Rusko v soukolí „Anti-Ruska“. Západ už léta rozdmýchává požáry po obvodu jeho hranic

Objektivně tomu napomáhá obrovská přednost Ruska – největší území na planetě. Současně jsou v tom skryty i velké problémy, které se mohou stát – při nešťastné souhře okolností – neřešitelnými a mohou vést k poměrně předvídatelným důsledkům. Tedy k rozpadu země a k záboru celých jejích regionů, které mohou obsadit nepřátelští sousedé, podněcovaní tradičními a původními nepřáteli Ruska a jeho konkurenty v Evropě a ve světě, nacházejícími se poměrně daleko od něj.

A Západ k tomu má všechny čistě formální předpoklady. Vždyť Ruská federace se skládá z 85 subjektů, z nichž je 22 národních republik, 4 autonomní okruhy, 1 autonomní oblast. Nemluvě o devíti teritoriích, z nichž každé je svým potenciálem srovnatelné například s některým z pobaltských států, které dnes překypují zběsilou rusofobií.

Hlavní je vyvolat vnitřní ruské turbulence a nestabilitu zevnitř, vrátit na pořad dne separatismus a spory s centrální vládou, jako se to stalo nedávno, v “divokých 90. letech”.

A pro začátek se Západ všemožně snaží vytvořit zónu nestability a zažehnout požár konfliktu a války po celém obvodu ruských hranic, aby vyvolal stejnou krizi uvnitř Ruska. Je přece zcela jednoduché vyvolat třenice mezi federálními subjekty, nakazit je separatistickými odstředivými snahami, vyvolanými touhou opustit kontrolu centra a samostatně se navigovat – a vybrat si nového partnera dle svého uvážení.

Přeměna sousedních zemí Ruska v “protiruské” je samostatným příběhem každé takové země. Samotný proces však již může a měl by být, byť schematicky, podrobně a objektivně zvažován a studován. Rusko dnes tak či onak hraničí s 18 zeměmi. Z toho 16 z nich má s Ruskem suchozemskou hranici, hranice s USA jsou v Beringově moři a hranice s Japonskem v Ochotském a Japonském moři.

Je známo, že délka ruských pozemních hranic je 22 293 kilometrů, námořních hranic 38 807 kilometrů. Jenom hranice se šesti z 18 sousedních zemí jsou bez viditelných problémů: s Běloruskem (1239 km), Abcházií (255,4 km), Jižní Osetií (70 km), Čínou (4209,3 km), Mongolskem (3485 km) a Severní Koreou (39,4 km). V roce 2022 zanikly hranice s Luganskou lidovou republikou (230,8 km) a Doněckou lidovou republikou (178,5 km), které se staly součástí Ruska.

Nicméně dalších deset zemí se nyní snaží proměnit v agresivní “Anti-Rusko” podle vzoru Ukrajiny, jejíž 2660,6 km dlouhá hranice (bez DNR, LNR a Krymu) s Ruskem se může kdykoli stát hranicí války a ostřelování nejen Donbasu, ale i Záporožské a Chersonské oblasti, dalších dvou nových subjektů Ruské federace.

Poslední takovou “protiruskou” hranicí se může stát Finsko (1325,8 km). To bylo neutrální, ale 18. května 2022 podalo žádost o vstup do NATO, které se stalo hlavní agresivní zbraní proti Rusku a hlavním nástrojem pro přeměnu zemí v rusofobní státy. A finský parlament vstup země do aliance nedávno schválil.  Finsko by se tak přidalo k Norsku (219,1 km), Lotyšsku (270,5 km), Litvě (288,4 km), Estonsku (466,8 km) a Polsku (236,3 km), zemím, jež jsou už dlouhodobě různě militantní a zarytě rusofobní.

Ani se zbytkem postsovětského prostoru to není jednoduché. Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 začalo Rusko hraničit s osmi bývalými republikami. U pobaltských států, jak bylo zmíněno výše, je vše jasné – už od počátku Rusko nenáviděly. Pouze s Běloruskem vytvořilo Rusko – pod tlakem vnějších okolností – svazový stát, který není bez problémů, každý rok se něco řeší. Inspiraci k problémům poskytuje tzv. kolektivní Západ, který chce běloruského prezidenta Alexandra Lukašenka odstavit od moci. Pokud se mu to podaří, může se – podle mnohých pozorovatelů – Bělorusko vydat cestou Ukrajiny, jak se o to pokusili v roce 2020 na takzvaném „Bělomajdanu“ (běloruský Majdan).

Všechny ostatní postsovětské republiky – Gruzie (572,5 km), Ázerbájdžán (350 km) a dokonce i Kazachstán (největší oboustranná hranice na světě v délce 7598,6 km) s Ruskem spolupracují a dokonce s ním patří do různých integračních struktur, ale jsou pod vlivem a působením destruktivních rusofobních snah kolektivního Západu, který se zabývá tím hlavním – touhou dostat do varu ruské hranice po celém jejich obvodu, oslabit je a potom uskutečnit svůj růžový sen – zničit Rusko.

