Grygar: Schwarzenberg, šlechta, totalitní režimy a chod historie

Ze Schwarzenberga nám chtěla zaprodaná média a ČT vyrobit prezidenta. Naštěstí se to nepovedlo.

Jeho přístup k fašismu, nacismu a komunismu otevírá obecnou otázku o vztahu diktátorů ke šlechtě. U pána na Dřevíči  jako potomka starobylého šlechtického rodu totiž všechno začíná a končí aristokracií; je determinován minulostí, usiluje o to, aby  lidé vnímali odlišnost rodů, ctili jejich starobylost, neponižovali je na úroveň, kam nepatří, a především, aby je nezbavovali majetku a vlivu. Jeho odpověď bude jednoduchá: diktátoři, kteří respektovali moc a slávu aristokracie, mají přednost před samovládci, který ji zatracovali jako třídu, konfiskovali jim majetek a rušili dědičná privilegia. Pro hradního pána je proto největším strašákem komunismus, protože ten to s aristokracií, jak se říká, zametl.

Pro bývalého ministra zahraničí je italský fašismus docela přijatelný, vždyť Mussoliniho režim byl v symbióze s italskou monarchií, Duce respektoval panovníka Victora Humberta III. a šlechtici ve vládě obsadili důležité posty. Když režim překonal dětskou nemoc, tj. zbytky socialismu, udobřil se i s církevní aristokracií. Vatikán to ocenil, Ducemu přiznal poslání dané Prozřetelností, dál dovedně s fašismem a nacismem koexistoval a na zúženém prostoru lavíroval. Na Slovensku o tom staří pamětníci mohou povědět své –  kněze Tisa Svatý otec toleroval i s prodejem slovenských Židů německým katům.

Holokaust dnes veřejně obhajují jen lidé zbaveni soudnosti, ale skutečnost, že takový přímo metafyzický masový zločin nelze připsat komunismu, jeho odpůrcům nijak  neumožňuje jejich absoutní prokletí měnit; nic na tom nezměnil ani lví podíl Sovětského svazu na porážce nacismu a fašismu. Odpůrci komunismu používají jeden srovnávací efekt –  tvrdí, že, pokud jde o násilí a teror, komunismus v ničem nezaostával za nacismem. Zamlčuje se, že k plošnému hubení Židů se nedopracoval, nacisty byl dokonce vydáván za vynález Židů, jak to dokládá vysoká frekvence termínu židobolševik.

Německý historik Nolde, který za války pro neduživost nebyl odveden, pokoušel se po válce nahradit ideové a morální hodnocení nacismu a komunismu srovnáním míry fyzického ničení, likvidace a hrůz, kterou tyto režimy napáchaly. Tak Nolte dospěl k závěru, že si ty dva režimy nemají co vyčítat – jeden za osmnáct, druhý za dvacet bez dvou. Nešlo samozřejmě o nic jiného, než o obhajobu Hitlerova systému, který zmizel v propadlišti dějin. Dnes pan Padevět, autor dokumentu Krvavého léta 45, který sloužil jako protiklad systematické přípravy likvidace českého národa v předchozích šesti letech, srovnává masové zabíjení plynem v Osvětimi s účinem mrazu v sibiřských koncentrácích. Tomu se říká – kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde. V situaci, kdy se boj proti Rusku vede  b e z   l i m i t u,  je možné opravdu všechno.

Pokud jde o církev jako zdroj duchovní moci, německý nacismus ji neuznával, i když se Hitler a Goebbels občas dovolávali blíže neurčené Prozřetelnosti; dobře také věděli, proč opasky vojáků opatřili nápisem Gott mit uns –  Bůh s námi. Mluvčí dnešní šlechty však nemohou, ani kdyby chěli, nacismu vytknout nepřátelství vůči aristokracii. Naopak – zaráží, jak velké procento diplomatů, vysokých důstojníků, právníků a lékařů obsadili členové šlechtických rodin, členové NSDAP. (Doporučuji četbu monumentálního románu Jonathana Litttela Laskavé bohyně.) Starému šlechtickému heslu Blut und Bodem, krev a půda, dali nacisté nový völkisch, lidový, nátěr.

Tento odpudivý trend se výrazně projevoval také u britské šlechty, která ve velké míře postřehla hodnotu antibolševické třaskaviny, obsažené v náboji nacistické ideologie a propagandy. Vždyť právě to přimělo Churchilla, aby v roce 1927 jel do Říma a Mussoliniho pochválil:  „Fašistická Itálie poskytla světu nutný antijed proti ruskému jedu.“  Vůdcem anglických fašistů nebyl nějaký zhrzený důstojníček nebo neúspěšný poslanec, nýbrž člen předního šlechtického rodu Oswald Mosley, přítel Mussoliniho. Jeho Unie proti bolševismu působila až do vypuknutí války, ale Mosley ji po válce obnovil a za studené války nebyl důvod ji zakázat. Proti byla zato široká demokratická veřejnost nesnášející antsemitismus černých košil.

