Trans-aktivismus je sexistický a klamný

převzato

Jordan Peterson

Co je to žena?

To je určující otázka pro dnešní dobu a současně to je i název dnes již nechvalně známého dokumentu, který ukazuje šířku politické propasti rozdělující Západ.

Zde je odpověď, která shrnuje současné vědecké poznatky a pochází od výzkumné psycholožky a lékařky.

Začněme od základů. Sexuální diferenciace na biologické frontě – kde koneckonců celá dichotomie žena/muž vznikla – proběhla před dvěma miliardami let, dávno předtím, než se před pouhými 600 miliony let vyvinula nervová soustava. Hrubý fakt sexuální dichotomie byl konstantou již předtím, než se na vesmírné scéně objevily dokonce i základy našich percepčních, motivačních, emocionálních a kognitivních systémů. Lze tedy tvrdit, že sexuální diferenciace je „skutečnější“ než „nahoru“ nebo „dolů“, „dopředu“ nebo „dozadu“ – více než bolest nebo slast – a stejně tak, že její vnímání (vzhledem k nutnosti tohoto vnímání pro úspěšnou reprodukci) je klíčem k úspěšnému šíření života jako takového.

Skutečnost, že takové vnímání a jednání spojené s pohlavím bylo možné ještě předtím, než se vyvinul samotný nervový systém, by měla být důkazem pro každého, kdo je ochoten uvažovat o tom, že binární pohlavní systém je základním objektivním faktem i primárním psychologickým axiomem.

A ještě něco: pohlavní diferenciace je pozorovatelná na všech úrovních biologických funkcí. Spermie a vajíčka jsou pohlavně diferencované; každá z 40 bilionů buněk, které tvoří lidské tělo, má jádro obsahující 23 párových chromozomů. Každá jednotlivá buňka (až na drobné výjimky) ženy je ženská a každá jednotlivá buňka muže mužská.

Fyziologické rozdíly mezi pohlavími jsou kromě těch, které se projevují na buněčné úrovni, rozmanité. Lidé mužského a ženského pohlaví se v průměru liší hormonálními funkcemi, uspořádáním mozku, výškou, hmotností, silou, vytrvalostí, rysy obličeje a strukturou tělesného ochlupení, abychom uvedli několik zřejmých příkladů. Rozdíly se však neomezují pouze na fyzickou stránku. Muži a ženy se natolik liší v temperamentu, že je lze rozlišit s přibližně 75% přesností jen na tomto základě. Vezmeme-li v úvahu rozdíly v zájmech, je toto rozlišení ještě přesnější. Tyto rozdíly v temperamentu a zájmech jsou také větší, nikoli menší, ve společnostech, které jsou genderově neutrální, což je silným důkazem jejich biologického základu.

Identita není subjektivní

Tvrzení takzvaných „pokrokářů“ však spočívá v tom, že k definování osobnosti stačí pouhé pocity. Toto tvrzení je současně ignorantské, absurdní i zlovolné. I kdybychom biologii zcela ignorovali, identita není a nemůže být považována pouze za subjektivní – už proto, že prostředí, kterému se každý jedinec musí přizpůsobit, je sociální a současně přirozené a nikoli solipsistické. To znamená, že každý člověk musí ze samé podstaty lidského bytí přijmout způsob bytí, který si nemůže zcela zvolit. Zjevný fakt existence druhých a drsná realita objektivního přírodního světa vyžadují pečlivou adaptaci: pečlivé vyjednávání o identitě.

Abychom se mohli sociálně začlenit, je nutné, abychom si dobrovolně a v raném věku osvojili množství sdílených referenčních rámců a vzorců jednání, a to právě proto, abychom se pro ostatní stali přijatelnými a žádoucími. Děti, které vyžadují, aby ostatní děti hrály pouze hry, na kterých ony samy trvají, nejsou oblíbené. Dobrá hra je z definice taková, kterou ostatní opravdu a dobrovolně chtějí hrát. Tento prostý fakt má co do činění s pragmatickou realitou identity.

Být příčetný neznamená pouze být dobře psychologicky uzpůsoben (má všech pět pohromadě, je klidný a vyrovnaný, „seberealizovaný“), ale znamená to i být dobře usazen v podpůrném hnízdě společenské struktury. Příčetnost není jen něco vnitřního, ale je to i výsledek úspěšného začlenění do společnosti.

