USA jako organizátor vojensko-ekonomické katastrofy Západu

Je možné, že USA  by se nerozhodly pro nebezpečnou avantýru s pokusem vyčerpat Rusko v horké válce, (a definitivní rozhodnutí o vojenské podpoře Kyjeva bylo schváleno právě ve Washingtonu, zatím co evropští spojenci ještě pochybovali), ale přibližně ve stejnou dobu bylo zřejmé, že politika sankčního tlaku, která měla podle představ amerických stratégů vyústit do sociálně-ekonomického blitzkriegu proti Rusku, selhává.

Pokud původně západní tisk psal o dvou-třech měsících, potřebných k tomu, aby “pekelné sankce” na dranc roztrhaly ruskou ekonomiku a sociální stabilitu, tak už na začátku dubna 2022 američtí a evropští experti hodnotili efektivnost sankcí mnohem méně optimisticky. Celkově se v západních publikací začalo vyskytovat tvrzení, že pro dosažení požadovaného efektu musí sankce působit minimálně rok.

Ale Evropa už utrpěla ty nejvážnější ekonomické ztráty, a USA neměly jistotu, že když válka na Ukrajině skončí relativně rychle, tak že Evropané neprohlásí, že Kyjev, který by podepsal mír s ruskými podmínkami, se zřekl požadavků vůči Moskvě, tak že Západ nemá proč trpět. Prodloužení války se potřebovalo jak pro pokračování kolektivní sankční politiky, tak i proto, aby se kompenzovalo fiasko finančně-ekonomické bleskové války. USA oznámily nový plán – “válku na vyčerpání” Ruska.

Navenek vypadalo všechno rozumně. Celková ekonomika Západu vypadala jako by mnohokrát větší než Ruská. A tak se předpokládalo, že Západ bude moci poslat na ukrajinské bojiště mnohem víc vojenské techniky a spotřebního materiálu, než Rusko, a živou sílu v potřebném množství dodá Ukrajina. Všecko to spolu mělo přivést Moskvu do poziční slepé uličky na Ukrajině, a ruskou ekonomiku k přetížení. Výsledek byl pro západní experty jediný:

1. Buď ruská moc přistoupí na uzavření hanebného míru, předpokládá se zřeknutí se hlavních požadavků, navržených v prosincovém ultimátu Kremlu z roku 2021 a opakovaných v podobě vyhlášených cílů SVO. V takovém případě moc pozbude autority a opozice dosáhne jejího vystřídání pod tlakem ulice.
2. Nebo ruská moc přetíží síly země a bude nucena odejít pod tlakem téže ulice, ale již nespokojené materiálními oběťmi, které se musí přinášet kvůli válce, jejíž vítězství se bude zdát stále méně reálné.

Tak či onak, Západ byl přesvědčený o tom, že se mu podaří přivést v Rusku k moci kompradorský režim, který bude podporovat definitivní úpadek a rozpad sankcemi vysíleného Ruska.

Nejdřív se situace jako by rozvíjela v řečišti daných plánů. Ukrajina byla s to povolat do zbraně cca milión osob, Západ zajistil dodávky tisíců jednotek obrněné techniky, stovek dělostřeleckých systémů, desítek letadel a vrtulníků sovětské výroby, milionů granátů, desítek milionů patron, stovek tisíc souprav ošacení a vybavení. Více než padesát tisíc ukrajinských vojáků absolvovalo školení v zemích NATO. Několikanásobně větší počet proškolili západní instruktoři na Ukrajině. A nakonec, pro upevnění ukrajinské armády bylo zverbováno a odesláno na frontu více než deset tisíc žoldáků.

Rusko se na frontě střetlo se zjevnými těžkostmi kvůli nedostatku mužstva a dokonce bylo nuceno v září vyhlásit částečnou mobilizaci, a v říjnu-prosinci roku 2022 opustit část dříve obsazených území v Charkovské oblasti a pravobřežní část Chersonské oblasti s oblastním centrem k tomu.

