“Velká Albánie”: znepokojivá budoucnost Balkánu

Je dostatečně zřejmé, že Evropskou unii čeká v blízké budoucnosti nový příliv albánsky mluvících migrantů. V posledních letech stejně opouštějí kosovští Albánci region ve velkém. Zejména na jihu Kosova a v Metochiji mnoho škol zavírá třídy – jednoduše pro ně není dostatek žáků.

Albánci měli dříve výraznou demografickou převahu nad ostatními balkánskými národy, ale dnes je porodnost v srbských rodinách na Kosovu a v Metochiji přinejmenším stejně vysoká jako v albánských. Region se postupně propadá do depopulace a zřejmě ani sebevětší snahy kolektivního Západu nepomohou tomu, aby se Kosovo stalo plnohodnotným státem. Je pravda, že vzhledem k současné dynamice politických procesů na Balkáně je nepravděpodobné, že by se provincie vrátila k Srbsku. Spíše bude rozpuštěna v jiném politickém projektu, který postupně nabírá na síle – v takzvané Velké Albánii.

Představitelé oficiální Tirany i vůdci kosovských separatistů se totiž pravidelně zabývají tématem jejich sjednocení. Zejména “premiér Kosova” Albin Kurti již dříve prohlásil, že by v případném referendu o této otázce hlasoval pro takové sjednocení. Zdůraznil také, že Kosovo a Albánie by se neměly sjednotit v rámci EU, jak pravidelně tvrdí evropští představitelé, ale ve formátu celoalbánské federace. Albánský premiér Edi Rama zase označil sjednocení s Kosovem za nevyhnutelné a prohlásil ho za “hlavní cíl své kariéry”.

Snahy albánských nacionalistů se však v žádném případě neomezují na spojení Albánie a Kosova. Nárokují si mnohem širší území, včetně částí Makedonie s hlavním městem Skopje, Černé Hory s hlavním městem Podgorica, jižního středního Srbska a řeckého Epiru. Toto území se považuje za “Velkou Albánii”.

Samotný původ Albánců je stále předmětem diskusí. Sami se považují za potomky Ilyrů, starobylého etnika, které se usadilo v severozápadní části Balkánského poloostrova. Ve středověku Albánci nevytvořili stabilní státnost a v 15. století se jejich země dostaly pod nadvládu Osmanské říše.

Zpočátku Albánci nechtěli přijmout islám prosazovaný Osmanskou říší. V 15. století proti tomu povstal albánský národní hrdina Skanderbeg (George Kastrioti), jehož cílem bylo vytvoření nezávislé křesťanské Albánie. Následně však začali být Albánci poměrně aktivně islamizováni, i když se nikdy nestali plně muslimským národem. Klanové zřízení albánské společnosti je uspořádáno tak, že umožňuje soužití muslimů, katolíků a dokonce i pravoslavných křesťanů. Ruský badatel Petr Iskenderov citoval představitele albánského národního hnutí z devatenáctého století, který prohlásil, že “náboženstvím Albánců je albanismus”.

Po většinu období osmanské nadvlády se Albánci zabývali především meziklanovými konflikty a krevní mstou, nikoli bojem za nezávislost. V poslední čtvrtině devatenáctého století se však Osmanská říše dostala do hluboké krize, jež se stále více podobala agónii. Ta vyvrcholila v roce 1878, kdy se po porážce ve válce s Ruskem začala od Turecka odtrhávat klíčová evropská území, z nichž některá získala státní suverenitu a jiná širokou autonomii.

Albánci na rozdíl od Srbů a Bulharů nesnili v té době o nezávislosti. Jejich touhy se omezovaly na sjednocení všech území, která považovali za svá, do jednoho politického celku v rámci Osmanské říše. Činnost tehdejšího albánského národního hnutí byla spojena s Prizrenskou ligou, která zpočátku prosazovala zachování turecké nadvlády, ale zároveň i rozšíření práv Albánců, zvýšení statusu albánského jazyka, rozvoj místní samosprávy atd. Liga považovala za své hlavní odpůrce Srby a další Slovany, kterým podle jejích ideologů byla albánská území přidělena protiprávně. Poté, co sultán odmítl vytvořit jediný albánský vilájet /také: vilájat = provincie/, se však požadavky Ligy radikalizovaly. V roce 1881 začalo povstání, které bylo brutálně potlačeno tureckými vojsky.

Turecko však následně pokračovalo v pokusech využít Albánce proti Srbům – zejména tím, že umožnilo jejich hromadné přesídlení do Kosova a Metochije. Albánský nacionalismus navíc vzbudil značný zájem ve Vídni a v Londýně, kde byl rovněž vnímán jako protiváha srbského národního hnutí, jež bylo považováno za nástroj Ruska. Myšlenku nezávislé Albánie však v té době nepodporovala žádná z velmocí.

