John Whitehead:

„Tato země prožívá od 11. září celonárodní nervové zhroucení. Národ je najednou na mizině, tržní ekonomika jde do háje a ze všech stran je ohrožuje neznámý, zlověstný nepřítel. Ale nemyslím, že by byl strach příliš účinný způsob, jak se s věcmi vyrovnat – jak reagovat na realitu. Strach je jen jiné slovo pro nevědomost.“ – Hunter S. Thompson, novinář

Stali jsme se pokusnými králíky v bezohledně vypočítaném, pečlivě organizovaném, mrazivě chladnokrevném experimentu, jak ovládat obyvatelstvo a prosazovat politickou agendu bez většího odporu občanů.

Jedná se o ovládání mysli v té nejzlověstnější podobě.

Se znepokojivou pravidelností je národ vystaven vlně násilí, které terorizuje veřejnost, destabilizuje zemi a dává vládě větší ospravedlnění k tomu, aby bez větších námitek občanů potlačovala, uzavírala a zaváděla ještě autoritářštější politiku v zájmu tzv. národní bezpečnosti.

Například poslední střelba v Nashvillu ve státě Tenn.

Osmadvacetiletý střelec (zjevně problémový transsexuál, který vlastnil několik zbraní vojenského typu) zahájil palbu v křesťanské základní škole a zabil tři děti a tři dospělé.

Už se ukazuje prstem a rýsují se bojové linie.

Ti, kteří chtějí bezpečnost za každou cenu, volají po větším množství opatření na kontrolu zbraní (pokud ne po úplném zákazu útočných zbraní pro nevojenský a nepolicejní personál), po rozsáhlém vyšetřování duševního zdraví obyvatelstva, po větším počtu vyhodnocování hrozeb a varování před chováním, po větším počtu průmyslových kamer s možností rozpoznávání obličejů, po větším počtu akcí typu „Vidíš něco, řekni něco“, jejichž cílem je udělat z Američanů udavače a špiony, více detektorů kovů a zařízení pro snímání celého těla u měkkých cílů, více potulných oddílů militarizované policie oprávněných provádět náhodné prohlídky zavazadel, více fúzních center pro centralizaci a šíření informací mezi donucovacími orgány a více sledování toho, co Američané říkají a dělají, kam chodí, co nakupují a jak tráví svůj čas.

To vše je součástí mistrovského plánu hlubokého státu.

Zeptejte se sami sebe: Proč jsme bombardováni krizemi, rozptylováním pozornosti, falešnými zprávami a politickými reality show? Jsme chováni jako laboratorní myši, abychom se živili stálou stravou plnou chleba, cirkusové politiky a nekonečného přívalu krizí.

V zajetí této „krize právě TEĎ“ má průměrný člověk problém udržet krok a zapamatovat si všechny „události“, ať už vymyšlené nebo ne, které na nás vyskakují s železnou pravidelností, aby nás udržely rozptýlené, zmatené, zabavené a izolované od reality.

Jak upozorňuje investigativní novinář Mike Adams:

„Toto psychologické bombardování probíhá především prostřednictvím mainstreamových médií, která na diváka každou hodinu útočí obrazy násilí, válek, emocí a konfliktů. Protože lidská nervová soustava je pevně nastavena tak, aby se soustředila na bezprostřední hrozby doprovázené zobrazením násilí, jsou pozornost a mentální energie diváků mainstreamových médií směřovány do nikdy nekončící ‚krize právě TEĎ‘, takže se nikdy nestihnou uklidnit, aby uplatnili logiku, rozum nebo historické souvislosti.“

Profesor Jacques Ellul studoval tento fenomén zahlcení zprávami, problém krátkodobé paměti a využívání propagandy k prosazování skrytých cílů. „Jedna myšlenka vytlačuje druhou, stará fakta okamžitě střídají nová,“ napsal Ellul.

Po celou tu dobu zatím vláda nadále hromadí větší moc a autoritu nad občany.

Když jsme bombardováni senzacechtivým zpravodajstvím a kauzami, které se mění každých několik dní, je obtížné soustředit se na jednu věc – totiž na to, aby vláda byla odpovědná za dodržování zásad právního státu – a mocní to chápou.

Jak nám však připomíná John Lennon, „nic není skutečné“, zejména ne ve světě politiky.

Jinými slovy, všechno je falešné, vyrobené, zmanipulované tak, aby to zkreslovalo realitu.

Podobně jako vyfabrikovaný vesmír ve filmu Petera Weira Truman Show z roku 1998, v němž je život člověka základem pro důmyslně zinscenovanou televizní show zaměřenou na prodej výrobků a získávání sledovanosti, se politická scéna ve Spojených státech v průběhu let změnila v pečlivě kalibrované cvičení, jak manipulovat, polarizovat, propagandisticky ovlivňovat a ovládat obyvatelstvo.