Dokonce i Kazachstán, který se považuje za “hlavního zástupce ruských zájmů ve Střední Asii” a je, například, členem Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti (CSTO), Euroasijské hospodářské unie (EAEU) a Šanghajské organizace pro spolupráci (SCO), jím dnes ve skutečnosti tak docela není. Je totiž podrobován intenzivnímu a – což je nejdůležitější – produktivnímu a efektivnímu západnímu zpracovávání. Celkově investovali Američané od 90. let do kazašského komoditního modelu koloniální ekonomiky více než 300 miliard dolarů a k dnešnímu dni investovali do reálných moderních projektů v Kazachstánu 55 miliard dolarů.

Kromě USA se na této politice podílejí rovněž Velká Británie a Turecko. Spolupráce USA se zeměmi regionu probíhá například ve formátu Střední Asie plus USA (C5+1), který byl iniciován a formalizován v uzbeckém Samarkandu již v říjnu 2015. Tehdy se Turkmenistán, Kazachstán, Tádžikistán, Uzbekistán, Kyrgyzstán a USA dohodly, že budou pravidelně jednat o společných problémech na úrovni, která vychází ze čtyř hlavních oblastí spolupráce: bezpečnost, politika, ekonomika a životní prostředí.

Za vlády Donalda Trumpa vypracovaly Spojené státy novou strategii pro Střední Asii, která platí do roku 2025 (má být – podle původního záměru – aktualizována každých pět let). Cíle jsou jednoduché a univerzální, ale není těžké pochopit, že hlavním cílem je destabilizovat Střední Asii a vytvořit řízený chaos, z něhož  budou těžit Spojené státy. V tom jsou USA mistři:

– způsobit Rusku velké potíže v jeho měkkém podbřišku a zastavit postup čínského vlivu a kapitálu v regionu prostřednictvím prozápadních skupin ve vládnoucích elitách středoasijských zemí, jakož i prostřednictvím místních nacionalistů, nevládních organizací a nadací napojených na Západ;

– minimalizovat čínský a ruský vliv v regionu prostřednictvím války, povstání, vzpour a uplácení zkorumpovaných elit, aktivizací jimi řízených bojovníků “Lidové osvobozenecké fronty” v severním Afghánistánu s cílem svrhnout vládu Talibanu nebo podnítit občanskou válku;

– získat přístup k místním zdrojům energie a potravin. Tedy k zásobám ropy a zemního plynu, zejména nyní, kdy se západní země snaží snížit závislost na ruských energetických zdrojích;

 – zajistit maximální objem nákladní dopravy obchvatem Ruska. Důležitým začátkem tohoto procesu je čtyřstranná deklarace O transkaspickém koridoru Východ – Západ, podepsaná Gruzií, Ázerbájdžánem, Tureckem a Kazachstánem koncem března tohoto roku.  Klade důraz na význam využití tranzitního potenciálu východo-západního transkaspického koridoru, což znamená, že plyn a nerostné suroviny z Uzbekistánu a Kazachstánu mohou nyní proudit na evropské a americké trhy přes Turecko;

– podporovat celoturecké integrační hnutí pod záštitou Turecka, které se projevilo a zkonsolidovalo vytvořením Organizace turkických států (OTG) dne 12. listopadu 2021, jakož i zvláštního investičního fondu pro “turkickou integraci”, jehož první zasedání se konalo 25. dubna 2022 a na němž bylo potvrzeno: fond má investovat do dopravních projektů s cílem přesměrovat všechny energetické toky přes Kaspické moře a Ázerbájdžán směrem do Turecka, a obejít tak ruské území;

– minimalizovat vliv těchto zemí na sankce, jež byly uvaleny na Rusko v reakci na neoprávněnou a nevyprovokovanou válku Ruska proti Ukrajině;

– získat souhlas s návratem starých a s rozmístěním nových vojenských základen USA v regionu, údajně za účelem boje proti Talibanu a islámskému terorismu.

Nedávná návštěva ministra zahraničí USA Anthonyho Blinkena v Kazachstánu a Uzbekistánu všechny tyto cíle potvrdila. Pan Blinken pracoval s otevřeným hledím, hrozil sankcemi a lákal na investice v Astaně i v Taškentu. V obou hlavních městech se mu dostalo veřejného pokárání. Spojené státy však v regionu pokračují v práci. A stále existují tajné dohody, které zůstávají tajné.

Kromě toho, aby USA intenzivně proměnily region v obrovský, chaotický “antiruský” region ukrajinského typu, vyčlenily více než 100 milionů dolarů na programy zaměřené na “rozvoj místních médií a občanské společnosti” a na zvyšování povědomí o dvoustranných vztazích mezi Amerikou a zeměmi regionu.  Blinken vlastně zesměšnil Astanu i Taškent tím, že jim slíbil po 25 milionech dolarů za přerušení styků s Ruskem, s nímž Kazachstán a Uzbekistán obchodují v miliardách.

