Obhájí vědu střední Evropa?

Když jsem se učil na učitele společenských věd, stal se mou láskou národopis – etnografie, jak dnes říkají. Úžasná sbírka lidských typů a, chvála Bohu, i živých kultur. Už tenkrát jsem uznával, že abychom udrželi rozmanitost, je třeba ji udržet ve svém vlastním výrazu i ve výrazu skupin. Rozmanitá příroda se o pestrost snaží i sklonem modelovat výrazně rozšířené živé bytosti do zeměpisných ras. To občas zmate vědce, když popisují jistou formu života jako nový druh.

Sešel se rok s rokem a v úloze vyučujícího jsem středoškolákům vykládal o našich plemenech, jejich znacích a místech tradičního pobytu. Chtěl jsem řeč zakončit Komenského myšlenkou, že v posledním roce studia by měli lidé se zájmem o život procestovat svět a poznat jeho běh. Jenže až tam jsem se nedostal. Někteří studenti začali povykovat, že jsem rasista. Té situaci jsem neporozuměl a zeptal se, proč si to o mě myslí. Protože dělím lidi na rasy, odpovídali. Poučil jsem je, že dělítka nastavuje sama příroda, ovšem ne, aby nám ublížila. Dělá to proto, abychom její rozmanité podmínky co nejlépe přežili. Co jsem jim řekl, žáci nepromýšleli, a jaksi se zasekli na odsudku, že jsem ten rasista. Zkusil jsem to s podobenstvím: Mám rád chleba a zajímám se o něj. Naučil jsem se rozlišit Babiččin, Podmáslový, Ličenský chléb a další s názvy Sokolík a Karlík. Přece mě proto nenazvete jakýmsi chlebistou, který nenávidí chléb…

Po všem úsilí uhájit národopis přetrvalo ve třídě tvrdé jádro monotónně prohlašujících, že jsem rasista. S tím dnes nejsou žerty. Kdosi z nedospělých horlivců mě anonymně udá, ředitel ústavu se lekne, bude mě třeba i tlačit k odchodu ze zaměstnání, nebo se vyleká víc, můj domnělý případ skončí na policii a já v nejsmutnější verzi odsedím pět let za mřížemi za politiku. Zaučil bych si vůbec někdy později s takovým škraloupem? Na smutnou verzi příběhu u mě zatím nedošlo. Začal jsem pátrat, co dalo mládeži výzbroj k tak nesmyslnému tvrzení, že kdo se snaží roztřídit svět, ten svět nenávidí. Pomohla mi četba učebnic. V knize Odmaturuj ze společenských věd, kterou vydalo nakladatelství Didaktis v roce 2015, stojí „poučka“: „Rasismus pohlíží na svět perspektivou existence různých ras, které jsou vymezené na základě fyzických a biologických znaků. Předpokládá přitom nerovnost těchto ras, tj. existenci ras nadřazených (plnohodnotných) a podřazených (méněcenných).“ Pouze druhá z obou vět popisuje skutkovou podstatu rasismu. Ta první je, lidově řečeno, mimo mísu. Proč?

Devatenácté století, aniž bych podceňoval ta předchozí, odvedlo obrovský kus práce ve vědě. To už se po světě dost jezdilo. A myslím, že s důrazem kladeným pořád spíš na poznání než na zábavu. S poznatky se pracovalo informovaně a široce. V nástěnných tabulích pro tehdejší školáky najdete popisnost i pestrost, ale těžko byste tam hledali balast, jakousi vatu bez významu. Školáci v poslední třetině 19. století si na bohatších školách prohlédli setřídění lidských plemen v obrazech. Mám takové tabule v lásce, poněvadž ukazují výrazné portréty, kterým vtiskla výraz sama příroda a zkušenosti rozsáhlého vývoje v jisté, blíže určené krajině. Už se vycházelo z předpokladu, že zásobárnou našich plemen byla Afrika. Svět se postupně začal dovídat, že migranti před 80 000 lety mohli stát u zrodu sesterských ras mongoloidní a australoidní. Odhalovalo se, že europoidní plemeno sahá svými kořeny ke druhé migrační vlně na Blízký východ. Jemnější síto přicházelo s názvem Kavkazoidní plemeno, kam řadíme Árijce (většinový lid v Evropě), Semity a Hamity. K negroidní rase přičítají badatelé Africké černochy, Khoisany (Sany známe pod pojmem Křováci), Melanésany a Negrity (v jihovýchodní Asii). K mongoloidní rase počítají přehledy s klasifikacemi Mongoly, Číňany, Indočíňany, Japonce (ti starší jsou Ainové), Korejce, Tibeťany, Barmánce, Malajce, Polynésany, Maory, Mikronésany, Inuity (známe je jako Eskymáky) a indiánské Američany (v Kanadě a v USA jim začínají říkat první národy – s rizikem, že nevíme přesně, zda šlo o úplně první národy na těch místech). Na takových velikých skupinách pracuje utřídění lidstva podle dědičných i jazykových (nebo dědičných a jazykových) projevů do mnoha podrobnějších totožností až k národům.