Společenská „pravidla“ – ve skutečnosti principy, jimiž se řídí sociální svět – fungují na pevném základě, který je víc než přetvářkou nebo fikcí pouhé dětské hry. Je například obtížné být psychicky zdravý, pokud chybí stabilní intimní vztah (i když občas může některý partnerský vztah příležitostně vyvolat vážné ohrožení příčetnosti). Stejně tak není jednoduché, aby si daný pár zachoval zdravý rozum, pokud se neúčastní neustálého a vzájemně se proměňujícího toku informací v rámci začlenění do širší rodiny. Tou mohou být děti, ale také síť sourozenců, rodičů, tet, strýců a bratranců, která tvoří širší rodinný kruh. Kromě začlenění do širšího rodinného kruhu musí být pár také obklopen přáteli, aby mohly případné patologie specifické pro danou rodinu najít svůj korektivní protiklad v této širší sociální síti.

A tyto sítě jsou zase reálné pouze při existenci širšího společenství – třeba sousedství nebo města -, které je rovněž organizováno na principu dobrovolné účasti a vzájemné reciprocity. Totéž platí pro vztah mezi městem a státem, státem a zemí – a na nejvyšší společenské úrovni abstrakce – i pro jakákoli minimální mezinárodní ujednání, která musí být přijata, aby národy mohly existovat v harmonii.

Identita tedy v žádném případě není „subjektivně definovaný stav mysli“, ale je to přijetí způsobu bytí, který umožňuje začlenění jednotlivců do hierarchie společenské existence. Příčetnost také není pouhé subjektivní „štěstí“ nebo dokonce o něco hlubší „nepřítomnost utrpení (strachu a bolesti)“, ale je to pocit harmonie, který panuje, když jednotlivec, pár, rodina, přátelé, město a národ společně fungují za stejným účelem a ze stejných a dobrovolně přijatých důvodů.

Zvrácenost psychologické profese

Tuto zásadní pravdu – že subjektivní pocit neurčuje a nemůže určovat identitu – nyní záměrně ignorují ti, jejichž povinností je vědět lépe.

Americká psychologická asociace a další organizace, které podlehly ideologii, nedávno prohlásily, že „genderově potvrzující péče“ představuje správný klinický standard. Tento takzvaný standard se navíc stal pod falešnou záminkou legislativy proti „konverzní terapii“ něčím právně závazným.

Jedná se o tak závažný problém, že ohrožuje nejen užitečnost a integritu klinických i lékařských profesí, ale i stabilitu samotné společnosti.

Subjektivní pocit není vyjednanou identitou sofistikované a sociálně integrované podoby. Je to spíše něco podobného syrovým emocím – něco povrchního, impulzivního a proměnlivého; něco, co se ve svých hédonických excesech nedokáže dobře opakovat napříč sociálními situacemi ani časem. Proto ti, kdo tvrdí, že emoce (s veškerou svou pomíjivostí) mají být z etického a právního hlediska určujícím měřítkem „identity“ v klinické a lékařské praxi a právní subjektivitě, tito lidé prosazují přijetí maximálně nerozumné a nedospělé myšlenky.

A to doslova. Dvouleté dítě, které ještě není schopno zralé sociální hry, se neřídí ničím jiným než rozmary okamžitých emocí a motivací. Dvouleté děti si neumějí dobře hrát s ostatními. Samy si určují svou vlastní realitu. Stejně jako Mojžíšův Bůh tvrdí vševědoucně: „Jsem, co jsem“ a antisociálně trvají na tom, aby se všichni ostatní řídili jejich subjektivním „staniž se“, „budiž“.

Nedospělí, hédonističtí radikálové nám tedy vnutili teorii identity, podpořenou silou zákona, která činí povinným nedospělý batolecí způsob pojímání světa a jednání v něm.

Psychologie jako praxe a empirické úsilí klade tradičně mnohem větší důraz na správné měření než kterákoli jiná společenská věda (možná více než kterákoli jiná věda, tečka). Dobře vyškolení psychologové, kteří dodržují etické normy své profese, dobře vědí, že každý klinický jev musí být měřen několika různými způsoby. To například znamená, že „subjektivní sebehodnocení“ (hypotetické pocity daného klienta nebo výzkumného subjektu) musí být považováno přinejlepším za jednu z forem důkazů – a dokonce by se na něj mohlo spoléhat izolovaně, pokud se ukáže, že všechny ostatní formy nelze získat -, ale nikdy by nemělo být považováno za dostatečné, pokud lze získat další informace.