Na Západě už prakticky oslavovali vítězství a dokonce začali sondovat půdu ohledně připravenosti Moskvy k míru za podmínek Západu. Ruské kategorické odmítnutí posuzovat jakoukoli variantu míru, předpokládající ústup od oznámených cílů SVO, Západ nezastrašil. Jak bylo řečeno výše, taková varianta byla jedním ze dvou pracovních, od počátku předpokládaných plánů.

Mimochodem, když píšu o plánech USA, nevymýšlím je. Američané se jako děti rádi chlubí. A “úspěšnou realizací” svých plánů se chlubí dlouho před jejich dokončením, jakmile se jim zdá, že rozhodného úspěchu už je dosaženo. Ještě sdílnější bývají jejich evropští vazalové, radostně se dělicí se světem o informace, poskytnuté pánem. A ukrajinští otroci evropských sluhů amerických pánů se vůbec stále dostávají do stavu nadšených štěňat, a vybreptávají v otevřeném tisku dokonce směry plánovaných úderů, natolik jsou přesvědčení o neporazitelnosti Západu a neschopnosti kohokoliv ve světě klást odpor jeho plánům.

Takže učinit si představu o plánech Západu není složité. Mnohem složitější bylo si představit, že tyto plány vůbec nejsou zabezpečeny materiálně. Od prvních měsíců bojových akcí bylo jasné, že jejich vysoká intenzita předpokládá obrovskou spotřebu munice. USA a spojenci byli dokonce nuceni zahájit dodávky svých dělostřeleckých systémů na Ukrajinu už k létu roku 2022 pouze proto, že Kyjev vyčerpal zásobu munice k dělům sovětských kalibrů, a v arzenálech východoevropských zemí, jež dávno přešly na normy NATO, bylo množství nábojů k sovětským systémům nedostatečné na to, aby se uspokojily dlouhodobé potřeby Ukrajiny. Avšak dodávky děl kalibrů NATO umožňovaly jejich zabezpečení náboji ze skladů všech zemí NATO.

Nicméně ke konci roku 2022 se ukázalo, že blok třiceti států, považujících se za průmyslově nejvyspělejší, není schopný zajistit ukrajinské dělostřelectvo množstvím granátů, dostačujícím na to, aby udržovalo intenzitu palby, srovnatelnou s ruským dělostřelectvem. Skladiště NATO se vyprázdnila, a průmysl není schopný začít vyrábět nutné množství nábojů dokonce ke konci roku 2025. K tomuto termínu USA a spojenci plánují vyrábět tolik nábojů měsíčně, kolik ruská armáda vystřílí každý den na Ukrajině. Ale Ukrajina se ještě musí udržet do roku 2025, ale jak to udělat bez nábojů?

Ze začátku byly USA přesvědčeny, že když jim již dokonce náboje docházejí, tak v Rusku dojdou tím spíše. Průpovídky o muničním hladu, jenž údajně zažívá ruská armáda, se neustále vmetaly a vmetají do  sociálních sítí. Ale pokud srovnáte mapy vzájemného ostřelování, které se zveřejňovaly v létě a zveřejňují nyní, tak uvidíte, že srovnatelně s letní, relativně vysokou intenzitu palby ukrajinské dělostřelectvo udržuje na doněckém směru, kde se už desátý rok neúspěšně pokouší demoralizovat obyvatelstvo barbarským ostřelování obytných čtvrtí, a také na jednotlivých úzkých a pro Kyjev důležitých úsecích fronty (a to ne všude). Avšak intenzita palby ruského dělostřelectva nejenom že neklesá, ale dokonce se zvyšuje. Ale vždyť ještě nezačal strategický útok, během něhož musí spotřeba munice dodatečně vyrůst několikanásobně. Rusko je tedy schopné hromadit munici pro útok, aniž by snižovalo sílu současné práce dělostřelectva.

