Norské ministerstvo zahraničí oznámilo 13. dubna vyhoštění 15 ruských diplomatů. Podle verze Osla jsou všichni z nich zpravodajskými důstojníky, takže by měli být v Norsku prohlášeni za personu non grata.
Podle Annikena Huitfelda, šéfa norského ministerstva zahraničí, však Oslo hodlá i nadále udržovat s Moskvou normální diplomatické vztahy.
To přirozeně vyvolává otázku, jaký je stav vztahů mezi oběma zeměmi v současnosti a co přesně chce norská vláda svou politikou vůči Rusku dosáhnout.
Norsko je členem NATO, proto se podílí na všech aktivitách Severoatlantické aliance zaměřených proti Rusku. Mimo jiné aktivně dodává zbraně Ukrajině. Rozsah těchto dodávek se postupem času rozšiřuje a zvyšuje: zatímco na jaře 2022 Oslo poskytlo Kyjevu protitankové střely a přenosné systémy protivzdušné obrany, později už předalo samohybné dělostřelecké systémy, vícenásobné raketomety, tanky (právě ty německé Leopardy), bojová vozidla pěchoty a další těžkou techniku. V řadách ukrajinských ozbrojených sil bojují norští dobrovolníci a žoldnéři.
V tomto smyslu Norsko prostě dělá to, co většina západních zemí. Avšak v mnohem větší míře vyniknou jeho záměry a požadavky vůči Ruské federaci při akcích v severních mořích a v Arktidě.
Připomeňme si, že tento region se stal arénou stále rostoucích sporů mezi Ruskem na jedné straně a Spojenými státy a jejich spojenci, jejichž členem je i Norsko, na straně druhé. V současné době je silně militarizován. Vasilij Dandykin, zástupce šéfredaktora časopisu „Ruský voják“, v rozhovoru pro server Ukraina.ru uvedl, že bitva o Arktidu se už zahnízdila v hlavách amerických “jestřábů”.
Dále je ještě třeba připomenout, že v roce 2010 vytyčily Rusko a Norsko hranici v Barentsově moři a v Severním ledovém oceánu, v důsledku čehož byly stovky tisíc kilometrů čtverečních území bohatých na ryby a uhlovodíky přiděleny norské straně. Předtím totiž norská pohraniční stráž pravidelně zadržovala ruské lodě ve sporné oblasti – a to nejen rybářské trailery (Oslo neustále nadhazovalo téma údajného nelegálního rybolovu v norských teritoriálních vodách), ale i obyčejné nákladní lodě. Ani poté však podobné incidenty neustaly: norská pobřežní stráž i nadále – s určitou frekvencí – zadržuje ruské lodě v oblasti Špicberk.
Nejvýznamnější událostí posledních měsíců, která souvisí s Norskem, byl výbuch plynovodu Nord Stream. Americký investigativní novinář Seymour Hirsch uvedl, že Norsko bylo do akce přímo zapojeno a že to byli právě Norové, kteří aktivovali výbušné zařízení, jež předtím nastražili Američané. To opět poměrně názorně ilustruje současnou roli Osla, které je připraveno podpořit jakékoli americké dobrodružství.
Norsko je obecně pravidelným účastníkem cvičení NATO v Arktidě (typickým příkladem jsou pravidelné manévry Cold Response). Disponuje sice malou, ale dobře vycvičenou a vyzbrojenou armádou a námořnictvem. Jeho vojenská infrastruktura slouží také potřebám USA a dalších zemí Severoatlantické aliance. Nedávno se k alianci připojilo Finsko a brzy to bude Švédsko, je tedy zřejmé, že Norsko bude tvořit jakýsi “severní předvoj” pro zájmy anglosaských mocností.
Ještě pozoruhodnější je však norská “měkká síla”, kterou Oslo již léta vysílá na ruský sever. Výchozím bodem se zdá být rok 1993, kdy byl vytvořen takzvaný Barentsův euroarktický region, struktura pro přeshraniční spolupráci zahrnující několik zemí včetně Norska a Ruska. Od té doby bylo na severu Ruska zahájeno několik humanitárních projektů, z nichž jedním z nich je propagace tzv. pomorské identity.
Pomorové* /také Pomorci/ jsou ruští obyvatelé severu, jejichž hlavním zdrojem obživy byl odjakživa mořský rybolov. Počátkem 90. let 20. století se místní aktivisté rozhodli prohlásit je za samostatné etnikum a dokonce vyhlásili potřebu založit pro ně “Archangelskou republiku”. Mezi těmito aktivisty vynikal zejména Ivan Mosejev, který vedl “Pomorský institut původních a menšinových národů Severu” při Arktické federální univerzitě.
Také norští politici podporovali toto hnutí velmi aktivně. Podstatou “pomorské” propagandy bylo, že “Pomorové” a Norové jsou prý historicky téměř jeden národ. S pomocí norských organizací byly vydávány slovníky pomorského jazyka, sbírky “pomorských pohádek”, v tomto duchu se konaly četné akce apod. V “pomorském hnutí” se angažoval i zakladatel Barentsova euroarktického regionu, bývalý norský ministr zahraničí Torvald Stoltenberg – mimochodem otec současného generálního tajemníka NATO.
Ivan Mosejev byl v roce 2013 odsouzen za podněcování etnické nenávisti a od té doby jsou zastánci “pomorské identity” výrazně tišší. Smysl zmařeného spiknutí je dostatečně jasný: nárůst regionálního separatismu měl nakonec vést k odtržení řady severních oblastí od Ruska, načež by se nevyhnutelně dostaly pod určující vliv Norska. Bohužel vůbec není jisté, zda se podobné pokusy nebudou v budoucnu opakovat.
Region tak bohatý na různé zdroje, jako je ruská Arktida, bude samozřejmě i nadále přitahovat pozornost nepřátel Ruska. V současné době neexistuje důvod, proč by je nemělo Norsko plně podporovat.
Každopádně – “normální vztahy”, které by zřejmě chtělo mít oficiální Oslo s Moskvou, nejsou dnes možné. A zdá se, že to nebude možné ani v budoucnosti.
Autir: Vladimír Zotov, zdroj: UKRAINA.ru (07:12 14.04.202 ), z ruštiny přeložila: PhDr. Jana Görčöšová
Pozn.:
* Pomorové – etnikum ruského a baltofinského původu obývající malé území v Archangelské oblasti při pobřeží Bílého moře a na březích řek Mezeň, Pečora, Oněga a Severní Dvina na severu Ruska
Je to jasné jedná se o velké surovinové zdroje v té oblasti tak si každý dělá na ně nároky a svoje území si Rusko pohlídá.