Například při správné diagnostice úzkosti nebo deprese (což jsou základní emoční projevy většiny psychologických problémů) se klinický lékař nebo výzkumník může klienta nebo subjektu dotazovat na jeho „pocity“ a zjišťovat tak celou škálu možných emočních prožitků, ale je povinen si dát ještě další práci s tím, že využije validovanou a spolehlivou míru emoční reakce, aby byly vybrány všechny možné emoce a do diagnózy nebyla vnesena žádná předpojatost. To může být doprovázeno záznamem prožitků: klient nebo subjekt je například požádán, aby hodnotil svou náladu jednou za hodinu po dobu dvou nebo tří týdnů nebo po jiné časové období, aby bylo možné posoudit celou povahu příslušného emočního prožitku.

Diagnostika je úplná pouze tehdy, když se více odlišných měření daného jevu ve svých zjištěních shoduje.

To je nezpochybnitelná zásada správné klinické praxe, ačkoli APA a další profesní organizace, které hypoteticky tyto věci regulují, to všechno ve svém spěchu za potvrzením subjektivních pocitů vyhodily z okna. To je podle standardů praxe, na nichž současně trvají tytéž organizace, krajně neetické. Není prostě vhodné, aby se kliničtí lékaři spoléhali pouze na subjektivní zprávy svých klientů nebo subjektů výzkumu. Je to vlastně jasný prohřešek – a tento prohřešek je ještě více neeticky patologický, když se dále trvá na tom, že subjektivní sebehodnocení je nejen dostačující, ale nutně předčí všechny ostatní skutečné i potenciální zdroje důkazů.

Anorektičky a bulimičky nejsou tlusté, ačkoli se tak vnímají. Sebevrazi si nezaslouží a ani nemají právo zemřít jen proto, že jsou v depresi a cítí se zbyteční nebo zoufalí. Lidé s obsedantně kompulzivní poruchou nejsou tak špinaví, aby museli během jediného sprchování spotřebovat celou kostku mýdla, přestože oni si to myslí. Lidé s paranoiou nejsou pronásledováni CIA. Schizofrenici s náboženskými bludy nejsou světci, za něž se považují, a maniaci nemají pravdu ve svých představách o vlastním grandiózním osudu. Tečka. Konec. A všichni terapeuti, kteří si dovolují tvrdit něco jiného – nebo kteří tvrdí, že toto všechno sice může být pravda, ale v případě „genderové dysforie“ to jaksi neplatí -, se zřekli své profesní odpovědnosti a porušují nejhlubší etiku své profese.

To platí zejména v případě, že těmi, kdo podávají subjektivní sebehodnocení, jsou děti, jejichž výpověď ve vztahu k sobě samým je třeba posuzovat s ohledem na jejich relativní nezralost a omezené znalosti sebe sama, minulosti, přítomnosti i budoucnosti.

Oklamané elity

Existuje onemocnění – Münchhausenův syndrom -, které vede lidi, kteří se ocitli v jeho zajetí, k tomu, aby popisovali nejrůznější smyšlené příznaky celému spektru různých lékařů. Tento syndrom ve svých extrémnějších formách vede až k tomu, že se pacienti podrobují mnoha zbytečným chirurgickým zákrokům. Je možné, že v některých případech mají lidé, které tato strašlivá porucha postihla, nějaký (fyzický) zdravotní problém, který je přivádí k nepříčetnosti, ale obecně je tento syndrom považován za formu narcistického vyhledávání pozornosti.

Existuje také varianta, známá jako zástupný Münchausen, kdy rodič (většinou matka) tvrdí, že různými příznaky trpí dítě, které je pak podrobeno množství lékařských zákroků. Matka tak získá čas a pozornost kvalifikovaných, vysoce postavených lékařů a potěšení ze svého mučednictví kvůli hypotetické nemoci svého dítěte. To je něco, po čem obvykle touží extrémní narcisté.