V tom spočívá kouzlo televizní reality show, která se dnes vydává za politiku.

Dokud budeme rozptylováni, zabavováni, občas pobuřováni, vždy polarizováni, ale převážně nezúčastněni a spokojeni s tím, že zůstáváme v křesle diváka, nikdy se nám nepodaří spojit se v jednotnou frontu proti tyranii (či vládní korupci a neschopnosti) v jakékoli podobě.

Čím více se toho na nás bude vysílat, tím více budeme mít sklon usadit se do svých pohodlných křesel a stát se spíše pasivními diváky než aktivními účastníky vývoje znepokojivých a děsivých událostí.

Realita a fikce splývají, protože vše kolem nás se stává konzumní zábavou.

Nemusíme ani přepínat kanál, když se pro nás téma stane příliš monotónním. O to se za nás postarají programátoři (korporátní média).

„Žít se zavřenýma očima je snadné,“ říká Lennon, a to je přesně to, k čemu televizní reality show, která se maskuje jako americká politika, občany programuje: orientovat se ve světě se zavřenýma očima.

Dokud budeme diváky, nikdy nebudeme účastníky.

Studie naznačují, že čím více lidé sledují reality show – a já tvrdím, že to vše jsou opravdu reality show, včetně různých zpravodajství -, tím obtížnější je rozlišit, co je skutečné a co je pečlivě připravená fraška.

„My lidé“ se díváme na televizi opravdu hodně.

Američané tráví sledováním televize v průměru pět hodin denně. Ve věku 65 let sledujeme televizi více než 50 hodin týdně a s přibývajícím věkem se toto číslo zvyšuje. A pořady typu reality show každou sezónu trvale zaujímají největší procento televizních diváků v poměru téměř 2:1.

To nevěstí nic dobrého pro občany, kteří jsou schopni odfiltrovat mistrovsky produkovanou propagandu (ať už se jedná o fake news šířené vládními agenturami nebo zahraničními subjekty), aby mohli kriticky přemýšlet o aktuálních otázkách.

Ti, kdo sledují reality show, mají tendenci považovat to, co vidí, za „normu“. A tak ti, kdo sledují pořady vyznačující se lhaním, agresivitou a podlostí, nejenže začnou takové chování považovat za přijatelné a zábavné, ale také toto chování napodobují.

To platí bez ohledu na to, zda se reality show týká výstřelků celebrit v Bílém domě, v zasedací místnosti nebo v ložnici.

Je to fenomén zvaný „humilitainment„.

Termín, který vymysleli mediální vědci Brad Waite a Sara Bookerová, „humilitainment“ (zábavné ponížení) označuje tendenci diváků mít potěšení z cizího ponížení, utrpení a bolesti.

„Humilitainment“ do značné míry vysvětluje nejen to, proč jsou američtí televizní diváci tak fixováni na pořady reality show, ale také to, jak jsou američtí občané, kteří jsou do značné míry izolováni od toho, co se ve světě kolem nich skutečně děje, vrstvami technologií, zábavy a dalšími rozptýleními, programováni tak, aby brutalitu, pronásledování a nelidské zacházení amerického policejního státu přijímali jako věci, které se dějí jiným lidem.

Důsledky pro budoucnost občanské angažovanosti, politické diskuse a samosprávy jsou neuvěřitelně deprimující a demoralizující.

Takto se v praxi celý národ, bombardovaný televizními reality show, vládní propagandou a zábavnými zprávami, systematicky znecitlivuje a přivyká si na formu vlády fungující na principu „staniž se“ a komunikující z pozice síly.

V konečném důsledku mají reality show, novinky ze světa celebrit, všudypřítomné šmírování, militarizovaná policie a politická divadýlka jeden společný cíl: udržet nás rozdělené, rozptýlené, uvězněné a neschopné aktivně se podílet na samosprávě.

Nahlédněte do pozadí politických divadýlek, televizních show, lstivého odvádění pozornosti a rozptylování, nahlédněte za dramata, z nichž se zvedá žaludek a u nichž se koušou nehty, a zjistíte, že toto šílenství má svou metodu.

Jak změnit způsob myšlení lidí? Začněte tím, že změníte slova, která používají.

V totalitních režimech – neboli policejních státech -, kde se konformita a podřízení vynucují nabitou zbraní, vláda diktuje, jaká slova se smí a nesmí používat.

