Macron. Zbavení se dolaru? USA že osvobodily Evropu?

Parlamentní listy – rozhovor

Francouzský prezident rozvířil vody svými slovy o pozici Evropy, USA a Tchaj-wanu. Podle bezpečnostního experta, bývalého zpravodajce BIS a signatáře Charty 77 Jana Schneidera nejde ze strany Macrona o žádný náhlý nápad, ale výraz dlouhodobé snahy vymanit se z „ekonomického područí dolaru“. Ve věci Tchaj-wanu dle jeho slov jde o něco úplně jiného, než slýcháme v Česku. V reakci na mnohými deklarovanou vděčnost USA za osvobození Evropy pak Schneider připomíná americké zapojení do financování nacistického Německa.

Emmanuel Macron po návštěvě Číny mnohé překvapil nebývale přímými výroky o tom, že se Evropa nesmí nechat zatáhnout do sporů USA s Čínou okolo Tchaj-wanu a nebýt jen ve vleku USA. Podle něho bychom měli budovat strategickou nezávislost a vyhnout se tomu stát se vazaly Spojených států. To jsou na evropského lídra dost silná slova. Jak je obecněji zhodnotit?

Proč volil „nebývale přímé výroky“? Buď byl v rauši, ať již politickém, nebo chemickém, anebo se cítil oprávněně posílen výsledkem jednání a otevírajícími se perspektivami.

V Evropě se hraje už po generace podobná hra, že Francie chce zaujmout pozici, která jí podle ní náleží – tedy nikoliv být „dvojkou“ – a Velká Británie do kontinentální politiky porůznu hází vidle, a to z principu, aby si zde uchovala vliv na dění.

Různí nedoukové v posledních letech čím dál častěji vykládají, jak USA osvobodily Evropu od nacismu, zatímco SSSR obsazenou část zotročil. Panáčkové zapomínají na to, že meziválečné americké investice nejprve nacisty pomohly vyzbrojit, a že mnoho amerických podnikatelů bylo již před koncem války americkými úřady vyšetřováno za porušení zákazu obchodovat s nepřítelem, tedy s nacisty.

Americká snaha podmanit si poválečnou Evropu vedla k velkým sporům mezi Američany a de Gaullem již ohledně osvobození Francie. Co se nepovedlo hned, bylo dosaženo Marshallovým plánem, který zajistil odbyt válkou přehřáté americké ekonomiky, a to nejen ve Francii, ale po celé západní Evropě. Německo bylo nadto dáno pod kuratelu „Kancléřským aktem“ z roku 1949, jak o něm píše generál Gerd-Helmut Komossa, pak též „Generální smlouvou o vztazích mezi Německou spolkovou republikou a třemi mocnostmi“ z roku 1952.

Proto si myslím, že Macronova slova nejsou jeho náhlým nápadem, ale výrazem dlouhodobé snahy kontinentálních evropských států vymanit se z ekonomického područí dolaru (projekt „euro“ pokládám za součást tohoto úsilí). Ekonomická válka americko-eurounijní se tu zesiluje, tu interferuje s tradičním britským antirusismem.

Podle francouzského prezidenta je pro Evropu nereálné vkládat se do sporů a řešení Tchaj-wanu, když nejsme schopni ani po více než roce vyřešit Ukrajinu. Není to příliš defétistické vidění? Neměli bychom jako Evropa mít silnější ambice?

Macronova slova znějí velmi realisticky, protože kolem Tchaj-wanu není co řešit. Tedy kromě schizofrenního rozpoložení některých západních politiků, jejichž státy oficiálně uznávají politiku „jedné Číny“ (ano, Lipánku, i ta naše vláda!), zatímco oni jezdí na Tchaj-wan jen aby se povystrčili ze své bezvýznamnosti, či realizovali přání svých skutečných sponzorů.