Egoistický nárok matky v podstatě zní: „Podívejte se, jaká jsem úžasná osoba – podřizuji své vlastní potřeby a přání potřebám svého dítěte, starám se o něj natolik, že jeho zdraví a psychickou pohodu stavím na první místo a vše obětuji požadavkům této péče.“

Politici a obecně trans aktivisté a jejich „spojenci“ prosazující genderovou agendu dělají politický ekvivalent Münchausenova syndromu, ovšem v jiném než rodičovském a medicínském kontextu. Nejsou vyškoleni v diagnostice. Nevědí nic o měření ani o etice měření – dokonce ani netuší, že takový obor existuje. Nejsou to kliničtí lékaři. Namísto toho co nejpovrchněji a nejsebevědoměji trvají na tom, že jejich vychvalovaný soucit je tak komplexní, že cokoli dítě řekne, platí – včetně přání extrémní chirurgické změny (kastrace, hysterektomie, faloplastiky, vaginoplastiky atd.). V nejextrémnějších situacích to znamená, že děti jsou lákány k „sociálnímu přechodu“ ještě v batolecím věku a dospívající v raném věku jsou podrobeni, kromě jiných chirurgických zmrzačení, dvojité mastektomii (13 let v případě Layly Jane; 15 let v případě Chloe Cole, obě nyní žalují Kaiser Permanente v USA – a to po řadě podobných žalob ve Velké Británii, z nichž mnohé se zaměřují na ostudnou kliniku Tavistock).

Uvedu konkrétní a výmluvný příklad: prezidentka jedné společnosti v USA loni tvrdila, že jedno její dítě je trans a druhé „pansexuální“. Mnozí jí za to tleskali. Statisticky je to však téměř nemožné. Než Západ zachvátila psycho-epidemie genderové dysforie, byl tento stav velmi vzácný. Dokonce i nyní se jeho výskyt odhaduje přibližně na jednu ku stu, tedy na jedno procento. Historicky to podle standardů Diagnostického a statistického manuálu (5. vydání) bylo spíše něco kolem jednoho z deseti tisíc u mužů a jednoho ze sta tisíc u žen.

Pravděpodobnost, že se kterékoli matce narodí „trans“ dítě, tedy rozhodně není vyšší než jedno procento a může být i nižší než jedna desetina nebo dokonce jedna setina. Ale dejme čertovi za pravdu a předpokládejme první možnost. Ať už znamená „pansexuál“ cokoli, určitě bude také vzácnější, vzhledem k tomu, že tento pojem či kategorie před pěti lety ještě neexistovaly. Ale opět budeme předpokládat – velkoryse – jedno procento.

Dohromady by to znamenalo, že společná pravděpodobnost, že nějaká matka bude mít dvě děti, z nichž jedno bude trans a druhé pansexuální, je jedno procento krát jedno procento, neboli jedno z 10 000 (a klidně by mohla být i jedna ze 100 000 000, pokud platí nižší odhady prevalence genderové dysforie).

Z této analýzy vyvoďte vlastní závěry.

Nejvyšší stupeň sexismu

Nyní máme situaci, kdy každý muž (pro příklad se nyní zaměříme na muže), který o sobě tvrdí, že je žena, bez ohledu na to, jak moc je mladý, je nejen, že povzbuzován k tomu, aby v důsledku tohoto tvrzení podstoupil radikální a lékaři podporovanou fyzickou a psychickou proměnu, ale může si i nárokovat právní status ženy.

Ale je to ještě horší. Co nyní dělá z muže, který o sobě tvrdí, že je žena, ženu? Inu, extrémním požadavkem na frontě transformace je takzvaná „operace spodku“ (obzvláště odsouzeníhodný eufemistický výraz, který má zakrýt závažnost a nevratnost skutečně děsivého zákroku). „Operace spodku“, aby bylo jasno, znamená v případě mužů kastraci a obrácení penisu, aby se vytvořil otvor umožňující nebo podporující určitou formu pooperačního pseudosexuálního styku.

Tyto chirurgické zákroky jsou údajně prováděny ve jménu osvobození. Podle nejlepších statistik vytvořených předtím, než se epidemie genderové dysforie projevila, by však asi 80 % dětí trpících genderovou dysforií vyrostlo v gaye. To znamená, že 80 % chlapců, kteří byli vykastrováni a dostali falešnou vagínu, jsou gayové.

