K úvaze Lenky Procházkové o obrození českého národa

Přišlo mailem:

„Už řadu let čtu (a někdy i sama píšu) úvahy o tom, že úpadek českého národa i státu můžeme překonat jen novým národním obrozením. Otázka je, zda na tuto záchrannou metodu, která se v minulosti osvědčila, máme v současnosti dost lidí (různého věku) a především DOST ČASU.“

Tak začíná úvaha Lenky Procházkové. Odpověď je bohužel jasná již teď: Na obrození není naděje, pokud bude u moci současná sebranka slouhů a nepodaří se likvidovat škody, které od roku 1989 napáchali ti, kteří „nebyli jako oni“.

Vymazání čtyřiceti let života v Československu znemožnilo pochopit tu dobu v kontextu evropských dějin. Ti „jiní“ se hned v prosinci 1989 zmocnili peněz a majetku, který patřil spisovatelům. Založili Obec českých spisovatelů a ty „nevhodné“ do ní nevzali. „Vyakčnění“ po několika letech založili Unii českých spisovatelů a ti, kteří se rozkmotřili s Obcí, založili Asociaci. K tomu máme Dědečkův šolich, tedy České centrum Mezinárodního PEN klubu.

V situaci, kdy nikdo s nikým nemluví, nelze očekávat, že se spisovatelé budou hrnout do nového obrození.

Česká situace je specifická v tom, že absolutně zesrabily vědecké, sportovní i kulturní elity.

Nikdo se nepostavil za Petra Druláka ani za Miroslava Ševčíka. David Svoboda byl za názor ohledně účasti Rusů a Bělorusů na OH okamžitě onálepkován ministryní obrany jako škůdce, pro kterého je třeba najít trest. To, že si David okamžitě nasypal popel na hlavu, není přiznáním viny, ale projevem zoufalství občana, který si netroufne hájit svoje práva. Ta nána svým výrokem napadla právo, které všem občanům dává Článek 17 Listiny základních práv a svobod.

Žijeme v bezprávném státě, kde si může premiér, jehož povinností je dbát zákonů, dovolit výrok, že vypnutí některých webů bylo hraniční a odvážné. Pokud tenhle šmejd nezná Článek 17 Listiny, pak nemůže být premiérem. Podle Městského soudu prý „doporučení servery vypnout“ nebylo příkazem, takže všechno je v pořádku. Ptát se musíme, jaký slouha takto rozhodl. Vláda nesmí „doporučovat,“ aby byla svoboda slova omezena. Může jednat pouze s odvoláním na zákon. Jenže to neudělala.

Co očekávat v zemi jejíž představitelé se doslova podělali blahem z objetí Bushem juniorem anebo z podání ruky Bidenem, které prý naznačovalo vlídnou nadřazenost. Tedy Fialovu podřízenost.

Co můžeme čekat v zemi, kde stateční censoři smazávají odkazy na solidní americké prameny blízké CIA.

K tomu přistupuje jazykový problém, protože málokdo čte. Čeština začne být v době esemesek skoro zbytečná. V některých profesích možná jakýkoli jazyk – to připustila jedna „společnice“ stačí prý „och a ach“.

Co můžeme očekávat v zemi, kde se v jednom článku (Reflexu 7.2. 2022) objevily tyto patrně slušně honorované výrazy:

Zaprděná kotlina – Kainovo znamení – v krvavém stínu – sviní se člověk nestane – oběma vražedným režimům – rudého einsatzkomanda – zdivočelí socani – zahnízdění umělců – deviací zmutovala DNA – lumpenproletariát – rauš levičáctví a rusofilství – do ohýnku zdatně foukal Edvard Beneš – trvalé skvrny – pachuť životní chyby – stud – podpis ďáblovi – SČSP – StB- rudá nenávist – úkol nebýt členy KSČ – pátá kolona – sněť v orgánech státu – konfidenti bolševismu – plivanec na osobnosti – na čí straně barikády stojí – je snadnější ukázat prstem – vyjmout uniformu LM či stranickou legitimaci ze skříně – hoď rudou knížkou, jsi-li bez viny – dav řvoucí lůzy – uralská trojkombinace – nad hlavami šibenice – nástroj rudé a hnědé pakáže – na hradě kvarteto gangsterů – další volby – tak do toho.

Jazyk slouhů není vhodný k národnímu obrození. Kde jsou divadelní hry, filmy, romány, eseje a filosofické úvahy, které nemohly vzniknout za bolševika? Jaká obroda může vzniknout v zemi, kde si nikdo netroufne říct, že jsme nežili v době hnusu a devastace.

Obávám se, že jsme možnost, jak úpadek společnosti překonat, dávno propásli. Žijeme podle George Orwella.