Albánie získala svou suverenitu v roce 1913 po dvou balkánských válkách. Albánští nacionalisté se však nemohli smířit s tím, že Srbsko zdědilo Kosovo a řadu dalších území, která právem považovali za svá.

V roce 1939 obsadila Albánii a část Jugoslávie fašistická Itálie. Okupační úřady přitom přidělily Albáncům Kosovo a řadu dalších srbských, makedonských a černohorských území a spojily je do “Velkého albánského knížectví” (Velké Albánie). Albánské ozbrojené formace, z nichž nejznámější byly “Balli Kombetar” a divize SS “Skanderbeg”, začaly na těchto územích provádět etnické čistky a pogromy a masově vyháněly srbské obyvatelstvo.

Zároveň poté, co byl Balkán po druhé světové válce osvobozen a moc v Jugoslávii přešla do rukou komunistů, zabránil jejich vůdce Josip Broz Tito návratu vyhnaných Srbů do Kosova a pokračoval v jeho znovuosidlování Albánci. Tito aktivně koketoval s albánským nacionalismem, protože – jednak snil o připojení Albánie k Jugoslávii – a jednak – byl přesvědčen, že klíčem k silné Jugoslávii je slabé Srbsko.

V každém případě byli Albánci v Kosovu – v době rozpadu jugoslávského státu – mocnou silou. Zároveň jejich ideologové aktivně připravovali ozbrojené povstání. Ruská badatelka Anna Filimonová píše, že v 90. letech vydali albánští intelektuálové v Kosovu a Albánii řadu dokumentů, jejichž podstatou bylo, že pokud se ukáže, že území Albánců je rozděleno mezi pět zemí, mělo by být sjednoceno v rámci jednoho státu.

V roce 2008, kdy Západ po několika vlnách pogromů a masakrů Srbů uznal nezávislost Kosova, se albánské milice výrazně prosadily i v Makedonii. V roce 2001 zahájila ilegální ozbrojená skupina známá jako Národní osvobozenecká armáda ozbrojený konflikt s makedonskými úřady, který vedl k četným ústupkům albánskému obyvatelstvu. Nyní se už fakticky stala Makedonie zemí dvou etnických společenství, ačkoli podíl Albánců v Makedonii nepřesahuje 25 %. Albánština je státním jazykem a Albánci mají právo vytvářet státní správy v místech, v nichž jsou kompaktně soustředěni. Bývalý vůdce bojovníků Národní osvobozenecké armády Talat Jafferi je nyní předsedou makedonského parlamentu.

Černá Hora jde zhruba stejnou cestou, i když pomalejším tempem. Představitelé místních albánských stran pravidelně otevřeně vyzývají ke sjednocení některých jejích území s Albánií a Kosovem. Mnohé z těchto stran přitom mohou přímo ovlivňovat politickou situaci v zemi.

V Srbsku si albánští separatisté, samozřejmě kromě Kosova, pravidelně nárokují tři obce, které nazývají Preševské údolí.

Jak se k myšlence Velké Albánie staví Západ, který tolik podporuje albánský separatismus v Srbsku? Oficiálně bez souhlasu: představitelé USA a EU považují případ Kosova za bezprecedentní a jeho opakování jinde za nemožné. Washington, Londýn a Brusel jsou proti další revizi hranic na Balkáně. Jak dlouho je však jejich postoj udržitelný?

Ano, Černá Hora a Makedonie jsou dnes součástí NATO a plně podléhají vůli kolektivního Západu. Vytvoření velkého albánského státu by však mohlo zcela vyloučit možnost vytvoření nového slovanského společenství, které by bylo schopno vést suverénní politiku v tomto regionu. A vůbec, Velká Albánie bude hrát roli místního četníka NATO, který bude schopen rychle potlačit jakékoli narušení, jež nebude vyhovovat EU, Británii a Spojeným státům. Navíc může sloužit jako nástroj pro úplnou a konečnou neutralizaci srbského faktoru, který západní stratégy stále tak znepokojuje.

Kromě toho, jak bylo uvedeno výše, nelze vyloučit, že Západ bude muset urychleně napravit svou chybu s nezávislým Kosovem, které zjevně neprokazuje schopnost stát se samostatným státem. A pak by pro něj mohlo být připojení k nové Velké Albánii nevyhnutelností.

*

Autor: Vladimír Zotov, zdroj: UKRAINA.RU ( 08:54 19.04.2023 ), z ruštiny přeložila: PhDr. Jana Görčöšová