Chudáci ti Tchajwanci, kteří si myslí, že někoho zajímají jako Tchajwanci! Ti světa znalejší ale vědí, že nejsou pro Západ ničím jiným, než pohrabáčem, pomáhajícím udržet žhavé napětí, který ale Západ rychle pustí, začne-li příliš pálit. A vzhledem k obrovské závislosti Západu na čínské produkci k tomu může dojít velmi brzo. Představme si jen situaci, kdy by Čína přestala dodávat americkým pacientům jejich opioidy, které jim v tak obrovském množství předepisují američtí „lékaři“, jak o tom výstižně píše Timothy Snyder v knize „Nemocná Amerika“! Obrovská část amerických občanů by se proměnila v nebezpečnou masu abstinujících mátoh, stále agresivněji žádajících svou drogu!

Proto prozíraví tchajwanští politici hledají vhodný modus vivendi právě s Čínou. A Macron to ví, že chce-li dělat kšefty s Čínou, může je dělat i s Tchaj-wanem, bude-li se k Číně chovat tak, jak si přeje, aby se Čína chovala k Francii.

Do jaké míry lze říci, že s tímto Macronovým výrazným prohlášením přichází určitý bod zlomu v evropském přístupu k Číně? A může to předznamenat i obrat či alespoň změnu přístupu vůči Ukrajině?

Přál bych si, aby tomu tak bylo v obou případech. Čínské oči nezajímají evropské animozity mezi různými prťavými a ještě prťavějšími – o to však „chytřejšími“ – státy a státečky. Čínské oči hledí daleko do budoucnosti, podobně jako čínská paměť zužitkovává podněty a zkušenosti z daleké minulosti.

Proto považuji tu až skandální rozdílnost v protokolárním přijetí Macrona a von Leyenové za velmi signifikantní, protože Macron se zřejmě odhodlal mluvit srozumitelně a důstojně, kdežto von Leyenová přijela zmateně kárat (připadá mi to jako velmi nepovedená inspirace filmem „Myš, která řvala“).

Evropa nyní vidí, že ne ideologická, ale pragmatická řeč má v Číně otevřené dveře.

Pokud by podle tohoto mustru ovlivnila svůj přístup k rusko-ukrajinskému konfliktu, bylo by to k celosvětovému prospěchu. Evropa by tak mohla nejen ekonomicky, ale i politicky zaujmout důstojnější místo ve světě, než na jaké fatálně směřuje. Francie se zdá být možnou výjimkou.

Ještě zpět k Macronově prohlášení. Použil termíny jako vazal USA, čímž vyvolal řadu bouřlivých reakcí nevyjímaje Českou republiku, typu, že jde o zlý sen a jediné rozumné řešení je těsná spolupráce s USA. Jde Macron proti našemu zájmu, kterým je co nejtěsnější přimknutí k Američanům?

Ano, zájmem některých politických slouhů je co nejtěsnější přimknutí se – ať už ke komukoliv, kdo je silný. Zkusili jsme se důstojně opřít o západní země, ale skončilo to Mnichovem. Pak jsme byli coby protektorát přimknuti k nacistické říši, a i to si pohříchu někteří obyvatelé – zdráhám se je nazvat Čechy – užívali. Pak jsme se zase přimkli na Východ, a to tak, že jsme si nevšimli, že to ani nemuselo být až tak devótní, a úplně jsme prošvihli moment, odkdy to už nebylo vůbec nikomu prospěšné. Nyní zase asi musíme narazit na druhou zeď, abychom se snad už konečně trochu probrali.

Nejtěsnější přimknutí se k Američanům totiž budí rozpaky i v samotné Americe, protože prospěšná spolupráce je s někým, kdo má svou hlavu, a ne s tím, kdo má v hlavě prázdno, protože ideologie nesídlí v hlavě. Prakticky to je vidět na otřesném případě české ministryně války, která je schopna „uklidňovat“ národ, že případné užití taktických jaderných zbraní na Ukrajině by nemělo na nás zdravotní dopady. Nikoliv, radioaktivní spad, a to i z munice z ochuzeného uranu, má dlouhodobé a plíživě se rozšiřující dosti fatální zdravotní dopady na veškeré obyvatelstvo, ministryni války nevyjímaje. Dodám jen, že jediné, co odhaduji, že by se jí mohlo stoprocentně vyhnout, je mozková mrtvice.