V zemích, kde se policejní stát skrývá za laskavou maskou a vydává se za toleranci, se občané sami cenzurují a upravují svá slova a myšlenky tak, aby odpovídaly diktátu masové mysli.

I když se motivy této přísně kalibrované reorientace společenského jazyka zdají být dobře míněné – odrazování od rasismu, odsuzování násilí, odsuzování diskriminace a nenávisti -, konečný výsledek je nevyhnutelně stejný: netolerance, indoktrinace, infantilita, potlačování svobody slova a démonizace názorů, které jsou v rozporu s kulturní elitou.

Označení něčeho za „fake news“ je mistrovský způsob, jak odmítnout pravdu, která může být v rozporu s aktuálním narativem vládnoucí moci.

Jak si uvědomoval George Orwell: „V době všeobecného klamu je říkat pravdu revolučním činem.“

Orwell si až příliš dobře uvědomoval sílu jazyka, který dokáže manipulovat s masami. V Orwellově románu 1984 Velký bratr odstraňuje všechna nežádoucí a nepotřebná slova a významy, dokonce jde tak daleko, že běžně přepisuje historii a trestá „myšlenkové zločiny“.

V této dystopické vizi budoucnosti slouží myšlenková policie jako oči a uši Velkého bratra, zatímco ministerstvo míru se zabývá válkou a obranou, ministerstvo hojnosti ekonomickými záležitostmi (příděly a hlad), ministerstvo lásky se zabývá zákonem a pořádkem (mučení a vymývání mozků) a ministerstvo pravdy zpravodajstvím, zábavou, vzděláváním a uměním (propagandou). Hesla Oceánie jsou: VÁLKA JE MÍR, SVOBODA JE ZOTROČENÍ a NEVĚDOMOST JE SÍLA.

Orwellův Velký bratr se spoléhal na Newspeak, aby odstranil nežádoucí slova, zbavil taková slova, která zůstala, neortodoxních významů a učinil nezávislé, vládou neschválené myšlení zcela zbytečným.

Nyní se nacházíme na rozhraní Oldspeaku (kde slova mají význam a myšlenky mohou být nebezpečné) a Newspeaku (kde je povoleno pouze to, co je „bezpečné“ a „přijatelné“ pro většinu).

Pravda se často ztrácí, když nerozlišujeme mezi názorem a skutečností, a to je nebezpečí, kterému nyní jako společnost čelíme. Každý, kdo se spoléhá výhradně na televizní moderátory a politické komentátory, pokud jde o skutečné znalosti o světě, dělá vážnou chybu.

Bohužel od doby, kdy se z Američanů v podstatě stali nečtenáři, se televize stala jejich hlavním zdrojem takzvaných „zpráv“. Tato závislost na televizním zpravodajství dala vzniknout populárním zpravodajským osobnostem, které přitahují obrovské množství diváků a ti prakticky visí na každém jejich slově.

V našem mediálním věku jsou to noví mocní.

Přestože tyto osobnosti často předávají zprávy podobně, jako kdysi kazatelé předávali náboženství, tedy se silou a jistotou, jsou jen pouhými prostředníky propagandy a reklamy, která se tváří jako zábava a zpravodajství.

Vzhledem k převaze bulvárně pojatého zpravodajství není divu, že diváci do značné míry ztratili schopnost kritického a analytického myšlení a schopnost rozlišování mezi pravdou a propagandou, zejména pokud jsou zprávy podávány prostřednictvím zkorumpovaných redaktorů a politiků.

Pointa je prostě tato: Američané by se měli mít na pozoru před tím, aby nechali jiné – ať už jsou to moderátoři televizních zpráv, političtí komentátoři nebo mediální korporace – myslet za ně.

Obyvatelstvo, které nedokáže myslet samo za sebe, je obyvatelstvo přitisknuté zády ke zdi: němé tváří v tvář voleným úředníkům, kteří naše zájmy odmítají zastupovat, bezmocné tváří v tvář policejní brutalitě, bezmocné tváří v tvář militarizované strategii a technologii, které s námi zacházejí jako s nepřátelskými bojovníky na bitevním poli, a nahé tváří v tvář vládnímu dohledu, který vidí a slyší vše.

Jak jasně uvádím ve své knize Battlefield America: Válka proti americkému lidu a v jejím sci-fi protějšku Deníky Erika Blaira, je čas přepnout kanál, vypnout televizní reality show a postavit se skutečné hrozbě policejního státu.

Pokud se tak nestane, pokud budeme i nadále sedět a utápět se v politických show, zůstaneme zakletí v pozici diváků frašky, která je každou minutou absurdnější.

Autor je ústavní právník, spisovatel a zakladatel The Rutherford Institute.