Tapetovat kadibudky. Jan Schneider odhalil, co hrozí USA a dolaru

převzato

Čína a Rusko vítězí už jen tím, že spolu mluví, míní bezpečnostní analytik, někdejší pracovník tajných služeb a státní správy, za Husákovy normalizace disident a spolupracovník Plastic People of the Universe Jan Schneider. A dodává, že to pro Západ není příjemné. Také upozorňuje na to, co se Spojenými státy může udělat konec používání dolaru jako světové měny. „Držitelé dolarových bankovek se rozjedou do USA a budou chtít za ně něco koupit, než se jim promění v papírky, kterými si budou moci vytapetovat kadibudky,“ varuje.

Čínský prezident byl na ostře sledované návštěvě v Rusku. Zpočátku jsme spíše mohli číst varování o „ose zla“ Moskva-Peking, nyní může čtenář mít problém se zorientovat, jak jednání vlastně dopadla. Jedni mluví o úspěchu a například o tom, že velmoci budou ve vzájemném obchodu více využívat vlastní měny, jinde zase vidíme interpretace vítěz Si, poražený Putin. Jak to čtete vy?

Z mého pohledu to vypadá, jako když chce mravenec rozeštvat dva slony. A ještě k tomu štěkáním. Mravenčím štěkáním. Zaujatost u nás panujícího režimu proti Rusku a Číně je zcela bezduchá, smutnou ilustrací jsou utrápené Kemelovy politické „vtipy“ v Právu, které mi připomínají výtvory normalizačních kreslířů, které byly na stejné úrovni, jestli se tomu vůbec dá říkat úroveň, jen byly špílcované opačným směrem. Schází jim argumenty podobně jako Západu docházejí patrony.

Co je nesporným faktem, je de-dolarizace nejen obchodních vztahů rusko-čínských, ale odhadem tak dvou třetin světové ekonomiky. Americký hospodářský zázrak není založen na reálném výkonu, ale na spekulacích, jak krásně obecně popisuje úpadkovou fázi západního světa profesor Ivo Budil. Natisknout stodolarovou bankovku stojí prý asi dva centy, a za ten papírek se dá dovézt nějaká komodita v čistém zisku 99,98 USD za předpokladu, že tou stodolarovkou zaplatíte a ona se k vám už nikdy nevrátí, nikdo za ní nebude v USA nic požadovat, svět ji nadále bude používat jen ve vzájemném obchodu mimo území USA.

No, takto hospodařit bych dovedl taky – a možná by se tím dala vyřešit i důchodová otázka – za jediné podmínky: musel by ty koruny od nás někdo brát a používat je pouze ve vzájemném obchodu mimo naše území. Už nikdy by s nimi nesměl přijít do Čech a chtít za ně ve velkém něco koupit. V malém ano, ale nesměli by to udělat najednou všichni, co mají v ruce papírové bankovky. A hodnota těch dolarových, které běhají po světě, je prý asi tolik, kolik činí třetina amerického rozpočtu. A to mluvíme jen o papírových dolarových bankovkách.

Takže otřese-li se důvěra v dolar pod vlivem této de-dolarizace, může nastat něco podobného „běhu na banku“, jevu, kterým začíná závěrečná, viditelná fáze finančních krizí a bankovních krachů. Držitelé dolarových bankovek se rozjedou do USA a budou chtít za ně něco koupit, než se jim promění v papírky, kterými si budou moci vytapetovat kadibudky.

A kdo je „vítěz“ těch rozhovorů? No, Západu to není příjemné, ale odpověď zní: oba. Čína i Rusko. Už jen proto, že spolu mluví. Celému světu ukazují, že demokracie je inteligentní způsob řešení různých zájmů. To, co dlouhodobě předvádějí Spojené státy, není ani inteligentní, ani důstojné: silové řešení z pozice „světového četníka“ nemá s demokracií vůbec nic společného, protože je jejím opakem.

Specificky bylo mediálně rozebíráno, že Si Ťin-pching odmítl Putinem prosazovanou smlouvu o dodávkách plynu, na kterou prý Moskva čekala roky. Gazprom prý tento kontrakt zoufale potřebuje. Jak to je?