Závan hnědého moru, který zachvátil významné britské šlechtické rody, nevyhnul se ani Buckinghamskému paláci. Abdikace krále Edvarda VIII., jehož kontakty s Hitlerem dokonce zpočátku nevadily ani Churchillovi, nebyla zdůvodňována politickými důvody, ale zástupně nerovným sňatkem s ženou bez rodokmenu. V tisku se kdysi objevila fotografie mladičké Alžběty, jak zvedá ruku podle nacistického vzoru. Samozřejmě jí to nikdo nemůže zazlívat, dítě neví, co dělá, ale je na pováženou, že v mnoha jejích podrobných nekrolozích a oslavných článcích není o vlivu nacismu na dvoře královském ani slovo. To už není věc nějaké náhodné fotografie, ale zaznamenání hodná součást historie britské šlechty včetně vládnoucí dynastie, a jako taková nemá být zamlčována. Když se mladí historikové po válce snažili o přístup do archivů předních šlechtických rodin, zjistili, že jsou dokonale zbaveny všech kompromitujících dokladů. Jen na zámku lorda Londonderryho se našla kovová soška nacistického úderníka – Ribbentropův dar zámeckému pánovi, velkému obdivovateli Hitlera.

Pokud jde o  návštěvu paní Melaniové u nás, stojí za otázku ptát se, proč  od začátku zaujímá tak striktní protiruské postavení. Z hlediska hospodářských zájmů je Itálie protiruskými sankcemi již dlouhodbě poškozována, vždyť se ztrátou ruské poptávky po zemědělských plodin měli italští pěstitelé ovoce, zeleniny a vína již před lety dost potíží. Jsem přesvědčen, že u italské premiérky se projevuje historická setrvačnost, jehož základnou je fašistická nenávist k bolševismu, která se podivným převtělením proměnila v tradiční nevraživost vůči Rusům, východním barbarům sedícím na prameni nezměrného přírodního bohatství. Však náš znalec mezinárodních poměrů se již dal slyšet, že rozpad Ruska je nezadržitelný a nic nezabrání, aby bylo jak se patří demokratizováno a začleněno do demokratického světa a jeho struktur. Paní Melaniová tuto antiruskou krmi nasála v dětství a, jak říká lidová moudrost, co se v mládí naučíš, v stáří jak bys našel.

Pán na Dřevíči naráží na slovo socialismus, které komunistům u Hitlerovy strany vadilo, tak raději prý používali slovo fašismus. Budiž. Ale jak je to ve skutečnosti s nacistickým socialismem? Hitler si již na začátku své dráhy uvědomil, že žádné hnutí, které chce otřást zaběhaným pořádkem, nemůže se prosadit bez účasti lidových mas, a dobře věděl, že jejich jádrem je dělnictvo. Ve Vídni leccos o propagaci odkoukal od sociálních demokratů, ale nešlo mu o sociální, nýbrž o rasově podložené nacionální zglajchšaltování národa. Když se chopil moci, nepotřeboval již bojůvkáře v SA, o nichž se říkalo, že nahoře jsou hnědí, vespod rudí. Když během pobytu v Mnichově získal podporu privilegovaného panstva, důvěru Kruppů a generálů, se socialisty v hnědých košilích si to vyřídil po svém – dal Röma a asi 1000 jeho lidí postřílet.

Bezděčně mi teď přišla na mysl vzpomínka z léta 1945, kdy jsem pomáhal v Ronově na Rakovnicku při žních. Jedním z pomocníků na statku byl německý zajatec Werner, jen o pár let starší než já, sextán olomouckého gymnázia. (Pana Padevěta samozřejmě nezajímala skutečnost, že v té době bylo nasazeno při polních pracích na 100 000 zajatců, a že lidé na vsi s nimi jednali slušně, ne jako s nepřáteli, kterým je třeba se mstít.) Werner měl svůj kout v komoře, který si vyzdobil jakýmsi oltáříkem s nápisem Memento mori. Jednou jsme šli po návsi, kde byl vylepen předvolební plakát českých národních socialistů s obrázkem majáku a nápisem S námi nezabloudíte. Werner se mě zeptal, co to znamená, a když jsem mu řekl, že je to plakát strany českých národních socialistů (der tschechischen nationalsozialistischen Partei), kroutil nevěřícně hlavou a nevím, zda uvěřil mému  vysvětlení, že jde o stranu, která vznikla dávno před první světovou válkou.

Ale tak je tomu se všemi dobovými hesly a pojmy. Myslíte si, že americká demokracie je totéž, co demokracie v Británii nebo v Německu? Myslíte, že v Americe nevzniká nová politická šlechta (Kennedyovci, Bushovci, Bidenovci)? Je známo, že stipendisté, kterým se podařilo získat certifikát na předních univerzitách, nemají vyhráno, protože nedisponují společenskými konexemi, které teprve zhodnotí  diplom z Harvardu  nebo jiné špičkové univerzity.

V této souvislosti se raději nebudu pouštět do charakteristiky poměrů v Kyjevě, kde ukrajinským patriotům do té míry vadil název náměstí pojmenovaném po Lvu Tolstém, že jej nahradili tabulí Ukrajinských hrdinů.  Současně se z knihkupectví a škol hlavního města odváží 30 tun ruských knih na skládku.  – Ne, my je nepálíme, jako Hitler, odpovídají kyjevští demokraté, my je recyklujeme a peníze jdou na dobrý účel. Ještě dobře, že Zelenskyj nevytáhl z rukávu kartu ukrajinské šlechty. Neměla hluboké historické kořeny, ale za to ovládala život na vsi a Gogolovou zásluhou se stala synonymem poklidného maloruského životního stylu. Neměla však žádné mocenské nároky, a proto se nemohla stát součástí dnešního kyjevského patriotismu. Jen nevím, jak Gogolovy spisy přečkají dobu radikální derusifikace.

***
 
Autor: Mojmír Grygar, zdroj: První zprávy