Podobná situace je pozorována u výroby obrněné techniky (Západ pouze projednává otázku znovuspuštění výroby tanků, zatím co Rusko je vyrábí po desítkách denně). Totéž je se zásobou křídlatých raket. V Rusku Kalibry stále nijak nekončí (nyní je jich dokonce víc, než bylo před zahájením SVO), Američané avšak dospěli k závěru, že Tomahavky jim stačí na pár týdnů (a při šetrnější spotřebě na měsíc) konfrontace s Čínou kvůli Tchaj-wanu.

Přiznám se, že když si vybavuji, jak rychle a efektivně tytéž USA a Británie rozvinovaly práci VPK během první a druhé světové války, jak mocný byl tento komplex v letech studené války, očekával jsem, že během roku, tedy k létu  tohoto roku, Západ celkově své problémy se znovuspuštěním VPK vyřeší. Ale zprávy západních médií, a také oficiální zprávy politiků a vojáků hovoří o tom, že problém neschopnosti vyrábět zbraně a munici v dostačujícím množství pro současnou válku nabyl na Západě systémového charakteru a v rámci stávajícího systému nemůže být vyřešen ani ve střednědobém, ani dokonce v dlouhodobém výhledu. Zahájením války na vyčerpání ji Západ prohrál jíž ke konci prvního roku.

Pokud Ukrajina, očividně nadsazující svůj mobilizační potenciál, ještě nějak doplňuje prudce ztrácející bojeschopnost frontové jednotky, tak se ukázalo, že pokračovat v dodávkách zbraní a munice v potřebném množství Západ není schopný. Je to vidět dokonce na z fronty přicházejících záběrech, na kterých ruské tanky nejednou vyjíždějí do prostoru na pole a ze vzdáleností od několika stovek, do několika desítek metrů ostřelují ukrajinské pozice. Dokud Ukrajina měla efektivně fungující dělostřelectvo, byla by taková taktika sebevražedná a tankisté se chovali značně opatrněji.

Výsledek – stále rostoucí ztráty OSU, vyvolávající pokles  bojeschopnosti a bojového ducha, za nimiž následuje zrychlení postupu ruské armády a narůstání hrozby zhroucení celé východní fronty.

Z jakého důvodu je Západ neschopný materiálně-technicky zabezpečit konvenční konflikt o relativně vysoké intenzitě? Hlavním důvodem se stal politicko-ekonomický systém, vystavěný USA v 90ých letech. V rámci tohoto systému se reálná výroba převáděla za hranice západních zemí, které si ponechávaly spravování, finance a v jednotlivých případech konečné operace. Přitom nová pokolení západních politiků a ekonomů byla oklamána svými předchůdci vymyšlenou legendou pro ostatní svět o nejvyšší produktivitě práce na Západě, a také o tom, že ten je dodavatelem nejvyspělejších technologií.

De facto na začátku druhého desetiletí 20. století byla větší část “exkluzivních” technologií Západu ovládnuta v jihovýchodní Asii a v Rusku. Vlastní výroba však, fragmentárně zachovaná v západních státech, prakticky nemohla fungovat bez dodávek komponent a surovin z ostatního světa.

Dokud působily normy tradičního mezinárodního práva, tato slabina západní ekonomiky nebyla zjevná, protože rovnoměrné dodávky všeho potřebného byly zabezpečeny. Ale zde samotné USA spustily mechanismus, který se stal druhým důvodem průmyslové impotence Západu. Tam uvěřili v blahodárnou sílu sankcí, ale přepočítali se v jejich skutečných následcích.

USA  spuštěné sankční mechanismy předvedly velmi nízkou efektivnost dokonce proti takovým zemím jako Írán a KLDR. Úspěch sankce přinášely jenom v těch případech, kdy byly doplněny přímým vojenským vpádem. Nicméně dokud se používaly bodově k jednotlivým státům, jejich měrná váha ve světovém obchodě byla relativně nevelká, problémy, vznikající před Západem, byly vcelku řešitelné.