Nevím, jestli Gazprom něco potřebuje zoufale, protože dodávky ruského plynu do Číny se za poslední roky zvýšily asi šestinásobně, pokud se příliš nepletu. Si Ťin-Pching smlouvu neodmítl, pouze čínská strana souhlasila s nižším odběrem, než co nabízela strana ruská. Nicméně kouzlo orientálního obchodu je v tom, že nikdy nevíte, co zvát výhrou. Moudří starci říkávají, že někdy i prodělek je kšeft. Nemusí každý den pršet zlato z nebes. Když se obchody uzavírají smlouváním, není vůbec jednoduché určit, zda se kupujícímu – který ze své ceny slevuje – podařilo trefit bod, kdy je ještě v zisku. Ale tyto obchody mají tak bohatý kontext, že soudit jen z objemu a ceny velmi pravděpodobně nedá správný výsledek.

Čína si i v tomto upevňujícím energetickém svazku s Ruskem hraje svou hru, nechce platit příliš vysokou cenu, dbá o výrobní náklady, například i proto, že cena pracovní síly v Číně stoupá.

No, a Rusko také musí hrát svou hru, protože zájemců o energii je dost, ale problém je flexibilita dopravních cest. Proto možná ten jistý odklon od plynovodu směrem ke zkapalněnému plynu – tankerů Rusko již nakoupilo dost, řekl bych, že více, než nadkritické množství.

Čína dovedla využít západních sankcí a dodává na ruský trh automobily své výroby. Přitom představitelé Škody Auto deklarovali, že by se časem rádi na ruský trh vrátili. Budou mít prostor? A nejen co se Škody a aut týče. Mohou ještě západní společnosti včetně našich věřit, že po válce a uklidnění napětí pro ně bude ruský trh otevřený?

Nedávno jsem poslouchal diskusi o československo-izraelských vztazích. Bez českých zbraní by se Izrael v roce 1948 neubránil. Dodnes chodí výpravy školních dětí na exkurze do muzeí a tak jim ukazují „čeko“ – zbraně z Československa, které se tak stávají téměř mytologickou součástí výchovy mládeže a dělají naší zemi úžasné jméno a dávají ji tak podvědomě velkou konkurenční výhodu. K tomu je potřeba říci, že Západ tehdy uvalil na dovoz zbraní do vznikajícího Izraele embargo, které Československo porušilo, a dostalo se tak do velkého napětí vůči Velké Británii a Spojeným státům. Velmi zajímavá kapitola československé historie, známka toho, že i takový malý stát může dělat suverénní zahraniční politiku, i když se velmoci zlobí.

Jenže když se pak československá politika s tou izraelskou rozešla, a udělali jsme to tak spektakulárně, že jsme se dostali s Izraelem do tak těžkého sporu, že jsme byli zase v čele všech nepřátel Izraele.

No, a aby těmto extrémům nebyl konec, v současné době je to zase od té druhé zdi hned k té zdi první. Není žádná samostatná a svébytná česká zahraniční politika, je jen naprosto oportunistické mlácení se od extrému k extrému.

Dlouhý úvod o úplně něčem jiném, než na co jste se ptal – ilustruje ale výstižně obsah krátké odpovědi na vaši otázku.

S Ruskem (a vlastně i s Čínou) tomu je podobně. Měli jsme vynikající vztahy, ale teď jsme v čele těch, kteří chtějí Rusko (i Čínu) urazit, což nedopadne dobře, až se zase někomu v Černínském paláci překlopí záklopka a on začne hýkat místo hyjé čehý.

Nakolik a komu bude ruský trh bude po skončení války otevřený, bude záležet na výsledku války a na tom, jak se kdo choval. O tom nemůže být sporu. Nicméně realita bude modifikována ještě více či méně zjevným kontextem, což může konkrétně naši situaci – za současných okolností a chování se české politické reprezentace – pouze velmi zhoršit. Budeme mít holý zadek, ale ideologické jasno.