Většina kritiků, aspoň těch českých, činí závěr, že pokud prezident Francie vyzývá ke strategické nezávislosti Evropy, automaticky to má znamenat podlézání Číně a východním totalitním režimům vůbec. Je to správné uvažování?

Dovolím si předeslat, že pojem „uvažování“ není v tomto případě na místě. Možná to plevelné slovo „vnímání“ by bylo příhodnější, protože to znamená intelektuální výkon na úrovni uvědomování si pocitu chladu, mokra či možná i hladu.

Pikantní ovšem je, že co do kontroly obyvatelstva nemají západní takzvané „demokracie“ o nic menší záměry, než jsou ty čínské – s tím rozdílem ovšem, že Čína jako mnohatisíciletá kultura má vyvinuté i protilátky proti převaze jinu nebo jangu, protože přežila do dnešních dob pečlivým vyvažováním jejich harmonie. Čínská „totalita“ má podle mého mínění dvě složky, což je podstatný rozdíl oproti Západu, který je na tom hůř, protože zná jen jednu. Tu není čím vyvážit, nesmí se o ní – podle posledních výnosů například našich soudů – ani pochybovat. To je jasný anticivilizační příznak.

V této souvislosti si dovolím ještě trochu nad rámec otázky (souvisí to ale s tím „podlézáním“), uvést jednu skutečnost, na kterou jsem byl čerstvě upozorněn. Skupina zemí, známá pod zkratkou BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína a Jižní Afrika), předstihla ekonomicky skupinu zemí, známých pod zkratkou G7 (USA, Kanada, Německo, Británie, Francie, Itálie a Japonsko). O její demografické převaze (3,2 oproti 0,8 miliardy) zbytečno hovořit. A nyní – nastojte! – má zájem se připojit ke státům BRICS zejména Saúdská Arábie, Mexiko, Nigérie, Venezuela a Írán.

Ovšem v květnu 2022 čínský ministr zahraničí Wang Yi prý mluvil pouze o tom, že Čína přizvala k dialogu s BRICS země jako Argentina, Kazachstán, Saúdská Arábie, Argentina, Pákistán, Egypt, Indonésie, Nigérie, Senegal, Spojené arabské emiráty a Thajsko.

Proč „pouze“? Protože mezi těmi zeměmi, přizvanými k dialogu, kterých je sice obrovská síla a svědčí o životaschopnosti BRICS oproti G7, chybí (snad to není jen technický nedostatek) právě Mexiko. Proč by to mohlo být důležité?

Jestli skutečně Mexiko zatím přizváno nebylo, mohlo by to být způsobeno tím, že Čína jako vůdčí země BRICS respektuje americký bezpečnostní perimetr – což je zajímavé v kontextu s probíhajícím rusko-ukrajinským konfliktem, který vznikl zcela jednoznačně proto, že Západ nerespektoval ruský obranný perimetr.

Svědčilo by to o tom, že Čína jedná prozíravě a s obrovskou historickou převahou. Nechce zvýšit beztak docela silné napětí mezi Mexikem a USA. Nechce Mexiko uvést do nebezpečí americké „preemptivní“ akce. Počká si. Nechce ani USA zbytečně „vyšťavit“, protože má mnoho dolarových dluhopisů a krachem americké ekonomiky by ztratily cenu. Krom toho potřebuje USA jako odbytiště své produkce. Čína – jak se mi odvážně z této miniaturní informace zdá vyplývat – skutečně vládne uměním harmonizace protikladů. A to je v této horké světové situaci velmi nadějný aspekt.