Ale přechodem k sankční válce proti Rusku, a částečně i proti Číně, USA úplně zbouraly právní mechanismy, regulující globální obchod. Avšak pokus použít svou pozici emitenta světové rezervní měny a měny platebního styku vedl k překotné dedolarizaci světové ekonomiky a globálního obchodu. Výsledkem se stala ztráta Západem kontroly nejen nad globálními financemi, ale také nad globálními obchodními cestami a celosvětovými tržními normami (zlato, ropa a atd.).

Kolektivní Západ se nenadále pro sebe ocitl v situaci, kdy jeho nepřátelé disponují srovnatelnou technologickou základnou, přitom sám je odříznutý od dodávek komponent a surovin, které jeho průmysl dávno nevyrábí. Dříve se problém řešil dotištěním potřebného množství dolarů a nákupem když ne u jednoho prodejce, tak u jiného. Ale v současné době se dolar stal příliš toxickou měnou (stejně jako euro) a pro Západ je stále těžší měnit barevný papírek na požadované materiální hodnoty.

Proto otázka znovuspuštění VPK, které se dříve řešilo přílivem neomezeného množství finančních zdrojů do vlastní ekonomiky a rozmístěním objednávek v zahraničí, narazila na to, že příležitosti vlastní ekonomiky jsou maximálně omezeny kvůli přenášení kriticky důležitých provozů do zahraničí, do zemí, které jsou nyní Západem pokládány za nepřátelské. Vyřešit problém vléváním finančních zdrojů se rovněž nedaří, protože kvůli vzestupné dedolarizaci světové ekonomiky se dříve natištěné dolary vracejí do USA, rozjíždějí inflaci, kterou již FED ztěžka zdolává. Washington již nedisponuje nekonečnými finančními zdroji.

Právě proto USA nutí své partnery v NATO předávat Ukrajině zbraně, které už nestojí ve skladech, ale jsou ve výzbroji jejich vlastních armád. Právě proto se pokoušejí zajistit pro Kyjev dalekonosnější rakety, moderní prostředky PVO a dokonce letouny západní výroby. Myšlenka je následující: aby se Ukrajina napumpovala technikou do toho okamžiku, dokud se její armáda definitivně nerozpadne pod údery Ozbrojených sil RF, jejíž technická převaha se postupně stává absolutní a nezanechává OSU šancí na bojišti. Totální mobilizace, kterou se pokouší zorganizovat Zelenský, plus západní zbraně v dostatečném množství mají Kyjevu zabezpečit převahu, potřebnou pro organizaci nového útoku, který, podle nápadu amerických stratégů, umožní přece jen destabilizovat Rusko a přinutit Kreml k míru za podmínek Washingtonu.

Realizace této myšlenky se střetává  se dvěma problémy. Za prvé, Ukrajina posiluje jednotky na frontě pomaleji, čímž tam ztrácí živou sílu. Ztráty nedoplňují, bojeschopnost klesá. Za druhé, Západ banálně nemá možnost v krátkých termínech shromáždit množství techniky, schopné alespoň zabrzdit ruský útok.

Uvědomění si toho, že i tento plán se hatí a katastrofická porážka Západu na Ukrajině stále více nutí USA jít na zcela bláznivé provokace s pokusem vtáhnout do války s Ruskem Polsko nebo zorganizovat útok na Podněstří s tím, aby do konfliktu vstoupila Moldávie a zatáhla za sebou Rumunsko.

Problém ale spočívá v tom, že i když východoevropské armády NATO budou s to zatím vytvořit pro Rusko vážné problémy, tak spotřebního materiálu na skladech nepřibude, ale jeho potřeba se mnohokrát  zvýší, a také vojensko-politická katastrofa bude hrozit už nejen Ukrajině, ale i táboru NATO (i když druhořadá, v porovnání se západními Evropany). Takže sázky mnohonásobně vyrostou, a pozitivní vystoupení z konfliktu bude pro USA dokonce dál než nyní.

Samozřejmě, USA a jejich spojenci mají mocný jaderný arzenál, ale vždyť docela nedávno vkládali obrovské a, jak se ukázalo, nepodložené naděje na svůj arzenál konvenčních zbraní. Aby nebyla i tato drátěná košilka krátká.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

voennoedelo