Není pochyb o tom, že Číňané dokázali situace spojené s válkou a sankcemi využít. Ze Západu vůči růstu čínského vlivu zní varování a výzvy, že je nutné tomu učinit přítrž. Z druhé strany lze zaznamenat výklady, že prostor k rozšiřování vlivu dávají Číně samotné západní státy. Jak to rozložení sil vypadá? Kdo co způsobil a kdo bude v budoucnu profitovat?

To je právě nahota těch lží o výhodnosti otevřených obchodních vztahů. Ty Spojené státy prosazují pouze, když je to pro ně výhodné, a daří se jim tak bez války ekonomicky dobývat a podrobovat si vzdálená území. To nastalo po první i druhé světové válce, pokračovalo to i po ruském pokusu uzavřít studenou válku a pokusit se s Američany žít nekonfliktně, ku všeobecnému užitku a prospěchu. A když najednou produktivní a inovativní Čína začala úžasně vzkvétat, neznají Američané nic jiného, než jim do toho zkusit hodit vidle.

Na druhou stranu, kdo chce opravdu profitovat, bez Číny se neobejde. Proto má Západ plnou sice hubu sankcí, ale v pozadí se západní země předhánějí, kdo ty sankce lépe, rychleji a efektivněji obejde. Tady platí ten bonmot o zákonech coby pavučinách, jimiž velké mouchy proletí a jen ty malé se chytnou. Obzvlášť, když mají tak šílenou vládu, jako my teď. Ale nebyla to jen ona, za posledních třicet let se nám podařilo zmařit dobré obchodní jméno naší země od Kuby přes Afriku až na Dálný východ. A bude to trvat hrozně dlouho, než se podaří tyto dlouhodobé škody – zejména po této vládě – trochu zacelit.

Mimochodem, kdo zaznamenal, že Rusové obrovsky zvýšili počty stipendií pro zahraniční studenty? Američané to s těmi Aspeny dělají už dlouho, protože to je nejefektivnější cesta – u Američanů k lovení mozků, které lanaří do Ameriky, u současného Ruska, jak se domnívám, to naopak slouží ke vzdělání odborníků, kteří se vrátí do vlasti a budou pochopitelně preferovat vztahy se zemí, která jim poskytla vzdělání.

Máme se Číny a jejího vlivu bát? Tato otázka je jistě na místě. Ostatně BIS před akcemi Pekingu varuje ve svých veřejných zprávách léta, nyní NÚKIB důrazně varoval uživatele před čínskou sociální sítí TikTok, která je i v Česku velmi populární. Co všechno by nám neopatrnost mohla způsobit?

Nejde o to, zda se bát či nebát, ale o míru vědomí hrozeb a rizik ve vztahu k našim kapacitám a schopnostem. Rozdíl je i v tom, zda mluvíme o činitelích státních či soukromých. Státy se sice dovedou chovat tvrdě, ale digitální sítě dávají obrovské příležitosti zločineckým skupinám – a v těchto případech zase nevíme, jestli jsou čínské nebo ruské anebo americké (ano, v roce 2020 vydala firma Check Point zprávu, že nejčastějším zdrojem kybernetických hrozeb pro české organizace jsou Spojené státy, ze kterých pochází 33 procent hrozeb, 22 procent je od domácích hackerů, 17 procent pochází z Irska, osm procent z Nizozemska, sedm z Německa a pět procent ze Španělska).

Takže ano, velký pozor, obezřetnost na všechny strany. Kruhová obrana. Ne, jak píšou blouznivci z BIS, prý pozor jen na některé země. Nikoliv, nepřítel vchází právě tudy, kudy není očekáván. Takže i pozor na ty, kteří špatně radí, včetně BIS a NÚKIB. Jejich varování totiž musí být obecná, nemohou se týkat pouze některých údajných zemí původu. Protože u digitálních útoků je největším problémem atribuce útoků, tedy přisouzení odpovědnosti za ně. Pokud toto někdo nepřipustí, a má hned „jasno“, odkud útok nebo hrozba pochází, je to buď nedouk, nebo lhář, či přímo zločinec.