Navzdory tomu všemu sám prezident Spojených států prohlásil, že státní zákony omezující změnu pohlaví u dětí (například ty, které byly nedávno zavedeny na Floridě) jsou „strašné“ a „blízké hříchu“, zatímco jeho viceprezidentka Kamala Harrisová nedávno poslala oficiální gratulaci jistému Dylanu Mulvaneymu, který si udělal kariéru tím, že se promenádoval a lákal malé děti na cestu ke sterilizaci a chirurgickému zmrzačení.

Tyto skutečnosti by měly samy o sobě přimět k zamyšlení každého, kdo si myslí, že koalice LGBTETC je skutečným společenstvím společného zájmu. A nezapomínejme ani na okamžik, že světovým hlavním městem operací zaměřených na sexuální konverzi je Teherán, protože mulláhové ve své moudrosti rozhodli, že „trans“ je z náboženských důvodů přijatelný (takže muž může být ženou), ale homosexualita nikoli.

Až sem dospělo ono pověstné být „ženou“. To, co představuje „ženu“, se nyní zredukovalo na „jakéhokoli člověka s otvorem, ať už je vytvořen jakkoli, který může muž používat jako náhradu nebo náhražku masturbace nebo dyadického styku“. Tato definice je vrcholem sexismu. Je to daleko redukcionističtější a znevažující pojetí ženy než cokoli, co ženám dříve vnucovali i ti nejutlačovatelštější patriarchální a misogynní tyrani.

Hnát lidi k odpovědnosti

Používání blokátorů puberty, hormonální léčby a chirurgických zásahů u zmatených dětí je jedním z nejhorších morálních zločinů, kterých se kliničtí poradci a lékaři kdy v historii svých profesí dopustili. Je to na úrovni Tuskegee syfilis experimentu nebo plošné občasné lobotomie. Je to bezohledná a neodpustitelná nedbalost na úrovni nucené sterilizace v zájmu eugeniky. To, co se stalo ve Velké Británii na klinice Tavistock, byla parodie. Nazvat to „špatnou vědou“ ani zdaleka nestačí. To, co se děje ve jménu narcistického soucitu, překročilo hranici od samoúčelné ignorance k naprostému zločinu.

Pro pokračování této nehoráznosti zkrátka neexistuje žádná omluva, ať už klinická, etická, politická nebo lékařská. Jednou na toto období budeme vzpomínat jako na další epochu, v níž společnost podlehla mnoha podobám nakažlivého šílenství. Jednak samotné epidemii trans a také epidemii falešné ctnosti, maskované jako soucit, která nutí ty, kdo by tomu měli rozumět nejlépe, aby trvali na chirurgickém mrzačení a sterilizaci dětí z důvodu jakési neexistující morálky a hloubky „péče“.

To musí přestat a viníci musí být pohnáni k odpovědnosti. Existují všechny dostupné důkazy o tom, že pohlaví je nejen neměnné, ale ve své podstatě binární, a že jeho vnímání je stejně zásadní jako jakékoli jiné myslitelné vnímání. Pro poradce a lékaře prostě neexistuje žádná omluva toho, že potvrzují teorie o vševědoucí subjektivní identitě, které předkládají genderoví radikálové a jejich „spojenci“. Vůbec nic nenasvědčuje tomu, že by nezletilé osoby měly dostatek rozumu, aby udělily skutečně informovaný souhlas těm, kteří jsou natolik pomatení a chamtiví, že jim nabízejí lákavé fyzické řešení jejich především psychických problémů.

Existuje dostatek důkazů pro předpoklad, že umožnění takového chování – dokonce jeho propagace – již způsobilo psychologickou epidemii mezi zmatenými mladými lidmi, jejíž intenzita stále narůstá a šíření stále roste. Neexistují žádné údaje, které by naznačovaly, že časný přechod je v něčím zájmu, a naopak existuje spousta údajů, které potvrzují že „především neškodit“ je správný postup při jednání s dětmi, které projevují tělesnou dysmorfii. Poradci, kteří odmítají přiznat váhu tomuto množství důkazů, lžou; lékaři a chirurgové, kteří se předhánějí v nabízení závažných a nevratných zásahů, když pouhý odklad vyřeší 90 % případů, nejednají v zájmu nikoho jiného než ve svém vlastním (jak tomu bylo zjevně v případě Tavistockovy kliniky).

Čeho je moc, toho je příliš – a bylo toho už víc než dost.