S možností číst si v děděných vazbách (molekulární genetika) se v současnosti děje úplný převrat v biologii, jehož vůdčím hybatelem je monofyletismus, směr, co prosazuje tezi, že skupina organismů je skupinou jen tehdy, když má jednu fylogenetickou linii čili prokazatelného společného předka. Je možné, že i v lidských plemenech dojde k nějakému přeskupení a k opravě totožností. Co ale není možné, je, že rasy neexistují. Ke konceptu existence lidských ras se mezi lety 1998 a 2019 kladně vyjádřily i vědecké kolektivy pod vedením Horowitze, Kaszycké, Nelsonové, Wagnerové a Wanga. Ani jedna jejich studie nezpochybňuje koncept ras.

Věta, že rasista je člověk, který „pohlíží na svět perspektivou existence různých ras, které jsou vymezené na základě fyzických a biologických znaků“, je strašlivě tmářský ideologický blábol. Šokuje mě, že Ministerstvo školství a tělovýchovy pustilo takovou větu jako neřízenou střelu do školních tříd a kabinetů. Základním posláním vědy je porozumívat skutečnému životu, snažit se jej rozebírat a popisovat ve shodě se skutečnostmi. Prohlašovat věci ve vědomém rozporu se skutečností a taková prohlášení vydávat za vědu, je vymýšlení pavěd. Vědy se v daný okamžik mohou ve svých závěrech i mýlit. Vždyť lidské poznání rozhodně není u konce, samozřejmě i proto, že náš vývoj není ukončený. Věda ale nesmí pracovat na způsob ideologií, které sklouzávají k modu: přání otcem myšlenky. Dali jsme si práci s tím se něco naučit. Najít stupínek, opřít se o něj, nebo ho poopravit a objevovat další cestu poznaní. To je odkaz některými zatracovaného 19. století. Stále jde o to neztratit a vyslovit svůj cit s rozumem v hrsti a dělat další vědu.

Mezi nedospělými, ale i mezi dospělými lidmi je ovšem jisté procento populace s jalovým rozumem. Jak jalový rozum vypadá a kdo nás má posuzovat? Na posuzování je nás na planetě, tuším, osm miliard. Předně se jalový rozum prozradí sám. Sběř v chlapeckých a dívčích tělech, která na amerických universitách výhružně povykuje kolem bělošských profesorů, kteří prostě přišli do práce, i když na škole někdo vyhlásil den bez bělochů. Nebo donucování hochů na australské škole, aby se v jeden den omluvili za to, co údajně muži spáchali na ženách. Naprosto proti-harmonickou akci spustila „přičinlivá“ učitelka. A co pokusy výchovných institucí včetně škol nasadit dětem do hlav brouka, že pohlaví si může mládež měnit na základě pocitu (čili podle nálady), a o zbytek se postarají plastici na klinikách…  Obludné zásahy do těla na operačním stole vás přes kastraci dostrkají k takzvané předělávce pohlaví, ale i to je iluze, poněvadž mužo-žen neporodí člověka!

Kdo vymýšlí ideologie, které nahrazují vědy pavědami, rodiče nahrazují aktivismem, zodpovědnost strachem z omezování opravdických lidských práv? Na první pohled je vymýšlí bolavé vyhasínání západní subkultury. Důležitější je druhý, hlubší pohled. Kdo chce, abyste si nedovolili cokoli rozlišovat, vlastně posuzovat? Kdo chce, aby se muži děsili žen a děti se děsily jakýchkoli projevů pohlavního sebevědomí? Kdo pod pláštěm boje s rasismem uspořádá den bez bělochů? Otrokář. Meze jeho plantáže nepřekročíme, pokud nás v nich udrží reklama, nebo stav, kdy se mezi sebou pro směs hlouposti a nelásky nedomluvíme.

Schopnost rozlišovat (duchy, úmysly i jejich lidské nositele a různé činitele ve zbytku přírody) činí z naší ostražitosti opodstatněnou (realistickou, nikoli fobickou) kvalitu. Tolik potřebnou pro přežití. Přinejmenším dvě desetiletí nás politici ze stran, které sami považují za volitelné, zásobují strachem z Ruska. Vyrazila mi dech moudrost šestnáctiletého mladíka, když řekl, že než něco řeknu, měl bych si představit dopad, jaký ta řeč způsobí. Mohu svědecky potvrdit, že spor, co se plazí dneškem, je napětí mezi prastarou doktrínou ukotvit nás ve slepotě pod heslem: na chudý lid musí být přísnost, a mezi nesobeckou budoucností plně vědomých bytostí, které si automaticky pomáhají a dělí si práci. Triumf zla je vždycky jenom v okamžiku. Lepší je hodina svobody než čtyřicet let otročení. A hodina sporu může metat los o staletí v míru.

P.S.: Učebnicovou větu o rasismu navrhuji opravit takto: Ve světě různých lidských ras, které jsou vymezené na základě fyzických a biologických znaků, spatřuje rasista existenci ras nadřazených (plnohodnotných) a podřazených (méněcenných).