v Evropě jsou programovány k zániku. Ten si „demokraticky“ odsouhlasí samy, až skončí etapa přeroubování jejich paměti.

Druhá republika se vrací a s ní protentokrát rovnou i protektorát

Když mladí Češi už dnes povětšinou nevědí, jaký „mír“ přinesla Evropě Mnichovská dohoda, nelze čekat, že by jim pojem Druhá republika mohl evokovat srovnání s dneškem. I moje poválečná generace zná příběhy z tohoto půlročního období jen z vyprávění, literatury, divadelních her a dokumentů. Ale i to stačí, abychom v zachovaném obraze o tehdejší rozdělené společnosti našli paralely se současností.

Dnes, kdy prožíváme růst nenávisti vůči oponentům „jediné pravdy,“ zavádění cenzury, udavačství chválené jako mravnost a kolaboraci s cizí mocností opěvovanou jako zájem našeho státu, máme pocit, že hanebná doba mravního úpadku se vrací. Stejně jako naši prarodiče za Druhé republiky hledáme informace z jiných zdrojů než doporučených, vytváříme si okruhy spolehlivých přátel, s nimiž lze mluvit „na rovinu“ a snažíme se vyhýbat střetům s bojůvkami, které nás provokují cizími hesly a vlajkami. Ty vlajky už v hlídaném režimu povlávají i na státních budovách. Na rozdíl od Druhé republiky ta současná sice nepřišla vnější zradou o vlastní pohraniční (a dnes už bezstarostně zarostlé) pevnosti, ale tím, že posílá zbraně pro cizí válku, přeskočila rovnou do fáze protektorátu.

Místo wehrmachtu u nás bude pobývat US Army. Protektorátní vláda už vazalskou smlouvu schválila, hlasování v Parlamentu ji neshodí a uřadující prezident (generál ve výslužbě) si ke slavnostnímu podpisu možná oblékne uniformu se zlatými lipovými ratolestmi na výložkách. Po fotogenickém vázacím aktu vyjde na balkón, aby pozdravil dav shromážděný na nádvoří Pražského hradu. Lid mu zazpívá Kde domov můj a školní děti pod taktovkou sbormistra paradoxně přidají procítěné Ach synku, synku.

Až dozní zvony z katedrály, přesunou se oslavy „bezpečnostní“ smlouvy do pražských kaváren a zahrádek hospod. V Plzni možná poteče pivo zdarma rovnou z pouličních hydrantů, tak, jako prý teklo začátkem května 1945, když skončila druhá světová válka. U památníku Díky Ameriko budou rozjásaní mladí lidé vystřelovat světlice na oslavu toho, že tu třetí válku, v níž Rusko bude konečně poraženo, shlédnou už brzy v živém přenosu. Když jsem se ptala jednoho z počítačových válečníků, zda si připouští možnost, že bude odveden na frontu, výsměšně si zaťukal na čelo: „Mně nemůžou odvést, já mám hypotéku!“

Pohyblivý svátek a proměny jeho pojmenování

Každý režim má tendenci ohýbat historii podle svých aktuálních politických zadání. To, že se v Československu stal státním svátkem 9. květen, slavený jako Den osvobození Sovětskou armádou, však bylo pouze zjednodušeným pojmenováním složité skutečnosti, nikoliv její falzifikací.

Osvobozovací boje Rudé armády proti nacistům na území někdejšího Československa trvaly 235 dní. Počet sovětských vojáků, kteří zde v závěrečné epopeji padli, nebo zemřeli na zranění, dosahuje téměř 138 tisíc a stále není dopočítáno, protože některé hroby v Karpatech dosud nebyly objeveny. Na osvobozování našeho území se ale podíleli i vojáci rumunští, z nichž asi 34 tisíc padlo a také Poláci, jejichž ztráty byly přibližně stejné jako v armádě americké. Ta bojovala na našem území dvacet dní a udávaný počet padlých amerických vojáků je 116. Vlasovců, kteří podpořili Pražské povstání, padlo 300. Počet Čechoslováků, kteří přišli o život v bojích při osvobozování své vlasti, je téměř 18 tisíc.

V květnu 1990 byl název státního svátku změněn na Den osvobození od fašismu. O rok později byl svátek (připomínající datum německé kapitulace v Berlíně) nově přesunut na 8. května (den, kdy vstoupila v platnost německá kapitulace do rukou spojenců v Remeši). V listopadu 2000 došlo ke zkrácení názvu státního svátku na Den osvobození. Od roku 2004, kdy Česká republika vstoupila do EU, se už ale slaví Den vítězství. Od příštího roku 2024 přestane být i Den vítězství státním svátkem a 8. květen se zařadí jen k památečním dnům.

Koněv ve skladišti a vděčnost na indexu

V Plzni byl roku 1995 vztyčen pomník Díky Ameriko! Po pozdější nutné rekonstrukci byla jeho replika na stejném místě odhalena roku 2018.

Pomník generála George Pattona byl v Plzni odhalen roku 2015.

V dubnu 2020 před oslavami 75. výročí osvobození byla z pražského náměstí Interbrigády odstraněna bronzová socha maršála Ivana Koněva a převezena do skladiště na předměstí.

O dva týdny později byl v pražských Řeporyjích instalován pomník vlasovců.

V boji o pomníky zdánlivě vyhrávají na území České republiky Američané a vlasovci. Ale to je jen mediálně ukazované skóre, protože památníky rudoarmějců a tisíce jejich hrobů jsou rozsety po celé někdejší linii postupující fronty. To, že je místní pamětníci osvobozovacích bojů a jejich potomci stále ctí a opatrují, je přirozený výraz lidského vděku. Zvrhlé naopak je kádrovat statečné bojovníky za naši svobodu podle nového zadání současných politiků a závislých médií.

Odstranění sochy maršála Koněva evokuje atmosféru protektorátu, kdy němečtí nacisté organizovali ničení soch T.G.Masaryka a dalších památníků a připomínek naší cesty k suverénní státnosti.

Pěstování plazivek

Dnešní mladí (až na čestné ale nečetné výjimky) tyto souvislosti už bohužel nevidí. Za jejich ochotu k nenávisti vůči Rusku a Rusům je odpovědná nejen laxní výchova v rodině, ale především školní výuka a všudypřítomná mediální masáž „pravdodajců“. U rodičů je to selhání způsobené buď jejich strachem z odlišnosti nebo intelektuální leností. U škol a médií jde o záměr pěstovat místo odolných a přemýšlivých osobností jen přizpůsobivé plazivky.

Rostliny „plazivky“ jsou křehké. Nedokáží růst vzpřímeně, a proto hledají oporu, ke které se plazí a pak ji ovíjejí přísavkami a úponky. Ve větším množství plazivky působí dekorativně, malebně zakrývají oprýskané fasády, zpuchřelé ohrady a ploty. Stonek plazivek může být bylinný ale i dřevnatý. Ovšem na rozdíl od lipového dřeva z něj kolébku nikdo nevyrobí. K pokrytí starých náhrobků jsou ovšem plazivky jak stvořené.

„Je na čase, abychom provedli důkladnou revizi historické paměti a celý blud o našem „osvobození“ definitivně zavrhli.“ (Pavel Šafr, komentátor a odborník na pěstování plazivek)