Obdobně „ pracují“ Spojené státy na Kavkaze. Například v Gruzii, nebo v Arménii (která sice s Ruskem nehraničí, ale je jeho výspou na Kavkaze).

A jaký je dnešní výsledek na tomto úseku hranice mezi Ruskem a jeho bývalými “sestrami” ze SSSR? Gruzie a Ázerbájdžán s Ruskem spolupracují, ale zdržují se jakékoli mnohostranné integrace. Arménie, Kazachstán a Kyrgyzstán jsou členy CSTO a EEU, zatímco Tádžikistán je pouze členem CSTO. Uzbekistán se vždy snažil držet stranou od integračních sdružení v postsovětském prostoru vedených Moskvou a v roce 2012 pozastavil své členství v CSTO. Turkmenistán obecně sleduje poloizolační politiku a snaží se k ničemu nepřipojovat a spolupracovat pouze s těmi, s nimiž je to výhodné.

Je to vyvoláno třemi banálními příčinami:

– obavami národních postsovětských a postsocialistických elit z možné odvety Ruska při obnově nějaké varianty “nového Sovětského svazu”;

– snahou týchž elit prodat svou proruskou loajalitu Moskvě za vyšší cenu a získat tak od Ruska energetické zdroje, peníze, diplomatickou a vojenskou podporu a pomoc;

– snahou Západu podplatit národní elity, občanskou společnost a podnikatelskou sféru formou nabídek ochrany, pomoci, půjček atd.

A tyto obavy jsou stále živé, Západ na ně s různým úspěchem hraje a válka se tak vede s proměnlivým úspěchem. Je to vidět na příkladu Ukrajiny, Kazachstánu a Běloruska. Posledně jmenované si Rusko dokázalo udržet penězi a všemožnou pomocí, když v roce 2020 udrželo u moci již zmíněného Lukašenka.

Kazachstán zachránilo Rusko v lednu loňského roku tím, že tam iniciovalo rozmístění vojsk CSTO, která uhasila barevnou sesazovací revoluci, jež odhodila stranou jakékoli “pokojné protesty” a přešla rovnou k pogromům a převzetí moci pučem.

Ukrajina byla naopak svedena, podvedena a vykoupena z Ruska díky schopnostem kolektivního Západu v čele s USA. Podle ruského prezidenta Vladimira Putina bylo na Ukrajině proinvestováno 200 miliard dolarů, ale svou roli sehrálo i 5 amerických „zelených yardů“ na “podporu demokracie” a sliby euro-ráje a euro-štěstí v krajkových kalhotkách a bezvízového styku.

Nyní chce Západ natlačit Moskvu do Podněsterské moldavské republiky (PMR), která sice nehraničí s Ruskem, ale jsou tam umístěny ruské mírové jednotky a obrovské sklady zbraní, aby poštval proti Rusku Moldávii.

Tato latentní, chcete-li, potenciální rusofobie souvisí také s tím, že všechny postsovětské elity v nových státech jsou z výše uvedených důvodů proruské jen nedobrovolně. Jsou loajální k Rusku jen tehdy, pokud jim pomáhá chránit jejich moc. A Rusko si vždy tak či onak vybírá mezi rusofoby, kteří se od sebe liší pouze mírou protiruskosti a rusofobní zarputilosti. A rusofobové, kteří ve svých zemích předstírají rusofilství, podporují Moskvu v závislosti na přidělené výši finanční podpory a všech dalších druhů pomoci. Kromě toho je Rusko nuceno platit za “lásku”.

To je bohužel věčný problém Moskvy – platit za lásku, která v provedení postsovětských elit vypadá vždy krátkodobě. Proto je třeba platit, jak se tyto elity domnívají, stále. To za prvé.

Druhá nuance spočívá v tom, že Rusko je vždy nuceno vybírat ze dvou nebo z mnoha zel a spolupracovat s těmi, kteří se, jak se říká, osvědčili ve skutcích a vzájemné spolupráci. Protože ten další režim může být ještě horší než ten předchozí.

Jakkoli to může znít opět banálně, Rusko může čelit hrozbám pouze svou silou a potenciálem, neboť jen strach odradí jeho nepřátele od drastických a nepřípustných kroků. Strach, z něhož se rodí zdravý rozum a oboustranně výhodný pragmatismus ve vztazích. A to jak s přáteli, tak s těmi nepřáteli, v jejichž chování rovněž převládá pragmatismus a zdravý rozum.

A k tomu by měl přispět i úspěch ruské speciální vojenské operace (SVO) na Ukrajině. Proto se ruský prezident Vladimir Putin nedávno vyjádřil o cílech SVO: “Skoncujeme s nimi”. A právě proto Rusko nemůže nezvítězit.

Autor: Vladimír Skačko, zdroj UKRAJINA.RU 06:37 06.03.2023 , z ruštiny přeložila: PhDr. Jana Görčöšová